Nešťastná náhoda, špatný výrobek - úraz elektrickým proudem

Ríšánek, náš milovaný a milující klučíček, měl úsměv na rtech, dobrotu v srdci a lásku v duši.

Měli jsme velké životní štěstí, že jsme byli rodiče právě Tobě, Ríšánku, a moc Ti za ty překrásné časy děkujeme.

V únoru 2015 osud zavolal manžela a tatínka za prvorozeným synáčkem. Já věřím, a moc si přeji, abych se s oběma znovu a.už napořád shledala.

Láskyplná vzpomínka

Na Ríšánka máme mnoho krásných, vtipných a láskyplných vzpomínek. Vydaly by na celou knížku, ale nedovedu ji napsat.

Je to náš milý a trvalý poklad, který nám nikdo a nikdy nevezme.

Alespoň některé z nich bych zde ráda napsala. Nechci, aby naše vzpomínky vypadaly chlubivě. Ríša by si to stoprocentně nepřál, byl normální, chytrý a skromný kluk. Zároveň mu však nebudu ubírat hezké vlastnosti, které skutečně měl a vymýšlet si něco negativního. Píšu to spravedlivě tak, jak to bylo. Proto uvádím i citace.

Ríša měl jasný cíl, co chce studovat. Elektro jako tatínek. Plánoval si, že až bude perfektně umět němčinu, že bude dělat angličtinu a on by to určitě dokázal, ba jsme o tom přesvědčeni. Rád a včas chodil na němčinu a říkával, že má nadělané hodiny. Dokonce si poprosil o radu, co by bylo dobré si procvičovat přes prázdniny, aby ji uměl brzy a hlavně dobře. Manželka pana učitele říkávala „Když k nám přijde Ríšánek, to je jako když k nám přijde sluníčko a ještě ty jeho tvářičky jako broskvičky. Jako babička bych to neměla říkat, ale Ríša je slušnější než oba naši vnuci.“ Když se nám stalo to neštěstí, pan učitel byl na léčení srdce mimo Prahu a nemohl přijít na rozloučení společně s manželkou. Po návratu se osobně přišel rozloučit k nám domů a na hřbitov.

Ochotně pomáhal lidem. Ještě po 10. letech, když už jsem šla s Ríškovým bráškou Míšánkem, jsme se potkali s paní ze sousedství. Vzpomínala, jak jí Ríšánek často pomáhal s nákupem. Ani jsme to nevěděli. Řekla „Ríša to považoval za samozřejmé a nepotřeboval se chlubit, protože měl přirozenou inteligenci.“

Pomáhal i spolužákům. Když chyběli ve škole, rodiče jim radili, ať si dojdou k Ríšovi, že jim to vysvětlí dobře, pečlivě a poctivě.

Děti se od malička hodně ptají, je to moc dobře a zároveň moc hezké. Vysvětlili jsme mu, že se taky může stát, že mu někdo neodpoví. Jsou takové lidi. Řekl nám „Když to potřebuju vědět, tak se musím zeptat.“ A má pravdu. Kdo se neptá, nic se nedoví.

Dětská lékařka nám při jedné z pravidelných prohlídek řekla „Všechny informace, které kolem Ríšánka letí, tak zachytí, uloží si je do hlavičky a potom, když je potřebuje, tak ve správnou chvíli si je vybaví a logicky použije. Jsou takové děti, které mají mimořádné nadání takto přemýšlet a Váš Ríšánek k takovým velice nadaným dětem patří.“ Pochopitelně, že nás to moc těšilo a měli jsme z toho velikou radost. Který rodič by taky neměl?

