Příběh svého dítěte, sourozence můžete poslat na e-mail dlouhacesta@dlouhacesta.cz. Vyhrazujeme si právo na odsouhlasení uveřejnění zaslaného příběhu.

Když jsem se pak v průběhu života setkávala s touto děsivou zprávou, nechtěla jsem si ani na vteřinu představit, že by totéž potkalo mě. Všichni, včetně mé matky, se kterými jsem na toto téma mluvila, říkali, že se ztrátou dítěte se nelze vyrovnat, ale je třeba naučit se s ní žít.

Tváří v tvář zbytečné smrti stojí člověk jako uhranutý, neví, jak utěšit, jak pochopit:

„Kdo by chtěl potěšit krvácející srdce matčino? – Božena Němcová.“

Důvodem smrti mladých lidí je nemoc, autohavárie, nešťastná událost, úraz, sebevražda, zločin. Dítě jako oběť zločinu je vůbec nejhrůznějším zatížením dalšího života rodičů. Právě tak jako se ve společnosti postupně otevřelo téma rakoviny, nemoci, která je synonymem smrti, napadlo mne, že příběhy zraněných matek a otců mohly by být pro ty, kteří prožili totéž, útěchou ze svěřené, společně prožité bolesti.

Proto jsem se rozhodla natočit dokumentární film Přežili jsme své děti. Chci, aby film byl i zdrojem naděje, návodem, jak tento citový úraz přežít, jak se k němu postavit a vyrovnat se s ním, protože život jde dál.

V naší společnosti existují svépomocné skupiny, v nichž se sdružují lidé, které trápí stejný problém. Týkají se většinou různých druhů nemocí, tělesných i duševních, kterými trpí oni sami, nebo jejich muži, ženy a děti. Jednou z hrdinek mého filmu je Jarka Halbrštátová ze Žamberka. Svou bolest z náhlé ztráty své dcery Nikolky vypsala v knížce Co s tím? Tehdy mi řekla, že pátrala na internetu po skupině lidí, kteří se chtějí vzájemně posilovat v neštěstí, které je potkalo, hledat společně cestu, na níž by se naučili žít s touto nenahraditelnou ztrátou. Tehdy jsem ještě nevěděla, že existuje občanské sdružení Dlouhá cesta založené dvěma matkami, které potkal krutý osud - ztráta dítěte, Martina Hráská a Bibiana Wildnerová. Ke spolupráci přizvaly psycholožku Ilonu Špaňhelovou.

Martina i Bibiana vědí, jak je důležité se v této zpočátku beznadějné etapě života otevřít druhým, a ve společném pláči a vzpomínkách se vzájemně utěšit.

Svůj film pojímám jako krok k otevření tématu, k individuální i společenské terapii, ale zároveň jako připomenutí pro nás, kteří jsme ještě neprošli peklem definitivní ztráty nejbližšího člověka, že cena lásky, kterou tak často nepěstujeme, cena vztahů, které tak často přehlížíme, se vyjeví, až když je ztratíme.

Olga Sommerová, filmová dokumentaristka, vysokoškolská pedagožka,
patronka při založení spolku Dlouhá cesta.