Příběh

„Váš syn k nám byl převezen ve velmi vážném stavu, jeho stav je kritický, musí být ihned operován, zavolejte ráno...."

Jak, ráno? Copak můžu jen tak doma čekat? Jedu tam hned, chci ho vidět, chci být s ním. Je mi jedno, že je půlnoc. To není možný, to se nestalo, to určitě není pravda, to není on! Ještě odpoledne to byl naprosto zdravý, veselý kluk. Neměla jsem ho pouštět, měla jsem říct :"Alešku, nechoď, zůstaň doma!"

Jsou tři ráno, přešlapuji na chodbě před operačním sálem, představuji si, jak mu otevírají hlavu, stačí malá chyba... Dýchám rychle, nemám klid, chce se mi křičet, pláču. Prosím Boha. Prosím, pomož mu, neber mi ho! Tluču hlavou do zdi a nemůžu zastavit pláč.... Vychází doktor, v očích vidím ten výraz. Mám strach...

„Je mi líto, udělali jsme co jsme mohli, ale počítejte s nejhorším."

Né!!!! Ne!!! Ne!!! Já to nechci, prosím, prosím, ne! On NE! Jsou to jenom doktoři, říkají, co je naučili, nevěří na zázraky, já ANO! Budu se  modlit, On udělá zázrak, ten kluk si to totiž moc zaslouží.

Držím ho za ruku, všude má hadičky, sleduji monitor a čekám nějakou změnu. Hlavu má otevřenou, mozek je schovaný jen kůží a obvazem. BOLÍ TO!! Foukám mu na hlavu, hladím po čele, prosím ho: „Alešku, vrať se mi, neodcházej!" Tečou mi slzy, nemůžu to zastavit. Hypnotizuji monitor nad jeho hlavou, čekám, že se tam místo těch vlnovek objeví nápis: Neboj, mami... Asi už blázním. Otvírám mu oči, zorničky obě rozšířené. Hledám ho v těch očích. Volám na něj... Nemůžu ho najít.

Bolí mě na hrudi, nemůžu dýchat. Nemůžu bez něj žít. To mi Bůh neudělá, On  přeci není krutý. Proste, a bude vám dáno... A já prosím každou minutu!!

Doktor mi ukazuje kontrolní CT, otok mozku se ještě zhoršil, jeho probuzení je rovné zázraku a pokud přežije, bude těžce poškozen. Jsem zdravotní sestra, pracuji v Psychiatrické léčebně, vím, jak ti chudáci končí. Bolí mě to! Nechtěla bych ho vidět, jak se trápí uvězněný v bezvládném těle, jak křičí. Taky může být slepý. Nemusí mě vůbec poznávat... Představuji si tu hrůzu... ALE JÁ NECHCI, ABY UMŘEL! I když to teď vypadá jako milosrdnější varianta. Rozum říká něco jiného než moje srdce! CHCI ABY  ŽIL, AŤ TO DOPADNE JAKKOLIV! Chci ho držet aspoň za ruku. Já to  nepřežiji, když zemře. Já to neunesu, já se z toho zblázním!

Vím, že je to sobecké, ale bolí to strašně moc! Jsem jeho máma. Viděla jsem ho vyrůstat a mužnět. Viděla jsem ho se smát. CHCI HO ZPÁTKY! A takového jaký byl. Odpovědný, spolehlivý, veselý, pracovitý... Bože, proč se to  nestane nějakému grázlovi, co krade, fetuje, mlátí ženský... Proč? Bože, Ty mě zkoušíš, viď? Zkoušíš mou víru, viď? Ale vrátíš mi ho zpět, ať doktoři říkají, co chtějí. Konečné rozhodnutí je na Tobě.
PROSÍM!!!

Prohlížím si jeho tělo, snažím se si ho zarýt do paměti. Jeho ruce, nehty, chlupaté nohy, atletická postava a jeho kakaové oči... „Alešku, prosím, od mámy se neodchází! Takhle ne, prosím, neopouštěj mě! Co si tu bez Tebe počnu? Na koho se můžu jinak spolehnout než na Tebe? Kdo mi bude připomínat datumy, zaplacení internetu, narozeniny? Kdo bude zapínat video a opravovat počítač? Vždyť víš, že neumím pořádně ani s  mobilem... Alešku, prosím, neopuštěj mě!!!"

