Náš syn zemřel následkem pádu stromu při jeho kácení

Můj chlapečku,

dnes je to půl roku, co jsi zcela nečekaně odešel ze života. Nikdo z nás na to nebyl ani v nejmenším připraven. A po pravdě, já jsem doposud tu hroznou zprávu zcela nepřijala. Pořád čekám, že se už musíš objevit, že přijedeš z internátu, kde jsi posledních pět let přebýval. Domů jsi jezdil na víkendy, ale už jsi počítal týdny, že budeš konečně zase pořád doma. Bohužel, osud ti to už nedopřál. Jak málo stačilo, aby se to nestalo, aby se nám život nepřevrátil vzhůru nohama.
Pořád se ptám PROČ, PROČ, asi jako všichni tady na těchto stránkách. Já nemám útěchu ani v tom, abych doufala, že „někde“ jsi, protože vím, že prostě nejsi. Svět se točí dál, jakoby se nic nestalo.
Někdy mám chuť křičet do celého světa „My nemáme Ladička, my nemáme Ladička“, ale nic by se tím nevyřešilo, neprobudím tě a tak žiju dál, chodím do práce, plním všechny své úkoly jakoby ze setrvačnosti, ale není minuty, abych na tebe nemyslela. I když někam jedeme, nebo něco zajímavého vidíme nebo prožijeme, hned se vkrade myšlenka: škoda, že tu není Ladiček, to by se líbilo Ladičkovi.

V našich srdcích a v našich myšlenkách jsi stále s námi, v životě tu po tobě zůstalo prázdné místo…