Dlouhá cesta má svůj směr

Osud nám někdy nachystá něco,

s čím jsme vůbec nepočítali.

Smrt dítěte je pro každého rodiče

velká osudová rána.  

Rána, která se nikdy zcela nezacelí.

Je ale možné ji citlivě

a vhodným způsobem ošetřit.

Zvládnout tuto situaci vnějškově,

a začít zase nějak fungovat je důležité.

Jde ale mnohem více a především o to,

jak tuto ztrátu neseme vnitřně.

Jde o to, jak se skutečně vyrovnáme

s okolnostmi, viníky, odpovědností, vinou,

osudem a hlavně se svými emocemi.

Někteří rodičové nevědí, jak mají dále žít,

mívají vědomé či nevědomé nutkání

jít za zemřelým dítětem, být s ním,  

a nemohou být plně tady ani tam.

Nevědí, co s vinou a odpovědností

za to, co se stalo, nevědí, co s bolestí,

mají pocit, že se už nemohou radovat,

nevědí, jaké je jejich další místo v životě,

jak s tím vším zacházet,

a hledají způsob, jak dále žít.

Jde o to, abychom toto vše v sobě ošetřili,

protože vše to, co se

v rodinném systému dostatečně nezpracuje,

v něm zůstává i nadále.

To, co neuděláme my, na sebe vezme někdo jiný.

Nevědomě. I v další generaci.

Potom ponese osud i zátěž někoho jiného.

A to mívá často tragické následky.

Zcela zbytečně.

Jedním ze způsobů ošetření

mohou být systemické konstelace.

S jejich pomocí můžeme prostřednictvím

druhých lidí postavit svůj systém.

Postavení vynese na světlo vše skryté

a my zjistíme, co se skutečně děje.

Díky tomu můžeme učinit vše potřebné,

abychom v něm nalezli svoji pozici a

kultivovali svůj vztah ke všem zúčastněným.

Můžeme nechat vinu, bolest, živé i mrtvé

tam, kde je jejich místo.

Najdeme-li znovu své místo v životě,

pomůžeme nejen sobě, ale i ostatním.

Nalezení řádu a respekt k němu

přináší klid a mír.

Nejde to rychle ani snadno.

Je to dlouhá cesta. Ale má svůj směr.

Proto má význam po ní jít.

A nechat se oslovit smyslem našeho Osudu.

PhDr.Jaroslav Simon