Magdu Nikodýmovou jsem poznala před několika lety při školení laických poradců Dlouhé cesty.  Už tenkrát jsem se zaujetím poslouchala, jak laskavě a upřímně umí vyprávět o věcech, o kterých mnozí raději mlčí.

V červenci letošního se mi konečně podařilo Magdu požádat o rozhovor pro Dlouhou cestu.

Povídaly jsme si celé odpoledne na její útulné zahradě v Roztokách u Prahy.

O životě ve velké rodině s deseti dětmi. O jejích ztrátách i radostech.

O mamince Marii Kaplanové, tatínkovi, o sourozencích.

O Amálce I. a o Amálce II.

A o tom, že o jménu to není.

Než mě Magda provede rozkvetlou zahradou a usedneme k rozhovoru, představuje mi svého muže Milana a poté se mi svěřuje: Když Milan začal docházet k nám do rodiny, tak ho tatínek připravoval na to, že to se mnou bude těžké, protože jsem nejvíc podobná mamince.

Tak to se hodí. Na maminku bych se moc ráda zeptala. Jaká byla?

Dost prudká. Hodně zbožná, ale přitom zrychlená. Jak měla těch deset dětí, potřebovala toho hodně stihnout. A byla i strašně přímá, že tě to dokázalo pěkně seknout. Ale za dvě minutky všechno dobré. Jako by se nic nestalo. Na všechno měla jasný názor a málokdy se stalo, že řekla, že si něco musí rozmyslet. Byla žena činu a to mám také po ní. Manžel mi to někdy vyčítá.  Mám výhodu, že umím věci pojmenovat. Pomohl mi v tom kromě genů po mamince i psychoterapeutický výcvik. Umím věci pojmenovat a vyjádřit svoje potřeby. A pro mě je to hodně důležité, protože naše potřeby a pocity v té velké rodině byly hodně potlačené. Jak nás bylo hodně, tak my jsme si neuvědomovaly, že nějaké potřeby máme. Natož abychom je uměli vyjádřit.

Tobě pomohl výcvik a co ostatní sourozenci?  

Je hrozně zajímavé pozorovat, jak jsme každý jiný. Například sestra Martina, která nejvíce vystupuje na veřejnosti, přebírala např. ocenění, která byla rodičům udělena in memoriam, je spíš po tatínkovi. Takový nekonfliktní typ. A za manžela si vzala temperamentního Slováka, trochu cholerika. Vždycky držela pusu a krok, aby byl doma klid. Když jsem byla mladá, chvíli jsem s nimi bydlela. Vnímala jsem, jak to tam bublá, ale nerozuměla jsem tomu. Často  jsem to nějak okomentovala a švagr byl z toho paf: „Teda Mady, ty to umíš vždycky tak napálit“… Martina vystudovala konzervatoř, je hudebnice a spolu s manželem vychovali sedm dětí.  Celá naše rodina je hodně hudebně založená.

Spíš po tatínkovi je i Markéta, se kterou jsem jako dvojče, protože jsme o rok. Obě jsme profesí porodní asistentky a spolu jsme absolvovaly ten psychoterapeutický výcvik. Obě jsme narazily na to, že ty potřeby neumíme vyjadřovat. Ale já jsem dost sobecká. Mně se to podařilo dost rychle naučit. Ale Markéta, jak je klidná a nekonfliktní, tak si tu potřebu uvědomuje, ale je pro ni těžké ji vyslovit.

A Martina je nejstarší?

Ne, ne, nejstarší byla Maryška. Ta už bohužel před 6 lety zemřela. Rok po mamince. Bylo jí 60 let. Vzala si muzikanta, profesionálního violoncellistu. S Maryškou jsem si hodně rozuměla. Byla psychoanalytička, podpůrná, citlivá. Má dvě skvělé děti.  A dost se starala o naši nejmladší sestru Moniku, která se bohužel stala závislá na drogách. S Maryškou je dělilo 20 let. Monika má 4 děti a Maryška se jezdila o ně starat. Bylo to hodně komplikované. Všichni jsme její odchod těžce nesli.

A kdo pak převzal péči o Moničiny děti?

Všichni jsme si dlouho přáli, aby děti byly svěřeny někomu jinému, než Monice. Ale táhlo se to roky. Monika vždycky děti dala k rodičům, ale oni byli už staří. Tak si je Maryška brala, jezdila s nimi na výlety. A do pěstounské péče si je nakonec vzala Martina, která už měla svých sedm dětí velkých.  

