Honzík (17 let, těžký úraz)

Jmenuji se Iveta Navrátilová a toto je příběh mého Honzíka, chlapečka, který mi moc chybí!!

Všechno začalo 6. prosince 1993. Ten den jsem se dozvěděla, že čekáme miminko. Doma jsme měli v té době už dvouletou dcerušku Anežku. Přáli jsme si  chlapečka. S manželem Jirkou jsme se na jméně shodli. Honzíček…. Tak se  bude jmenovat. Těhotenství probíhalo normálně, žádné komplikace. 17. července byl stanoven den termínu, ale Honzíkovi se nechtělo ven. Bála jsem se, všechny maminky kolem mě rodily před termínem a já už mám po… Dočkala jsem se. Honzíček se narodil v úterý 19. července 1994 ve 20 hodin a 35 minut.

Byl úžasný klučina, všechny měl rád. Byl hodný, milý, přátelský. Kamarádi pro něj byli všechno. Náš Honzík nikdy ve škole nechyběl. Za celou domu školního studia zameškal jen 196 hodin. Takže pomáhal svým spolužákům, vysvětloval jim kde co, staral se o ně. Když jeho spolužák Pepa v deváté třídě dostal rakovinu štítné žlázy, byl to Honzík, který mu rozmluvil smrt. Jeli spolu na koncert Coldplay až do Londýna. Honzík chtěl aby  Pepa přestal myslet na smrt, a nepoddávat se jeho nemoci. Nosil mu ze  školy úkoly, vysvětloval mu všechno, a taky ho bral na své triky do  skateparku. Pepa se uzdravil…. Další Honzíkův spolužák Petr chtěl spáchat sebevraždu z nešťastné lásky v dubnu 2011. Honzík mu vše rozmluvil, přesvědčil ho, zachránil mu život, protože Petr se chtěl předávkovat prášky na spaní…. Náš Honzík tedy pomohl dvěma lidem ve stavu nouze. Teď v něm každý vidí úžasného chlapečka, o to víc mi to trhá srdce.

Ve škole se Honzík učil výborně. Málo kdy chyběl, a když byl  nemocný, tak jeho nemoc trvala den, dva. Na vysvědčení bylo vyznamenání. Co Honzík zbožňoval a co mu šlo, byla matematika, fyzika. Byl na konci třeťáku, už měl představu o svém životě. Chtěl si  vystudovat ČVÚT a začít pracovat jako Ing. Nechtěl být doktorem, měl strach z doktorů, sester, i nemocnice…. Bál se injekcí, odběru krve, i  krve samotné. Paradoxem je, že Honzík si jako svůj koníček vybral skateboardy a jízdy na skatu. Tolik modřiv kolik měl…. Všechny jsem mu s  láskou vydezinfikovala, vyčistila, zavázala. Ptala jsem se ho asi  stokrát, proč na tom jezdí, když má denně nějakou odřeninu. Řekl: "Mami, co by se mohlo stát, já jezdit umim, to víš, a modřiny k životu snad patřej ne?" Kdyby jen věděl…

Honzík strašně moc miloval pejsky. Už od dětství je zbožňoval. Pořídili jsme mu pejska, zlatého retrívra, Bennyho. Ti dva bez sebe neudělali ani ránu, vyrůstali spolu. Bennyho máme už 10 let. Bral ho všude s sebou. Benny je hrozně moc  chytrý pejsek…. Jen kdyby mohl mluvit… Honzík zvládal, školu, sport, partu, nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že vše skončí tak jak skončí.

Přišel červen 2012. Honzíkovi bylo 17 let, a 19.7. by mu bylo 18. Chodil do  třeťáku, rok před maturitou. V neděli 24.6.2012 nastal náš poslední den. Ráno začalo úplně normálně. Každou sobotu u nás spala Honzíkova přítelkyně Terka. Honzík jí miloval celým svým srdcem. Klidně by se pro  ní obětoval. Byla jsem ráda, že někoho má, i když se mi to zdálo trošičku brzy, ale Honzík byl zodpovědný kluk. Věděl toho víc než kdejaký dospělí. Nemusela jsem mít důvod se o něj bát. Po obědě jsme Honzíkovi popřáli všechno nejlepší k svátku. 24. června má svátek Jan. Oči se mu rozzářily, viděla jsem spokojenost a štěstí, proběhla pusa, poklepání rukou, popřání hodně štěstí, zdraví, lásky a úspěchů. Honzíkovi v té době zbývalo pár hodin života. Odešel z domu v půl čtvrté, šel doprovodit svou přítelkyni domů, vzal Bennyho, svůj skateboard, mobilní telefon, řekl mi: "Mami, příjdu do sedmi, musím si něco dodělat do školy, sice se už neučíme, ale úkol je úkol, ahoj". A  to bylo poslední, co jsem od Honzíka slyšela.