Letos by Ríša oslavil padesátiny. Prožívali jsme velice šťastné období, ale jenom 13 let. Světlo do naší rodiny přineslo teprve narození našeho druhého, taky usměvavého a šikovného klučíčka Míšánka. Když se nám narodil, dostali jsme krásný dopis od paní, která Ríšánka znala od malička. Cituji převážnou část jejího dopisu:

Je to dobře, že máte Míšánka, teď už jistě daleko lépe překonáte všechno to zlé, co Vás potkalo, a budete muset. To mrně si jistě vyžádá plnou Vaši pozornost a péči. Věřte mi, a jsem o tom zcela přesvědčena, že Ríša by měl z brášky velkou radost, protože Váš Ríša měl k životu i k lidem takový krásný, kladný a bezprostřední vztah s velkou a radostnou touhou poznávat všechno kolem sebe, takže by si jistě přál, abyste na něj vzpomínali, ale netruchlili příliš. Ať Vám tedy ten Váš malý klučina hezky prospívá v plné Vaší lásce a péči, aby z něj byl jednou stejně chytrý, hodný, vtipný a milý chlapec jako Ríša. Ráda bych Vás viděla, hlavně Míšánka. Ozvu se a domluvíme se. Zatím mi věřte, že mám velkou radost, že to u Vás takhle dopadlo a upřímně Vám přeji, ať Vám klouček roste jako z vody ke štěstí, zdraví a radosti vlastní i Vaší.

ZŠ Estonská Vršovice, do které chodil, vyzvala Ríšu, jestli by se nechtěl zúčastnit soutěže pro mládež "Poznej a chraň památky Prahy", kterou každoročně vypisovalo Pražské středisko státní památkové péče a ochrany přírody, protože se celá škola účastní už několik let, ale bez úspěchu. Poprvé se Ríša zúčastnil této soutěže ve školním roce 1978-1979 jako žák 6. třídy a byl z 6000 účastníků na 34. místě. Soutěžícími jsou žáci od 6. třídy, když už mají dějepis, ale hlavně všechny ročníky středních škol. Otázky mohou vypracovat skupiny dětí, celé třídy nebo celé školy, ale i jednotlivci. Ríša zadání vypracoval sám, jako jednotlivec. Práce měla 47 stran A4 a jeden obrázek.

Citace vyhodnocení druhé Ríšovy účasti, když chodil do 7. třídy:

Richard Chramosta, žák 7. třídy ZŠ Estonská, Praha l0, v následujícím roce 1979-1980 přispěl do dalšího ročníku této vědomostní soutěže pro mládež již prací, která byla odbornou porotou vyhodnocena jako 2. nejlepší z celkového počtu 8000 účastníků a stala se dokladem mimořádných schopností a píle autora, zvládnutí širokého množství odborného materiálu a osvojení si rozsáhlých znalostí v oblasti historických a architektonických údajů. Organizátoři soutěže zařadili Richarda Chramostu ve své evidenci mezi nejnadějnější mladé památkáře, s jehož aktivitou a úspěchem se počítá při dalších chystaných ročnících soutěže.

Úkolem tohoto ročníku bylo vyjmenovat pražské národní kulturní památky a jednu z nich vyfotografovat nebo nakreslit. Nespokojil se s pouhým vyjmenováním NKP, kterých bylo v té době v Praze 20, ale každé se samostatně věnoval. Jeho práce obsahovala 149 stran A4, fotografie a nakreslil obrázek koruny. Na zpracování byla doba od Vánoc do konce ledna.

V dnešní počítačové době by to bylo velice snadné. Tehdy bylo potřeba navštívit různé knihovny, některé opakovaně, když chtěl do soutěže uvést správné a ověřené skutečnosti. Práce Ríšu moc bavila. Ríša nám s takovou chutí a odvahou do práce řekl „Příští rok budu první“ a jsme přesvědčeni, ba i věříme, že by to určitě dokázal. Řekli jsme mu, že si tak vlastně svou poctivou prací dal i dárek ke svým 13. narozeninám, které měl druhý den – 30. května 1980.
Reakce ZŠ Estonská na plánovanou rajonizaci - „Přeci si nedáme vzít Ríšu na jinou školu, když nám vylepšuje průměr. Navíc úspěšně reprezentuje naši školu na různých olympiádách a soutěžích.“

Měli jsme z Ríši velikou radost, (taková jako malá promoce, na které jsem byla, ale tatínek z pracovních důvodů nemohl). Jenže přišel 28. červen 1980 a velikou radost vystřídal veliký smutek.

