Můj milý chlapče, zítra uplyne 29 let ode dne, kdy ses narodil! Prožili jsme s Tebou nádherných 24 let plných nespočtem zážitků. Máme tedy každý den na co vzpomínat! Opakujeme si Tvé průpovídky, přemýšlíme o tvých názorech a typujeme, jak bys okomentoval nejrůznější situace. Děkujeme Ti za všechno, čemu jsi nás naučil, čím jsi nás obohatil, co jsi nám předal. Moc se nám stýská, ale jsi a zůstaneš stále mezi námi a hlavně v nás.

Na dálku Tě tiskne, hladí a objímá Tvoje mamča, taťka i bráška

Svět očima Ondry:

2006_Olomouc .... 2005_Teplice-Terezin .... 2006_Taborsko

Láskyplná vzpomínka

Má-li milující matka vzpomínat na své milované dítě už jen v minulém čase, v její mysli vyvstanou tisíce příhod a příběhů. Rozhodnout se, které z nich uvést, aby reprezentovaly tu nekonečnou škálu vzpomínek, je opravdu obtížné. Snad ten výběr můj zesnulý syn Ondřej (někde tam nahoře v nebi) schválí, a pokud vás, kteří tyto řádky budete číst, alespoň jedna z nich zaujme, budeme se z toho společně radovat.

Ode dne, kdy se Ondra narodil, usmíval se na svět a zajímal se o všechno, co se kolem něj dělo. Mezi 1. a 2. rokem svého života bez problémů recitoval spousty básniček (později s těmi složitějšími vyhrával na soutěžích – účastnil se jich ne proto, že by musel, ale protože chtěl) a při našich cestách pražskou dopravou, vycházkách a výletech nahlas neomylně citoval značky všech aut, které nás míjely (nejdřív jsem se je musela naučit poznávat já, ale nikdy mě nenapadlo nechat ho za to zapsat do Guinnessovy knihy rekordů).

V pěti letech si začal k lidovým písničkám, jenž zpíval, bubnovat melodii rukama do stolu. Vypadal jako hospodský štamgast, jenže tenhle způsob „hraní“ viděl v náznaku jen jednou doma u manžela. Na požádání „vybubnoval“ všechny písničky, co znal. A uměl jich opravdu požehnaně. Když nám paní učitelka ve školce naznačila, že krásně zpívá a vyťukává prstíkem melodie na klavír, který jsme doma ani u příbuzných nikdy neměli, zapsali jsme ho do „Lidušky“ a do Kühnova dětského pěveckého sboru (KDS), který vedl prof. Chvála. Jeho osobnost byla pro Ondru autoritou a vzorem po celý život. Miloval ho a nesmírně obdivoval. Ve sborech pod jeho vedením zpíval až do své smrti a bylo to jedno z největších potěšení jeho života! Od přání bubnovat na bicí přešel Ondra v 7mi letech ke klavíru a jeho hraní nás provázelo 15 let. Drželi jsme mu palce na desítkách vystoupení.

Jako rodina jsme podnikali spoustu výletů, navštívili nespočet památek, výstav, divadelních představení a Dnů otevřených dveří všeho druhu. Všechny informace na těchto akcích hltal a byl-li prostor pro otázky, kladl je pořadatelům i průvodcům. Když byl ve 3. ročníku gymnázia, u večeře nám zčista jasna poděkoval za to, co jsme do něj vložili. Polilo mě zvláštní teplo hrdé mámy a on na mou otázku, co ho k tomuto sdělení vede, odpověděl, že ve třídě téměř jediný znal rozluštění všech otázek z všeobecného rozhledu, které jim kladla jejich třídní profesorka.

