Rozhovor s Helou a Igorem Peterlíkovými

Aktuality / Rozhovor s Helou a Igorem Peterlíkovými

Povídání o společné cestě životem i světem. O dětských snech. O dvou ztrátách - tichých narozeních - prožitých pokaždé jinak a na jiném kontinentě. O odloženém zármutku a vyhoření. O adopci a rodičovství. 

Když přijedu domů ze služební cesty z druhé strany zeměkoule, anebo jen prostě z práce či z osamoceného výšlapu v horách, a po otevření dveří uslyším Táta je doma!, uvědomím si, jak dlouhá cesta vedla k tomu, abych mohl tuto větu slyšet. (Igor, Nesamozřejmost otcovství)

S Igorem a Helenou Peterlíkovými jsme se sešli u Zoomu poslední říjnový pátek. „V kolik budete muset jít pro děti do školy?“, ptám se. „Ony přijdou samy. Tady ve Švýcarsku je normální, že děti chodí samy ze školky a ze školy. Navíc ty naše to mají 300 metrů“, odpovídá Hela. Igor dodává: „Naše malá nepřijde, ona přitančí…“. 

Jaké byly vaše dětské světy a sny?

Hela: Já jsem vyrůstala se dvěma mladšími sourozenci. Bavilo mě pro ně vymýšlet různé hry a aktivity. Když mi bylo 16 let, pomáhala jsem se sestřenicí vozit kočárky v kojeneckém ústavu.Tam mě poprvé napadlo, že bych mohla opuštěným dětem v budoucnu nějak pomáhat, třeba pracovat v SOS vesničce. Vždycky jsem toužila po velké rodině s hodně dětmi.

Igor: Já to měl jinak. Byl jsem jedináček, moje máma a babička, se kterými jsem vyrůstal, také. V našem domě žil ještě můj dědeček (který v podstatě převzal roli táty) a prababička, takže čtyři generace pod jednou střechou. Měl jsem svůj svět s Legem, Merkurem a spoustou knih, toužil jsem stát se jednou profesorem a žít v západní Evropě, nejlépe ve Francii. Od sedmi let jsem hrál na klavír a v kostele vzhlížel k varhanám. Nad dětmi a vlastní rodinou jsem nepřemýšlel. 

Jak jste se seznámili?

Hela: Po vysoké škole jsem přišla do Brna, protože jsem tam měla hodně přátel a také novou práci jako pedagog volného času. Neměla jsem internet, tak jsem docházela za kamarádkou do studentského bytu, abych si přečetla mail. Tam jsem začala potkávat Igora, tehdy studenta informatiky na Masarykově univerzitě. Postupně jsme se sblížili.

Igor: Během studií v Brně jsem neměl možnost hrát na klavír a chybělo mi to. Chtěl jsem si koupit elektrické piano, ale neměl jsem dost peněz. A tak mi Hela pomohla (jak ona s humorem říká, koupila si mě). Po dvou letech jsme se vzali.

Jaký byl váš společný život po svatbě?

Hela: Koupili jsme byt a žili jsme velmi harmonicky. Dítěti jsme se nikterak nebránili, ale ani jsme se o něj intenzivně nesnažili. Asi největší rozdíl mezi námi byl v tom, že zatímco já jsem netoužila opustit českou kotlinu, Igor chtěl naopak vycestovat a žít v zahraničí. 

Igor: Po svatbě jsem dělal doktorát a často jsem jezdil přednášet na zahraniční konference. Začal jsem tam „tahat“ i Helu a navíc jsme v létě obvykle strávili měsíc v zahraničí. Ona si tak začala pomalu zvykat na cestování a pobyt mimo ČR a zjistila, že to je fajn. Byla to má strategie, jak se jednou společně přestěhovat do mé vysněné Francie. Co se týče dítěte, já jsem na něj nespěchal. S odstupem můžu říct, že jsem v něm viděl ohrožení mých plánů vycestovat. 

Hela: V rámci našeho prázdninového cestování jsme necelý rok po svatbě podnikli pouť do Santiaga de Compostela. A nedlouho po návratu jsem zjistila, že jsem těhotná. 

Dostáváme se k prvnímu tichému narození…

Hela: Byl to už 31. týden těhotenství, léto 2006. Šla jsem na pravidelnou kontrolu s ultrazvukem. Během ní doktorka nemohla najít srdíčko a poslala nás do nemocnice. Byli jsme úplně v šoku: celé těhotenství bezproblémové, cítila jsem se tak dobře. Dojeli jsme do porodnice, kde nám úmrtí děťátka potvrdili. Pořád jsme tomu nechtěli uvěřit. Mě si v nemocnici nechali a Igor převzal iniciativu a začal obvolávat naše přátele. Byl mi velkou oporou. Od jedné kamarádky dostal informace z webových stránek Anjeliky. Díky nim jsme zjistili, že můžeme něco chtít – rozloučit se s dítětem, dát mu jméno. Bohužel jsme nenašli odvahu si malou Marii vyfotit.

