Akutní srdeční infarkt

Ondří, není chvíle, kdy bych na Tebe nemyslela.

Stále s láskou v srdci vzpomínám.

Tvoje mam-ka

Příběh

Když se Ondrášek narodil, byl malinký. Ale měl velký apetit, chutnalo mu už jako malému, a tak rostl jako z vody. Ta chuť k jídlu a životu s ním zůstala. Vyrůstal z něj malý rošťák. Se svým starším bráchou se neustále pošťuchovali, ale také se vzájemně podporovali.

Když byly Ondrovi 3 roky, rozvedla jsem se a zůstala jsem na kluky sama. Nebylo to vždy jednoduché. Chodila jsem do práce, ale peněz moc nebylo, ale i tak jsem se jim snažila poskytnout vše potřebné. Milovali jsme vánoce, tak jsem již od léta postupně nakupovala dárky klukům pod stromeček, aby měli radost.

A čas utíkal tak rychle, že najednou byli oba kluci dospělí. Ondra si našel přítelkyni Báru, se kterou spolu začali bydlet. Vyváděli spolu kraviny, vzájemně se doplňovali. Jezdili na dovolenou. Barča má fenku irského setra Kessinku. Ondra se jí nejdřív bál, potom ji miloval. Chodil jí venčit, Kessie běhala po poli, řádila. Potom si Ondra s Barčou pořídili další fenku, opět štěňátko irského setra, Jackii. Psí holky se nejdřív moc nemusely, Džekina Kessinku zlobila, Kessince se to nelíbilo. Ale postupně si na sebe zvykly. A tak jsem někdy s Ondrou na procházku s pejskama chodila i já a bylo veselo.

Pokud měl Ondra nějaký problém, vždy jsem to byla já a Bára, kdo ho podporoval a povzbuzoval. Plánovali společně i svatbu, ale k té nakonec nedošlo, rozešli se. Ale i nadále k sobě měli blízko. Pejsci zůstali u Barči. Ondra mi vždy říkal, že by nedovolil, kdyby Barče někdo něco udělal, že by si to s tím dotyčným vyříkal.
Po rozchodu s Barčou bydlel chvíli u mě. Ale protože chtěl mít svoje soukromí, hledal si svoje bydlení a brzo se odstěhoval. Byl u sebe v bytě moc spokojený. Často jsme se navštěvovali. Vždycky, když za mnou přišel, vykládat nějaké story a já se chechtala. Ondra byl velký bavič. Pár let se věnoval i posilování, byl to pro něj velký koníček. Nikdy neužíval žádné steroidy. Lidi, kteří to berou, odsuzoval a ukazoval mi i fotky, vykládal jaké to má na nich následky po letech.

Z rozjíveného kluka vyrůstal empatický chlap, který byl ochotný povzbudit a pomoct. Měl spoustu známých, kamarádů, se kterými vyrážel na akce. Ale potom zavolal a říká – „mami, půjdeme se projít?“ Tak jsme tak jednou týdně chodili na procházku a povídali. Chtěl vědět, co já, vyptával se, potom zase vykládal o sobě. Nasmáli jsme se u toho. Když jsem někdy nemohla do kopce, podal mi ruku a táhnul mě. Někdy se zase zadýchával on. Přikládala jsem to tomu, že trochu přibral. Ondra, i když měl někdy přes 100 kg, pořád vypadal velice dobře. Byl urostlý, svalnatý, chlap, který se holkám líbil.

