Když mi bylo 20 let, narodila se mi, i když předčasně, nádherná malinká
holčička.V nemocnici jsem na ní čekala asi měsíc, než nás pustili domů. Dala
jsem ji jméno Jituška. To moje zlatíčko rostlo pomalu, ale zato do
krásy.Vždycky byla drobnější štíhlé postavy, modrá šibalská očka a
neodolatelný milý úsměv,který odhaloval její krásné malé zoubky. Od jejích
tří let jsme zůstaly sami, protože její otec se nemohl odloučit od své
matky. Jak šel čas Jituška dochodila základku a potom odmaturovala s pěkným
prospěchem na zdravotní škole. Byla moc hodná, milá, pro každého měla vlídný
úsměv. Když se jí něco nelíbilo uměla také vytáhnout své ostré drápky,
hlavně v pubertě je jen málokdy zatahovala. Po škole nastoupila na ORL do
pardubické nemocnice. Byla tam oblíbená a i pacienti ji měli rádi. Po roce
začala být unavená, ospalá, pořád ji něco bolelo. Podstoupila všechna možná
vyšetření, až po měsíci ji provedli v nemocnici odběr kostní dřeně a tím
začal velký boj s leukémií. Okamžitě musela nastoupit do Hradce Králové na
onkologii, kde následovala chemoterapie. Asi po měsíci, bylo to mezi
vánočními svátky mi Jiťu pustili domů. Chudáček byla zbědovaná, bez vlásků,
bez nálady, ale s obrovskou chutí žít a za svůj život byla rozhodnutá
bojovat. Za tři měsíce, kdy už se docela vzpamatovala, přibrala pár kilo a
vlásky začaly růst. Dokonce se seznámila se skvělým klukem. Začali spolu
chodit. Pepa, tak se jmenoval, byl pozorný ,milý prostě ji udělal , co na
očích vidě. Koupil Jíťě auto, aby měla jednodušší spojení do Hradce na
kontroly. Pronajali si byt, kde společně hospodařili.Opět udeřila krutá
rána. Leukémie se opět vrátila. Znova chemoterapie a následovala
transplantace kostní dřeně. Dostali jsme novou naději, že bude dobře.
Kolotoč se roztáčel znova. Jitunka se dala u mě do pořádku a pak se vrátili
zpět do svého bytečku. Každý den mě jezdila navštěvovat, buď sama nebo s
Pepou. Jednou na kontrole nám řekli, že štěp usnul a že se musí nastartovat
lymfocyty. Opět dřeň pracovala jak měla. Jituška s přítelem si užívali léta,
jeli na dovču. Všichni jsme se radovali z každého dne, kdy jsme byli s ní
pohromadě. Opět ji začaly růst vlasy. Nemusela nosit už ani paruku a moc ji
to slušelo. Začal podzim a s ním přišla opět krutá rána. Akutní leukémie
udeřila znova. Nástup do nemocnice opět chemoterapie. Přidal se velký
plísňový zápal plic.Následovalo přeložení na ARO. Zavedli Jítě dýchací
přístroj,už sama nezvládala dýchat. Asi po měsíci a púl se Jitušky stav
začal malinkato zlepšovat. Byla středa 16.12.09 a Jíťa s námi začala
komunikovat i když zatím jek stisky rukou, ale i za to jsme byli šťastní. Ve
čtvrtek další změna k dobrému, vykouzlila svůj miloučký úsměv. Lékaři
slíbili, že snad..Přišel pátek a Jituška mi dokonce volala z mobilu do
práce, že se moc těší domů na svého Pepu a roční štěňátko Sárinku, kterou
nadevše milovala. Byla jsem nekonečně šťastná a samou radostí jsem začala
brečet. Odpoledne přišla rána. Začalo masivní krvácení do plic a k tomu
zástava srdíčka na 32 minut. Podařilo se lékařům ještě Jíťu nastartovat, ale
už bylo pozdě v neděli mi moje jediná milovaná dcera ve svých 23 letech
zemřela. Od té doby mě nebaví život. Mám moc hodného přítele i moji rodinu.
Ale to nejcennější .co jsem kdy měla mi už nikdo nevrátí . Zatím mi nic
nepomáhá, snad jen léky, co jsem dostala od moc hodné paní doktorky
Blažkové,bez které bych tady asi už nebyla. V životě mám pusto a prázdno.
Jedinou radostí mi zůstala Jitušky Sárinka a moje maltézačka Baruška. Říkám
si proč zrovna nás musela potkat taková rána osudu. Jitka