Igor: Já jsem se v těch dnech cítil tak trochu jako manager: komunikoval jsem s rodinou a přáteli, hledal informace, jel vyzvednout urnu... To možná taky přispělo k tomu, že jsem neměl pocit emočního zásahu. Bylo to takové zvláštní, vlastně si nepamatuji žádné truchlení. Dokonce si vzpomínám na překvapivou euforii u nás obou těsně po porodu. 

Hela: Když jsem se vrátila domů, nebyla jsem schopna s lidmi moc komunikovat. Nechtěla jsem přijímat soucit. Hodně jsem se modlila, abych to nějak zvládla. Nechápala jsem, proč se to muselo stát, ale plně jsem důvěřovala Bohu. Věřila jsem, že brzy budeme mít další děťátko.  Byly prázdniny, takže celé šestinedělí jsem byla doma. Pak mě Igor překvapil a vzal mě na dva týdny na Madeiru. Tam jsme hodně plavali a chodili, bylo to relaxační a přišli jsme na jiné myšlenky. Po návratu z Madeiry ubíhal čas a já jsem s každým měsícem očekávala další těhotenství. Stále nic. Asi po půl roce jsem se psychicky sesypala. Došlo mi, že to nemusí být zas tak jednoduché. Obrátili jsme se na manželskou a rodinnou poradnu.

Igor: Pamatuji si na první setkání s panem psychologem. Bylo to drsné. Na Helu vyrukoval, že další dítě třeba přijít vůbec nemusí. A na mě, že celá ta moje vědecká seberealizace nemusí být zrovna ten pravý smysl života.

Hela: Odcházela jsem zdrcená. Nemít děti, to prostě nejde. Ale během dalších setkání, která byla velmi prospěšná, jsem pochopila, o co mu šlo. Pomohl mi najít sebeúctu a svým způsobem mě donutil vyjít ze sebe a začít něco dělat, místo abych se utápěla v žalu. A tak jsme oprášili myšlenku na adopci. Již před svatbou jsme si říkali, že až budeme mít vlastní děti, tak třeba ještě nějaké adoptujeme. A teď mě napadlo, že bychom to otočili. Nejdříve adoptovat a pak mít vlastní. 

Igor:  Absolvovali jsme všechny testy, školení a pohovory. A do toho přišla pracovní nabídka ze zahraničí. Zní to neuvěřitelně, ale opravdu v den, kdy jsme byli zařazeni do evidence uchazečů o adopci, jsme se přesunuli do severní Francie. 

Hela: Já jsem se tomu nebránila, protože jsem věděla, že na adopci se někdy čeká i dva roky a Igor měl mít ve Francii úvazek na rok. Přesto jsem začala hledat všechny možnosti adopce do zahraničí. Bohužel nic takové nebylo možné, a tak jsme naši žádost v ČR dočasně pozastavili. Na jednu stranu jsem z toho byla smutná, zároveň jsme ale opět začali doufat, že brzy přijde vlastní děťátko. K tomu měla přispět i změna prostředí. Ve Francii jsme taky absolvovali vyšetření, která potvrdila, že početí nic nebrání.

Igor: Francie splnila má očekávání: zajímavá práce, noví lidé, spousta kontaktů a aktivit. O víkendech jsme s Helou procestovali stovky kilometrů od Holandska až po Bretaň. Taky jsem se dostal k francouzským varhanám, což byl jeden z mých snů. Hela zase často malovala a aktivně se učila francouzsky. Prožívali jsme velmi krásné a harmonické období. 

A za nějaký čas jste se stěhovali do Kanady…

Hela: Po roce a půl dostal Igor pracovní nabídku za oceánem, a tak jsme se přestěhovali do Vancouveru. Byla to velká změna, ale bylo to tam úžasné. Dělali jsme túry v nádherných horách, velmi rychle jsme našli nové přátele. A ja jsem po dvou měsících zjistila, že jsem těhotná. 

Igor: Měl jsem dojem, že nám Kanada přinesla vše, po čem jsme toužili. Čekali jsme vytouženého potomka, našli jsme skvělé přátele, pracoval jsem na prestižní univerzitě, o víkendech hrál v několika kostelích. A to vše v jednom z nejkrásnějších koutů na Zemi.

