PhDr. Bohumila Baštecká a kol.

Obřady - rituály

Chceme-li stručně pojmenovat psychosociální pomoc po katastrofách, stačí nám dvě slova: uznání a rituály. Tuto větu říkáme jako bonmot a myslíme ji vážně.

Filozofie rituály nepřináší, zakotveny jsou v náboženství a mýtech. K čemu se má dnes obracet (český) člověk, který vyměnil křest za vítání občánků a jemuž byl nálepkou „ateista" upřen duchovní rozměr, přičemž on sám se pravděpodobně jen bránil další ideologii? Jeho život si přitom nadále žádá obřadů, v situacích neštěstí ještě naléhavěji, protože neštěstí samo o sobě představuje vychýlení z řádu, je to neřád, jde o „mimořádnou" událost.

Rituál je činění, které aktualizuje mýtus; jde o „souhrn symbolických činů, předmětů a jazykových projevů, který se opakuje více méně stálým způsobem za specifickým účelem, zahrnujícím sdílení" (cit. in Post, Grimes, Nugteren, Pettersson, Zondag, 2003), o společenstvím sdílené a předem připravené schéma, jak jednat. Rituály nás lidi hluboce spojují a uklidňují. Víme, co máme kdy dělat, a víme, že něco můžeme dělat i tváří v tvář silnějšímu - například vzdát mu čest a projevit vděčnost či semknout se v odporu. Citovaní holandští autoři uvádějí tři rozměry či funkce rituálu po neštěstích: porovnávací, která nás nutí postavit se vůči neštěstí čelem, neboť rituál přináší jeho znovuprožití; společenskou, kde už jen počet lidí a jejich složení (například přítomnost představitelů státu) přináší uznání a zážitek solidarity, ono potřebné „nejsme na to a v tom sami a společně to překonáme"; a mytologickou - prostřednictvím metafor, podobenství či básní, užitých v rituálu, se připomínají, posilují a vytvářejí způsoby, jak obnovit řád, splétá se příběh daného neštěstí a vplétá se do zkušenosti lidstva s neštěstími.
Jinými slovy můžeme říct, že komunitní rituály slouží společnému nesení žalu, u/smíření, obnově důvěry, vzpomínce a připomínce, podpoře solidarity, poděkování.

Katastrofy jsou výrazné svým celospolečenským rozměrem, který získávají (především anebo mimo jiné) působením médií. Typicky se proto u nich objevují rituály zdvojené - osobní a kolektivní - jak na úrovni obřadů, tak materiálních připomínek. Rodina se rozloučí se zemřelým s vyloučením veřejnosti a médií a zároveň se drží státní smutek nebo se koná velká celonárodní ekumenická bohoslužba, kterou přenášejí - třeba v případě dopravních katastrof, kde rozměr bývá mezinárodní - média do řady zemí světa. Podobně rodiny pohřbí mrtvé do svých hrobů, a veřejnost vybuduje pomník, ke kterému se vztahují výroční rituály. Média sehrávají několikerou úlohu: jsou veřejným zastáncem práv, když udržují pozornost vůči události, na kterou by lidé už zapomněli, a působí nespravedlnost, když udržují pozornost vůči jedné události, nikoli však vůči druhé, ačkoli způsobila stejné škody (na životech, zdraví, majetku atp.).

Snáze se vytvářejí komunitní rituály ve vztahu ke katastrofám, které mají jasné umístění: dopravní neštěstí, teroristické útoky atp. Místo a typ události se promítají do použitých symbolů, liturgických důrazů, jazykových metafor, mlčenlivých činů. Přírodní katastrofy - jako jsou například naše povodně - nejsou mnohdy vyjádřeny umístěním, nýbrž symboly, „ikonami": pro rok 2002 by to byl například tuleň Gaston a jeho osud. V době, kdy jsme povodněmi byli ohromováni, se ponejvíce sloužily ekumenické bohoslužby. Nyní se (jak se zdá) rituálový repertoár ustavuje na rytmizaci roku: tři měsíce po události poděkování záchranářům a hrdinům, půl roku po události díky za „přežili jsme", podpora „vydržíme do jara" a sdílení „vánoce mohou být krásné i ve vlhku" (povodně bývají v létě). Rok po události výroční připomenutí, které má mnohdy podobu slavnosti s děkováním, vzpomínám a nácvikem - například prostřednictvím dětských her.

