Láskyplná vzpomínka

Milča se narodila 14.5.1991 v Praze. Už od malička se projevovala u ní velká muzikálnost. Ještě než uměla mluvit, zpívala velmi čistě dětské písničky jako např. Ovčáci, čtveráci na „své“ vymyšlené slabiky.

Od šesti let Milenka navštěvovala ZŠ s rozšířeným vyučováním hudební výchovy. Na této škole se již v první třídě zúčastnila pěvecké soutěže, ve které zvítězila. Po této soutěži nás oslovila ředitelka ZUŠ, v rámci níž se soutěž konala, zda nechceme změnit hudební nástroj, na který se Milča přihlásila, neboť klavír, na který se měla učit, jí prý nebude rozvíjet hudební sluch, který má úžasný. Začala tedy hrát na housle. Svoje housličky Milča velice milovala.

Milovala hru v orchestu. Již na ZUŠ hrála ve školním orchestu na postu prvních-koncertníchhouslí a v tomto orchestru vypomahála ještě i v době, kdy navštěvovala Konzervatoř v Teplicích. S oním orchestrem natočila také CD populárních melodií, které obsahuje také píseň Mé srdce jako housle zní, kde zahrála naprosto bravurně sólový part. Jak symbolický název skladby!

Na posledním mezinárodním hudebním táboře, kde Milča toho roku získala cenu pro nejlepší studentku tohoto tábora, na její housličky upadl kamarádčin deštník a housličky mírně napraskly právě v místě jedno z vyřezaných otvorů houslí - jakoby srdíčku. O dva měsíce později, při pravidelném tréninku kroužku Irských tanců, došlo k zástavě srdeční činnosti a přes obětavou pomoc kamarádek, i vyškolené zdravotní sestry, která byla tehdy shodou náhod tréninku přítomna, i přes hodinové oživování záchranářů, se nepodařilo Milčinu srdeční činnost obnovit.

Bylo to 20. října 2008. Den, kdy se obrátil náš život naruby...

Milča ale nemilovala pouze housle. Měla spousty jiných koníčků a zálib. Milovala právě irskou hudbu a tance, dále ráda četla, paličkovala, malovala, sportovala... Byla velice skromná. Vždy se snažila pomáhat ostatním s jejich problémy a pokud někomu pomoci nemohla, trápila se proto. Lidé ji také měli rádi pro její veselou povahu a jemný humor.

Milča byla vzácná i jako dcera. Musím říct, že jsem ji vnímala spíše jako dobrou kamarádku, se kterou se dalo mluvit naprosto o všem. Vážila jsem si toho, že i ona se mi se vším svěřovala a že jsme si velice rozuměly.

Milčáčku, moc nám všem chybíš! Škoda, že čas, který Ti byl vyměřen, byl tak krátký. Ale moc si všichni vážíme toho, že jsme byli poctěni ho strávit s Tebou.

Maminka