Ondra (16 let, sebevražda)

Blíží se den, kdy se nám změnil zcela náš život. Stačí málo, vteřina....

19.3. to budou čtyři smutné roky, přesně na den svých šestnáctých narozenin se pokusil prvně o sebevraždu, 21.9. to bylo podruhé - bohužel, už mu nikdo nedokázal pomoci... Nikdy jsem se nedozvěděla proč, žádný dopis po něm nezůstal...

Celý náš život se mi stále odehrává ve vzpomínkách, stále se ptám proč, připadám si, že mám v hlavě "magneťák", který stále přehrává náš společný život.

Myslela jsem že jsme šťastní. Nic nám nechybělo, bydleli jsme v půjčeném bytě, měli jsme dva syny, ale přáli jsme si holčičku. Tak se nám narodilo třetí děcko. Sice to nebyla holčička, ale chlapeček, o kterém jsem již věděla z ultrazvuku, a tak jsme pro něho všichni našli jméno - Ondřej. Byl to náš malý Ondrášek. Jeho nástup na svět už ale nebyl šťastný od začátku, zpětně si říkám, jestli se tomu životu nebránil. Hned v nemocnici dostal silnou kojeneckou žloutenku, díky které jsme si museli prodloužit pobyt v nemocnici.

Ondrášek byl zlaté dítě, hodně spinkal, díky žloutence, musela jsem ho spíše budit na krmení. V šesti týdnech, když začal více koukat a začaly se mu vybarvovat očička, zjistila jsem, že není něco v pořádku. Jedno očičko bylo menší a zornička protažená. Upozornila jsem na to dětského lékaře, ten nás poslal na oční vyšetření. Tu hrůzu, co jsem zažila u paní doktorky, to bylo hrozné. První, co bylo, že mi vynadala ještě před vyšetřením, že jsem prodělala toxoplazmózu a že jsou to nejspíš následky. Pak mu začala vykapávat očička, syn plakal, kroutil se, až vykopal celou peřinku. Na to mi řekla, že je to hrozné, že ho víc vyšetřovat nemůže, ale že bude nejspíš slepý na levé oko. Já odešla v hrůze a šoku domů, celou noc jsem probrečela, až mi sestra zařídila vyšetření v nemocnici přímo u primáře oddělení.

Jeho přístup byl úplně jiný. V narkóze mu udělal vyšetření, opravdu mile a šetrně s námi zacházel, ale verdikt byl smutný. Opravdu nebude vidět na levé oko, není na něm vyvinutá sítnice, porucha sítnice je i na druhém oku, ale to prý nemá vliv na vidění. Byl to první šok, s kterým jsme se museli smířit, přesto jsem Ondru milovala. Když se na nás usmál, byla jsem nejšťastnější na světě.

Uplynuly čtyři měsíce a šli jsme na rentgen kyčlí. Synovi bylo téměř pět měsíců, ale ortoped nás takto pozval, protože předtím byl na dovolené a v šestinedělí byly kyčle údajně v pořádku. Lékař ale zjistil rentgenem luxaci kyčlí a z toho důvodu dostal Ondrášek "třmínky".To bylo ve čtvrtek, v sobotu ráno u nás zvonila sestřička od pana doktora, že za ním máme jet se synem hned následující úterý na kontrolu. Ptala jsem se, jestli je něco špatně - prý ne, že je to běžný postup. Nebyla to pravda, museli jsme postoupit ultrazvuk, znovu vyšetření a zjistilo se, že luxace je III. stupně a to už třmínky nezachrání.

Tak jsme spolu cestovali do Prahy na Bulovku. Tam nás čekala speciální  léčba, kdy byl zavěšen na půlkruh a na každé nožičce měl půlkilové závaží. Každý týden se mu roztahovaly nožičky o 5 stupňů. Po šesti týdnech šel na vyšetření pod narkózou a teprve, když mi ho přivezli ze sálu, jsem věděla, že operace nemusí být, ale byl zasádrován od kotníčků až do půl těla, pouze měl otvor na plenu. V této sádrové spice byl dalších šest týdnů, poté dostal znovu třmínky.  Chodit proto mohl začít až v roce a půl.

Myslela jsem, že máme nejhorší za sebou. Žili jsme běžný život, Ondrášek začal chodit do školky, já do práce. Měli jsme jet o prázdninách na dovolenou, já chystala den předem stravu, pekla a manžel vzal děti k dědovi, abych mohla dokončit přípravy. Netrvalo ani hodinu, když na mě zvonil, že musím hned na pohotovost. Nevěděla jsem zprvu, co se děje. Manžel dával se staršími syny seno na půdu, která byla ve výšce asi tří metrů, malý Ondrášek chtěl za nimi a asi tím, jak měl špatné trojrozměrné vidění, spadl z půdy na beton. Manžel, místo aby rovnou zavolal záchranku, vzal syna do náručí a vezl na pohotovost.