Jak jste prožívali druhé těhotenství a bohužel i druhou ztrátu?   

Hela: Celé těhotenství bylo bezproblémové a radostné. Lékaři  nás ujišťovali, že je naprosto nepravděpodobné, abychom ztratili další miminko. Byli jsme plní optimismu a naděje. A pak,  jednoho dne v 35. týdnu, jsem přestala cítit pohyby. Vyděšení jsme se hnali na pohotovost. Po prohlídce nás poslali domů s tím, že je vše v pořádku. V noci jsem nějaké pohyby cítila, ale na druhý den zas nic. A tak jsme jeli pro jistotu znovu. Tentokrát jsme byli spíše klidní. O to větší byl šok, že srdíčko již opět nebilo. Byli jsme úplně zoufalí. V mžiku padly všechny naše naděje.Plakali jsme si v náručí. Poslali nás domů, protože neměli volný porodní box. A tak jsme zdrceně chodili ruku v ruce po parcích. Nikdy jsem necítila mezi námi tak intenzivní hluboký vztah jako tehdy. Večer nás s omluvou zavolali zpět na kliniku, kde mi začali vyvolávat porod. Věděla jsem, čím vším si budu muset znovu projít. Chtěla jsem mít všechno co nejdříve za sebou. Ať se TO co nejrychleji narodí a všechno je za mnou.

Igor: Bylo to strašné. Tentokrát jsem už nebyl v roli žádného managera, nepřišla žádná euforie. I na celém oddělení panovala zvláštní atmosféra. Všichni nám kondolovali, lékaři, sestry i další personál s námi sdílel náš smutek. 

Hela: Když se malá narodila, okamžitě mi jí dali na břicho. Co bych za to dala u prvního porodu. Tam se to tak nestalo, a tak jsem to teď vůbec nečekala. Byl to šok. Přitom kdyby se zeptali, tak bych tuto možnost odmítla. V ten moment ale nastal obrovský zlom: už žádné TO, ale moje milované dítě. Moje malá krásná Elisabeth. Pak jí oblékli a dali mi ji znovu do náruče. 

Igor: Mohli jsme s Elisabeth zůstat tak dlouho, jak jsme potřebovali, klidně i celý den. Měli jsme čas a prostor se s ní loučit. Chvíli s ní doopravdy být, alespoň několik hodin. V následujících dnech jsme zažívali neuveřitelnou podporu přátel. První týden nám denně přinášeli teplé jídlo a nákup. Za několik dní byl pohřeb se mší. Byl to pro nás jeden z nejsilnějších momentů v našem životě.

Hela: Svým způsobem se to pak přeneslo na celé šestinedělí. S Igorem jsme si byli velmi blízcí a dokázali jsme zármutek společně sdílet a být si oporou. 

Muselo to být opravdu velmi těžké, i proto, že jste byli tak daleko. Zůstali jste v Kanadě? 

Igor: Sice se po tak traumatické události nemají dělat důležitá rozhodnutí, ale my jsme jej udělat museli: prodloužení pobytu v Kanadě nebo návrat do Evropy. Rozhodli jsme se pro návrat. Naši rodiče nesli ztrátu Elisabeth velmi těžce a my jsme jim chtěli být blíž. Do toho přišla vhod pracovní nabídka z dalšího výzkumného institutu ve Francii. 

Hela: Když Igorovi skončila smlouva v Kanadě, měli jsme ještě měsíc volno a Igor připravil okružní cestu po USA. Nápad to byl dobrý, trochu jako ta Madeira před šesti lety. Ale nefungovalo to. Já jsem byla pořád zdrcená a potřebovala jsem prostor a klid na truchlení, zatímco Igor se přepnul do cestovatelského režimu. Přes den jsem si i já užívala přírodu, ale večery a noci byly temné. Když Igor usnul, hodně jsem plakala a cítila se velmi osamocená, ale nedokázala jsem s ním o tom mluvit.

Dá se říci, že nenápadně přicházela partnerská krize? 

Igor: Měl jsem pocit, že nechci pořád žít pouze tím, co se stalo. Měl jsem už toho dost a svým způsobem jsem si nechtěl připustit realitu. Alespoň ne během cesty po Státech. Říkal jsem si, že na truchlení bude čas později. Teď jsem v San Franciscu a Yellowstonu a chci tam být naplno. Navíc přes den jsem měl pocit, že Hela je taky v pohodě a netušil jsem, jakou temnotu zažívá po nocích. Svým způsobem tam přestala fungovat komunikace. 

