Zuzanka (27 let, autonehoda)

Zuzanka Dobrovolná

(narozená 3.6.1986 a zemřela 25.8.2013). Zemřela ve věku 27 let jako spolujezdec při tragické dopravní nehodě u Prahy.

Moje sestřička Zuzanka. Můj blíženeček, mladší o 1,5 let … atraktivní, veselá a podnikavá dívka/žena. Milovala společnost, svoji maminku, snoubence Lubánka, ostatní příbuzné a své kamarády. Život na malém městečku jí byl málo … téměř po ukončení ZŠ tradá do Prahy. Mnohdy neměla na růžích ustláno a nic neměla zadarmo, ale byla velká bojovnice a  sama si budovala „své místo“ – kariérní i osobní život. Ničeho se  nebála a skutečně uměla život žít, nikoliv přežívat … rozhodla se sama vycestovat a zkusit i práci na Floridě, kde byla moc šťastná – navázala mnohé přátelství a opět dokázala sobě i okolí, že se nebojí a dokáže si  plnit své sny. Týden před smrtí si skočila tandemový seskok. Jako dnes, volala mi, ségra, jdu na to a já něco ve smyslu: to si mi nemohla zavolat, až doskočíš, takhle se budu bát.  Ale přála jsem jí to a  fandila. Shodou náhod ten seskok koupila snoubenci dárkem, ale odmítl – že prý tady chce ještě nějaký pátek být. Byla z toho šťastná … jako kdyby si měla obhlédnout, jak to vypadá „nad zemí – blizoučko nebi“ … až mě z toho mrazí. Byl osudný víkend … ona nedaleko svého domečku u Prahy a my, rodina, na Vysočině. V pondělí jsme se těšili, že přijede – měla nám ukázat zásnubní prstýnek … v sobotu úspěšně získala Certifikát Pečovatelky pro děti a dorost, měla radost a velké plány. Chtěla pracovat s dětmi, Na KeyWestu hlídala malého chlapečka …v sobotu oslavovala … a když se vraceli už v neděli, v ranních hodinách, auto nedaleko domečku mělo na silnici smyk … bilance děsivá – 3 mrtvý, sestřička jako spolujezdec. Její snoubenec díky Bohu přežil a vcelku bez  fyzických následků … jen psychika … byli spolu 5 let. Byli jako jing a  jang … nikdy se nesmířím s tím, že jí neuvidim jako nevěstu, těhulku, maminku …

Co vím, že zemřela hned, se zásnubním prstýnkem na ruce a šťastná … nutno dodat, že řidič zemřel a na vině byl i alkohol …

Velmi Zuzanku miluji, byla pro mě inspirací … nikdy neřešila malichernosti, dbala o sebe, pro své blízké by se roztrhla … dokonce uběhla náročný běžecký závod Spartan Sprint … prostě úžasná!

Velmi se mnou prožívala mé těhotenství, porod a zejména byla výbornou tetou. Synovi bylo 2,5 roku, když nás opustila … vždy se postarám o to, aby  moje děti věděly, co byla zač J!

O tragédii jsem se nepřímo dozvěděla z webového portálu, zcela náhodně … když mi o 30 min později a skoro o 8 hodin od okamžiku smrti Zuzanky, maminka volala, nejde popsat, co nastalo … hyperventilace, že mě z toho brněly ruce ještě dva dny, křik, popírání situace, flustrace z nedostatku informací (co se stalo, řídila? Co Lubánek? Byla resuscitována? Netrpěla? Kde je?) … sdělení a chování příslušníků PČR, kteří nám to přijeli sdělit, snad ani nebudu komentovat … dostali z Prahy pokyn, ať to jedou sdělit, jinak nic … byli dva. Stáli v panelovém domě, na chodbě před vstupem …

v okamžik, kdy jsem s manželem přijela – mamka ležela a křičela zhroucená na zemi. Vím, že to není jednoduchá situace, ale vlastně si v té hrůze prostě vybavuji všechno, jejich přístup mě ničí dodnes. Neosobní … navíc tam  pobíhal pes … všude otevření dveře, chápete – bytovka. Prosila jsem je, i  mamka opakovaně, ať jdou dál … hrůza. Psycholog nikde. Záchranka nikde. Protože jsem zdravotní sestra, mamku znám a vyhodnotila jsem, že to  bude potřeba, obě složky byly přivolány. Jen okrajově – údajně se to  vyhodnocuje až na místě policií. Jdou matce sdělit, že přišla o svou dceru – nechápu, co na tom vyhodnocovat. Cituji slova policistů: „Víte, nám to taky není příjemný vám to v neděli jet sdělovat.“ … „Víte, co  není tak, jak to vidíte v amerických filmech.“ … opravdu hrůza. Nikdo nestál o to, aby nás drželi a hladili po ruce! Jen kdyby šli dovnitř … asi se báli být blízko … ještě teď mě mrazí a vztek se vlévá do žil.  Zpětně jsem velmi ráda, za policejního psychologa, který k nám vážil dalekou cestu. Právě s ním jsme jeli sdělit událost prarodičům … maminku jsme si s manželem vzali k sobě a blízká rodina a vlastně i přátelé, fungovali báječně.

