Rozhovor s ilustrátorem a spisovatelem Davidem Böhmem

Aktuality / Rozhovor s ilustrátorem a spisovatelem Davidem Böhmem

Koule nemá začátek ani konec, ani zeměkoule ne. Kde tedy začíná svět, a kde končí? Tak třeba tady dole... ALE MOMENT! Je dole opravdu dole? Vůči čemu nebo komu? (z knížky “A jako Antarktida-Pohled z druhé strany")

Davida Böhma jsem poprvé zaregistrovala při letošním předávání cen Magnesia Litera. Jeho knížka „A jako Antarktida - Pohled z druhé strany“ zvítězila v kategorii knih pro děti a mládež. David v ní popisuje a ilustruje svou cestu na Antarktidu, kam vzal své dva syny školou povinné - Jáchyma a Olivera. Při přebírání ceny zmínil, že cenu věnuje Jáchymovi, který byl mistrem v učení dívat se na svět jinak, a který v červenci 2020 zemřel při nehodě. Po několika týdnech jsem měla možnost knihu pročíst. Je opravdu nádherná. Moudrá, hravá, vtipná i laskavá.  Davida jsem poprosila o rozhovor. O Antarktidě, Jáchymovi, velké rodině a také – o pohledu z druhé strany.

Jaký jste byl jako dítě?

Moje dětství bylo šťastné. Byl jsem celkem divoké dítě. ADHD, dyslektik, podle školních měřítek ne zrovna moc úspěšný. Ale nijak mě to nestresovalo. Jsem z poměrně velké rodiny, mám pět sourozenců. Myslím, že to je důležitý faktor - v situaci která nastala - ta pevná struktura rodiny. Jsem druhý nejstarší a ta smečka, ta živelnost velké rodiny mě určitě ovlivnila.

Předpokládám, že jste kreslil a maloval, hned jak jste vzal tužku do ruky…

Kreslení pro mě představovalo svobodný prostor, kde jsem se cítil dobře. A o to důležitější pro mě bylo proto, že jsem se se školou ve většině předmětů míjel.

Máte nějakou svou vytvořenou knížku z dětství v šuplíku?

Kreslil jsem si do všech sešitů. Vybavuji si komiks o mafiánech… Ale nemyslel jsem si, že budu v dospělosti dělat knížky, vystudoval jsem malbu. Dlouho spolupracuji s Jiřím Frantou a většina věcí, které děláme, nemají knižní podobu. I když ty knížky jsou teď možná nejvíc vidět…

Takže cesta k umění a tvorbě byla jasná?

Po základní škole jsem šel na střední výtvarnou školu a měl všechny výstavy zadarmo, toho jsem dost využíval a uvědomil si, že mě umění opravdu zajímá. Takže jsem se pak hlásil na AVU a na třetí pokus se dostal. Mám to štěstí, že jsem vlastně vždycky věděl, co chci dělat. Co mě nejvíc baví. Nijak jsem netápal. Sice konkrétní podobu to dlouho nemělo, ale směr byl jasný.

To je opravdu štěstí… A kdy se na scéně vašeho života objevila vaše žena?

Poprvé jsme se potkali, když nám bylo patnáct nebo šestnáct, na takové tvůrčí skupině v rámci YMCy. Většinu života se už vlastně s Jitkou známe.

Jáchym byl vaším prvním dítětem?

Ano, Jáchym byl nejstarší.  Zjevil se na scéně nečekaně. Bylo nám 22 let a já byl v druháku. Nebylo jasné, jak moc to změní situaci, ale nakonec se ukázalo, že to zvládneme. To vědomí, že si nějak poradíme, nás celkem posílilo. Tou dobou jsem o rodině vůbec nepřemýšlel a neplánoval, kdy a kolik dětí bych vlastně chtěl mít. Ale asi i díky zkušenosti z dětství jsem se velké rodiny nebál. Takže postupně se nám narodilo pět dětí. Nejmladšímu Aronovi jsou teď tři roky.

A co jste plánoval?

Byl jsem na škole, bavilo mě to, měl jsem první výstavy, chtěl jet do zahraničí.

Což se vám plní. I s velkou rodinou.

Vlastně jo! Vůbec jsme neřešili nebo neřešíme, jestli to dáme, ale spíš jak.

Jáchym byl hodně náročné miminko. První dva roky s ním pořád něco šilo, taková vnitřní nespokojenost. Až když začal mluvit, tak se to změnilo. Byl v mnoha věcech nestandardní. Ale stejně jsme společně odjeli na můj studijní pobyt v rámci Erasmu do Portugalska. Bydleli jsme čtyři měsíce všichni tři v jednom pokojíku. Byla to skvělá zkušenost, uvědomil jsem si, že i když člověk neví, jak se věci budou odehrávat, tak se nemá cenu stresovat moc dopředu. Spíš mi funguje se tomu oddat s určitou důvěrou. Vše se nakonec vyřeší a často mnohem líp, než člověk čekal.