Co se dělo poté, nevím přesně, všechno potvrdili kamarádi. Honzík nacvičoval svůj nový trik. Viděl ho na nějakém videu na YouTube. Šlo o přetočení ve vzduchu. Všechno probíhá na čtyřmetrové rampě. Honzík naskočil na svůj skate a vydal se na druhou stranu rampy. Vyskočil do vzduchu, překřížil nohy, a levou nohou nedošlápl ve vzduchu na skateboard. Honzík nejdříve spadl z dvou metrů, do kterých vyskočil, a spadl hlavou na rampu. Celé ještě zhoršilo, že rychlost jakou Honzík jel, ho odrazila a Honzíček spadl ze čtyřmetrové rampy na beton. Jeho zdravé tělo bylo během pouhých pěti sekund totálně zničené… Přivolaný lékař zjistil, že Honzík žije. Odvezli ho do nemocnice.

Bylo půl osmé, zvonek zvonil, jdu otevřít. Myslela jsem si, že Honzík zapomněl doma klíče. Nebyl to Honzík, za dveřmi byl jeho kamarád, policista a Benny. "Jste matka Jana Navrátila?" Už jen při tomto jsem myslela, že se zhroutím. Co se to děje, co ten muž chce, kde našel Bennyho, Kde je Honzík… HONZÍKU!! KDE JSI!! Volám na manžela. Honzík měl nehodu, spadl a uhodil se do hlavy!!

Jeli jsme co nejkratší cestou do  nemocnice. Vstupujeme do vestibulu. Srdce mi buší.. kde je Honzík. Na recepci ztropím hysterickou scénu… ale nakonec jsme na místě. Honzíka operují. Panebože, co se stalo? Já to nechápu, vždyť byl zdravý! Stojím, chodím po chodbě dlouhé hodiny. Někde tady Honzík bojuje o života já nevím kde je, jak na tom je. Vždycky někdo příjde a zase odejde. Ptám se  mladé doktorky. Řekla, že Honzíka operuje zkušený tým lékařů, že všechno dobře dopadne. Nevěřím jí, nevěřím nikomu, ani sobě. Je to realita? Prober se, vstávej, to se ti zdá, no tak. Ježišmarja, já se  nemůžu vzbudit, to ne, to nemůže být pravda NEEEE!!! Honzo! Maminka je  tady, kde jsi Honzíčku, Honzinko, Zlatíčko moje, chlapečku můj. Modlím se k bohu, stepuju na chodbě, nemůžu sedět, dýchat, zvracím….

Je půl čtvrté ráno 25.6.2012 Honzíka vezou. Ne to není Honzík!! Honzík má přeci vlasy, a jeho hlava! To není můj syn, kde je Honzík, kouknu se na ručičku, vidím mateřské znamínko, je to Honzík…. Stůjte, stát, miláčku, chci ho pohladit, kam ho vezou. Na pokoj, ozvalo se. Za mnou stál pan doktor, kapacita, zavolal si nás k sobě, co řekl mi změnilo život. Honzík spadl. Ani po několika hodinách nejsou schopni ho zachránit, umírá. Má těžce raněné ledviny, plíce, mozek, páteř……. Dostávám asi desátý záchvat bezmoci…. Udělejte transplantaci křičím na doktora, všichni se vytahujete, jak jste dobří, co umíte…. Najděte dárce, najděte ho.. bože ať ho najdou prosím vás…. To ne… vezměte si moje orgány, zabiju se, a dejte je Honzíkovi, prosím Vás o to pane doktore, notak, udělejte to. Prosím! Všechno je marné, Honzík umírá! Nemám čas, kde je ? Chci ho pohladit…. Miláčku můj tady jsi. Sedím vedle jeho postele, držím ho za ručičku, jako tenkrát když jsem ho porodila. Honzíku, vstávej, maminka je tady, nenechávej mě tu samotnou, to mi nedělej, víš že tě potřebuju, jsi moje dítě. Prosím tě! Tisknu jeho bezvládnou ruku, hladím ho, Zlatíčko!! Ne!! Slzy mi tečou. Omlouvám se za všechno, za  všechny naše neshody, za všechno viním sebe, nesnáším se, chci se vyměnit. Chci ležet na jeho místě, a chci, aby on byl u mě, aby on mě držel za ruku. To si přeju. Chci umřít, v okamžiku, kdy mě držíš za  ruku!! Je mu 17 let.. nikdy nemarodil, jen občas, a teď umírá úžasný chlapec, miláček, oblíbený, co nikomu vědomě neublížil, pomohl tolika lidem, a teď umírá? Co je to tam v nebi za svinstvo, že umírá Honzík? Copak je to fér. Má ve svém srdíčku tolik lásky. Volám jeho přítelkyni, je šest ráno… Honzík umírá. Volám známým, mámě, tátovi, tchýni, sestře, všem… To ne ! To není pravda, Kdy umře? Drží ho při životě jen přístroje! Plíce jsou poškozené, dýchat nemůže, Ledviny odcházejí, srdíčko se zpomaluje mozek nereaguje! Kde to sakra jsem? Já nehraju v nějakém filmu? Ne! Prober se, tluču hlavou o zeď, odvádějí mě, abych se  uklidnila, snažila jsem se Honzíka vzbudit.. to nebylo správné. Ale co  mám dělat, mám v hlavě zmatek, nevím kdo jsem, ze všech mi je strašně zle, křičím, brečím. Kdy bude konec? Pouštějí mě k Honzíkovi… Ptám se co  s ním bude. Co si počnu. Já jsem tvoje maminka Honzíku slyšíš mě, prosím tě vzbuď se, půjdeme spolu domů, prosím tě miláčku, zvedni se… no  tak držím ho za ruku, hladím po tvářích, po prsou, prohlížím si ho. Cos  mi to provedl chlapečku můj. Proč jsi dělal tak těžký cvik.. nutil tě někdo? Řekni mi to, pošeptej. Otevři oči, podívej se na mě. Jeho oči byly stále zavřené, spinkal. Nevím co mám dělat, jen držím jeho ručičku a  modlím se v zázrak S Jirkou jsme totálně na dně, Anežka taky. Vědí to  zatím ti nejdůležitější. Honzíku, neodcházej!!!! …..