Syn byl v bezvědomí, probral se, ale z pohotovosti ho vezli do Tábora do nemocnice. Já, jak byla i od mouky jsem jela na reverz s ním v záchrance. Zdál se být v pořádku, mluvil. V nemocnici ale najednou upadl do bezvědomí. Měl vyšetření v tunelu, zjistilo se krvácení o mozku, ale prasklou lebku neměl. Vůbec nevím, jak dlouho ho na chirurgii oživovali, poté ho převáželi do Prahy do Motolské nemocnice. To už mě sebou nevzali, Musela jsem tam jet až druhý den. Byla to noc hrůzy, nevěděla jsem, jak to dopadne.

Když jsem přijela do nemocnice, čekal mě další šok. Při vyšetření zjistili, že syn nemá levou ledvinu. Syn byl na JIP pod přístroji, ale byla jsem šťastná, když jsem ho slyšela mluvit. Měl štěstí v neštěstí, dostal se z toho. Při propouštěcích vyšetření mi ale neurolog řekl, že pravděpodobně bude mít jako následky ADHD. Je pravda, že syn byl jiný, než ostatní děti, Vše ho zajímalo, když nastoupil do školy a začal číst, hodně četl, ale měl zhoršenou pozornost, což je klasika pro děti s ADHD. První stupeň díky tomu, že jsme o této skutečnosti informovali paní učitelku a navštěvovali SPC pro zrakově postižené, jsme to zvládali. Hodně jsem ho chránila před poškozením očí, bohužel, asi až moc.

Začal chodit na druhý stupeň základní školy a začaly problémy. Začal být uzavřený, pak jsem zjistila i šikanu. Byl totiž  neobratný díky postižení očí, asi i tím, že jsem ho chtěla stále ochraňovat. V sedmé třídě vše vyvrcholilo s třídní učitelkou tak, že jsem ho musela přeložit do jiné školy. Měla ho za lháře , přitom syn neměl špatné známky, nechodil za školu, nepral se, neužíval drogy... Prostě když jsem mluvila i s poradkyní ve škole, sama mi řekla, že neví, proč této učitelce vadí. Sama přitom má dítě s postižením.

Mezi tím se nám ještě narodila dcera. Přeložila jsem syna  do jiné školy, syn začal být spokojený a já také. Najednou byl v deváté třídě, problémy výchovné žádné neměl, naopak, třídní učitelka ho brala mezi ty "lepší žáky". Pak se nám stala první smutná událost, zaběhl se nám náš bígl a Onrášek, když šel do školy, ho našel poraženého autem. V náručí ho nesl už mrtvého domů.

Začala puberta, vybírali jsme střední školu. Přišel den jeho šestnáctých narozenin. Bylo to pondělí, a tak jsme rodinou oslavu jeho narozenin udělali v neděli. Já upekla dort ve tvaru počítače, ale k našemu udivení byl hrozně zakřiknutý. V noci dostala dcera vysoké horečky a zvracela a já skoro celou noc nespala. Byla jsem s ní doma, syn šel do školy. Když přišel, jela jsem ještě s dcerou k lékaři a jak jsem byla unavená, pospávala jsem u televize.

Najednou přišel Ondrášek a řekl, že snědl více Paralenů. Nevěděla jsem nejdřív, jestli si dělá legraci, nebo co se děje – bohužel - byla to pravda, snědl dvě balení těch nejsilnějších Paralenů. Volala jsem hned záchranku a protože jsem řekla, že má jen jednu ledvinu, rovnou ho vezli do Českých Budějovic. Vypumpovali mu žaludek, v nemocnici strávil více jak měsíc. Byl to hrozný měsíc a nám už se změnil život.

Pořídili jsme nového pejska, aby měl znovu chuť do života. Po pobytu v nemocnici nastoupil na psychiatrii do Plzně. Tam pobyl dalších šest týdnů. Bohužel, dělám si hrozné výčitky, že jsme za ním nemohli jezdit v týdnu - byly to jednak finanční důvody, Plzeň je od nás 150 km vzdálená a i časově, nemohla jsem z práce - byl by to celý den a na návštěvu jsem volno  neměla. Tak jsme si ho brali alespoň na víkendy domů.

Po šesti týdnech nám ho propustili. Bral léky, byla jsem šťastná, ale stále vystrašená. Začali jsme jezdit k psychiatričce do Písku. Byli jsme tam prvně v červnu po propuštění, pak jsme jeli v červenci a paní doktorka mu snížila léky. Mezitím syna přijali na obchodní ekonomku v Českých Budějovicích. Měla jsem dojem, že je spokojený. Koncem srpna jsem ale viděla, že se opět začíná měnit, přestože mi stále tvrdil, že je naprosto v pořádku, ale že slyší stále hlasy. Byla polovina září, já šla nakoupit a když jsem se vrátila, s hrůzou mi syn oznámil, že právě zemřel jeho spolužák na zánět mozku. 