Hela: Celý další rok byl pro nás velmi zlý. O ztrátě Elisabeth jsme spolu nedokázali mluvit, každý jsme jí prožívali úplně jinak a nebyl nablízku nikdo, kdo by nám dokázal naslouchat. Náš vztah se ocitl ve velké krizi. Hádali jsme se a já jsem uvažovala o návratu do Čech, když tak bez Igora. I přesto jsme se snažili o další děťátko, což nefungovalo. Opět jsem psala do Brna, že odkládáme adopci, tentokrát z důvodu ztráty dítěte. 

Igor: Já jsem se taky chtěl sbalit a odjet někam pryč. V práci to poprvé bylo naprosto strašné: nešlo nic pořádně rozběhnout, začal jsem mít pocit naprosté marnosti a zmaru. Zároveň se mi nechtělo být ani doma, protože tam byla věčně utrápená Hela. Do toho přišly další problémy v rodině. Pamatuji si, jak přemýšlím, že vezmu auto, odjedu někam daleko a začnu úplně nový život, ale i to jsem v zápětí zavrhl. Měl jsem dojem, že neexistují žádná dobrá řešení, jenom špatná a horší.

A nabídka adopce přišla někdy v tomto období?

Hela: Asi po roce ve Francii jsme dostali zprávu z české sociálky ohledně adopce. V podstatě nám řekli, že pokud chceme opravdu adoptovat, tak se musíme vrátit zpět, jinak nás vyškrtnou z evidence. Igor se podvolil, stejně byl v práci velmi nespokojený. A tak jsme se s pomocí přátel přestěhovali a po více než čtyřech letech se vrátili do Brna. 

Igor: Ačkoliv se to dnes těžko vysvětluje, náš návrat jsem chápal jako osobní prohru. Byl jsem zpět na univerzitě, která mi jako odborníkovi, teď už ze zahraničí, nabízela zajímavé projekty a granty. Mám dojem, že jsem toho nebyl schopen doopravdy využít.

Hela: Na druhý den po návratu do Brna jsme měli schůzku s psychologem zodpovědným za adopce a dva měsíce poté jsme doma přivítali krásného kluka, který zrovna prošel neštovicemi (Igor:  které jsem od něj okamžitě chytil). Poprvé jsme měli pocit, že jsme kompletní rodina.

Igor: I pro mne to byl zdroj hlubokého štěstí. Také jsme měli kolem sebe opět naše staré přátele. Pak mě začali Francouzi přesvědčovat, abych se ucházel o post permanentního výzkumníka, což je v podstatě ekvivalent docenta v ČR. Opět neuvěřitelná shoda: ve stejný týden, kdy jsem se dozvěděl, že jsem post ve Francii získal, nám zavolal brněnský psycholog, že pro nás mají druhé dítě. Ačkoliv to znamenalo další rok v Brně, neváhali jsme ani na okamžik. Za pár týdnů jsme měli doma tmavookou holčičku a já jsem požádal Francouze o odklad nástupu na novou pozici na nejzazší možný termín. 

Hela: Ten rok, kdy jsme už žili spolu v Brně ve čtyřech, byl krásný. Igor byl také docela v pohodě. Těšil se z rodiny a zároveň věděl, že mu již Francie neuteče. Za rok jsme se tam opravdu stěhovali: potřetí do Francie, poprvé s dětmi. 

Začínám mít pocit, že se blíží happyend, ale vím, že tomu tak nebylo...

Igor: Následující léta by asi vydala na samostatný rozhovor. S dětmi byla Francie o něčem úplně jiném, život byl najednou složitější. Ale nejhorší to bylo v práci. Vysněná „skoro-profesorská“ pozice se z různých důvodů změnila na takřka noční můru. Dnes si myslím, že jsem tam zažil nějakou formu vyhoření. Naštěstí si toho všimla jedna osoba z personalistiky  a zkontaktovala mě s výbornou psycholožkou z Paříže. Jezdil jsem za ní na celodenní seance, které mi velmi pomohly. Mimo jiné jsem díky ní pochopil, nakolik má tehdy již mnohaletá profesionální krize souvisí s tím, co se stalo před šesti lety v Kanadě. Že jsem v podstatě uvázl v minulosti a nebyl schopen začít znovu žít v přítomnosti. Docela jasně pojmenovala skutečnost, že ztráta Marie a hlavně Elisabeth byla vždy vnímána jako obrovské zranění mé ženy. Zatímco já jsem měl být pořád ten, kdo ji bude podpírat, kdo bude „tahat“ věci dál. A že to totálně rozbořilo mou kariéru a životní plány? To se považovalo za něco nepodstatného a skoro vlastně sobeckého, že to tak vůbec vidím. V tom malém pařížském bytě mi najednou někdo řekl, že mám právo na smutek, na truchlení, na lítost nad tím, že zrovna v momentě, když to vypadalo na životní úspěch a naplnění, jsem se propadl na dno.

