Příběh

Ten pátek 20. října 2006 jsem jela na služební cestu do Karlových Varů, jako vždy svým autem. Co nebylo ten den obvyklé, že jel se mnou i můj syn. Ráno mě přemluvil, že je pátek, ze se mu nechce do školy. Měla to být moje poslední služební cesta ten rok. A tak jsem si řikala, tak jo, vezmu ho s sebou, alespoň budu zase s nim.

Měla bych také řici, že 13 let jsme žili s Martinem sami a byli jsme moc štastní. Poslední 2 roky, myslím, že nejšťastnější. Celý ten den byl fajn. Hodně jsme si v autě povídali, dozvěděla jsem se, že se mu líbí jedna holka ze školy, ale neví, jak se s ní má bavit. Poslouchali jsme jeho muziku, procházeli se po kolonádě ve Varech, na obědě v jedné restauraci jsem mu povolila jeho první pivo. Po všech pracovních záležitostech jsem dostala ten úžasný nápad, zajet do Františkových Lázní do nového aquaparku. Když jsem vjela do města, byl tam ukazatel, že je objížďka.

Vydala jsem se tedy podle cedulí a najednou jsem z vedlejší ulice měla zabočit doleva. Neuvědomila jsem si, nebo jsem to prostě přehlédla, že ze silnice III. třídy vjíždím na dálnici Praha/Cheb/Rozvadov.

Nepamatuji si proč a jak, ale vjela jsem přimo pod kola autobusu. Ten narazil přimo do Martina, který seděl vedle mě na "sedadle smrti." Když jsem se probudila, viděla jsem, že má Martin zavřené oči, že mu z koutku vytéká krev a cukají mu v "poslední" křeči. Věděla jsem, cítila jsem, že ho už nezachrání.

Bylo tam spousta lidí, sanitky, vrtulník. Ale Matýska už nezachránili. Odvezli  mě do nemocnice do Chebu, když mi to přišel doktor řici, plakal. Neřekl to, domyslela jsem si to. Bylo mi hrozně. Bylo to moje jediné dítě, můj syn, kterého jsem milovala a miluji.

Ještě ten večer mě můj bývalý manžel odvezl domů. Zařídila jsem pohřeb. Na pohřbu měl hrozně moc lidí, přišla celá jeho třída, třídní učitelka i ředitelka školy s rodinami. Všichni jeho kamarádi a všichni moji kamarádi. A potom jsem se pokusila o sebevraždu. Včas mě našel můj táta a zavolal sanitku. Odvezli mě do Bohnic, kde jsem byla 3 měsíce. Smířit se s tím neumím. Říkám si jen, že snad netrpěl......

Jana Zemanová