Sedla jsem si s ním a domlouvala jsem mu, aby si nic neudělal, že by to pro nás bylo hrozné, že vše se dá vyřešit. On mi řekl, že nemusím mít strach, že už je zdravý a že si nic neudělá. V úterý na to odjel se svou novou třídou na seznamovací pobyt. Po jeho odjezdu jsem byla jak nepříčetná, věděla jsem, že něco není v pořádku, začala jsem mu prohlížet věci a v tašce jsem našla provaz. Hned jsem volala jeho psychiatričce a ona se slovy "Už zase? Tak přijeďte příští týden“. Na to jsem ho objednala k jedné soukromé terapeutce, ale mělo to být také až další týden.

Ve čtvrtek se měl vrátit. Byla jsem jak na trní, čekala jsem netrpělivě jeho příjezd. Byla jsem tak šťastná, že jsem ho viděla jít od vlaku. Chtěla jsem vědět, co se dělo, ale nějak moc nekomunikoval, večer se umyl a běžel spát. Já na něho volala, jestli mi dá ještě pusu. Vrátil se, usmál, dal mi pusu - to jsem ještě nevěděla, že tahle pusa byla ta poslední, kterou mi dal. Ráno jsem měla dovolenou a Ondrášek se nemohl vypravit do školy, honila jsem ho, že mu ujede autobus. Ještě si zapomněl svačinu, tak jsem mu ji podávala, pak už jsem viděla jen batoh na zádech, jak mizí za domem...

Asi v devět hodin jsem měla telefon, volala mi třídní učitelka, že Ondrášek nepřišel do školy. V tu chvíli jsem věděla, že je zle, ale zároveň jsem nevěděla, co odpovědět. Ptala jsem se, jestli byl problém na pobytu a učitelka mi řekla, že co se týká chování, nebo vědomostí, že ne, ale že v noci se stalo něco, co bych měla vědět. Že se vzbudil a bouchal hlavou do zdi, pak se svezl a spal, že vůbec o tom neví. Řekla jsem jí, že se léčil na psychiatrii, ale že jsem o tom nechtěla mluvit, že mám strach, aby opět neměl šikanu. Zároveň jsem věděla, že je něco špatně.

Volala jsem manželovi, sháněla autobus, který syna vezl do školy, manžel šel na policii... Vyzkoušela jsem tu hrůzu beznaděje, když nevíte, kde je vaše dítě, co mu je... Přišel kriminalista, chtěl vědět, co měl syn na sobě.... Poté šel s manželem opět na policii, nevím, kolik hodin bylo, když se mezi dveřmi  opět objevil manžel a za ním muž v civilu...

V tu chvíli už víte, co se stalo, ani nemusí nikdo mluvit.  Píši to zkráceně, ale ten den se nám už z mysli nedostane. Ráno jsem měla děti čtyři, večer jen tři.....

Dělám si výčitky, kde jsem udělala chybu, co jsem mohla udělat... Už je pozdě, nic se nevrátí. Za tři měsíce na to zemřela i moje maminka, steskem po Ondráškovi. Mám sice ještě tři děti, ale je to, jako když někdo přijde o prst. Sice jich máte ještě devět, ale ten desátý pořád schází...

Při stresu člověk udělá velké hlouposti a tak, aby toho nebylo málo, potřebovala jsem peníze na pohřby, vyrovnání pozůstalosti, doplatila jsem na podvodníky, nyní bojuji i o domov. Ne pro mě. Já ztratila to, co je pro mámu nejcennější, moje dítě, ale bojuji kvůli dalším dětem, hlavně dceři, která mě drží při životě.  Nebýt jí, která mě potřebuje, nebýt práce, která mě přivede na jiné myšlenky, nevím, jestli bych to všechno zvládla.

Po smrti syna jsem byla u psychologů, nepomohli mi, to, co mi řekli, jsem si odpověděla i sama. Nejvíce mi pomohla paní, která to vše vysvětlila přes andělíčky. A teprve letos, po třech letech, jsem našla vaší organizaci Dlouhá cesta, díky článku paní Coufalíkové. Ráda bych také pomáhala druhým ve stejné smutné situaci, protože vím, že je těžké v té zoufalé situaci najít pomoc.
1360



Vyhledávání

Přihlášení pro úpravy

E-mail
Heslo
   Registrace

Dnešní láskyplné vzpomínky

Jiří Hazuka

Jiří Hazuka
* 14.10.1984
† 25.03.1991

Podpořte nás

č. účtů na provoz a aktivity DC
............2032560001/5500 (Raiff)

............2600173430/2010 (FIO)
č. účtu pro veřejnou sbírku DC
............2032560028/5500 (Raiff)

Nakupujte ve svých e-shopech
přes portál GIVT.cz
.....................

Staňte se našimi členy

Další možnosti podpory
naší činnosti najdete ZDE

ZA VAŠI PODPORU DĚKUJEME!

Failed to connect to MySQL: ()