Já od puberty mám určité vize a slyším hlasy. Pro ty nevěřící, nemusíte číst dál… Ale hlasy, které ke mně přicházely ve formě toho, co přijde, se postupně naplnily. Hodně intenzivní to bylo v době, kdy jsem před lety na hřbitově měla vnitřní hlas, který mi říká – „a za rok tady bude ležet taťka…“. Taťka byl v tu dobu v pořádku, ale v průběhu roku mu zjistili zdravotní problémy a do roka tatínek zemřel. Já tu svojí vizi nejdřív neřekla nikomu, v průběhu času mojí sestře. Taťka zemřel ráno – a já ten samý večer, tak před půlnocí, když už jsem ležela v posteli, najednou uviděla nad postelí zářivé světlo, které bylo ve formě obláčku a problikávalo světelnou záři. Přitom jsem si ráno říkala, zda o sobě dá taťka vědět… Ale v tuto chvíli jsem se až lekla, vykřikla… A ta světelná záře prošla dveřmi směrem k dětskému pokoji. Po tom, co jsem ovšem měla ten hlas na hřbitově a taťka zemřel, jsem se začala bát. A v tu chvíli jsem se vnitřně zablokovala a léta jsem žádné vize neměla.

Když už jsem si říkala, že se těch vizí nebojím, přišly znovu. Vím, že jsem seděla na balkoně a najednou jsem měla vnitřní pocit – a to by tady také Ondra nemusel být… Lekla jsem se – a rozum říkal, že je to blbost… Potom jednou měl Ondra namále, tak jsem si říkala – to bylo ono…
Ale ten pocit, že by tady Ondra nemusel být, se vrátil. Byla jsem opět na balkoně. Myslela na svojí babičku, které zemřel ve 20 letech tragicky na vojně syn. Myslela jsem na babičku bývalého manžela, které zemřel syn asi v 7 letech, kdy se na něj z valníku sesypal plech… A stále mi to chodilo na mysl. A jak jsem tam tak seděla, říkala jsem si – a kdyby to přišlo, co bych mohla dělat. Zase nic, prostě tu situaci přijmout…
Při procházkou s Ondrou, kdy líčil, co bude dělat, najednou mi zase šlo – „hlavně, aby tady ještě byl…“ nebo „to by tady také nemusel být..“ Vždy jsem se těch myšlenek, hlasů, lekla a rychle se je snažila ze sebe dostat a nevnímat...

Ve čtvrtek 2. května jsem za Ondrou byla u něj doma, povídali jsme, já potom, že už půjdu. A Ondra – „mami, nespěchej, dáme ještě kafe..“. Šel, udělal kafe, povídali jsme. Venku jsme se rozloučili, Ondra ještě hladil pejska svých sousedů (Ondrášek měl vždycky rád zvířátka). Já šla domů, měl k nám přijet na návštěvu od mého přítele bratránek s rodinou. Přítel mě v pátek vyzvednul, protože jsem měla zrovna auto v opravě. V pátek jsme si s Ondrou telefonovali, v sobotu potom jsme si spolu psali. V neděli, když jsem se vrátila domů, jely jsme se ségrou na návštěvu za mamkou a potom jsem sestru poprosila, aby mě zavezla k bytu Ondry.

Odemkla jsem si a našla jsem Ondráška doma…. Začala jsem na něj mluvit – Ondro, Ondro… potom jsem se ho dotkla – říkám – Ondří, Ondří… Vyběhla jsem z bytu, volala záchranku, běžela jsem za sestrou a synovcem k autu… Ti tam běželi se mnou. Sestra se v bytě rozbrečela… A první, co ze mě bez jakýchkoli myšlenek vypadlo, bylo – „nebreč, Ondra je tady stejně s námi…“.
Přijela záchranka, policie, vyslýchali nás. Když jsem šla ven, prý jsem řekla – „jak tohle řekneme naší mamce..“ Mně dali před byt židli, klepala jsem se, nechápala. Vůbec jsem nebrečela, fungovala jsem jako naprogramovaný stroj, než mu dojdou baterie. Policie nám řekla, že bude muset být provedená soudní pitva v Pardubicích a že nás do 14 dnů bude kontaktovat pohřební služba. Ondra zemřel v neděli 5. 5. 2019 ve 3 hodiny ráno, já ho našla po 4 hodině odpoledne. V pátek 10. května mi volali z pohřební služby, že jim tam stále lidi volají, kdy prý bude pohřeb a že my jsme je nekontaktovali. Tak jsem paní z pohřební služby řekla, že nám bylo řečeno, že se ozvou sami. Hned po tomto telefonátu následoval další – už z policie. Výsledek pitvy měli hned 4. května v pondělí, ale měnili si služby… atd. a prostě to nechali být. A my čekali na zprávu… Když jsem se policie ptala na příčinu úmrtí, tak mi řekli, že to bylo přirozené úmrtí. Já jim říkám – jak přirozené, ve 23 letech? Otrávil se karmou? Prý ne, že to by byla otrava. A že pokud chci vědět příčinu úmrtí, že si mám zavolat na soudní lékařství v Pardubicích nebo to zjistit přes obvodní lékařku, na co se Ondra léčil. Tak jim říkám, že vím, na co se léčil...