V naší republice se kolektivním komunitním rituálům v jejich rozmanitosti a přiléhavosti teprve učíme. Lidé se spontánně vyjadřují v akutní podobě - na místo nešťastné události kladou kytky, svíčky, případně plyšáky. V akutní podobě se vyjadřuje i stát a obec - zřízení pietního místa, spuštění vlajek na půl žerdi, vystavení kondolenčních seznamů, držení minuty ticha, státní smutek. Zkušenost máme s ekumenickými bohoslužbami ve významných obdobích prvního roku po události, se vzpomínkovým řetězcem, s pomníky. Víme už, jak spojující, smiřující a euforizující rituály jsou, víme, že jsme jimi schopni oslovit zasažené lidi, přímé oběti i pozůstalé po obětech přímých, doručit péči a povzbudit spolupráci. Učíme se v zahraničí: čteme o důležitosti tichého procesí, rituálu, který se vynořuje v souvislosti s protestem proti zvůli, bezpráví a bezmoci; čteme též, že v současnosti vzrůstá při rituálech po neštěstích účast dětí (in Post, Grimes, Nugteren, Pettersson, Zondag, 2003).

V západních kulturách je možné v posledních čtyřiceti letech sledovat oživení zájmu o rituály, především o rituály přechodové a krizové. Oba proudy se protínají v rituálech kolem smrti, jejichž nejvýraznějším představitelem je přechodový rituál pohřbu. V současnosti se pohřební obřady proměňují (jsou méně osobní a prožívané, více „profesionální"), avšak nadále staví na třech pilířích (a odkazují tak na vztah rituálu a liturgie): ve hře jsou hodnoty, účel (který je zvláště u tragických smrtí zvýrazněn, neboť na umírání, rozloučení atp. nebyl čas) a emoce (krizové rituály jsou především zaměřeny na pocity a prožitky) (Post, Grimes, Nugteren, Pettersson, Zondag, 2003).

Obřad pohřbu je veřejnou tečkou za úmrtím („již není mezi námi"); slouží k překonání smutku (pomocí obřadu se individuální pocit smutku přenáší do smutku kolektivního) a k odstranění (zneškodnění) těla - pomocí obřadu přechází zemřelý z tělesného stavu „mrtvoly" do stavu duchovního. U řady národů mají pohřební a smuteční rituály a čas přechodu („pomezní období") za cíl mj. umožnit duši, která by mohla škodit, stát se pomáhající duší uctívaného předka (viz např. van Gennep, 1997).

Obřady pomáhají obnovit řád, funkčně přeskupit (pozůstalé) společenství a (v případě smrti) najít v něm zemřelé/mu nové místo. Rámují cestu společenství od bolesti ztráty (člověka či jistot a starých pořádků) a loučení přes změnu života těch, kteří zůstali, k návratu (zemřelé/ho jako) vzpomínkové opory. V původních společenstvích jsou téměř všechny postupy při ztrátě ritualizovány, tedy předem všem do jisté míry známy. Je jasné, jaký bude osud vdovy a jak se má chovat např. vdovec. V současných západních společnostech musí tyto cesty lidé složitě objevovat (což je daň za individuální svobodu, které si velmi považujeme). Někdy na to doplácejí, například tím, že zrovna pro ně uznání nebo rituál chybí. Lidé spontánně dávají přednost těm, kteří dle společenského uspořádání mají „přednostní právo" truchlit: děti v rodině dají při úmrtí sourozence „přednost" truchlení rodičů, pohřební hosté uznávají bolest manželky, a s přítomností dlouholeté milenky si nevědí rady, spolupracovníci zemřelé/ho si dělají starost o jeho/její rodinu atp. Přitom všichni - děti, milenka, spolupracovníci - jsou pozůstalými a potřebují v různé míře to, co ostatní.

Individuální různost a rozmanitost (způsobů, jak pomáhat pozůstalým, atp.) ve společenství představuje v současné době výzvu pro naši kulturu . Znamená to (opět a ještě mnohokrát) posílit svou odolnost vůči nejednoznačnosti reality a hodnotovým odlišnostem a vnímat například vynořující se a ustalující se rituálový „repertoár" a „scénář". Pomoci nám v tom může detailní nehodnotící antropologické pozorování a zachycování jevů, které rituál předcházejí, provázejí a které po něm následují, tedy výzkumně zpracovávat rituály po neštěstích podobně, jako se zpracovávají samotná neštěstí: kvalitativně a kazuisticky.

