Příběh

Ondrášek se nám narodil 22. 12. 2004. Přenášela jsem ho asi 14 dní, ale narodil se krásný a zdravý. Měli jsme už dvě dcery a já i manžel jsme si tolik přáli chlapečka. Byli jsme moc štastní. Ondrášek rostl jako z vody, patřil spíš mezi ty dobře stavěné děti a my se z něho radovali. Nikdy nebyl nemocný, jen pár lehčích viroz, průjem, ale antibiotika do svých 2,5 let neměl.

V srpnu lonského roku se po poledním spánku vzbudil a plakal, že ho bolí nožičky. Trvalo to 2 dny, chvílemi i kulhal, tak jsme s ním pro jistotu zašli k dětské lékařce, která to uzavřela jako virozu - kdyby to prý nepřestalo, máme přijít znovu a pošle nás na ortopedii. Tam jsme nakonec také šli, pan doktor to viděl jako zánět kyčle, ale mě už tehdy bylo divné, že crp má Ondrášek 4 - tak jaktože zánět? Ale znáte to, lékař je lékař...

Dnes už vím, že maminka má vždy správnou intuici.

Ondrášek měl brát nurofen, ale nějak ho ty neštastné nožičky pořád trápily. Navíc začal mín jíst, byl víc uplakaný, zkrátka jiný. Pak ho začalo bolet bříško a asi dvakrát po jídle zvracel. Nevím proč, ale já si už tenkrát dávala ty nožičky s tím zvracením dohromady. 12. 8. 2007 nás přijali večer na pohotovosti s podezřením na slepé střevo, Ondrášek nemohl spinkat, vždy se po půl hodině budil bolestí, byl bledý, ale po základních odběrech mi pan doktor sdělil, že krev má v pořádku a že se počká do rána. Ani ráno však bolesti nepřestaly, a tak nás poslali na ultrazvuk.

A potom už si vše pamatuju jak ze snu - ověření v Ostravě na CT, rychlý převoz houkající sanitkou do Brna na kliniku dětské onkologie a příjem - v šoku, 300 km od domova, manžela atd. Tady zjistili Ondráškovi zhoubný nádor - neuroblastom a vzhledem k věku a rozsahu - 4., nejvyšší riziko.

Ondrášek podstoupil 6 bloků chemoterapie, vysokodávkovanou chemoterapii s následnou autologní transplantací kostní dřeně a 12 ozářek na místo nádoru - pravá nadledvina. Skvěle zareagoval na léčbu, po 2 bloku se mu nádor zmenšil o 97 procent a tak jsme všichni věřili v jeho uzdravení. Po celé této léčbě jsme konečně byli doma, Ondrášek bral tzv. bioterapii, která měla své nežádoucí učinky, ale dalo se to zvládnout - konečně přibral, narostly mu vlásky, byl veselý...

Až do 8. 8. 2008, kdy se mu udělala boule na tvářičce a po veškerých - pro našeho miláčka nepříjemných - vyšetřeních nám na rok přesně - 13. 8. 2008 sdělili lékaři, že se nádor vrátil v neléčitelné, agresivní formě... Neměli jsme ani odvahu se zeptat, jak dlouho to bude trvat. Věděla jsem ale jediné - náš brouček umře doma, bez píchání, nemocnice atd.

Ondráškovi byly dopřány ještě 2 měsíce života, i když posledních 14 se moc trápil - toto lékařům nikdy nezapomenu, že ač nás ujíštovali, že bolesti náš brouček mít nebude - nebylo to tak. Měl takové bolesti, že se kousal do ručičky. Myslím, že tím, že jsem si ho chtěla nechat doma, se na nás tak nějak vykašlali...

Ondrášek byl až do konce statečný a umřel mi - za což Bohu děkuji - doslova v náručí. Ještě počkal, až přijedou moji rodiče, bratr - bylo to kolem půlnoci a o půl druhé 12. 10. 2008 naposledy vydechl - srdíčko už nezvládalo jeho tělíčko, které bylo plné metastáz. Mohla jsem s mým miláčkem rozloučit, říct mu, jak ho miluju, ale ta bolest, co přišla potom je ohromná, zničující, snad i nepřekonatelná...

Pořád tomu nemohu uvěřit, že neuslyším jeho - mami, já tě mám lád... Strašně mi chybí, nám všem, ale připadá mi, že já jsem umřela s ním, jen já jsem tady a on TAM, kde věřím, že je mu opravdu lépe.

Náš milovaný andílku, pořád budeš s námi, navždycky tě budeme milovat.

Petra Tesařová