V pondělí 13. května jsem konečně mohla začít vyřizovat nezbytné věci. Zavolala jsem doktorce Ondry, ta žádnou zprávu do té doby neobdržela. Když chtěla poslat výsledek zprávy, prý musí požádat písemně.. Druhý den mi volala, že již zprávu obdržela, že se mám stavit. Byla u mě zrovna Barča, tak mě vzala a jely jsme k doktorce spolu. Paní doktorka nám u ní v ordinaci sdělila, že Ondra umřel na akutní srdeční infarkt. Nechápu to, mladý zdravý kluk, který posiloval… a umřel na selhání srdce v nedožitých 24 letech…

Ještě v pondělí 13. 5. jsme byli převzít klíče od bytu na policii a začali zařizovat pohřeb. Na pohřební službu se mnou šel i můj bývalý manžel, táta Ondry. Když jsme vybírali veršík, žádný se mi k Ondrovi nehodil, najednou ten veršík vím.. příšel mi sám… ŽIJU NAPLNO A ŽIJU RÁD… Paní mi říká, tak tedy – ŽIL JSEM NAPLNO A ŽIL JSEM RÁD… Říkám, ano…
Neuvádíme datum rozloučení, chceme jej udělat v kruhu rodinném a pro blízké Ondrovy kamarády. Na ty později sháním kontakty, abych jim dala vědět. Pokud jsem v tom rozrušení na někoho zapomněla, omlouvám se. Rozhodně to nebyl úmysl. Bylo a je toho na mě stále hodně.

Po převzetí klíčů na policii, znovu k Ondrovi do bytu. Vybrat věci do rakve. Vybírám to, co by se mu líbilo. Dávám mu s sebou na poslední cestu i můj zlatý řetízek s přívěškem andělíčka. Rakev vybírám dřevěnou. Termín pohřbu je stanovený na 17. května. Já mám 16. 5. narozeniny. Vzpomínám na to, jak mi Ondra říkal, že mi něco koupí, aby mě to potěšilo… Ondří, nepotřebovala bych nic koupit…. moc bych si přála, ABYS TU BYL… Vím, že to nejde… na druhou stranu vím, že jsi tady stále se mnou, jenom jinak… Nevidím Tě, ale stále Tě cítím u sebe.

Ten pátek 3. května jsme si volali a Ty jsi mi poslal jednu písničku – se slovy „mami, to si poslechni…“. Ta písnička se jmenuje Máma a je od Ondřeje Ďurici. A já Ti Ondří, říkám – moc, krásná píseň… Toto všechno se mi vybavuje a já vím, že tato píseň bude jedna z těch, které zazní na rozloučení s Tebou, můj milý Ondro. Vybírám písničky… Probírám výběr s Barčou a Ondrovými kamarády… A je vybráno – Nic nestává se náhodou, Srdce nehasnou, Máma, Až mě andělé… a jako poslední zazní Ondrova oblíbená píseň Hotel California. A co mi vytanulo v mysli, že napíšu řeč na Tvojí poslední cestu a tuto řeč i sama řeknu. Vůbec jsem nevěděla, co budu psát, ale jeden den jsem sedla a řeč sepsala. Byla jsem domluvená s paní z pohřební služby, že pokud bych to nezvládla, že tu řeč přednese ona.