Vzpomínky na krásný a roztomilý dětský věk

Na sídlišti, před samoobsluhou, jsem se náhodou potkala, s bývalým panem profesorem. V té době jsem byla šťastnou maminkou Ríšánka, kterého jsem vezla v kočárku. Nabídl se, že mi rád kočárek pohlídá, ať si bez starosti nakoupím. Byla jsem ráda, že jsem právě jemu mohla Ríšánka svěřit. Po návratu vidím kdysi vážného, velmi přísně známkujícího pana profesora, jak je nadšený, plný úsměvu a říká mi „Škoda, že jsme Ríšánka neměli ve škole na fyziku jako vzor pohybu, to je živé stříbro.“ Pan profesor byl k nepoznání.

Ríšánek brzy vstával a hned byl usměvavý, čiperný chlapeček, plný energie. Přesvědčovala jsem ho, ať ještě spinká, vždyť je tma atd. Prosil „Chci botičky.“ Na moji otázku, na co botičky, říkal „Na nožičky. Puntikatý botičky (to byly bačkůrky) a pracovní košilku, na hraní. Nemá cenu spinkat, sem úplně vyspinkanej.“

Jeli jsme vlakem z Kralup, kde jsme tehdy bydleli, do Prahy za babičkou, manželovou maminkou. Moji oba rodiče bohužel už dlouho nežili a tak o vzájemnou radost byli oni i Ríšánek ošizeni. Jak uviděl vodu ve Vltavě, dělal mňam, mňam. Spolucestujícím se moc líbilo, jaké je to roztomilé dítě.

Děda se s Ríšánkem vrátil z procházky, převlékl ho a než se sám přezul, Ríšánek se mu ztratil. Hledal, volal, hlavně na balkon se zaměřil, ale Ríšánka nenacházel. Měl pořádný strach. Vrátil se zase do ložnice a měl štěstí. Zahlédl Ríšánka, jak zrovna vylezl ze skříně, otočil se, chytl se kravat pověšených ve skříni a zase honem do skříně a vybafnout. Dědovi se pořádně ulevilo.

V předvánoční době jsme v domě potkali sousedku. Hezky, stejně jako jindy, ji pozdravil a sdělil jí „Brzy asi přijde Mikuláš, protože nahoru už šly čertí děti.“ Chtěla vědět, jestli umí nějakou básničku, tu ji hned pověděl, a tak se ptala dál, jestli zlobil. Ríša velice pohotově řekl „Jako všechny děti.“ Se smíchem jsme se rozešli do svých bytů.

30. května 1970 byly Ríšánkovi 3 roky a od 1. července šel do školky. Plánovali jsme ji od září, ale shoda náhod zavinila, že ve školce se uvolnilo místo. Kralupy ještě nebyly tak velké jako nyní, a prázdninový provoz školek řešily tak, že děti z jednotlivých školek z různých částí města, které zrovna nebyly s rodiči na dovolené, shromáždili do jedné školky. Každý týden jiná školka, jiné učitelky a jiné děti. Ríšánek vůbec neměl možnost si zvyknout a pochopitelně plakal. Vysvětlili jsme mu, že tatínek a maminka chodí do práce vydělávat korunky a takové malé děti, jako je i on, chodí do školky a večer se všichni sejdou doma a čtou si pohádky.

Při jedné cestě do školky mi Ríšánek tak smutně povídal „Maminko, já už tam chodím tak dlouho, vůbec nepláču, a ještě mi nedali ani korunku.“ Co na to říct, pravdu měl, ten náš malej brouček. Do dneška si to vyčítám, protože měl těžký začátek ve školce, neměl první školní den, protože při stěhování do Prahy nastydl a dostal zánět vedlejších dutin, a o posledním zvonění na základce, ani nemluvím.

To neštěstí se nám stalo, když byl Ríša v 7. třídě. Tak bohužel neměl ani první, ani poslední školní den. Je to moc smutné.

Do domu šel pán a neočistil si boty. Maličký Ríšánek mu ukázal škrabadlo. Já dostala strach, co se bude dít. Ale dopadlo to bezvadně. Pán Ríšánka pohladil po hlavičce, usmál se, očistil si boty a my pokračovali dál do školky.

Větší kluci z našeho domu přinesli Ríšánkovi kytici lupin k MDD se slovy „Ríšo, my Ti přejem k svátku.“ Měl radost a běžel ke křeslům. Kluků však bylo hodně, i z vedlejších vchodů. Tak se všichni, včetně Ríšánka, posadili na koberec a bylo to hezké.