Ten večer se nám v místnosti, kde jsme několik nocí spali pohromadě, „zbláznili“ hodiny … chvíli šly, chvíli ne … neskutečné! Vnímat čas nešlo … vlastně ani nevím, kdo se mi staral a jak o syna. Jen vím, že byl s námi … sama nevím, zda-li to nebyla chyba … návštěvy, slzy … stres. Už druhou noc se vše rozjelo naplno – přes den nikdo nic  nepozoroval, hravé veselé dítko. V noci ze spaní děsy … srdcervoucí pláč, oči zavřené, NE NENE … neklid. Nešel vzbudit, uklidnit … hrozný pohled na něj … byli jsme zoufalý. Opakovalo se to asi 3 krát během dalších dnů a snad má odprožito své … taky musel pro její ztrátu uronit pár slz, tolik jí miloval … vozila mu nejbláznivější hračky a to  nejfrajerské oblečení J! Toto píšu jen proto, že na to jsme nebyli připraveni, ani psychologem … jak komunikovat a podat to dítěti … tak  malému. Napadalo nás, že to půjde mimo něj, že je maličký … jaká chyba …

Zemřela ve věku 27 let … 27 Club – snad se v nebi se všemi kamarádí, nepochybuji.

V tom nekonečném zármutku a bolesti mě přeci jen něco hřeje u srdce – děkuji, že jsem měla štěstí, být její sestrou. Tolik mě toho naučila. Byla mi i  nejlepší kamarádkou.

Denně dělám něco pro ni. Píšu knihu, tvořím alba, rovnám fotky v PC, komunikuji s ní. Je v našich srdcích, v hlavě v myšlenkách a vzpomínkách a nyní už i pěkně vrytá na i pod kůží … s maminkou jsme si nechali udělat tetování. Byl to nejlepší nápad, tak intenzivní a krásný … neskutečný a tak hluboký význam … najednou jakoby na chvilku nám „bolest“ fyzická, ulevila od té psychické … navíc, její iniciálu s motýlkem mám pod levým uchem a můj syn chodí motýlkovi Zuzance dávat pusinky, hladit. Jako já …

Celý pohřeb – ve spolupráci se skvělými lidmi taky paradoxně něco neskutečného … dodnes mě to hřeje u srdce a věřím, že to bylo přesně tak, jak by Zuzanka chtěla. Byla krásná, jako princezna … krásný proslov četl její nej kamarád, co song, to srdcovka. Spousta lidí. S sebou jsme jí dávali vzkazy, Maxík něco namaloval, fotky, maminka své vlasy, protože chtěla pramínek jejich. Mimo věnců a kytek jsme jí pokládali 27 kal, ty jsme pak rituálně navečer házely do vody a posílali tak  symbolicky ku Praze.

Smuteční oznámení jsem dělala spolu s mou výbornou kamarádkou celé odpoledne. Taky si stojím za tím, že je krásné … takové, jako ona. Život je tak  krutý, protože mi jej vytvářela kamarádka, která rovněž přišla před pár měsíci o mladšího sourozence, bratra. Stejný ročník jako Zuzanka … i  díky Vám si víc a víc uvědomuji, kolik lidí teskní po svých dětech, blízkých, mladých lidech … a jak v těchto chvílích je dobře, když je  nablízku někdo, kdo si něčím podobným, bohužel, také prošel … najednou člověk vypustí obavy, jestli nebrečím málo, hodně, co si můžu dovolit tomu druhému říct …

Chybí tolika lidem … ale cítím jí vedle sebe. Vlastně vím, že je s námi, že nám pomáhá … jak si jinak vysvětlit, že se tohle dá nějak přežít? Říct mi někdo před půl rokem, co nás čeká – řeknu, že ne, tohle nejde přežít, vydržet … co naplat, musíme. Ona nám pomáhá a ona by to tak chtěla … jen v nás, žije i ona! Skutečně, jako by nás na pohřbu i u rakve držela za „flígr“, abychom nepadali … jen cesta do Prahy k vyřizování pohřbu, byla náročná. Z Vysočiny do Prahy, na Pohřební službu, do nemocnice za  snoubencem Zuzanky – podpořit jej, na PČR pro věci a na místo neštěstí zapálit svíčku a položit kytku, dárečky. Velmi nám pomáhal můj manžel a  zejména Zuzanky kamarád s přítelkyní.