Jenže on sám nám to „naše snažení“ bohatě vracel. Když mu bylo 10 let, šest týdnů zpíval spolu s dalšími dětmi z KDS v italské Bologni v opeře Werther. Vrátil se s vlastním kapesným a spoustou dárků pro nás. Myslel na každého, nejvíce však na brášku. Byla jsem na něj pyšná a z jeho počínání dojatá. Na operních scénách v Praze účinkoval v několika operách. Při zkouškách pozoroval lidi v zákulisí, na jevišti i v hledišti. Každé operní i koncertní vystoupení bylo pro něj neopakovatelným zážitkem a lidé, se kterými se při těchto příležitostech potkal, inspirací k přemýšlení. Kladl si otázky, proč se chovají tak či onak, co je vede k jejich názorům a konání. Večer po jednom vystoupení, kde měl tu čest povídat si s Radovanem Lukavským (to mu bylo 16), jsme spolu rozmlouvali o lidských povahách a schopnostech. Ondra přede mnou vyslovil svůj názor na probírané téma a já si moc přála mít jej na památku v písemné podobě, protože mi na jeho věk připadal velice moudrý. Tak mi ho na kousek papíru zvěčnil: Chce-li mít člověk přátele z rozdílných vrstev inteligence, vědění nebo stylu života, měl by umět a znát tolik, co jeho přátelé dohromady, aby je svým vystupováním zaujal (a vcítil se tak do jejich nálad, pocitů a myšlenkových pochodů). 19.12.´97

Ale to nebylo jediné, čím nás překvapoval. Na pozemku naší chaty o velikosti cca 130 m2 vymýšlel ve věku 2. stupně základní školy pro nás rodiče a pro o 3,5 roku mladšího bratra Pavla bojovky a olympiády. Stihl závodit a dělat zároveň rozhodčího – vše měřil, počítal a pečlivě zapisoval. Hráli jsme ping-pong na stole z prken, stříleli z luku, ze vzduchovky, nebo jsme se plastovou kuličkou strefovali do gumových kuželek pro malé děti, které na chatě zůstaly z dob jejich batolecích let. Stupně vítězů byly zhotoveny z různě velkých bedniček. Vymyslel vlastní pravidla táhlového hokeje a při zápasech s bratrem či kamarády jim až pedantsky nic neslevil.

S bráchou se ale měli neskutečně rádi: Ondra-muzikant a Pája-fotbalista se navzájem ve svých koníčcích, ale i klukovských lumpárnách, velmi podporovali. Takhle Ondra napsal Pavlovi k svátku ve svých 18 letech: Stejně tak nás „dostal“ jeho dárek k našemu kulatému výročí svatby. V obálce byla gratulace k našemu Dni D (tak jej nazval): lístky do Pražské zoologické zahrady a rezervace na oběd v restauraci, kterou zvolil tak, abychom ji nemohli minout cestou, objednané a zaplacené jídlo i pití. Výborně jsme si pochutnali, znal dobře naše chutě.

Ondra se narodil v Praze a nedal na ni dopustit. Znal a miloval její zákoutí, domy, parky, atmosféru. Nejvíce však městskou dopravu. Tvrdil, že MHD v Praze je nejlepší v Evropě. Od dětství se díval na řidiče autobusů i tramvají, napodoboval zvuky zavírajících se dveří v busech i metru, znal stanice i jízdní řády nazpaměť, věděl, jak tramvajové a autobusové trasy na sebe i s metrem navazují, zapisoval si do bločku čísla vozů všech prostředků hromadné dopravy, kterými jel nesčíslněkrát. Nikdy bych si nepomyslela, že jeho život ukončí v tak mladém věku právě pražská tramvaj.

Vyprávíte-li o svém dítěti už jen v minulém čase, mohou mít Ti, kteří tuto hroznou zkušenost nemají, pocit, že vše v našem společném životě bylo bezproblémové. Nebylo. Ondra měl rád přirozené autority, které obdivoval a mluvil o nich i s nimi s úctou a pokorou. S těmi, kteří si u druhých respekt chtěli získat svým postavením nebo mocí, neustále diskutoval a rebeloval, odmítal se učit předměty pod vedením takových „autorit“, které ho nedokázaly ničím zaujmout, a tak jsme na třídních schůzkách s manželem velmi často od některých kantorů poslouchali, jak může být tak chytrý kluk takový „lenoch a lajdák“. Pomáhal spolužačkám, které předmětu nerozuměly, ale dokázaly se s jeho vysvětlením učivo našprtat, ale on při zkoušení odmítal odpovídat a rebelováním si vysloužil horší známku než jeho „žákyně“.