Bez takové důvěry, napadá mě, byste možná nevzal kluky s sebou na Antarktidu?

To asi ne. Nápad vzít je s sebou podpořil Jarda Pavlíček, cestovatelská legenda. Byl na Antarktidě asi třicetkrát. Pořádá takové kurzy přežití. Jel jsem tam se svým parťákem Jirkou Frantou a přišlo mi to skvělé. Rok na to jsem tam vzal svoje kluky.  Jardu zajímá, jak děti reagují. Má své teorie, které se mu v praxi potvrzují – že nejodolnější jsou právě ty děti, pak ženy a pak až muži. Kurz trvá čtyři dny. Vyptával jsem se hodně na Antarktidu. A tam to vlastně celé vzniklo. Ukázalo se, že cesta tam není nereálná. A protože jsem měl v hlavě knížku pro děti, přišlo mi dobré, aby tam ti kluci jeli a do knížky se dostal jejich pohled.

A proč zrovna Antarktida?

Fascinuje mě, že tam nikdy nikdo trvale nežil. Je to světadíl, o kterém toho víme nejméně, i když má zásadní dopad na klima celé zeměkoule. To bílé nic mě zajímalo v mnoha ohledech.

Bílé nic, bílá nuda, bílé neznámo – neměl jste strach, jak to kluci zvládnou?

Byla tam spousta otazníků a kdybych se nebál, byl bych blázen. Ale jsou věci, ke kterým nemůžete mít klíč. Přesně si pamatuji, jak na nás kapitán lodi, na které jsme pluli, začal hrnout všechna rizika. Co všechno se může stát. Že se loď může potopit, že moře je studené atd. A je to samozřejmě pravda, ale když jezdíme autem, jsou tam rizika možná ještě větší, čas reagovat někde na dálnici mnohem menší a stejně tím autem jezdíme… Klukům jsem to vysvětloval tak, že když bychom byli někde v Brazílii a chtěli jsme vzít do auta domorodce, který nikdy autem nejel, popsali mu všechna rizika, která hrozí – tak by tam nikdy nevlezl. Proč by riskoval?! Je to otázka, jaké nebezpečí jsme ochotni podstoupit. A z jaké perspektivy, úhlu, strany se na něj podíváme.

Pohled z druhé strany může být velkou podporou.

Přesně. Ale nebyl to hazard. Jarda mě podpořil, že to kluci určitě zvládnou. Nakonec tam s námi ale nejel.

Jak na to reagovala vaše žena?

Moje žena mě zná, takže ji to překvapilo jen trochu. Celý projekt vznikl ve spolupráci s německým nakladatelem a když jsem od něj dostal zelenou, tak mi Jarda Pavlíček řekl, že už tam nejezdí. Ale že ví, kdo a kdy tam jede, a že se musím za dva dny rozhodnout, zda-li v listopadu s nimi odjedeme. Pamatuji si, že jsme to probírali se ženou po cestě do porodnice s nejmladším Aronem, který se narodil koncem září. Myslím, že to docela dobře ilustruje, jak celý ten projekt vznikal. Samozřejmě se taky bála. Ale nakonec to všechno vyšlo. Byl to i docela dobrý timing. Koncem listopadu jsme už byli na cestě. Na Vánoce jsme se vraceli domů.

Jak vás napadl název A jako Antarktida – Pohled z druhé strany?

Vycházel z úvahy, kde začíná a končí koule a kde začíná Zeměkoule. Když se člověk dívá na mapu, tak Evropa je většinou uprostřed. Mě ale zajímal pohled z Antarktidy a ten podtitul se dá číst samozřejmě ve více rovinách.

Ta knížka je opravdu nádherná, je z ní cítit taková poctivost, hravost a ty klučičí postřehy  ji krásně doplňují.

To jsem rád, díky....

Většina knih vznikne tak, že ji člověk tvoří sám. U Antarktidy  vnímám její přidanou hodnotu, takové kouzlo navíc. A to v tom,  že jste si tam s kluky vytvořili něco, na čem budete v budoucnu stavět. Už když člověk čte ty jejich postřehy, tak vidí, jak je to bavilo a nesmírně obohatilo.