Je to vlastně dost smutné, že ti tři poslední sourozenci měli problémy se závislostí na drogách.

To je…A máš nějaké vysvětlení, proč zrovna ti nejmladší?

Jak děti přicházely, tak se mezi sourozenci postupně předávala pravidla. Ale u těch třech posledních jsme to podcenili. Samospád předávání tu nezafungoval a nikdo neměl kapacitu si toho v tu chvíli všimnout. Mamince bylo 45, když se narodila Monika. V té době začala být i velmi aktivní ve veřejném životě. A tak se nenápadně vytvářelo takové bezprizorium. Rodiče se spoléhali na starší sourozence, ty už měly své životy. Láska i pozornost v důležitých věcech tam byla. Ale nikdo nedohlédl, abychom třeba pravidelně jedli. O víkendu sice byly společné obědy, v neděli se šlo do kostela, ale přes týden řád chyběl.

A kdy se objevily problémy?

Začalo to Jakubem. Už jeho porod měla maminka komplikovaný. Byl dyslektik, ale hrozně citlivý, krásný kluk. Byl to náš Kubášek. Chodil do zvláštní školy, kde byly průšvihové děti a on tam vůbec neprospíval. Pak střídal učnáky  a tam to začalo. To mi pak řekl Jáchym, oni byli spolu o rok. Táhli spolu ve dvojici. Jakub zemřel v roce 1993, bylo mu 26 let.

Jáchym se dostal k drogám přes něj. Naštěstí se z toho dostal, ale byla to pro něj dlouhá cesta. Po revoluci odjel do Irska, pak žil sám na Šumavě. Teď v 50 letech založil rodinu a čekají druhé děťátko. Svůj příběh posdílel v knížce Aleše Palána  Raději zešílet v divočině..

Jak jste prožívali ztrátu Jakuba?

Každý jsme se s tím potýkal jinak. Pamatuju si, že to bylo o prázdninách. Byl srpen, takže většina rodiny byla pryč. Já a maminka jsme byly v Praze. Mně bylo 29. Bydlela jsem u našich. Pět let jsem různě jezdila a pracovala ve světě a zrovna se vrátila. Pamatuji si, že zazvonil telefon. Zvedla jsem ho a jako opařená vyslechla zprávu od policie v Sušici, že Jakub byl nalezen na chalupě na Šumavě mrtev.

Maminka za chvilku přišla domů a já jí říkám: Mami, Jakub to má za sebou…

Jakoubek? Klekla a začala se modlit. Za půl hodiny vstala a řekla: Mady, musíme se nějak domluvit. Jak tam pojedeme? Nikdo z bratrů nebyl v dosahu, bylo léto a mobily nebyly. Tatínek zrovna ležel v nemocnici s infarktem. Když se to dozvěděl, tak se mu paradoxně výrazně ulevilo. On už to nějak tušil, mezi ním a Jakubem probíhala komunikace přes dopisy. Brzy jsme se domluvili s tatínkovým kolegou z práce. Přijel pro mě a pro maminku a jeli jsme společně na Šumavu. Na tu naši chalupu.  Na stole stál čaj a otevřená knížka modliteb k panně Marii, opřená o vázu. A maminka si sedla k tomu stolu, začala pít ten týden starý čaj a číst tu knížku.

 A já jsme jí trochu udiveně říkala, jak může pít ten čaj a že jí vůbec nezajímá, že my sundáváme ty deky z pece, na kterých  Jakuba našli…?  A také tam byly vyskládané náramky, které jsem mu přivezla z Ghany. Na věšáku visela bunda a z kapsy koukal kus papírku s básní. Já a tatínkův kolega jsme uklízeli. Maminka seděla, pila čaj a modlila se.

Pak jsme domluvili pohřeb v Sušici u Kapucínů. Tam už se sjela celá rodina. Bylo to vlastně moc krásné. Nevědělo se, jestli to byla sebevražda nebo jestli to prostě nezvládl… Nikdo neví, jestli tam byl ten moment, že chce skončit. Kapucíni byli moc vlídní a pohřeb byl slavnostní. Celá rodina hodně zpíváme  Taizé kánony v různých hlasech. Tak jsme to celé prozpívali.  Maminka chtěla bílou rakev a také chtěla, aby měl Jakub bílé šaty. Paní z pohřební služby říkala: Bílé šaty do rakve, to je hezký nápad, ale jak to uděláme? Vy jste z té Prahy a to se nestihne. Víte co, tady vedle jsou pracovní oděvy. Tak já to nějak zařídím. Jakub byl nakonec pochovaný v lékařských kalhotách a košili.

