Erich (28 let, rakovina žaludku a jícnu)

Příběhem mého syna Ríši se snažím alespoň částečně splnit jednu z jeho posledních otázek, na které se nás ptal, když nám umíral v náručí na JIPU chirurgie v Motole - „NEZAPOMENE SE NA MĚ, že jsem tu byl? DOKÁZAL JSEM TU NĚCO? Ujišťovali jsme ho, že na něj nikdy nezapomeneme, a i když tu byl mezi námi tak krátce, pouhých 28 let, budou na něho vzpomínat nejen jeho rodiče, sestra, teta, ale i přítelkyně, kamarádi z dětství, přátelé z komunity hip hopové kultury, kolegové z práce.

Vše začalo letos (2017) v dubnu, jako dlouhodobé, úporné pokašlávání, žaludeční nevolnosti vedoucí k občasnému zvracení. Obvodní lékař konstatoval při návštěvě nachlazení, na žaludek Rennie. Přidala se bolest v zádech, bolest těla, kterou lékař zhodnotil jako možné ledvinové obtíže a předepsal antibiotika. Sestře mého muže (je lékařka) se vše nezdálo a po našem společném rodinném setkání začala jednat. Syn absolvoval všechna možná vyšetření, rentgeny, CT atp. a jak postupně přibývaly výsledky, odhalila se celá hrůza na gastroenterologii. Bylo zjištěno, že má rakovinu jícnu a žaludku.

Lékařka konstatovala - hrajeme o čas. To byl květen. V renomované nemocnici, kde jej hospitalizovali 1. června 2017, nás od samého začátku připravovali na strašlivý fakt, že náš syn umírá. Že mu zbývají dny, týdny, měsíc života. Rakovina tohoto typu se šíří dál, je velmi vzácná pro mladé lidi, trpí jí jen jedno promile obyvatelstva. Jeho tělo příliš zesláblo, metastázy se šíří do páteře, kostí. Tělo bojuje i proti zánětu slinivky. Operace již není možná a ozařování by v tomto stavu nepřežil. Mohou pouze paliativně udržovat tento současný stav. Po prvotním šoku píši lékařům, že oni jsou ti nejlepší, ať dají mému synovu alespoň šanci bojovat, je tak mladý a moc chce žít…

Máme svá hesla …TADY A TEĎ, TO DÁME, OBRNIT SE TRPĚLIVOSTÍ (to když leží napojen na přístrojích, které mu pomáhají dýchat, na umělou výživu, kontroly životních funkcí. Má drény na výtoky z obou plic, centrální žilní katetr. Sestřičky mu dávají malé umyvadlo, kdy si vsedě ulevuje ponořováním obličeje do chladné vody. Je to boj o každý následující den, Ríša o něj svádí urputně bitvu. Říkáme mu, jsme Tvůj tým, my všichni, jsme s Tebou a tu mrchu porazíme, TO DÁME. Vstáváme i uléháme s myšlenkami na něho. Jezdíme za ním každý den. Naději nepřidá ani jedna z ošetřujících lékařek, která po našem ranním telefonátu nám říká natvrdo opět …. Co chcete slyšet... Váš syn umírá, prostě umírá, tak co chcete slyšet nového…

Jak říci svému dítěti, že umírá (vždyť má celý život před sebou) a vše, co si vysnil v životě, novou práci, kterou měl slíbenou, nový společný byt se svou přítelkyní, své muzikantské plány, plány na dovolenou snů, připravenost být rodičem, to vše se nestane… Od mala se zajímal o různé druhy sportů, zajímal se až do současnosti o stavbu lego věcí. Jeho světem byl životní styl hip hopu a produkování hudby v této sféře, pod pseudonymem Flex, ke své diplomové práci si zvolil právě osvětu hip hopové komunity - jeho oponent použil k hodnocení slova jako originální atp. Začal psát sci-fi knihu s názvem Apokalypsa. Znovu jak mně tak mému muži přivedl zpět do života (díky své práci na ÚP) naše kamarády ze školních let. Stali se nám v naší situaci velkou oporou. Miloval moře, Egypt a staré civilizace… „Mami, sáhneš si rukou na dávnověk..“ říkával, „pojeď s námi…“