„Tak už to přišlo! Jak jsem říkal, zrovna jsem Vám chtěl volat".... říká doktor. Couvám, kroutím hlavou. Nééé! Já nechci! Nééé! Bože, to né! Hroutím se do křesla v lékařském pokoji, hlavu v dlaních, hysterický pláč absolutně nedokážu ovládnout. Doktor se na mě dívá. Je mi to  jedno... Řvu... Můj Alešek! To mi nemohl udělat! To ne! Nemůžu popadnout dech, třesu se, nemůžu se z křesla ani zvednout... Vidím, že doktor čeká, až mě přejde pláč a tuším, co chce říct. Ale já to nechci slyšet! Ptá se, jestli Alešek nebyl v nějaké sektě nebo jestli se během života nevyjádřil, že by mu vadilo, kdyby daroval orgány. „Doktore, to v žádném případě!! Ne! Já s tím nedokážu žít!" „To není důležitý, vy nemůžete rozhodovat o životě či smrti dalších lidí. My po Vás nechceme Váš souhlas, jen chceme vědět, co on by chtěl ."

Nemůžu tomu uvěřit. Každá buňka jeho těla vznikla v tom mém. Já k němu v noci vstávala, já ho milovala, oblékala, krmila a teď nesmím rozhodnout? Nechci ho nechat rozebrat na náhradní díly. Nesnesu to pomyšlení. Jeho otec je tu se mnou. Jsme již dávno rozvedeni, ale teď se objímáme jako malé děti... Pláč nemá konce... Říkám jeho otci: „Prosím, řekneme tomu hnusnýmu doktorovi, že by to Alešek nechtěl a je to. Neunesu to. Stejně by orgány dostali ti co mají prachy, ti si totiž koupí všechno i první místo v pořadníku na transplantaci. Nějakej zasranenej politik nebo mafián si nezaslouží srdce mého syna. Nechci to!" Jeho otec se slzami v očích odpověděl: „Já nepůjdu proti Tobě, když to neuneseš, řeknu to, ale vím, že Alešek by to chtěl. Je to na Tobě." Bože!!! Má pravdu! Bolí to! Alešku můj... Já to nechci, ale Ty... Ty bys....

Přichází doktor: „Tak co?" Dívám se na něj, v mých očích musí vidět, že ho nemám ráda za to, jak umí být krutý. S těžkým srdcem jsem nucena říct nejtěžší větu v životě..."Můj syn v žádné sektě nebyl, chodil darovat krev a kdyby o tom měl rozhodnout on, své orgány by daroval"... Krvácí mi srdce, slzy mi tečou bez přestávky. Doktor říká:"Jestli chcete, můžete se s ním rozloučit, ale nelekněte se, má tááákovouhle hlavu. Ten mozek mu vylezl ještě víc z operační rány. Museli jsme mu ho tam takhle namačkat."A ukazuje mi to prstem... Stojím a zírám na něj. Ví vůbec, s kým mluví? Jsem matka! On není jen pacient, on je MŮJ SYN! Porodila jsem ho, vychovala, milovala. Mě to bolí, když mi to ukazuje, jak mu prstem strkal mozek zpátky do hlavy!

Stojím u jeho postele. Tělo má teplé, přístroje pořád běhají, srdce mu pořád tluče. Objímám ho, slzama kropím jeho hruď. Jeho hlava je žlutá a oči jsou mrtvé... bolí to..."Alešku, to jsem nechtěla." Za mnou krouží doktoři z transplantačního centra, sbírají dokumentaci, cítím tu nervozitu, jak je zdržuji, ale já jim ho nechci dát... Ještě ne!... Jsou jak supi...."Alešku, mám Tě ráda, nechci Ti dát sbohem! Nechci!"

Snažím se dojít k autu, motají se mi nohy, pláču, nemůžu jít. Jak já teď budu žít? Jsem doma... Jak to mám říct jeho sourozencům? Proč já musím být ta, co zraní jejich srdce? Je 1. 9. 2009. Děti jsou již ze školy doma. Stojím na chodbě opřená o futra a dívám se na ně. Nic netuší. Eva se dívá na televizi, Kryštof si hraje s autíčky, David běhá někde venku... Evě je 17 let. Otočila se ke dveřím, podívala se na mě a vzápětí se rychle odvrátila... Nechtěla to slyšet... Pochopila... Byla jsem vždy v nemocnici do půlnoci a dnes už jsem doma. A můj výraz tváře... Ale já to musím říct i když nechci. "ALEŠEK DNES DOPOLEDNE ZEMŘEL." Babička vykřikla „Né!" Všichni pláčou. Ještě, že Kryštofovi jsou jen dva roky, ten jediný je ušetřený... Ještě to musím říct Davidovi, tomu je 12 let, je poslední, kdo to neví...