Říkal jsem si, že zažíváme něco, co ještě nechápeme. Potkali jsme tam Australskou výzkumnou loď a jejich kapitán, když zjistil, že mám sebou děti, tak byl úplně nadšený. On se na Antarktidu podíval poprvé v devíti letech a rozhodl se, že se jí, jako vědec, bude zabývat celý život. Tak jsem se těšil na to, že ta naše zkušenost kluky třeba někam nasměruje. A taky na to, jak se o tom budeme bavit třeba za dvacet let. Což s Jáchymem už bohužel nebude.

Jak se vlastně ta nehoda přihodila?

Jáchym byl letos v červenci u našeho kámoše na farmě na domluvené brigádě a hned první den se s ním a naším kamarádem převrátil traktor. Zemřeli oba na místě. Volal mi to můj brácha. Shodou okolností je hasičem v tom místě, kde se to stalo. Takže i když nebyl ve službě, věděl to hned z první ruky. Byla to jasná definitivní zpráva. Konec. Nebylo to – stalo se něco - přijeďte. Ten telefon byl nejhorší moment. Šel jsem domů, řekl to Jitce, přijely obě naše rodiny, všichni mí sourozenci i s rodinami a byli jsme spolu týden v kuse. To mělo pro nás všechny ohromný význam.

Člověk musí žít s tou pravděpodobností, že se něco může stát. Je to ale typ nehody, která mi přijde o mnoho bizarnější, než kdyby se vybourali v autě. Asi jako kdyby na ně spadl strom nebo meteorit. Není možné s tím počítat. Těch nebezpečných situací je přitom tolik. Naše děti jezdí na kole do skauta, chodí pěšky samy do školy. Byli jsme na Antarktidě a pak se na poli převrhne traktor…

Když o tom tak přemýšlím, když o tom mluvím, jako zrovna teď, tak ta slova něco popíší. Nějak se k tomu přiblížím. A příště až o tom budu mluvit tak použiju podobná slova, ale za nimi je hluboká propast, pro která slova nemám. Takže je to strašně ošemetné mluvit o tom, co se stalo, a jaké to je. Protože ve skutečnosti to probíhá mnohem, mnohem hlouběji. Slovy se to nedá popsat.

Co bylo pak? Měl jste v sobě určitě spoustu otázek…

Otázka proč mi přišla zbytečná… ty otázky mi v ničem nepomůžou, nikam mě neposunou. Začal jsem si psát sešit postřehů a taky to, co nám lidé posílali. Ta vlna solidarity byla obrovská. Na pohřbu bylo tolik lidí, takové množství podpory, že doteď z toho čerpám. Vím, že to není samozřejmé. Jáchym byl takový nekonvenční speciál a měl svoje hlášky – třeba Růžová je žužu, je to barva mužů. A tak všechny sestřenice a všichni bratranci přijeli na pohřeb s růžově nabarvenými vlasy.

Myslím na vaše děti a hlavně na Olivera, který i díky Antarktidě měl k Jáchymovi asi nejblíž...

Děti v tom celém přirozeně jsou s námi, nijak jsme je nevyčleňovali. S Oliverem se o všem bavíme, do ničeho ho ale netlačíme. I ostatní děti se o Jáchymovi baví. I díky těm růžovým hlavám jsem si uvědomil, že mají svůj vlastní prostor, jak to zpracovat.

Určitě. Rozhovory a sdílení skrze slova jsou jen jednou z mnoha cest. Myslím, že je výhoda, když člověk umí vyjádřit kreativně svoje emoce, svůj smutek.

Proč si to myslíte?

Poznala jsem mnoho rodičů, kteří ve svém smutku našli cestu, jak vyjádřit to, co prožívají, jinak než vyřčeným slovem. A popisují to jako velmi úlevné. Začali kreslit, psát básně, knihy, tančit, hrát divadlo, běhat maratony.

Rozumím. Ale myslím, že samotné trauma moc kreativní není.  U lidí, kteří mají tvůrčí profesi, taková ztráta spíš všechno zpomalí nebo zastaví. Alespoň tak to vnímám já. Na druhou stranu je určitě výhodou, že pokud se lidé nějakou tvůrčí činností zabývají, tak mají zkušenost formulovat určité těžko vyslovitelné věci, používat jiná média. A zároveň si umím představit to, co říkáte. Že když se to stane ve chvíli, kdy člověk není ponořen do nějaké tvorby a díky smutku ten kanál objeví, může to být určitou pomocí.

Pracujete teď na něčem? Tvoříte?