Hela: Ačkoliv setkání v Paříži Igorovi hodně pomohla, v práci to pořád nevedlo k lepšímu a pozitivní chvilky se střídaly s krizemi, které zasahovaly celou naší rodinu. Po nějaké době dostal pracovní nabídku ze soukromé firmy ze Švýcarska. Tam již více než rok žijeme. Začátky nebyly lehké, byla to obrovská změna: z velkých měst na švýcarský venkov, navíc v německy mluvícím kantonu. Na druhou stranu, obzvláště v dnešní Covidové době, je toto místo skoro ideální na poklidný a stabilní život. Děti tady mají kamarády a moc se jim líbí ve škole a ve školce. 

Igor: Kdysi nám jeden kněz, který působil na několika místech v zahraničí řekl, že když člověk žije na různých místech, pak již nikde není schopen být doopravdy doma. Asi to tak je. Na druhou stranu, když budu pořád hledět hlavně na to, co mi teď chybí, opět budu chtít utéct jinam. Zdá se mi, že i vzhledem k aktuální situaci jsme teď na správném místě. 

Spokojenost dětí tomu nasvědčuje… Jaké byly začátky? Jak jste se sžívali?

Hela: Skvěle. Jiskra přeskočila hned při prvním setkání. Radujeme se ze dvou krásných zdravých dětí. Oba ale potřebují hodně lásky a péče. Zvláště naše malá slečna, která nás nenechá ani minutu pochybovat o tom, že se jí máme nepřetržitě věnovat. Je velmi temperamentní a musíme se stále učit, jak jí vést. Milujeme je a oni nás. V žádném případě svého rozhodnutí nelitujeme.

Igor: Zcela souhlasím. Rodičovství přináší obrovské naplnění života. Pro mne je navíc ohromně objevné. Sleduji sociální interakci mezi našimi dětmi. Dříve mi přišla ohromně neefektivní: Proč raději místo toho neustálého pošťuchování nestaví něco z Lega nebo nečtou knížky? Postupně jsem pochopil, že je důležitou přípravou do života. 

Hela: Kdysi jsem si naivně myslela, že adopce je skvělé řešení pro každý bezdětný pár, ale dnes jasně vidím, že manželé musí být dostatečně sžití a ukotvení, aby případně mohli zvládnout jiný temperament dítěte, jeho sociální deprivaci, odlišnost nebo zdravotní problémy. Toto vše může být první léta skryto a objevit se později. I když přeskočí jiskra a děťátko milujete, mohou nastat velmi náročné situace, které řeší jinak rodič vlastního dítěte a jinak rodič osvojeného. Chci tím říct, že přijmout dítě je náročné, ale zároveň nepopsatelně nádherné.

Mluvíte s dětmi o tom, co jste prožili?

Hela: Mluvíme s nimi o všem. Syn je velmi citlivý a vnímavý. Ví o tom, že jsme ztratili miminka a občas se na to sám zeptá. Dcerka žije ve svém světě. Také o tom ví, ale nikterak se tím nezabývá.

Splnily se vám dětské sny?

Hela: Některé ano, některé se proměnily, jiné zůstaly zatím nesplněny. Jsem šťastná, mám skvělého manžela, úžasné děti a žijeme na krásném místě. Naučila jsem se jazyky, poznala skvělé lidi z různých koutů světa a oblíbila jsem si život v zahraničí.

Igor:  Tak ve Francii jsem žil, poznal její krásu i složitost, a nakonec jsem jí opustil. K profesorské kariéře jsem směřoval mílovými kroky, ale odešel jsem do soukromé sféry. Čili asi taky mohu říct, že sny se mi splnily, ale nakonec to bylo jinak, než jsem si představoval. Nadále mě naplňuje hudba. Naštěstí na švýcarském venkově je spousta krásných varhan a já jsem čím dál tím víc zván hrát. A taky jsem zjistil, jak některé „samozřejmé“ věci mohou být náročné. Moc si vážím toho, že jsem otcem. 

A já si moc vážím vašeho upřímného a otevřeného sdílení.  Děkuji.

S Helou a Igorem (www.tichenarozeni.cz) si povídala Martina Hráská.