Mám pocit, že neovládám své tělo. Nejsem schopna ničeho, jen tak sedím a  myslím na Aleška. Teď je na sále, berou si ledviny, játra, plíce, kostní dřeň, srdce, rohovky a kdo ví co ještě... Nic horšího jsem nikdy nezažila... Další dny mě mučí představa, že leží nahý ve tmě v mrazícím boxu, zatím co já si ležím v posteli.

Oblek, co jsme spolu letos vybírali na maturitu, jsem připravila na jeho poslední cestu. Než jsem každý kus oblečení složila do tašky, dlouho jsem ho objímala a utírala si jím slzy. Sako, košili, kalhoty...Prach z bot jsem umyla slzami. Doufala jsem, že i na dálku mé objetí a žal ucítí...

Nemůžu jíst, nemůžu spát, nejsem schopna vnímat nic. Ani mé tři děti, ani manžela, ani sama sebe. Ztratila jsem všechno. Syna, víru i chuť žít... Sedím v jeho pokoji, objímám oblečení, co měl naposledy na sobě a pyžamo. Dotýkám se všech jeho věcí. Nemůžu uvěřit tomu, že už nikdy nepřijde domů a nezavolá: „Rodino, jsem doma." Mám o něj strach. Kde teď je? Nebloudí někde ve tmě? Netrápí se někde? Neublížila mu ta transplantace nějak při odchodu na druhou stranu? A existuje vůbec život i po smrti? Co když ne? Co když ta hrstka popela je to jediné, co po  něm zbylo? Co když je po smrti už jenom tma a ticho? Co když už prostě není? Já to neunesu. Bolí to strašně moc...

Má tu šňůru na kytaře, odvazuji jí... Můj život byl zbytečný, všechno je zbytečný, nic nemá cenu... Uvázala jsem šňůru za Aleškovu patrovou postel, druhý konec omotala kolem krku... Ta bolest duše se nedá vydržet. I když mi všichni říkají, že už je Aleškovi dobře, jak je to tam krásný. Tak proč tam všichni neodejdou? Proč se tu všichni „pinožíme" za  nesmyslem a honíme se za blbostmi? Utahuji šňůru víc a víc a ještě trochu... Začínám mít zvláštní pocit. Tak trochu mám odkrvený mozek, trochu to na krku štípe, ale jinak to nebolí..."Alešku, pojď mi s tím pomoct." Nedokážu to víc utáhnout a ani nechci povolit. Nevím! Do pr...! Já ani nevím, jestli chci žít nebo umřít! Co mám dělat? Pomožte mi někdo! Alešku!

Otevírají se vchodové dveře, přišel domů manžel s nejmladším synem. Dvouletý Kryštof volá od dveří: „Mamiko, de si?" Najednou vnímám jeho přítomnost. Po tolika dnech... Představuji si, jak bude bez mámy a Aleška stejně po smrti neuvidím, protože sebevražda je hřích a Alešek žádný hřích neměl, tak se nepotkáme... Slyším zase Kryštůfka, jak tam cosi žvatlá. Co když ho nějaká macecha nebude mít ráda a já mu nebudu moci pomoct? Povoluji šňůru.... „Alešku, nezlob se", tečou mi slzy, „já tu musím zůstat, musím vychovat ostatní děti. Ale počkej, prosím Tě, na mě a přijď pro  mě, až bude čas. Přijď mi, prosím, naproti. Těším se, až se zase uvidíme! Zbytek mého života budu po Tobě truchlit, budeš mi moc chybět. Budu doufat, že smrtí život nekončí..."

Máma

Bože odpusť, ztrácím víru
v srdci, v duši, černou díru.
Hledám světlo, nikde není,
Doufám ze sna probuzení.
Plakala jsem, prosila,
oddělils mě od syna.
Bloudím, zoufám, jak dál žít?
Nemám, nemám, nemám klid.
Bože, Otče, že neskončil v hrobě?
Bože, Otče, že odešel k Tobě?
Prosím, vrať mi naději i víru,
prosím, vrať mi znovu sílu.