A proč maminka chtěla bílé šaty?

Protože Jakub asi rok zpátky šel na pouť do Čenstochové. Šel pěší průvod a on šel celý v bílém. Jsou z toho krásné fotky, na kterých je šťastný, a maminka si ho tak uchovala v paměti.

A ještě tohle je zajímavé: Jeho urna byla dlouho zakopaná u křížku, blízko u té naší chalupy na Šumavě. Když zemřela maminka, moje sestra Maryška navrhla, že by bylo fajn  Jakuba náležitě pohřbít. A to společně s maminkou. Můj bratr Jan nám popisoval, jak urnu u křížku vykopával. Kopal dlouho, pořád nic nenacházel, začalo už pršet a byla tma. Chtěl to vzdát a když kopl naposledy, tak ji objevil. A když ji začal z hlíny tahat, tak mu prý sama skočila do náruče. Můj bratr je skeptik a říkal, že by tomu nevěřil, kdyby mu to někdo vyprávěl.

Když jsme pak dojednávali pohřeb maminky, tak nám bylo sděleno, že tu Jakubovu urnu dát do hrobu nemůžeme. Že urna vedle rakve být nesmí. Takže jediná možnost bylo dát urnu mamince k nohám. A tak najednou došlo k takovémuto zvláštnímu uspořádání.  A všichni s tím cítíme klid, že takhle to je v pořádku.

A Maryška zemřela rok po mamince?

Ano, ano, ona to věděla, že jí zbývá pár měsíců života. Bylo to hrozně silné. Chtěla ještě dokončit práci, která měla být přednesena na celosvětovém kongresu psychoanalytiků a ona tu práci opravdu dokončila. Ta práce byla postavena na biblickém citátu „Vy jim dejte jíst“… Měla krásný pohřeb v kostele na náměstí Jiřího z Poděbrad.  V sedmdesátých letech zpívala v Poutnících. Oni se znovu sešli v té sestavě a na pohřbu ji zpívali.

Mám velmi hezký vztah s rodinou její dcery Dominiky. Dominika studovala violoncello v Izraeli – za podpory grantu jako třetí generace obětí holocaustu, koncertuje i v Rudolfinu.  Na stipendijním pobytu v Jeruzalémě se setkala se svým manželem. Čechem, který studoval  judaismus a ona přešla zpátky na židovství po své babičce . Její tatínek (můj švagr) byl totiž nepraktikující Žid. Dominičina babička přežila tři koncentrační tábory a ještě žije. Paní Helga Weiss (Deník Helgy Weiss). Takže Dominika s manželem si vzali jméno po babičce a mají spolu 4 židovské děti. Ten propletenec mě dojímá. Já jsem její křtěcí kmotra a oni chodí do synagogy. Jsou to krásná, stabilní, vzdělaná rodina.

Prohlížím si album. Maminka s tatínkem, svatba. Maminka u papeže s Magdiným švagrem. Maminka jako poslankyně Federálního shromáždění.

Jak se maminka dostala k veřejné práci?

S tatínkem byli hodně činní už v disentu. Tatínek překládal knížky, pak je různě předávali dále, tatínek byl za to i několik měsíců vězněn. Maminka uměla několik jazyků. Měla spoustu kontaktů v cizině. Takových lidí nebylo po sametové revoluci hodně. Vždycky dělala něco navíc.

Kromě toho, že se podílela na založení pobočky YMCA, působila ve Federálním shromáždění, založila i neziskovou organizaci…

Ano, ještě když Jakub žil, psala mu často dopisy. Jeden z nich uvádí citátem Bertolda Brechta:

„Ten, koho miluji, mi řekl, že mě potřebuje. A proto na sebe dávám pozor, dívám se na cestu a lekám se každé kapky deště, aby mě nezabila“.

Psala mu, že mu pomůžeme, že má říct. Chtěla lidem, jako byl Jakub, pomáhat stůj co stůj.  Založila o.p.s. Magdalena, vyprosila na knížeti Schwarzenbergovi objekt na jeho území. A chtěla, aby se zde zotavovali lidé hlavně v duchovní linii. Ale samozřejmě netrvala na tom, aby se tam všichni modlili. Magdaleně dala základní myšlenku, dodnes tato organizace funguje a je úspěšná.