Jednou mi Ríšánek sděloval novinku ze školky. „Maminko, představ si, že Martin má fungl novýho tatínka, ale maminku má pořád stejnou.“ Nešlo mu to do hlavičky, protože se s tím nikdy nesetkal. Nevěděla jsem co na to říct.

Před vánocemi jsem přišla pro Ríšánka do školky, nesla jsem kolekci, které se na Vánoce dostávaly v práci a řekla jsem, že je to jeho. Poděkoval a se slovy „Já jdu dát taky dětem“ se mezi nimi hned ztratil. Za chvíli přišel, a povídal mi „Maminko, děkuju ti. Ještě, že jsi mi to přinesla, já bych jim vůbec neměl co nabídnout.“ Ani nevím, jestli na něj taky zbylo, ale to by snad ani tak nevadilo. Myslím, že daleko důležitější byl ten jeho hezký pocit. Ta jeho hodná dušička měla takovou velikou radost! Před školkou jsme vyhodili prázdnou krabici do popelnice a Ríšánek si spokojeně vykračoval k domovu. A to byl, jak se mnohdy nespravedlivě říká, jedináček. Doma jsme se vždycky všichni dělili, a přestože kluci vyrůstali oba jako jedináčci (jsou 16 let od sebe), nikdy ani jeden nebyl lakomý.

Než šel Ríšánek do školky, byla u nás na návštěvě sestřenice. Mezi řečí řekla „Ten čas tak letí, Ríša jde do školky, pak do školy a za chvíli se bude ženit.“ Zeptala se Ríši, kdy se bude ženit. Nezvyklá otázka pro tak malé dítě. Ale Ríša nás obě překvapil svojí pohotovou odpovědí „Až mi srdce řekne.“ To mně vyrazilo dech a ptám se já, jak na to přišel. Taky bleskově odpověděl slovy „Maminko, to je jednoduchý, když mám hlad, tak mi to řekne žaludek“ a ukázal na sobě. „A až se budu mět oženit, tak co mi to může říct jinýho, než srdce?“ A koukaly jsme obě. Vrtalo mi hlavou, jak na to přišel. Když se tatínek vrátil ze služební cesty a vyprávěla jsem mu to, řekl „Tak na takovou odpověď bych se ani nezmoh.“ Přemýšleli jsme spolu, jak na to mohl ten náš malý klučina přijít. Je pravda, že se stále na něco ptal a my mu velice rádi a co nejpoctivěji odpovídali, jednak jsme byli přesvědčeni, že se má dětem odpovídat a navíc nás to i moc bavilo. Do ničeho jsme Ríšánka nenutili, ale na co se zeptal, na to jsme se mu snažili co nejlépe odpovědět. Na ženění ale nikdy řeč nepřišla. Skutečně to projeví srdce a ne třeba ledviny. Vzpomněli jsme si na naší dětskou lékařku, která nám při jedné pravidelné prohlídce, to byl Ríšánek ještě menší, sdělila, že Ríšánek patří mezi děti, které mají mimořádné nadání a logické myšlení. Samozřejmě, že jsme z takové lékařské informace měli velikou radost. To by jistě potěšilo všechny rodiče, když mají bystré dítě.

Nemohu zapomenout na jednu zajímavou příhodu z doby kolem 3. roku ze ZOO. Když jsme po návratu domů Ríšánka koupali, tak se nás zeptal „Tak dlouho jsme pozorovali žirafu a já ji vůbec neslyšel vydávat žádný zvuk. Vysvětli mi to.“ Neřekl, mečí, bučí apod., ale žádný zvuk. Ani jeden jsme to nevěděli, řekli jsme Ríšánkovi pravdu s tím, že to tatínek zjistí. Co slíbil, to splnil. Po několika přepojeních v ZOO mu teprve přímý ošetřovatel žiraf vysvětlil, že nevydává žádný zvuk. Jenom, když je žirafátko ještě malé a neviděli by s mámou na sebe, tak mečí podobně jako koza, a když žirafátko vyroste, a už na sebe vidí, ona hlas ztratí. Poděkoval a doma to vysvětlil Ríšánkovi. Ten byl rád, že se dozvěděl jak to je, tatínkovi taky poděkoval a dlouho se o tom nemluvilo. Až po létech, když brali ve škole sudo a lichokopytníky, řekl to tam. Učitelka reagovala slovy, že to ani ona sama neví a chtěla žákovskou pro zapsání jedničky. Zajímavé je, že nás ani jednoho to nenapadlo a pozorovali jsme ji všichni tři společně. To bylo všechno tak moc krásné. Zaplat Pán Bůh, že vzpomínky zůstávají.

