„Zvykli jsme si pohlížet na hřbitov jako na místo, kam je nutno chodit naříkat. Avšak hřbitov má, jako všechno na světě, sloužit životu. Proto má být takový, aby nestrašil, aby jej mohli navštěvovat živí v klidu a radosti. Mohli by na něj docházeti v neděli jako do parku, měli by si na něm třeba zahráti a nasvačit se, vzpomenout v dobrém svých, kteří tam v pokoji, v tichu a šumění stromů spí, a vrátit se klidně domů."

To jsou slova Tomáše Bati z počátku minulého století. Již ve třicátých letech byl v provozu zlínský lesní hřbitov a byl na něm v roce 1932 pochován i Tomáš Baťa.