Honzík (18 let, autonehoda)

Když se to stalo (4. 7. 2009), bylo Honzíkovi čerstvě 18 let (v květnu). Právě ukončil předposlední rok studií na střední elektrotechnické průmyslovce. Těšil se na prázdniny, jako každé děcko a nejradši by je prožil podle svého. Samozřejmě, aby mohl být venku s přáteli co nejdéle, do noci a bez rodičovského kázání.

Jinak byl Honza sportovně založený, měl rád turistiku a přírodu. Často něco vyráběl a kutil, vymýšlel zlepšováky. Už jako malý trávil plno času s tátou v dílničce, poměrně brzy se naučil s kladivem, kleštěmi, vrtačkou. Učil se sekat dříví v 5 ti letech! To jsem šílela. Jeho výrobky jsem si schovávala.

Ještě musím říci jednu podstatnou věc, Honzík je z dvojčat, má sestru Aničku! Ta přišla na svět asi 5 minut po něm. Obě děti byly od malička aktivní a uhlídat je byla pěkná fuška. Moc pěkně si spolu vždy vyhráli. Pouze na začátku puberty byly mezi nimi hádky a často se poprali. Každý z nich prosazoval to svoje. Ale v deváté třídě už byli spojenci a navzájem se kryli.

Den před tragédii jsme jeli do Prahy k příbuzným a na výlet do Štěchovic. Honzík měl jet s námi, ale uprosil nás, ať ho pustíme s kamarády, že se pojedou podívat na letní tábor, za dalšími kamarády. Slíbil, že pak pojede s námi na dovolenou, na vodu. Tak si Honzík sbalil spacák a karimatku a v pátek 3. 7. v 18 hodin se se mnou v předsíni rozloučil. Ptala jsem se ho, jak pojedou. Řekl, že autem a řídit bude devatenáctiletý kamarád, řidičák má už rok, neboj mami. Tak šel a to jsem ho viděla naposled živého. Pak jsme odjeli my, do té Prahy. Druhý den od rána výlet podél Vltavy, hezký den, nic mě nenaznačilo, že to jsou poslední hodiny života mého syna. V poledne jsme posvačili. Jak to, že jsem se necítila divně, vždyť pár minut před polednem umřel na silnici můj syn. Můj mateřský instinkt mě zklamal.

Při návratu do pražského bydliště nás čekala ve dveřích vyděšená babička. Prý nás tady hledala policie, kvůli Honzíkovi. Neřekli jí, co se stalo. Že by nějaký průšvih? Občas nějaký byl. Babička zavolala policii, že už jsme se vrátili. A teď „dlouhé" čekání na ně. A mě to došlo! Jeli autem. Začala jsem se třást, brečet a modlit se: prosím tě Bože, neber mi ho! Pak policie přišla a řekla nám, co jsme tušili. Beznaděj, hrozná bolest! Manžel kopal do skříně, do dveří, vyváděl. My se s dcerou a babičkou objímaly a brečely. A pak honem do auta a domů. Ani nevím, jak jsme těch 140 km přežili.

Policie nám ukázala místo, kde se to stalo, bylo to 6 km od domova, na rovině. Řidič jel moc riskantně, závodil a předjížděl se s kamarádkou v druhém autě. Ona ho nechtěla nechat předjet. Bylo to na přehledné rovině, jenže velká rychlost, asi 130 km a nezpevněná krajnice. Sjeli do příkopu a narazili do nejbližšího stromu. Ten je odmrštil a auto přistálo na střeše. Honzík seděl vzadu, ale udělal chybu, nepřipoutal se. Byl na místě mrtvý. Řidičovi to amputovalo ruku a rozdrtilo nohu. Klukovi, co seděl vedle řidiče, se nestalo nic. Je to k vzteku! Vždy jsme vedli děti k tomu, aby se připoutávali. Na pohřební službě nám nabídli, že ho můžeme vidět. Chtěli jsme a Anička šla taky, nebála se. Ještě jsem zavolala našeho staršího syna, kterému je 30 let a má svou rodinu. Přijel a šel se podívat s námi. Jsem ráda, že jsem Honzíka viděla, jinak bych tomu asi nevěřila. I teď se mi občas zdá, že je to jen zlý sen, nebo příběh někoho jiného. Hladili jsme ho, byl tak studený!

Další dny byly šílené, dnes si říkám, jak jsme to mohli přežít? Manžel několik dní jen brečel, Anička se několikrát opila. Já jsem se bála, abych se nesložila, tak jsem se zapřela a stále jsem vymýšlela nějakou činnost. Zařizování bylo dost. Stále jsme s někým telefonovali. Ani jsem se pořádně nevybrečela, to až později. Na pohřbu bylo odhadem 150 lidí. Dva spolužáci zkolabovali. Anička vybrala hudbu, kterou Honzík v poslední době nejvíc poslouchal. Slova evangelického faráře byla utěšující. Honzíka jsme uložili do hrobu, nově zakoupeného, doposud jsme zde žádný neměli. Bydlíme v Dobrušce 18 let. Tak tam leží první z nás. Kdo by to předpokládal?

Stále bych myslela, že se vrátí, že jen někam odjel, ale pak přišel úmrtní list, pozvání k notáři, atd. Pak mi vše dochází, že je to definitivní a spouští se mi pláč, který pomalu nemohu zastavit. Pořád se mi chce brečet, hlavně navečer. Přeci nedáme pryč jeho věci a jeho fotky! Chci se na ně dívat, ale moc to bolí! Dá se to přežít? Musíme se držet už kvůli Aničce, potřebuje nás. Moc jí brácha schází. Honzík si kdysi psal deník, když mu bylo deset, jedenáct let. Tak teď laskám ty 3 sešity a čtu zápisky malého kluka, jak měl rád zvířátka, přírodu, jak blbnul s kamarády a líbila se mu spolužačka.

Můj muž chodí každý den na hřbitov, já tak dvakrát týdně. Často tam někdo, kdo ho měl rád, dá kytičku, poskládá z kamínků srdce, napíše vzkaz. Také jezdíme ke stromu, kde se to stalo. I zde zapalujeme svíčky, dáváme květiny a stráž tam drží plyšoví medvídci. Nedávno někdo zasunul pod jeho fotku na stromě prsten.

Blanka Kejvalová, Dobruška




Vyhledávání

Přihlášení pro úpravy

E-mail
Heslo
   Registrace

Dnešní láskyplné vzpomínky

Nikolka Halbrštátová

Nikolka Halbrštátová
* 16.05.1981
† 21.05.2000

Baruška Kraváčková

Baruška Kraváčková
* 04.03.1993
† 21.05.2014

Zdenda Pekařík

Zdenda Pekařík
* 21.05.1996
† 04.10.2014

Peťa Čermák

Peťa Čermák
* 10.01.1992
† 21.05.2014

Podpořte nás

č. účtů na provoz a aktivity DC
............2032560001/5500 (Raiff)

............2600173430/2010 (FIO)
č. účtu pro veřejnou sbírku DC
............2032560028/5500 (Raiff)

Nakupujte ve svých e-shopech
přes portál GIVT.cz
.....................

Staňte se našimi členy

Další možnosti podpory
naší činnosti najdete ZDE

ZA VAŠI PODPORU DĚKUJEME!

Failed to connect to MySQL: ()