Petr Mareš

*27.02.1988 †22.11.2006

Příběh

Peťa, pro kamarády Mary.

27. února 1988 se mi narodilo dlouho očekávané dítě a já byla ten nejšťastnější člověk na světě. Nemohla jsem uvěřit, že ten malý uzlíček v peřince je  opravdu můj. Byl moc hodné miminko, ze kterého se stával paličatý klučík. Měl svou hlavu a na všechno svůj vlastní názor. Když měl dva  roky, rozvedla jsem se a zůstali jsme sami. Zrál jako víno... Čím byl  starší, tím byl víc prima, stával se z něj můj kamarád a postupně zaujímal roli muže v domácnosti. Staral se o všechny technické záležitosti, elektroniku, nenechal mě nosit nic těžkého, vedli jsme spolu dlouhé diskuse o smyslu života, vztazích... Toužil po opravdové velké lásce a nenechal si vymluvit, že má na to ještě spoustu času. Byl můj smysl života a já jsem snášela všechny pády a strasti daleko lépe s  pocitem, že mám zdravého, chytrého syna, že je v pořádku a na ničem ostatním vlastně nezáleží.

A potom přišla ta chvíle, celý jeho život jsem o něj měla panický strach... a  nebyl zbytečný. Přišlo to nejhorší, čeho jsem se hrozně bála.

Ten večer jsem na Peťu čekala, až přijde z angličtiny. A stále nešel. Volala jsem mu na mobil, ale nebral to. Nechápala jsem to. A tak jsem zkusila zavolat jeho kamarádovi. Jeho slova mi stále zní v uších: "Pani Marešová, my jsme měli s Peťou nehodu a Peťa je mrtvej". Nechtěla jsem to přijmout a jen jsem opakovala ať zavolá sanitku. Musel mi to říct několikrát... A potom jsem jen zoufale křičela. Bylo to asi slyšet hodně daleko, volala jsem ho, ale zbytečně. Už nikdy nepřišel a já jsem se s ním ani nerozloučila.

Ani nevím, jak jsem zařídila pohřeb. Hudbu mi pomohli vybrat kluci a velkou oporou pro mě byla a je moje rodina. Mám pocit, že nás to všechny ještě víc sblížilo. Když se na Štědrý den všichni sejdeme, myslím na něj, jakou by z toho měl radost. Vždy byl moc rád, když se nás co nejvíce sešlo.

Moc pro mě znamená i stálá přízeň jeho kamarádů.
Jsem vděčná za každý okamžik, který jsem s ním prožila. Je stále se mnou, v  mém srdci i v mé mysli a já se učím žít bez jeho přítomnosti.

Až po tom, co mi odešel, jsem si uvědomila, jak moc jsem byla šťastná. Můj život se rozdělil na dobu před tím a potom - opustil nás 22. 11. 2006.

Věřím, že je někde, kde mu je lépe než tady. Určitě by si nepřál, abych seděla doma a utápěla se ve smutku a pláči. Občas ta slzička ukápne, ale to je  samozřejmé pro každého, kdo něco cítí. A to, že ještě něco cítím, je  vlastně skvělé. Snažím se ale častěji mít na tváři úsměv, pomáhat druhým a rozdávat kolem sebe pohodu. Dokážu mít na spoustu věcí nadhled, který jsem dřív neměla, dokážu se těšit z maličkostí a vychutnávat si  příjemné chvíle.

Můj život se změnil, moje hodnoty se změnily.
A věřím, že se určitě jednou sejdeme