Honzík nakonec svým zraněním podlehl, je pondělí 25. června 2012 deset hodin a 14 minut. Je konec, je konec, konec!!!!!!!!!! Chci umřít. Kde se můžu zabít? Chci za Honzíkem! Prosím! jsem mimo, na tohle bych nikdy nebyla připravená. Nikdy se to nemělo stát! Co jsem za matku když mi zemřelo dítě… Ach bože. Kopu kolem sebe, dávám facky… dostávám injekci, všechno polevilo, proč se zlobím? Ptám se, ? nechápu, jsem pod léky. Nechápu nikoho… Jirka mi říká, Honzík darovat orgány nebude,  já kývám hlavou, nechápu. Nechápu nic, mám v sobě prázdno. Usínám. Spím. Jsem mrtvá? Ne! Ležím v posteli doma! Byl to sen? Vyběhnu, všichni jsou doma, vyhodím všechny, jdu do Honzíkova pokoje, každou věc, oblečení jsem pokryla svými slzami, jeho oblečení, věci tak krásně voněly. Otevírám koš na  prádlo. Je tam honzíkovo tričko ze soboty. Hladím ho během chvilky je promočené od mých slz. Slzy tečou a tečou… Honzíčku, miláčku, kde jsi, polykám prášky, usínám….. Nemůžu usnout nezvládnu to, vezmu si další, další. Jirka mě donutí je vyzvracet! Proč to dělá? Copak nemá Honzíka rád tak jako já? Nikdo ho nemá rád jako já!! Já jsem jeho maminka. Jeho obrázky v pokoji ve skříni, které kdysi namaloval na základní škole mi  rvou srdce z těla! Připadám si jako nevěřící Tomáš. Potřebuju něco, co  by mi dokázalo, že to je pravda! Třeba je Honzík jen někde pryč a já zde jen blouzním. Prohlížim si jeho osobní věci, a oblečení co mu sundali před operací, je neporušené, čisté, voňavé. Dochází mi, že už ho nikdy neuvidím, pomohl dvěma svým kamarádům, kteří umírali, přežili, a Honzík umřel. Nebyl tu nikdo, kdo by mu pomohl. Ani lékaři, ani já, nikdo! A nic z toho by se nestalo, kdybych nekoupila ten pitomý skate. Vyčítám si  to. Ale Honzík si ho přál, byl slušný, hodný, chtěla jsem aby byl  šťastný, veselý, aby se smál, protože jeho smích, úsměv, to všechno zahřálo mou duši. A teď ho kvůli jediné věci, kvůli jedné vteřině nemám. Hrozně to bolí Honzíku!! Proč!! Nedokážu bez tebe žít, už to je přes půl roku a já jsem se s ničím vůbec nevyrovnala. Tvoji vrstevníci mi tě připomínají, tvůj smích vidím všude, stýská se mi, žal který mám v srdci je tak velký, že necítím nic jiného. Myslím jen na tebe, a to, co jsi  si prožil……

Miluju tě Strašně moc, chci aby si se vrátil! Dej mi  znamení, že žiješ někde v nebi, prosím tě o to, prosím….. Všichni tě tu  zbožňují, jsi naše zlatíčko, andílek. Počkej na mě, Maminka……



Vyhledávání

Přihlášení pro úpravy

E-mail
Heslo
   Registrace

Dnešní láskyplné vzpomínky

Jiří Hazuka

Jiří Hazuka
* 14.10.1984
† 25.03.1991

Podpořte nás

č. účtů na provoz a aktivity DC
............2032560001/5500 (Raiff)

............2600173430/2010 (FIO)
č. účtu pro veřejnou sbírku DC
............2032560028/5500 (Raiff)

Nakupujte ve svých e-shopech
přes portál GIVT.cz
.....................

Staňte se našimi členy

Další možnosti podpory
naší činnosti najdete ZDE

ZA VAŠI PODPORU DĚKUJEME!

Failed to connect to MySQL: ()