Dlouhacesta.cz - Pavel (37 let, sebevražda)

dlouhacesta.cz

(velikost souboru může být maximálne 2MB)

Příběhy

Pavel (37 let, sebevražda)

Můj příběh je asi jiný než všechny na Dlouhé cestě. Oba jsme byli s bráchou dospělí lidé, každý si žil svůj život. Byli jsme nevlastní sourozenci, měli jsme společnou maminku.. Oba jsme byli Blíženci, oba jsme dělali muziku, každý jinou...Mezi námi byl věkový rozdíl sedmi let. Byla jsem starší ségra, která ho měla vždycky „pod dozorem".


Chystala jsem se zrovna na koncert mého muže, bylo to v sobotu, maminka mi zavolala, že je Pavel od čtvrtku nezvěstný, že se asi oběsil...nevím, jak to mohla tušit... nějaký smysl mají matky svých dětí navíc...


Přítelkyně ho v pátek nahlásila na policii. Ta ho zapsala jako pohřešovaného a tím to skončilo....


V hlavě se mi roztančil kolotoč, protože jsem věděla, že má finanční potíže, které se ukázaly na závěr tak velké, že to nikdo netušil...mám dobré kamarádky, stačilo zvednout telefon a říct : Potřebuju jet hledat bráchu, jeho auto stojí někde na Dřínově, dělal tam někomu střechu...Volala jsem okamžitě přítelkyni Radce, které říkával Radunko a nikdy se s ní za celých devět let nepohádal....Řekla mi, že ho kluci Havla a Tom hledají. Chci jet za nima, nemůžu přece jen tak chodit po obýváku a čekat.


Je říjen, skoro pět odpoledne, doba, kdy si Angličané dávají čaj...sháním číslo na známého policistu, potřebuju vědět, jestli se dají nějak zaměřit jeho mobily. Nedává mi naději, pokud jsou vypnuté...Jeho mobilní operátoři mi sdělují, že takové informace neposkytují ani poté, co jim sděluji, že ho MUSÍM najít. Hledáme, kde vlastně ten Dřínov je...Kluci ho hledají v lese, kde stojí auto...míjíme se. Zastavujeme u hospody, na dědině je to spolehlivé místo, kde se všechno dozvíte. Pan vrchní je ochotný a dává mi číslo na starostu, ten ale není doma a číslo nebere. Napadají mě jenom místní myslivci. Prosím je o pomoc, kdyby náhodou někdo šel z chlapů na pochůzku...pro jistotu vyrážíme do sousední vesnice Vitčic. Starosta je doma a slibuje mi, že nám pomůžou i oni. Začíná se stmívat. Jdu lesem a pískám si naši rodinnou znělku v domnění, že se mi ozve....je definitivní tma, teď už nemůžu nic dělat. Musíme domů.

 

Na zpáteční cestě se zastavují na místním oddělení policie v Morkovicích. Jsou ochotní, akorát jsem ve stresu a nemůžu si ani vzpomenout, odkud jedu a tak jim to musím ukázat na mapě... je to jejich rajon a nevědí o něm nic....Hledají informace v počítači...Slibují mi, že se tam pojedou podívat. Vracíme se domů. Sedám k počítači a „guglím" všechny možné kombinace - pohřešovaná osoba, zaměření mobilu, hledání osoby......Volám Policii v Kojetíně. Mají prý za úkol volat na bráchova dvě telefonní čísla. Sakra, ale tohle přece děláme teď všichni.....


Těsně před jedenáctou narážím na stránky záchranné brigády z Hodonína. (Žádné jiné záchranáře nenacházím, snad mají špatný stránky, jsou na špatném místě ve vyhledávání....) Tihle z Hodonína a okolí mají na stránkách napsáno: Volejte ve dne v noci...Volám. Na druhé straně se mi ozývá pan Švestka. Ptá se mě, jestli ho policie hledala. Neguji to. Domlouváme se na neděli devět ráno. Ještě se ho neznalá věci ptám, jestli potřebují nějakou bráchovu věc ke stopě. Snaží se mi vysvětlit, že tihle pejsci chodí jiným stylem, jak říkají stylem „revír", to znamená pán je vysílá do terénu a oni hledají živou či mrtvou osobu a zůstávají na místě, aby ji označili štěkáním.


Ležím v obýváku na sedačce a hlavou se mi honí myšlenky z akčních filmů o vymahačích a mafiích...nechci na to myslet, co když ho má někdo někde zavřenýho. Co když je někde zalezlej v krmelci...co když....venku začíná drobně pršet a ochladilo se....V noci přijíždí manžel. Za celé manželství jsem nepocítila tak pevnou náruč...pořád mu jenom opakuju: je to můj mladší brácha, je to můj brácha, mám za něho odpovědnost....


Ráno sedám s Marcelou do auta. Beru si píšťalku, vodu a cyklomapu (ve vypjatých chvílích děláme věci naučené z dřív), hodně jsem jezdila na tábory, píšťalku jsme si museli brát s sebou... Setkávám se s Radkou a Tomášem. Po příjezdu do Kojetína, kde máme sraz, mě napadá zavolat starostovi, ať zajistí, aby u lesa, kam jedeme, nikdo nebyl, je období odlovu kachen... Volám mu.


Z druhé strany se mi ozývá: „Už jsme ho našli."... ještě se pitomě ptám : A co? ...snad čekám, že ho našli fakt někde na seně..."No"... je odpověď. Ruším celou akci. Pejskaři přijeli zbytečně. Brečím panu Švestkovi na pracovní uniformu....odjíždíme s Radkou a kamarádem Tomem do Dřínova. Na místě je už okrsková policie, starosta a člověk, co ho našel. Čekáme na kriminálku.


Volá maminka. Kde jste? Nevím, kde se ve mně bere ta síla, ale mluvím čistě a jasně bez slz a bezbarvým tónem, že jsme ještě v lese, a že jí zavolám....


Panebože, dívám se za čističku odpadních vod, vždy´t to není žádný les, ale háječek...jakto, že ho tam kluci nenašli....Tam nesmíte...čekáme u plotu jak odsouzenci. Přijíždí kriminálka, ohledávající lékař, mají nějaké otázky...Tomáš je teď náš ostrov, střídavě se s ním s Radkou objímáme, potřebujeme ho. Lékař píše nějakou zprávu a vráží mi ji do ruky....Teď si můžete zavolat pohřební službu. Tomáš volá. Přijíždí člověk, se kterým jsem určitý čas pracovala... V očích má tisíc otazníků... Proč zrovna Pavel? Takový pohodář a veselý člověk?.....

 

Nesou ho z lesa na nosítkách v černým pytli...tohle přece nemůže být brácha. Prosím Zdenka, ať mi ho rozepne....hlavu ne, prosím, ten pohled bych neunesla...Rozepíná mi pytel v místě levé ruky, Hladím ho. Ano, je to ten perutýn, co ho měl vytetovaného na levé paži...


Odváží ho. Beru si z jeho zaparkovaného auta černou Meatfly mikinu. Tři měsíce ji pak neoperu. Nosím ji na sobě i do práce.
Jedeme k našim. Nějak jim to musím říct. Beru maminku v chodbě do náruče.


„Pavlík se oběsil..."


Nikdy jsem ji neslyšela tak plakat, tak z hloubi....

 

Sestra Aranka 

 

(11.07.2011)