Název Magdalena je po tobě?

Ne, ne…je to po vzoru svaté Magdaleny, která byla hříšnice a poté co se setkala s Kristem, tak se proměnila. Já jsem přijela z Afriky a říkám: „Mami, to je po mně? Kočičko, já jsme to tak nemyslela, ale mohla by sis to klidně myslet…“

V albu si prohlížím fotografii Magdiny babičky – Amálie Svobodové, doktorky filozofie a učitelky.

A po téhle babičce jste pojmenovali vaši první a vlastně i druhou dceru?

Ano, naše první holčička Amálka umřela krátce před dnem porodu. V červenci 1998. Byli jsme na chalupě na Šumavě a mně se zdálo, že nemám pohyby. Sestra Markéta, která je porodní asistentka, udělala Pavlíkův hmat a říkala, že to může být „příčka“, ať si hned v pondělí zajdu k doktorovi. Ale já už jsem dva dny cítila, že něco není v pořádku.  Hned v pondělí jsem šla ke svému doktorovi. On to poznal, ale nechtěl mi to říct. Říkal: Já nemůžu najít ten stetoskop…A já říkám: Vždyť ho máte tady… Už jsem to nějak věděla.  Vzpomínám, že jsem byla relativně v klidu. Vyšla jsem z ordinace a tam nějaká maminka hodně plakala, že jde na ultrazvuk, že čeká dvojčátka, a že jedno zemřelo. A já jsem ji vlastně ještě utěšovala a říkám: Buďte ráda, že máte to jedno.  Uvidíte, že ty vlohy přejdou do toho druhého miminka a že to bude zázračné dítě. A ona mi děkovala za podporu. A pak jsme spolu ležely na pokoji…

Jak tě podpořila maminka?

Ta s tím byla hned hotová. Ale prosím tě, co to je proti tomu, když ti zemře dítě, které znáš. Netrap se s tím, budeš mít další děti...  I když jsem věděla, že její modlitby fungují, měla jsem pocit, že mě moc nechápe. Ale všechno mi vynahradily sestry. Hlavně Markéta a Maryška. Ta seděla u mě na posteli a jako dnes ji slyším: „Mady, jak ti je? A bolí tě něco? No to víš…Hele a jaké jméno jste jí dali? A jaký to je, že jste jí nepohřbili“?  V té době to bylo ještě takové, že za tebou přišli a řekli: Miminko půjde do společného hrobu. Nebo snad vy byste to chtěli mít jinak? Ale nikdo neřekl  jak jinak a na to nejsi připravená. A Milan tam seděl a brečel a říkal: „Vždyť je to jenom tělo, tělesná schránka, ta její duše šla stejně k Pánu“… Já jsem to odkývala a pak mě to mrzelo. Třeba, že jsem si ji nepochovala, neviděla jsem ji. Já bych na to měla, já bych to ustála.

A nějaký rozlučkový rituál jste později udělali?

To ano, bylo to moc hezké. Na chalupě je takový remízek a na něm krásná, vzrostlá jeřabina. Milan tam vytesal datum 14. 7. 1998 a velký A jako Amálka a pak jsme se tam chodili s dětma modlit. Později začal kmen praskat a vznikla tam dutina. A do té dutiny začali všichni Amálce házet buď kytičky nebo křížek… A my jsme tam vždycky nakukovali, co tam je nového. A představ si, že ta jedna půlka se ulomila a zůstala ležet mrtvá. Ale ta druhá půlka byla pořád živá a měla přesně pět větví a my jsme si říkali, každá ta větev je jeden člen naší rodiny.  A co je moc zajímavé, že ta ulomená půlka zase obrostla a vznikla tam dutina ve tvaru srdce. Krásné. A mám ji támhle, vidíš?  Přivezli jsme si ji sem na zahradu.  

Když Amálka umřela, bylo mi už 35 let, tak jsem se bála, jestli budu mít ještě vůbec děti. Ale hned v červnu 1999 se narodil Damián, v roce 2000 další Amálka a po třech letech ještě Florian. 