Když v čase před maturitou zanedbával učení, snažila jsem se mu sdělit, že ta zkouška je pro jeho další život důležitá. Souhlasil, ale v učení příliš nepřidal. Otázky z matematiky měl vzorně vypracované! Jenže nematuroval jen z oblíbeného předmětu. A tak jsem přistoupila k vyhrůžce: „Když nemáš čas se učit, nebudeš chodit do sboru!“ Neuměl říct mi do očí něco, kvůli čemu bychom se hádali, nesnášel dusnou atmosféru stejně jako já. Pomohl si tím, že mi to napsal. A také (zřejmě povzbuzen dojmy z „pracovního pobytu v Itálii“ v 10ti letech) chtěl mít své peníze, koupit si, co sám chtěl, nikoho o nic nežádat, nic nevysvětlovat, vyzkoušet, co život poskytuje. Měl „svou hlavu“ a udělal, co chtěl. Brigádničit začal už ve 14 letech, aniž bychom o brigádě věděli.

Vysokou a odbornou školu dvakrát opustil, na druhou nastoupil až po mém srdceryvném naléhání. Některé předměty mu připadaly pro vybavení do života naprosto zbytečné a odmítal docházet na ty, které vyučovali profesoři (muži i ženy), jenž studentům dávali najevo, jakou nad nimi mají ve svém postavení moc. Učení těchto předmětů byla pro Ondru ztráta času. Věděl, jak s ním naložit lépe! Šel tedy raději pracovat a užít si svou milovanou matematiku, statistiku a počítač v praxi.

O víkendu vzal batoh na záda, dobré boty, mapu a šel českou krajinou 25 km v sobotu a stejnou vzdálenost třeba i v neděli. Odměnou mu byly krásné fotky, které cestou pořídil a zlatavý český mok, který si dopřál cestou i před spaním. O dovolených pak brázdil Slovenskem, Norskem, Švýcarskem. Říkal, že chůze s batohem na zádech je nejpřirozenější a nejzdravější lidský pohyb. Ze všech navštívených míst posílal pohledy milovanému dědouškovi-nadšenému cestovateli (*1923).

Kromě těch nádherných fotek z jeho výletů máme na Ondru doma spoustu vzpomínek: nahrávky jeho zpěvu – audio i video, fotografie, na kterých je zvěčněn v každém věku, věci, které nosil na sobě i při sobě, tabulky, které vytvářel z různých měření (jak dodržují autobusy jízdní řád, jaké bylo 5 let každý den počasí, jaké jsme měli ve sklepě kompoty, jakou cestou a kterými křižovatkami jsme jeli na dovolenou do Itálie), vstupenky kamkoliv, jež 15 let shromažďoval, turistické mapy a známky, které si kupoval na svých výšlapech, 2 nádherná pamětní alba, která nám darovali jeho kolegové ze sboru a z práce. Ondrův zpěv si pouštíme, abychom si připomněli, jaký měl krásný hlas a ten dělá radost i těm, kteří ho nikdy neslyšeli, fotografie a video si prohlížíme s přáteli, abychom se inspirovali pro další kulturní zážitky, věci, které si oblékal, nosí Ti, kterým padnou a sluší na různé akce, a tak je tam Ondra zároveň s nimi, jeho mapy provázejí jiné milovníky přírody, jeho krásné fotografie udělaly radost návštěvníkům výstav a některé z nich zkrášlují něčí byt nebo kancelář a ta dvě alba, která jsme dostali, dokazují, že vstoupil do života spoustě mladých lidí. Měli jsme i pět šanonů pečlivě srovnaných notových zápisů skladeb, které ve sborech zpíval. Seznamy k nim byly seřazeny podle autorů, názvů skladeb i pořadových čísel, jak šly za sebou. Darovali jsme je prof. Chválovi pro KDS. Děti, které do sboru přicházejí, si z nich kopírují své party.