„Přijeďte, už jedete?“, volá nám do auta. „Jsme na cestě, miláčku.“ Ten den nám řekl všem to, co bylo mezi námi důležité nejvíc na světě… „Seš ten nejlepší táta na světě“, říká a hladí tátu po tváři, kterému kanou slzy, ale drží ani se nehne. „Jste úžasní rodiče, nejlepší, které jsem si mohl přát, rodina je nejvíc…“ „Víš, že Tě miluju“, říkám mu. Usměje se a pokývá hlavou s pohledem svých modrých očí do těch mých. I své sestře, se kterou se věčně škorpili, říká „odpusť, já byl na Tebe někdy zlý, ale miluju Tě“. Péťa pláče a říká, „můj brácha mi řekl, že mě miluje“. „Seš ta nejúžasnější teta, kterou mám“. „Romanko, odpusť, já byl na Tebe v Egyptě ošklivý…“ Po chvíli se ptá, „Proč já? Já, který lidem pomáhám…“ (pracuje na ÚP jako diplomovaný specialista, pracoval v azylovém domě). Říkám mu, „synáčku můj, kdyby to bylo možné, tak jak nás tu vidíš, tak rádi bychom vzali všechnu Tvou bolest na sebe a kdyby bylo takové kouzlo, celého bych si Tě zmenšila a pohoupala v náruči a nemoc i bolest, co máš, by byla pryč. Seš náš hrdina!“ V ten den jsme si stihli říci mnoho. Mluvil s ním i jeho jediný bratranec se svou tragickou zkušeností (jako malému mu zemřela maminka na rakovinu)… “moc to bolí, teto…, měli jsme hezké dětství“.

Vidíte své dítě vyrůstat, bojíte se, aby se mu něco zlého nestalo a pak je z něj dospělý muž (s duší dítěte). My rodiče stárneme, mně letos v dubnu a mému muži den před synovými narozeninami bude 60 let, těšíme se na důchod, vnoučata a najednou se život vyvrátí z kořenů. Tohle se děje někomu jinému, říkáme si nevěřícně, náš syn nám zemře???? Opakujeme si tu otázku nahlas... Rodiče nemají přežít smrt svého dítěte, s touto ztrátou se nelze vyrovnat. Budeme se s ní muset naučit žít dál kvůli své dceři. Ale JAK? Nic nemá smysl!? Je to jako žít bez části kusu svého těla, kterou vám utrhli a nutí vás žít bez ní… Rozumem to chápete, ale pocitově tam stále je. Porodila jsem dítě a ono přestane existovat… Absurdní, nepochopitelné, nespravedlivé…

Je náš poslední společný den, vnímáme to všemi póry těla. Zůstaneme, ať to bude trvat, jak chce dlouho… Ríša má studené, oteklé nohy, je mu zima, hrozná zima, přikrýváme jej, špatně se mu dýchá, dostává opět kyslíkovou masku. Vyprávíme mu příběhy, snaží se usnout, má velké bolesti, sestra říká, že dostává 10x vyšší dávky opiátů. Náhle je mu hrozné vedro, chladíme jej mokrými prostěradly, máčíme žínky, hladíme jej. Přichází lékař a říká, dáme tu poslední nejsilnější injekci, usne… Jenže náš syn neusíná, stále bojuje, tak moc chce žít. Držím jej za jeho dlouhou, štíhlou ruku, hladím mu ji, tak jako když se narodil a držel se pevně svou malinkou ručičkou té mojí. „Nepustíme Tě, synáčku, ani táta, co tě svírá za ramena a přidržuje kyslíkovou masku, ani Tvá milovaná Romanka,“ která mu drží a líbá druhou ruku a říká mu, že udělal jednu obyčejnou a ošklivou holku nejšťastnější ze všech, brouká mu ukolébavku, která Ríšu uklidňuje, nepustí jej ani teta, která jej drží kolem hlavy, když dostává křeče při nádechu. „Jdeme s tebou po té cestě a na konci tě čekají dědové a babičky, strejda, tety, náš pejsek Políček, nebudeš sám, neboj se a časem se přidáme i my“.