Není to dnes moc obvyklé dát stejné jméno…

To nám hodně lidé říkali. My jsme chtěli jméno Amálka. Po mojí babičce. A pak to vlastně rozhodl Milan: „Vždyť u šlechticů to taky tak bylo: Amálka I. Amálka II.  Tak to bude Amálka II“.  Já jsem si nebyla jista, měla jsem strach, aby se necítila jako náhrada. A Milan správně řekl, že když my to tak nebudeme brát, tak se tak cítit rozhodně nebude. A měl pravdu. O jménu to není.

Amálka je s tím v pohodě. Teď jí bude 21. Má koně, studuje přírodovědu, ochranu životního prostředí. Je hrozně uzavřená a všechno říká tomu koníčkovi. Úplně jsem pochopila význam hippoterapie. K 18 si pořád přála koně a my jsme si říkali, že nejsme blázni, abychom kupovali koně. Oblíbila si jednoho koně v Klecanech, kam chodila do jezdeckého klubu. Byl na prodej, ale majitelka chtěla hodně peněz. To jsme nebyli ochotni dát. Amálka se ale myšlenky na koně nechtěla vzdát. Tak jsme začali hledat a našli jsme studentku v Praze, která se už kvůli škole nestíhala o svého koně starat a chtěla, aby ho dostal někdo, kdo se o něj bude starat stejně jako ona. Celoroční venkovní ustájení, nepodkovaný, aby ho nesedřela, občas vyjela na vyjížďku, trénovala s ním ze země. A to byla přesně Amálka. Hned si padly do oka. Přijelo tam 6 zájemců s vozíkem, ale ona ho dala Amálce. Takže máme Gerryho, dalšího člena rodiny a je to náš miláček. Velký obrovský kůň. Je krásný. 

Amálka má svého koně, a jaké koníčky mají tví kluci?

Nejmladšímu Florianovi ve dvou letech diagnostikovali autismus. Měl všechny příznaky. Absolvovali jsme magnetickou rezonanci mozku, neustále jsme byli u psychologů. Sousedka mi pak dala kontakt na jednoho praktika s obdarováním diagnostiky. Doporučil nám nejdříve stravu bez lepku a bez mléka. Později i bez cukru a bez tuku. Neznal nic jiného než pohanku, rýži… A během tří let se úplně proměnil.  Dnes je téměř dospělý, je takový svéráz, ale je takřka v normě. Studuje výrobu piva. Bavila ho chemie a chtěl dělat řemeslo.  Je nejduchovnější z celé rodiny. Chodí do kostela, ministruje. To Damián i Amálka v 15 letech všechno sabotovali.

A Damián to neměl to v dětství jednoduché, stále jsem řešila Floriána a on měl pocit, že je na druhé koleji. V jedné vyhrocené situaci jsem ho chytla a hodně dlouho pevně držela. Takové to pevné objetí. Nekonečně dlouho jsme ho pevně svírala a opakovala mu, že ho mám ráda. Moc nám to pomohlo, od té doby se hodně uklidnil. Dnes už s námi nebydlí. Studuje práva a je to velký sportovec.

Děti už jsou téměř samostatné, máte s Milanem více času pro sebe. Z čeho se společně radujete?

Teď máme období, ve kterém chceme postupně proměnit interiér našeho domu. Začali jsme místností v přízemí, chceš se podívat?

Procházíme zahradou a domem a kromě proměněné místnosti obdivuji keramické mozaiky, v domě i na zahradě.

To je moje práce. Můj velký koníček. Milan zase sbírá brouky. Je zakládajícím členem České entomologické společnosti. A společně se těšíme i z naší činnosti v křesťanské komunitě, vedeme víkendy pro mladé páry, to nám dělá radost. Zrovna máme jeden za sebou.

Magdo, děkuji. Hledám slovo, které by vystihlo pocit z našeho setkání. I když nejsem hudebnice, napadá mě Harmonie s velkým H…

Také to tak vnímám. A mám ještě potřebu posdílet s těmi, kteří dočtou rozhovor až do konce, že uvnitř v srdci cítím, že, že smrt nemá poslední slovo. Je to takové tušení, hraničící s jistotou. Co já vím, jestli je to tím, že věřím… Určitě leckdo z vás má po ztrátě někoho blízkého podobný pocit a ten narůstá. S rodiči, s bratrem Jakubem, sestrou Maryškou i s dcerkou Amálkou často komunikuji a vím, že mě slyší, podpírají a tak se těším, až je jednou potkám tváří tvář. A víš, že jsou v nebi prý všichni mladí?

S Magdou si povídala Martina Hráská.