Jednou jel Ríšánek se sestřenicí na výlet na Mělník. Když při zpáteční cestě vystupovali, najednou Ríšánek řekl „Pane řidiči, děkujeme vám, že jste nás tak bezpečně dovez.“ Řidič byl mile překvapený, a řekl, že to se mu ještě nikdy nestalo, aby mu někdo poděkoval, až takový malý kluk. Lidi prý mu spíš nadávají. Nejenom řidič, ale i cestující byli udiveni a sestřenice si přála mít takové vnouče.

Ve škole se dal dobrovolně vyzkoušet a na naši otázku proč, když tam tak dlouho nebyl, odpověděl „Aby měla učitelka radost.“ Nikdy se nevymlouval, že chyběl. A tak ani nebyly žádné problémy s uvolněním na hory. Povídací předměty, jak říkal dějepisu, přírodopisu, zeměpisu apod. si doma přečet jako knížku, a když přišel do školy, kolikrát říkal „To je legrace,oni jsou ve škole pozadu.“ Vyučující si pochvalovali „Kéž bychom měli víc takových dětí, jako je Ríša, to by se nám to učilo!“

Jenom v 1. třídě chodil domů smutný, protože ho vůbec paní učitelka nevyvolává. Na otázku jestli vůbec vyvolává, nám řekl „Ano, vyvolává, ale jiné děti.“ Říkali jsme mu, že jeho určitě taky bude vyvolávat, že musí počkat. Jednou přišel ze školy nadšený a spokojený se slovy „Dneska jsem byl vyvolávaný celý den.“ Od dalšího dne to bylo zase po starém. Na rodičovském učitelka informovala „Na škole jsme měli inspektora. Byla jsem moc ráda, že byl Ríša ve škole a stále jsem ho vyvolávala, abych se pochlubila, co všechno jsem je naučila.“ Co na to říct – chlouba cizím peřím.

Při návštěvě hvězdárny na Petříně se Ríša dozvěděl něco víc o černých dírách, než mu mohl povědět tatínek. V práci sice zkoumali i kámen z měsíce, podobný běžnému černému kamenu, ale o černých dírách toho zase tolik nevěděli. Tak se na ně Ríša zeptal přímo na hvězdárně, když to potřeboval vědět, jak říkával. Takový vysoký, nejspíš student, se díval dolů na malého Ríšu a ptal se „Ty skutečně chceš vědět o černých dírách?“ Ríša odpověděl „Ano.“ Tak zavolal kamaráda se slovy „Pojď vysvětlit černé díry.“ Ríša byl spokojený, poděkoval, a šli jsme domů.

Ríša měl o všechno zájem a chtěl se co nejvíc dozvědět. Existovala však činnost, která ho moc zdržovala, a to bylo jídlo. Snažila jsem se nějak na to vyzrát. Napadlo mě toto. Ríšánka jsem na chviličku postavila do malé pračky Romana, to aby mi neutekl, protože byl hodně čilý – živé stříbro, jak říkal pan profesor, co Ríšánka hlídal. Řekla jsem mu, ať chvilku počká, že se hned vrátím. Poslechnul a čekal. Ríšánek byl hodně čilý, ale zároveň poslušný, ukázněný a nedělal žádné naschvály. Já přitom zaběhla za dveře, zazvonila, přinesla jsem jídlo a Ríšánkovi jsem řekla, že zvonil nějaký pán, a pokud nebude chtít jíst, asi mu to sní. Přesvědčila jsem ho. Hezky se najedl, já byla moc ráda, jak pěkně baštil a že to máme vyřešeno i do budoucnosti. Druhý den, když jsme vcházeli do koupelny mi Ríšánek řekl „Maminko, ještě jsi zapomněla zazvonit.“ A bylo to. Už jsme to neopakovali, protože by to nemělo smysl, když to prokoukl hned napoprvé.
Mezi maminkami se říkalo, že dítě jí líp, když je jich víc. Tak jsem zvala jeho vrstevníka Honzíka, taky z našeho domu. Kluci tedy jedli společně. Honzík už jedl několikátý dílek bábovky a Ríša pořád první, zato věděl o všem kolem nich. Ríša povídal Honzíkovi „Počkej na mě Honzíku, já tě pak dohoním.“