Je moc moc dobře, že existuje společenství „DLOUHÁ CESTA“ … moc Vám fandím. Velmi vám děkuji za podporu … kdybych i já mohla pomáhat, udělá mi to jen a jen dobře. Celý život se o to snažím, i z pozice mé profese … setkávání se smrtí a bolestí jsem si zažila mockrát, ale že mě někdy potká něco takového … to ani v nejhorším snu!

Mou největší oporou byla a je právě moje kamarádka, která přišla o bratra. Proto vím, co pro člověka znamená blízkost někoho, kdo prošel něčím podobným … právě v komunikaci s ní odhazuji „masku“, mluvím zcela otevřeně o svých prožitcích, není mi hloupé říkat vše tak, jak to  z hlavy chodí … najednou nepřemýšlím nad tím, jestli náhodou třeba nebrečím málo … Zcela se ztotožňuji s větou, která padla v dokumentu O. Sommerové – najednou nám před ostatními pocit, že jsem jakoby něco provedla. Jako když mám infekční nemoc. S člověkem, který si prožil a  prožívá podobné trápení je to jiné a hl. jsem byla až šokovaná, jak  podobně jsme se cítily.

Náhlý odchod bez rozloučení – největší boj bylo přijmout, pochopit, že jde o  realitu. Že prostě už nepřijede. Tím, že s námi denně nebyla, nežila, je  to pro nás stále tak trochu virtuální … i když jsme byly u její rakve … pro mě „jen spinkala“ … i v tom jsem byla utvrzená, že je to normální … bude to – dlouhá cesta!

S úctou ke všem a s láskou k dětem a našim blízkým, kteří byli „nuceni“ předčasně odejít z tohoto světa …

Iva Machková (sestra zesnulé Zuzanky)

Marcela Dobrovolná (maminka zesnulé Zuzanky)

Pozn.: Měla bych li ještě dodat jednu negativní zkušenost, která může posloužit někomu – záhy po autonehodě u nás zvonili zástupci rádoby pomocných firem ohledně odškodnění. Nemám slov pro tyto firmy. Nicméně využívají emotivní nestability pozůstalých k tomu, aby získali plnou moc  k úkonům vymáhání odškodnění … je nutné si dávat velký pozor, neb tyto firmy pak pozůstalé mnohdy a doslova okradou. Navíc na vše je lhůta až 4 roky! U nás nepochodili a jsem za to ráda. S pojišťovnou není problém. Navíc jejich jednání - neetické. Na odpovědi, kde vzali kontakt – odpovídali vyhýbavě a já tuším – PČR, pohřební služba, … ??? Děsí mě tento systém … ještě ani doma nemáme úmrtní list, dva dny po rozloučení sotva stojíme na nohou a zvoní u nás takového firmičky … velkou obezřetnost. Když právní pomoc, lépe se poradit, porovnat, poptat … nic  nepodepisovat ve dveřích s očima plných slz na to, aby člověk četl řádně podmínky …



Vyhledávání

Přihlášení pro úpravy

E-mail
Heslo
   Registrace

Dnešní láskyplné vzpomínky

Honza Štefka

Honza Štefka
* 18.03.1990
† 20.10.2013

Kristýnka Makešová

Kristýnka Makešová
* 18.03.1993
† 26.02.2008

Robert Chroustovský

Robert Chroustovský
* 02.01.1977
† 18.03.2012

Jan Tomáš

Jan Tomáš
* 18.03.1981
† 01.12.2007

Podpořte nás

č. účtů na provoz a aktivity DC
............2032560001/5500 (Raiff)

............2600173430/2010 (FIO)
č. účtu pro veřejnou sbírku DC
............2032560028/5500 (Raiff)

Nakupujte ve svých e-shopech
přes portál GIVT.cz
.....................

Staňte se našimi členy

Další možnosti podpory
naší činnosti najdete ZDE

ZA VAŠI PODPORU DĚKUJEME!

Failed to connect to MySQL: ()