„Maminko, máte chlapečka“ zaznělo 12. 10. 1987 porodním sálem a já se rozplakala. „Neplačte, příště to bude holčička“ řekla sestřička, ale já plakala štěstím. Malou princeznu jsem už měla doma.

Brzy po narození Vojtíška se objevily zdravotní potíže a my jsme čtyři roky střídali nemocnice až ho nakonec v Motole úspěšně zoperovali. Vše se změnilo. Syn se učil průměrně, ale zato rád kutil. Vyučil se truhlářem na výrobu nábytku, dodělal si maturitu. Měl velmi pozitivní přístup k životu a byl vášnivý sportovec. Zdolával dlouhé trasy na kole, zúčastňoval se výstupů na Lysou horu a miloval horolezectví. Žil strašně rychle. Buď byl v práci nebo běhal, lezl po skalách.

Byl 8. říjen za čtyři dny by oslavil 22. narozeniny. Tu noc mě něco probudilo. Šla jsem do kuchyně, bylo 00:45. I když to neměl rád vzala jsem mobil a prozvonila jsem ho. V tu chvíli jsem na dvorku uviděla dvě postavy osvícené baterkou. Na zádech nápis POLICIE. „Váš syn měl tragickou nehodu“ řekli a já se ocitla ve zlém snu, který nebere konce.

Mám invalidního manžela na vozíku, ale také úžasnou dceru s přítelem, maminku, tatínka a sourozence s rodinami. Všichni mi hodně pomáhají. To hlavní ale je, že jsem hluboce věřící. Vím, že Bůh si Vojtíška vzal. Nevím proč. Mě nenechal padnout, potěšuje mě a přenáší přes ty nejhorší úseky mé cesty. Za to mu moc děkuji a věřím, že se se svým milovaným synem setkám, protože po životě na zemi následuje věčný život.

maminka