V den pohřbu jedu na místa, kde jsme chodili s Ondrou, trhám tam šeřík. Ještě před rokem, na tom samém místě, mě Ondra fotil. Byli jsme tak šťastní a veselí, smáli se… radovali se. Teď je všechno jinak… trhám šeřík na poslední rozloučení s mým mladším synem. Ondří, dostaneš ten šeřík na cestu. Vracím se domů… chystám se, vyzvedává mě přítel… Scházíme se tam, rodina a kamarádi. Já chci ještě Ondru vidět, jde se mnou Barča. Ondra má v ruce řetízek s andělíčkem ode mě, dala jsem mu s sebou i doutníček, který měl u sebe doma. Když jsme tam s Barčou přišly, najednou mi jde myšlenka… Ale tohle není Ondra… Ano, je – je to jeho fyzické tělo, které tady na zemi používal. Jeho krásné silné tělo… Ale duše, to, co dělá člověka člověkem, ta už je jinde. Je tam s námi a s námi stále bude…
Po druhé písničce paní říká, že nyní svoji řeč pronese maminka Eva… Jdu k pultíku, jedním kolenem se opírám o židli. Je tam se mnou i Barča. A já mluvím, čtu to, co jsem napsala a vím, že to dělám pro mého milovaného Ondru, který už je na jiné cestě. A já tu řeč dala a jsem za to moooc ráda. Nevěřili mi, že to dám. Děkuji Ti, Ondro, žes mi pomohl, že jsem to zvládla. Možná jsi mě i podpíral. Ale zvládla jsem to. Pro Tebe, moje dítě…

Po pohřbu do práce ještě nechodím. Zůstala jsem doma 5 týdnů. V tu dobu na mě realita začala doléhat. Začínám konečně brečet… naprogramovanému stroji došly baterie… Brečím, hlavu nořím do Ondrovy mikiny, vnímám vůni, s tričkem a s mikinou spím… Na začátku května byla taková zima, že jsme chodili v bundách, v průběhu května se udělalo teplo, sedám na balkon a popíjím víno. Podporují mě moji blízcí, mamka, sestra a bratr s rodinou, kolegyně z práce, ale hlavně Barča a Ondrovi kamarádi. Přítel nechápe, nepodpoří... Řeči typu, je potřeba žít dál… Ano, vím, jen se ptám JAK…

Najednou cítím energii, daleko víc, než dřív. Mám stále závan ve vlasech a vybaví se mi kniha Andělé v mých vlasech… a já vím, že Ondra je tady stále se mnou.

Dějí se v mém životě i zázraky, zda to lze takto nazvat. Pragmatik by to vysvětlil jinak… Ale já VÍM… Letěli jsme v létě na dovolenou do Řecka. Odlétali jsme z Linze a na letišti přítel zjistil, že nemá ani jeden doklad, občanský průkaz ani pas… večer si skenoval doklady a zůstaly ve skeneru… Zůstala jsem v klidu a říkala si, že tedy pojedeme zpátky domů… a rovněž že se třeba stane zázrak… a myslela jsem na Ondru. Paní na odbavení nás pustila – přítele na ten naskenovaný doklad…

V říjnu jsme potom měli objednaný pobyt v hotelu, když jsme tam přijeli – zjistilo se, že tu rezervaci udělal přítel až na listopad… Opět jsem říkala – třeba se stane zázrak… Hotel byl plný, ale někdo nepřijel, tak nás mohli ubytovat… V listopadu už bychom jet nemohli.

Vím, že tady na tom světě máme každý nějaký svůj úkol. Já vím, že chci být potřebná lidem, abych až budu odcházet, mohla se s klidem v srdci podívat na svůj uplynulý život. Ať již tady budu den nebo ještě spoustu let.

Moc si přeju, abys byl hrdý na to, jakou máš mámu.

Děkuji Ti Ondro, za všechno… Děkuji Ti, že jsem i díky Tobě jiná… Vždy budeš v mém srdci a nikdy tomu nebude jinak. Počkej tam na mě a až jednou přijde můj čas, setkáme se…

MILUJU TĚ, TVOJE MAM-KA.

27. 12. 2019