Dívám se mu do očí, táta mu přidržuje kyslíkovou masku a Ríša nám říká, „položte mě níž a ještě níž“. Tělo se mu pomalu zalévá vnitřní tekutinou, rukou si strhává masku a říká nám… „Nezapomene se na mě, že jsem tu byl? Dokázal jsem tu něco?... Že nejsem srab?... Já už chci umřít, respektujte mě, dejte mi pistoli, já se zastřelím…“ Opakujeme mu, jak jsme na něj pyšní za to, co tu dokázal, po tu krátkou dobu, co nám bylo dopřáno s ním žít, že je pro nás nejstatečnějším člověkem. Jeho oči se zakalují, ještě se několikrát vzepne s marným nádechem a na monitoru je slyšet pískání … rovná čára… Jeho ruka vyklouzne z té mojí, modré oči zůstávají otevřené. Táta a teta mu je zavírají, přichází uslzená sestra a otvírá okno, aby mohla duše ven… Ta hrůza se nedá zprostředkovat, neexistují slova, moje dítě přestalo existovat…

A vy, přesto všechno, čeho jste byli svědky, nevěříte, že se to skutečně stalo, 28 let společných zážitků… Už jej nikdy neuslyšíte… On nikdy nepřijde… Nechcete žít dál, v duchu křičíte tu hroznou nespravedlnost do světa, který si žije dál, jako by náš modrooký chlapec nebyl...

A přesto si říkáme… budu všude kolem tebe… je trochu uklidňující myšlenka…

Jeho přítelkyně rozevírá dlaně a s pláčem říká… „moje životní láska, můj smysl života… o koho se budu starat? Co mám dělat dál? Uspořádám pro něj vzpomínkovou sešlost pro všechny, co Ríšu-Ericha-Flexe znali, nebo jej budou chtít poznat a pozvu „bráchy“ z hip hopové komunity, uspořádám pro něj oslavu jeho života“. Mladí na FB se dávají dohromady, jeho první láska k nám i po tolika letech přišla a vyjádřila soucit s námi a bolest nad úmrtím. My, rodina, přihlížíme a snažíme se pomáhat, oč jsme požádáni.

Dne 14.7.2017 se uskutečnilo vzpomínkové setkání, kde se všichni, kteří se zúčastnili, důstojně rozloučili a zavzpomínali. Fotograf nafotil mnoho snímků, vzniklo i časosběrné DVD, které velmi citlivě vytvořil kameraman. Vše si mohou přátelé prohlédnout na FB (Erich Antkowicz, Dana Antkowicz). My, rodina, jsme se rozloučili v kruhu rodinném. Obnovili jsme rodinný hrob, kde jsme za zvuku jeho milované melodie z filmu Kmotr uložili k věčnému spánku i našeho syna Ericha-Flexe.

Zcela se ztotožňujeme se slovy, které jsme našli v jedné z prací v „Dlouhé cestě“:
Pochovat vlastní dítě znamená vidět nás samé, naši barvu očí, náš smysl pro humor, jak jsou umisťovány pod zem. Když zemře dítě, nermoutíme se ve skutečnosti jen pro ně, ale truchlíme také pro ten kousek nesmrtelnosti nás samotných, který neslo.

Pokusila jsem se napsat příběh našeho syna jako způsob pietní vzpomínky k jeho blížícím se 29. narozeninám, prvním bez něho… Dokud budeme dýchat, nezapomeneme…

1358



Vyhledávání

Přihlášení pro úpravy

E-mail
Heslo
   Registrace

Dnešní láskyplné vzpomínky

Štěpán Šimánek

Štěpán Šimánek
* 01.09.1992
† 27.05.2012

Alžbětka Wildnerová

Alžbětka Wildnerová
* 08.09.1990
† 27.05.2004

Podpořte nás

č. účtů na provoz a aktivity DC
............2032560001/5500 (Raiff)

............2600173430/2010 (FIO)
č. účtu pro veřejnou sbírku DC
............2032560028/5500 (Raiff)

Nakupujte ve svých e-shopech
přes portál GIVT.cz
.....................

Staňte se našimi členy

Další možnosti podpory
naší činnosti najdete ZDE

ZA VAŠI PODPORU DĚKUJEME!

Failed to connect to MySQL: ()