Jiříčku, ty jsi byl naše sluníčko, moc Tě všichni milujeme a moc nám tu chybíš.

Maminka, tatínek, bráška Honzík a pejsek Akim

Příběh

Hrůza jménem Meningokok B .

Bylo 21.2.2004, když jsem se dozvěděla od svého lékaře, že čekám miminko. Byl to krásný pocit. Těhotenství probíhalo téměř bez komplikací a 1.12.2004 přišel na svět krásný chlapeček jménem Jiříček.Týdny plynuly jako voda a Jiříček v půl roce seděl, v osmi lezl a v roce nám utekl.

Jurášek byl velmi chytrý chlapeček už od mala. Před druhými narozeninami uměl vyjmenovat spousty značek aut, které ani já pomalu neznala. Měl svoji oblíbenou knížku s auty. Miloval pohádky, takže když bylo ošklivé počasí, běželo u nás dokola Madagascar, Cars...

Chodili jsme hodně na dlouhé procházky, do bazénu, jezdili jsme jeho tak milovaným vláčkem.

Na podzim roku 2007 jsem opět přišla do jiného stavu, těšili jsme se, že bude mít sourozence, ale na devátém týdnu jsem o mimi přišla, plod se přestal vyvíjet, takže jsem musela podstoupit přerušení. Když jsem se vrátila z nemocnice, Jiříček mě vítal s úsměvem a hned si chtěl hrát. Tak jsem se utěšovala tím, že to zvládneme, že nám to příště vyjde a Jurášek mi dával sílu. Několik dní poté se mi zdál sen, velmi živý, že nám zemřel Jurášek, netušila jsem, jak blízko je ten sen pravdě.

Po Novém roce jsme se stěhovali a Jurášek byl nadšený ze svého nového pokojíčku, takže mě pořád tahal, ať si jdu s ním hrát, bohužel to nešlo vždycky, takže kolikrát plakal, dnes už vím, že každou volnou chvíli jsem mu měla věnovat. Koncem března jsme odjeli ke známým na Velikonoce, u nich se to ještě dost traduje, takže Jiříček byl spokojený. Po příjezdu domů nás čekal společný poslední týden, což jsem samozřejmě netušila.V neděli 30.3.2008 jezdil s tatínkem na skútru a hráli jsme si na písku, bylo krásné počasí, v ten den se mi opět zdál velmi ošklivý sen, mé velmi dobré kamarádky dcera spadla do výtahové šachty a nepřežila. Podle snáře tzn.smrt v rodině.

1.4.2008 šel Jurášek poprvé do školky, měl jít už v lednu, ale čekala ho operace varlátka, kterou stejně nepodstoupil kvůli nastydnutí, takže jsme šli až v dubnu. Moc se tam těšil, ráno mě pořád objímal a říkal, MAMINKO MÁM TĚ LÁD!!! Netušila jsem,že to jsou jeho poslední slova.

V autobuse mi ještě zpíval a pak jsem utíkali směrem ke školce. Ve školce jsem dala instrukce učitelce, aby když tak zavolala. A Jiříček už mě vyháněl domů.Ve dvanáct hodin jsme si pro něj s tatínkem jeli, ale bylo to takové zvláštní, dlouho nás tam nepustili až skoro ve 12.15 a učitelka mi dost odměřeně říká, běžte si ho ke stolečku dokrmit, nesnědl vůbec nic, tak jsem tam letěla a viděla broučka uplakaného a strašně mě objal a říkal ať už jdeme. Pak mi ještě učitelka říká, že plakal od 10ti hodin, co šly ven, tak dodnes nechápu, proč mi nezavolala. Při odchodu ze školky mi Jiříček říká, ještě bačkůrky maminko, ale já mu vysvětlovala, že je tam necháme, aby tam zase mohl druhý den jít, ale on si stál za svým a jako kdyby tušil, že už do té školky nikdy nepůjde.

Byl celý rozpálený, ale říkala jsem si, to má od toho pláče. V autě nám usnul, to dělával vždycky. Tak jsem si říkala, že se z toho vyspinká. Ale opak byl pravdou. Odpoledne celé proležel v horečkách, dávala jsem mu sirup, ale zabralo to vždycky jen na chvilku, moc už se mnou nemluvil, což u něj nebylo zvykem, takže jsem nechápala, co se děje. Navečer jsem ho musela odnést na WC, protože se neudržel na nožičkách.Večer jsme jeli na pohotovst a to už jsem ho musela nést.Tam si ho okamžitě odnesli na JIP a sdělili nám, že se může jednat o meningokoka, to se zjistí až po výsledcích, které budou až ráno.

Nastala dlouhá doba čekání na chodbě nemocnice.Vždycky tam někdo příšel a sdělil nám, že stav je vážný či naopak, takže jsme opravdu nechápali, co se děje. Asi ve tři ráno, kdy se nás už nejspíš chtěli zbavit, nám řekli, že máme jít v klidu domů a ráno si zavolat, za dva dny prý budu moci spát u Juráška na pokoji, ale dnes vím, že to byl pouhý kec té doktorky, abysme na té chodbě nepřekáželi. Ráno v sedm jsem volala a bylo mi řečeno, že stav je stabilizovaný a ať zavolám tak v devět, ale ani ne za 5 minut mi volali zpět, že stav se natolik zhoršil, že je nutný transport vrtulníkem do Ústí nad Labem.

Nechápala jsem, co se děje, ale bylo mi hrozně. Rozjeli jsme se okamžitě do ústecké nemocnice, bylo to od nás 100 km, ale ta cesta byla neskutečně dlouhá. Po cestě jsem viděla samé křížky u silnice, ani nevím, proč jsem si jich všímala, nikdy jsem to nedělala, ale nejspíš to byla náhoda. Po příjezdu do nemocnice nám lékař řekl, že je tam šance na přežití 50:50, takže pokud vydrží do páté hodiny, máme téměř vyhráno, ale není vyloučeno, že bude takový jako dříve, naopak, spíš bude mít silné postižení mozečku, protože opravdu to byl ten Meningokok a takže měl jako první zánět mozkových blan. Pak nás pustil za ním na JIP. Byl to tak strašný pohled na toho našeho stále se usmívajícícho broučka. Ležel tam na přístrojích, všude červené fleky a nevnímal nás. Lékař nám doporučil počkat někde mimo areál nemocnice, že nám v jednu zavolá. Šli jsme tedy do restaurace, bez nálady, ale stále s pocitem, že je to bojovník a že bude vše jako dřív. Uběhla 13. hodina, ale žádný telefon, tak jsme se pomalu vrátili k nemocnici.

Ve 14.15 zvonil manželovi telefon a viděla jsem jeho strnulý obličej a slzy. Byla to pravda, náš milovaný brouček nám umřel. Nedokázal tu strašnou nemoc překonat a po půlhodinovém oživování nám zemřel. PROČ???

Začala jsem strašně brečet, vlastně spíš řvát. Byla to taková bezmoc a beznaděj, že mi odešel můj milovaný syn. Musela jsem se jít s ním rozloučit, nešlo to jinak, ten pohled na mého chlapečka, kterému už srdíčko dotlouklo, byl tak strašný, byl už odpojený od všech přístrojů, očička měl zavřená a už mi ani nemohl říci MAMINKO MÁM TĚ LÁÁD.

Všichni říkají, život jde dál, ale pro mě se zastavil a z mého srdce už je jen půlka a nikdy už nemohu být tak štastná, protože Jiříček už tu nikdy nebude s námi a nebude se smát. Jiříčku navždy Tě budu milovat.

Maminka Lenka