Někdy, při čtení dlouhých pohádek, jsem něco přeskočila, vynechala jsem kousek. Ríšánek to poznal, a řekl mi „Maminko, ještě jsi zapomněla přečíst FFF.. „ a přesně odcitoval to, co jsem vynechala. Myslím, že to bylo od Ríšánka velice spravedlivé, člověk by neměl dítě šidit ani ve čtení, prostě v ničem. Já jsem totiž snadno usínala, a to mám dosud.

Když bylo Ríšovi 5 let, ČSAV dělala pro děti zaměstnanců Mikulášskou besídku ve Václavské pasáži na Karlově náměstí v Praze. Veliký sál byl plný neznámých dětí. Zvali děti na podium a Ríša se rozhodl, že tam jde. Ptám se „Co tam budeš říkat?“ V rychlosti odpověděl „Já ještě nevím, až na co se mně budou ptát.“ A šel. Mikrofon přizpůsobili jeho výšce a vyptávali se, chtěli básničku atd. To všechno zvládl a s čokoládovou figurkou si šel sednout. Vyzývali další děti, ale nikdo nešel, tak šel znovu. Otázky byly jiné, ale všechno zvládl taky velice dobře. Následovala přestávka. Byl rád, říkal, že se mu chtělo čůrat, už když tam šel poprvé. Ráda radím, a tak mu vysvětluju, že tam už neměl chodit, nemá se to zadržovat, udělají se kamínky atd. atd. Vysvětlil mi, proč tam musel jít ještě jednou. „Poprvé jsem si potřeboval zblízka prohlídnout mikrofon, protože jsem ho viděl jenom zdaleka. Pak jsme si tam povídali. Tak jsem tam musel jít znovu, abych si ten mikrofon doprohlídnul.“

Taky přišla řeč na Ježíška. Ríša se ptal, jestli mu Ježíšek přinese to, o co ho v psaníčku prosil – tedy v tomto věku to píšou rodiče spolu s dětmi. Řekla jsem mu, že nevím, jestli přinese přesně to, o co ho prosil, ale určitě něco přinese (rád by měl tahací harmoniku, a kdo ví, jestli bude k sehnání). Ríša odpověděl, slyším to stále tak, jako tenkrát „To nevadí, kdyby nepřines to, o co jsem ho v psaníčku prosil, já bych mu řek, na co zapomněl a poprosil bych Ježíška, jestli by se pro to moh vrátit.“ Všichni, i paní, čekající na WC, jsme se smáli, té vtipné Ríšově odpovědi. Měli jsme s manželem z Ríšánka velikou radost, že se nestydí a hezky odpovídá.

Ríšánek mi ze sběru nastřádal k narozeninám na krásné hodinky. Když mi je dával, já zbrkle a neuváženě řekla „Ježíš Marjá.“ To jsem říkat neměla. V Ríšánkovi to samozřejmě vyvolalo pocit, že se mi hodinky asi nelíbí a zeptal se mě na to. Ono to tak skutečně vyznělo. Hodinky se mi líbily moc, ale já jsem si uvědomila, kolik toho sběru musel Ríšánek nasbírat, donést do sběrny a jakou dobu střádat korunku ke korunce, než mámě nastřádal na hodinky. Vysvětlila jsem to a měli jsme zase všichni radost. Stále mě však mrzí ta moje zbrklost a neuváženost, protože mám strach, jestli jsem té hodné Ríšánkově dušičce neublížila. Říkám si, kolik asi je taky tak šťastných maminek, kterým takový malý a hodný synáček nastřádal na hodinky. Tyto hodinky jsou můj nejmilejší dárek, který jsem kdy dostala.