Pro pomáhající je výzvou respektovat ritualitu daného společenství (viz kulturní analýzu) a spoluvytvářet a inspirovat přiměřené obřady, slavnosti a památky, které by vyvažovaly intimní potřeby přímých zasažených s touhou veřejnosti vyjádřit spoluúčast. Souvisí to mj. s novým promýšlením spolupráce s médii a též se všímavostí vůči individuálním neštěstím a vůči časování důsledků ztráty. Máme tendenci dělat rituály po neštěstích „včas", než lidi zapomenou, chceme se trefit do nálady, přizpůsobujeme se rychlému vyrovnávání (nebo touze po rychlém vyrovnávání) západních lidí. Rituál ve zjitřené náladě brzy po neštěstí - v případě Zondagem (in Post, Grimes, Nugteren, Pettersson, Zondag, 2003) popisovaného novoročního volendamského požáru, při němž zahynulo čtrnáct mladých lidí a více než dvě stě bylo zraněno, šlo o rituál tichého procesí dvanáct dní po události - znamená pro řadu lidí prožitkovou „tečku" za událostí, její „uzavření"; přitom v této konkrétní situaci bylo padesát lidí ještě v nemocnicích, a někteří z nich umírali.

Komunitní pracovníci musí proto promýšlet, jak učinit komunitu vnímavou vůči dopadům neštěstí alespoň v průběhu prvního roku a jak podporovat vnímavost a její odstupňování (nejen) rituály. Napomoci by jim mohlo určení (a průběžné určování) cílů a hodnot, v jejichž jménu postupují. Např. uvědomění, že důležité je, aby se město mohlo s událostí vyrovnávat a nebylo u toho rušeno, vedlo v případě Volendamu ke zrušení tradičního únorového festivalu.

Rituály se nadále spontánně spojují s náboženstvím či spiritualitou; za odborníky na ně jsou tudíž považováni duchovní a zraky veřejnosti se občas obracejí k církvi, která má prostor, budovu, rituálový repertoár a (duchovní a rituálové) vůdce. Citovaní holandští autoři upozorňují, jak ale (v Holandsku) křesťanská liturgie téměř zmizela z veřejného prostoru a pokud se tam dostane, působí mnohdy muzeálně a teatrálně; (v rituálech) po neštěstích v zasažené komunitě se daleko více a „nablízko" musí angažovat místní kněz než nějaký oficiální duchovní představitel „z ústředí". Svědčíme v současnosti „vynořujícím se rituálům" a „občanskému náboženství", kdy se nově vymezuje blízkost a angažovanost, a zdá se nutné (i tváří v tvář virtuálním společenstvím vytvářeným novými médii) poznovu uchopit starobylý a zásadní přínos rituálu, což znamená skutečný - téměř „hmatatelný" zážitek společenství, aktivní účast na jeho dění; proti slovům, slovům, slovům, to znamená (liturgický) důraz na čin, gesto.

V každém případě rituály pomáhají vyvažovat vztah světského a duchovního prostoru. Přenášejí nás zpět do míst, kde se děly věci špatně, a „chrání nás před tím, abychom redukovali neštěstí a nehody na otázku chybného managementu" (Post, Grimes, Nugteren, Pettersson, Zondag, 2003).

Rány osudu nám naléhavě připomenou otázku smyslu. Hledáme ho, ač se nám nedostává sdílených mýtů a sdílených vyprávění, z nichž bychom se učili, že osud znovu udeří. O „velkých" událostech se ale točí filmy a každá má své hrdiny. A nadále se lidem zdají sny.

Nadále potřebujeme zažívat sounáležitost s ostatními; v naší době stěhování národů potřebujeme patřit. „Společenská většina ,lidí bez domova´ hledá přiměřené formy společného sdílení smyslu či bezesmyslnosti nepatřičné smrti nebo katastrofy, zármutku a přervaného řádu." (Post, Grimes, Nugteren, Pettersson, Zondag, 2003)

Hledání smyslu neštěstí (a smrti v souvislosti s ním) zůstává věcí individuální, společnou a společenskou.