Příběh

Je 17. února 2007 - sobota ráno. Sedím u lůžka milovaného Tiborka, držím ho za ruku a prohlížím si jeho velkou dlaň, jak nádherně jasné a čisté má všechny linie. Čára života je neporušená a dlouhá. Nechápu to.

V úterý 13. února Tiborek havaroval v autě a vrtulníkem byl převezen do nemocnice v Brně na oddělení ORIM II.

Po vyslechnutí zprávy, že jeho zranění mozku je neslučitelné se životem, propadám zoufalému pláči a hysterii. Pronikavá bolest, která mi projíždí hrudí, je jako projetí ostrým nožem do srdce. „To přece není možné, to nemůže být pravda!“- honí se mi neustále v hlavě - „Prosím, řeknete mi někdo, že se jedná o krutý žert!“

S láskou se dívám na svoje milované a zbožňované dítě. Leží na nemocničním lůžku a kdyby za něho nedýchaly přístroje, nikdo by nepoznal, že čas má vyměřen.

„Bože, jak nádherný je to člověk!“

Líbám ho na uši, tváře, čelo, rty, hrudník, ruce, nohy, co mi dovolí přístroje. Pořád mu šeptám, jak moc ho miluji, nabízím mu svoji sílu a lásku, kterou mám pro něho bezednou. Zatím netuším, kolik slz je schopen člověk vyplakat. Mluvím s ním o všem, co jsme spolu prožili, i když nemůže mluvit ani nijak reagovat, přesto vím, že mě slyší. Pokaždé, když s ním začnu mluvit nebo jeho drazí blízcí, vidíme na obrazovce, jak se mu zvýší tlak. Prosím ho o odpuštění za bolesti, které jsem mu v jeho životě způsobila. Neustále mu děkuji za to, že ho mám, a že jsem mu vděčná za to, že si mě vybral jako mámu. Říkám mu, jak ryzí má charakter a jak moc si ho vážím.

I sestřičky na Tiborka mluví při různých úkonech.

V sobotu už má Tiborek tlak jenom 40. Jdu si umýt ruce a dělám Tiborkovi „reiki energii“. Cítím, jak mnou prostupuje zvláštní klid a světlo, které přes moje ruce přijímá i Tiborek.

Tiborkova přítelkyně Magdička, se kterou prožíval velmi intenzívní, láskyplný vztah, přivezla CD přehrávač s jejich zamilovanou písničkou od R. Williamse „Angel“ (jak příznačné). Dáváme Tiborkovi na uši sluchátka a pouštíme jemně píseň. Je to neuvěřitelné, tlak se pomalu zvyšuje až na 70. Nejraději bych mu písničku pouštěla pořád dokola, hlavně aby tlak neklesal a mohl tu  být s námi.

Blíží se 13. hodina, tlak pořád klesá. Skoro u Tiborka ležím, držím ho za ruku, druhou rukou ho objímám okolo hlavy, nasávám jeho vůni, neustále ho líbám a šeptám, jak moc ho miluji a přeji mu štastnou cestu.

Slyším pískání přístroje, milované srdíčko se zastavilo. Nepřestávám své drahé dítě líbat, cítím, jak mu chladnou milované rty, pořád ho líbám. Paní doktorka mě bere za ruku, kondoluje mi a říká, že jsem pro něho udělala maximum, co jsem mohla.

Jsem jako ve špatném snu. Hrudník mám propálený bolestí a žalem.

Tiborek odešel 17. února, přesně týden před svými 21. narozeninami, v kruhu svých nejbližších. Jsem vděčná životu, že mi ho dal. „Tiborku, bylo mi ctí být Ti mámou, miluji Tě!“

Mám 26letou milovanou dceru Leničku, která má svůj život, žije s přítelem. Oběma svým dětem jsem vždycky říkala, že mohou být přes rok kdekoli, ale na Vánoce se musí vrátit domů. Před Vánocemi jsem se domlouvala s Leničkou, zda bude Vánoce trávit ještě s námi nebo už se svým přítelem. Málem jsem měla „namále“. Nakonec mi Lenička oznámila, že Vánoce bude slavit s námi. Byla jsem moc šťastná. Večer jsem sedla k počítači a napsala jí dopis „Vánoční rozjímání“ (uvědomuji si, jak jsem v té době byla neskonale šťastná, protože Tiborek ŽIL!).

Když jsem dopis Leniččce dopsala, přemýšlela jsem nad tím, zda ho mám napsat i Tiborkovi. A pak jsem se rozhodla pro nenapsání. „Napíšu mu dopis, až mi taky oznámí, že Vánoce bude slavit po svém“, řekla jsem si. Dnes vím, že nic se nemá odkládat.

Měsíc po Tiborkově nehodě mi Lenička napsala okouzlující a velmi posilující dopis „Jarní rozjímání“. Jsem vděčná životu, že mám dvě nádherné a výjimečné děti.

“Lenulko, je mi ctí být Ti mámou, miluji Tě!“

Ema Mácová