Láskyplná vzpomínka

Vašíku,

už několikrát jsem se odhodlávala napsat něco o Tobě!!! Mám, ale pocit, že jen slova nestačí k tomu, abych vyjádřila a popsala někoho tak výjimečného jako jsi byl pro mě Ty.

Můj mladší brácha. Vždycky jsme na všechno byli dva, a i když už Ti nemůžu zavolat nebo Tě obejmout, stále přemýšlím co by jsi na to řekl Ty. Byl jsi jako sluníčko co prozáří i špatný den, tolik jsme toho spolu zažili a nasmáli se. Třeba jak jsme vybourali litinovou vanu po dědovi, dřív než přišel taťka z práce a u toho rozbili překlad a prokutali se do sklepa.

Moc ráda vzpomínám na tyhle okamžiky…Nebo jak jsi uspořádal oslavu o prazdninách, když byli rodiče na dovolené a sousedi po nás v noci házeli vajíčka a my potom drhli okna, aby nebylo nic poznat:-)) Jak jsi se seznámil s Petrem, který je mou velkou oporou, v noci jsi přijel domů, a šel přes pokoj, kde jsme spali a po tmě jsi hledal foťák, abys nám ukázal ryby, co jsi nachytal, a ráno byli v předsíni úplně stejné adidasky - Tvé a Petra. Jen Ty jsi neměl bílé tkaničy, ale jednu zelenou a druhou černou:-))

Jak jsme spolu byli bruslit a přeskakovali jsme koleje, jak jsi byl tím prvním kdo za mnou přišel, když se nám narodil Frederik. Byl jsi tu ještě na jeho druhé narozeniny. Bydleli jsme sice v Praze, ale vyrostli jsme vlastně na chatě a na Slapech. Všude Tě tam vidím pobíhat, jak nahazuješ, v ruce mas čeřen, pruty, máš stále všechny kbelíky, nádoby, a všude v nich jsou ryby, rybky... Kluci ze zátoky Ti dali na Tvé místo na špičce křesílko, bílé, které je vidět snad odevšad. Je stále prazdné, nikdo Ti tam ryby nechytá... Vstával jsi v půl páte ráno a chytal ryby, pořad jsi měl v ruce prut...

Jsem ráda, že jsem Tě měla na své svatbě, že Tě poznal Petr, a že jsi tu byl jako strejda, alespoň na chvíli... našemu synovi. Vašíku, často přemýšlím, jak vrátit čas, jak změnit jedinou věc a Ty by jsi tu byl dnes s námi a všechno bychom zvládali. Chybíš mi moc. Tvůj sebeironický humor… slyším v hlavě Tvé hlášky…ale sestro...

Jak mám udělat, aby Tě Fredík znal alespoň z vyprávění, ale tak jako Tě znám já??? Čím delší doba je to od chvíle, co jsi odešel, tím hůře mi mozek bere fakt, že už Tě opravdu nikdy neuvidím??? Jako by to bylo před týdnem a ne více jak před rokem, kdy jsme slavili Tvou promoci. To jsem Tě viděla naposledy živého...

Dodnes přesně nevím, co se stalo a Ty už jsi nepřišel domů. Z výletu, kam si v pořádku odvezl své kamarády do přes 300 kilometrů vzdáleného místa, kde jsi byl poprvé v životě. A ten den, co jsi tam přijel, jsi i zemřel. Snažila jsem se zjistit detaily, Tvá zranění i kontaktovat všechny, kdo tam s Tebou byli. Moudrá z toho nejsem, jen Tě nehledám, viděla jsem Tě. Vypadal jsi, jako když spíš, už jsi neměl široký, krásný úsměv, ani nezářili Tvé oči jako Jiskřičky. Vím, že Tě nikde nezahlédnu, ani nepotkám, už nikdy nebudu mít sourozence. Někoho, s kým jsem si rozuměla beze slov, s kým jsem tančila až do rána. Nebudu teta, neoženíš se, budeš navždycky mladý kluk, a my okolo budeme stárnout a Ty zůstaneš navždy mladý.

Vašík zemřel na rozsáhlá poranění po pádu ze stezky, kde byl na procházce s třemi dalšími lidmi. Měl tři týdny po promoci bylo mu 23 let a tři měsíce. Miloval život, miloval ryby,. Všechno co dělal, sport, legraci či doma na baráku, vždycky naplno!

Navždycky s láskou ségra!!!