Když se to s Jáchymem stalo, byl jsem uprostřed práce na knížce. Vše se zpomalilo. Přemýšlel jsem, jestli bych si mohl dovolit všechno přerušit a odjet někam pryč na půl roku. Lákalo by mě to, ale nevím, jestli by to bylo lepší.  Díky Jirkovi Frantovi, se kterým pracujeme společně, ty věci nějak pokračují, řeší teď víc všechny různé produkční záležitosti, což je skvělý. Ta práce nějak teče a něco se děje, tvorba má samozřejmě i terapeutický rozměr, ale teď spíš vnímám setrvačnost, autopilota. Myslím, že to budu schopný posoudit později.

Máte v hlavě něco ve smyslu tvorby, co je spojené s Jáchymovou ztrátou?

Všechno je tím teď ovlivněné, i když dost věcí nepřímo. Spousta kreseb a poznámek. Domlouval jsem se i s kamarádkou, jejíž muž zemřel spolu s Jáchymem, že na poli, kde se nehoda stala, a kde teď je improvizovaný pomníček, bych rád něco vytvořil. Něco, co nebude prvoplánově dojímavé. To místo uchopit ještě jinak než jen dva kříže a smutek.

Nějaký pohled z druhé strany?

Možná… Něco, co bude mluvit i v jiné frekvenci než v lítosti, stesku, smutku.

Mám ještě různé nápady, ale nechávám je být. Třeba se to nějak bude vyvíjet, nesnažím se nějak tlačit na pilu. Je to otevřené. Cítím, že se nechci uměle zabavovat. Chci tomu nechat ten čas, projít si vědomě tím, co teď potřebuju prožít. Nezasekat si operační paměť nějakým balastem a odváděním pozornosti.

Blíží se první Vánoce…

Samozřejmě to bude jiné. I teď. 11.prosince by Jáchym měl narozeniny. Ale myslím, že z pohledu zvenčí to o moc jiné nebude. V něčem to bude vypadat stejně jako minulé roky. Máme ještě čtyři děti a to je silný motor. Rodina je organismus, všechno je živé, ty děti to nějak zpracovávají. Nudit se určitě nebudeme. V tom je velký počet dětí milosrdný. Bude to něčím určitě smutné, ale nebude to to jediné, co budu prožívat.

Máte velkou rodinu a jste z velké rodiny. Byla to pro všechny první zkušenost ?

Ano, byla. Ničím podobným jsme si v minulosti v rámci širší rodiny neprošli. Zasáhlo to všechny. Sourozence, bratrance, sestřenice, babičky, dědy… V celé rodině proběhlo takové větší semknutí. Řekl bych, posunuli jsme se o stupeň výš v ohleduplnosti a laskavosti. A pořád to trvá.

Máte něco, co byste chtěl vzkázat ostatním rodičům?

Lidem, kteří to prožili, je zbytečné cokoliv říkat. Připadá mi to stejné, jako když se Jáchym narodil. My jsme s Jitkou byli první, kdo jsme v naší partě měli dítě. Byl jsem s ní v porodnici tři dny. Pak jsem vylezl ven a cítil jsem, jak se svět změnil. Ale nešlo to vysvětlit. Jel jsem tramvají, ale musel jsem vystoupil a říkal jsem si, to je divné, jak je to stejné a přitom jiné…  Když někdo děti nemá, těžko mu vysvětlíte jaké to opravdu je, je mít. To se prostě nedá. Ta zkušenost je zkrátka slovy nepopsatelná.  Nějaké okrajové věci jde sdílet slovy, která tu zkušenost ohledávají, dotýkají se jí.

Mohu ale doporučit, co mi pomohlo. To byl například dokument  One More Time with Feeling. Dokument s Nickem Cavem. V období, kdy zrovna natáčel desku, ztratil syna. Ve filmu jsou s ním rozhovory a záběry, které i zpětně komentuje. Mluví jasně, neplýtvá řečmi kolem. Nesklouzává do klišé, nesnaží se to do něčeho obalit, není to sladkobolný kýč. S tím jsem se ztotožnil.

Na co se těšíte?

Určitě to nemám tak, že bych si řekl, že už nic nemá smysl. Pořád se na něco těším. Děti jsou zdrojem radosti, těšení. Nějakým způsobem se mi změnil vztah k času, k budoucnosti. A těšení je spojeno s perspektivou, co bude… A to je mi trochu víc jedno. Mám pocit, že je lepší se míň dívat dopředu a žít to, co je teď.

Vybavuji si hodinky, které jste vytvořil a které mají místo ciferníku nápis TEĎ... Mohu je vložit do rozhovoru? Jdou naprosto přesně...

Určitě! 

Díky!

Davide, moc děkuji za rozhovor a celé vaší rodině přeji klidný Advent.

S Davidem Böhmem si povídala Martina Hráská