Příběh

Píši něco málo o Lukáši Fišerovi, zvaným Fíša či TurboFíša.

Od narození pospíchal. Narodil se v osmi měsících a jeho příchod na svět připomínal výsadek letadla, doktor ho jen taktak chytil, ještě že měl pupeční šňůru. Pak přežil pár situací, které mu daly nějaký čas k dalšímu životnímu úprku.

Ve dvou měsících v noci vdechl vyzvracené mléko, bylo to s ním na pováženou, ale naštěstí to odnesl jen oboustranným zápalem plic.

Ve třech letech mojí vlastní blbostí jsem ho nechala stát na židličce u otevřeného okna, bydleli jsme ve 3. patře v Mnichově Hradišti. Vařila jsem a když jsem se podívala, tak jsem viděla jak dvě nožičky zmizely nenávratně z okna. Letěla jsem k oknu s myšlenkou, že je konec. Držel se jednou ručičkou za takový dřevěný ráfek. Jednou rukou jsem ho vytáhla takovou rychlostí, jako by vážil 1 kg. Tehdy jsem si říkala, že už mě nemusí v životě potkat žádné štěstí, protože už mám vybráno.

To, že se mi ve čtyřech letech ztratil v Bílé labuti, kde si z přízemí odjel výtahem do 4. patra a tam teprve zjistil, že mu chybí maminka a začal řvát a nebo se ztratil u řeky Jizery, s tím, že jsme ho zoufale hledali a volali a on si vlezl do nějaké roury, kde se mu evidentně líbilo, to už byly prkotiny.

V pěti letech si zase vylezl na takový fukar na trávu a z něho spadl dolů na buben, co tu trávu podává - jen otřes mozku a naražená ledvina. Pak nějaké zapadnutí do stohu, že se nemohli s kamarádem vyhrabat a jistě spoustu dalších věcí, které jsem se ani nedozvěděla.

Pak přišla škola, hlavně od 4. třídy sportovka. To bylo ono, hodně sportovních aktivit. Šly mu dlouhé tratě. Pan učitel Fencl mu přezdíval: „Start - Cíl", protože jak rychle vyběhl, tak rychle doběhl, žádná taktika mu nic neříkala, nechtěl se zdržovat. Naštěstí se docela dobře učil a měl dobré sportovní výsledky a tím vyvážil nespokojenost učitelů s jeho chováním, které neodpovídalo školním řádům.
Když jsem se na třídní schůzce učiteli představila, tak ten vtipnější učitel při podání ruky řekl: "Upřímnou soustrast."

Po deváté třídě ho někdo doporučil na skákání. Volal mi Emil Franěk, ať ho přivedu. Asi po roce a půl mi ho raději vrátil s tím, že lépe dříve, než ho z letiště ponesou nohama dopředu. Vytvořil pár takových situací, že na to neměli nervy. Emilovi se nepodařilo osudu zabránit.

V 19ti -20ti letech měl období vzpoury proti celému světu i proti mně, ale vrátil se z vojny a tu svoji energii už vrazil do práce. Splnil si sen o Zásahové jednotce, začal zase skákat a měl Gábíka (tak říkal svojí Gábině). To už jsme pupeční šňůru spolu definitivně odstřihli. Doma vždy prolítl, když zjistil, že něco potřebuji, hned to zařídil. Někdy jsem říkala: "Pozor přijel revizor". To prolít zahradu, zjistil nedostatky, co schne, co je třeba opravit atd... Rozdal instrukce a zmizel. Ale drželi jsme svátky, narozeniny a Vánoce, kdy jsme se sešli, to nepospíchal a oblažil nás špetkou toho humoru, který pak na druhou rozdával, když byl se svými kamarády.

Mimo jiné měl pět bouraček autem, ať už svoji vinou či ne, a já jsem se ho ptala, kolikrát se to ještě povede bez následků?

Nakonec zaplatil za svoji lásku k parašutismu životem 28.10.2005 ve svých 27 letech. Týden po imatrikulaci na UK, kde začal studovat Fakultu tělovýchovy a sportu a 14 dní před svatbou s Gábíkem, se kterou žil téměř 8 let.

Tak to je Luky.