Všechny vzpomínky na Ondru jsou plné lásky a pro nás nejsou jen vzpomínkami. Prostřednictvím nich se díváme do dalších dnů a mladí (jeho přátelé ze sousedství, ze škol, ze sboru, z práce) spolu s námi staršími (našimi přáteli ze sousedství, ze škol, z práce, z Dlouhé cesty) šlapou už třetím rokem na Ondrovu památku turistický výšlap, který v jeho stopách pořádáme. Tak se vzpomínky mění v těšení na každé další setkání a příjemné zážitky. Vždycky si přál, aby se potkávali lidé, které měl rád!

Na závěr mi dovolte, abych vzpomínání na svého syna zakončila úryvkem z jeho dopisu jedné slečně, který psal v den svých 22. narozenin. Našla jsem ho náhodou v tiskové frontě, ale 2,5 roku jsem o něm nikomu neřekla – měla jsem pocit, že jsem synovi vstoupila do soukromí, byť nechtěně. V části, kterou si dovoluji citovat, mluví Ondra velice výstižně o tom, jaký byl. Věřím, že se vám jeho životní filosofie bude líbit stejně jako mně:

27. 11. 2003
......................

Primárním důvodem, proč se tak chovám je, že se snažím držet od nových lidí odstup, aby si hned nemysleli, že se na ně chci nějak vázat. Sekundárně to souvisí s tím, co mi také vyčítáš, tj. mé všeobecné znalosti.

Řeknu to takto: od svých 14 let chodím na brigády. Za 8 let jsem v různých pracích, od zametání Staromáku, přes roznášení novin, sypání housek mákem až po práci v pojišťovně a hotelu, potkal mnoho lidí. Věř tomu, ale poslouchat nebo být dokonce vtažen do rozhovoru, kdy nerozumíš ničemu, o čem se ti lidé baví, je fakt nepříjemné a především trapné. Ale oni se nebaví o limitě posloupnosti! Oni se baví o tom, co píší dnešní noviny, kam jede autobus 189 nebo jak se jmenuje ta a ta ulice či hospoda.

A o to mi právě šlo: já jsem z Tebe nechtěl dělat blbce a nevzdělance, když jsem se Tě na něco ptal. Já jsem jen chtěl, abys to věděla a příště v pravý čas použila. Já přece nemám žádné právo Tě jakkoli zkoušet. Jenže, nezlob se na mě, to nepochopíš tím, že budeš chodit jen z domova do školy a zpět!!! Zapátrej v paměti, kdy si naposledy byla v kině, na výstavě, na koncertě, v divadle, na opeře; na fotbale, na hokeji, na tenise; v ZOO, v botanické zahradě; v parku, v lese, u moře, pod stanem, pod širákem, v historicky cenném městě; v klubu, v hospodě, na pikniku .…

To jsou přece ty krásy světa, kde se sny stávají skutečností. Když žiješ život, který není fádní a stereotypní, tak nemůže existovat důvod ke střídání radosti a smutku, protože každý den, každá hodina, každá minuta Ti přináší něco nového a krásného, čeho nebudeš nikdy v životě litovat a zároveň si nenajdeš čas na depresivní dumání o špatnostech v životě. Hlavně Tvoje pozitivní zážitky ty negativní převálcují a zůstanou Ti v hlavě v podobě těch všeobecných znalostí.

A to bylo to, co jsem Ti chtěl celou dobu říci, a kdybys projevila zájem, tak i ukázat. Paradoxní však zůstává fakt, že mé znalosti z matiky Ti ani zdaleka nevadí tak, jako že vím, proč se Prašná brána jmenuje Prašná.

Nějak jsem se rozkecal, viď?! Hm, tak co říci závěrem? Snad jen, že bych byl rád, kdyby sis tento dopis nechala pro sebe, protože je z mé strany naprosto otevřený a upřímný – přesně tak upřímný, jako se snažím vždy být v životě i já.
…………..

V úctě Ondra

A tak se snažíme, aby nám každý den, každá hodina a každá minuta přinášela něco nového a krásného.

Za to, že jsi nás, Ondro, k tomuto poznání přivedl už v tak mladém věku, Ti s hlubokou úctou a láskou děkuje Tvoje mamča.