Využívám této možnosti se podělit o náš bezesporu nejhorší zážitek v životě. Musím začít tím, že vám všem, kdo jste přispěli svými smutným příběhy, velice děkuji. Pomohli jste mi od počátku našeho trápení.

25. října 2021 už to budou dva měsíce, co jsme při autonehodě přišli o milovaného syna Daniela. Bylo mu 28 let, jel dodávkou zpátky domů, těšil se, že půjde s tchánem na Baník a večer bude doma s dcerkou a manželkou Adélkou.

S Adélkou byli svoji teprve rok, ale znali se už 10 let, kdy si padli znovu do oka na třídním srazu. Jinak byla Adélka jeho malá láska už na základní škole, kdy spolu chodili okukovat morčata do místního zverimexu. Pak se na pár let rozdělili, protože Adélka byla nadaná a šla studovat na víceleté gymnázium. Po dobu její vysoké školy, kdy o víkendech bývali na střídačku u nás nebo u rodičů Adélky, na ni Danek trpělivě čekal. Pracoval a šetřil, ale věnoval se i svým koníčkům, miloval rybaření a doma si zařídil vymazlené velké akvárium. Jakmile Adélka dostudovala, tak se 8.8.2020 vzali. Byl to pro mě nejkrásnější den. Šlo to jako podle nějakého plánu.

V záři toho roku, jeli na svatební cestu do Řecka a Adélka otěhotněla. Moc se těšili, připravovali se na porod a 19.6.2021 přestřihl můj syn Danek pupeční šňůru své dcery Karolíny. Byli nesmírně unavení, ale šťastní. Danek byl velice hodný tatínek, domů se vždy těšil a jednou za dva dny vždycky malou Karolínku koupal.

V předvečer nehody jsme byli s manželem u mladých na návštěvě a Danek nás přemluvil, ať ještě nejdem domů, že máme s nimi koupat malou. Tak jsme se všichni nasáčkovali k nim do koupelny a bylo to fajn. Dankovi to moc pěkně šlo a myslím, že se nám chtěl trošku předvést. Po koupeli šla maminka kojit a Danek nás vyprovodil, ještě jsem se vracela a vzala jsem jeho tvář do dlaní, dala mu pusu a řekla jsem mu, že je můj šikovný syneček. To bylo to poslední, co jsem mu mohla v životě říct...

Příští den jsem jela na návštěvu za mým otcem do domova důchodců, byli jsme na procházce u řeky a oba jsme si říkali, jak je to krásný den. V tu dobu už byl Danek mrtvý, narazil v rychlostním pruhu do šipky vozu údržby, byl na místě mrtev. Patolozka mi řekla, že zemřel ve vteřině, nemohli jsme mít ale otevřenou rakev, protože došlo k četným zraněním na hlavě.

Moc nám všem chybí a já se nemůžu smířit s tím, že jsem ho mohla třeba varovat. Měla jsem delší dobu pocit, že je snad Danek nemocný, pořád jsem ten pocit nemohla nějak pochopit, až jsem manželovi jednou řekla, že mám pocit, že Daněk umře mladý. A před nehodou jsem měla, na krátký okamžik, představu Adélky, jak drží v náruči Karolínku a napadlo mě, že by byla mladá vdova. Hned jsem tu myšlenku zahnala s tím, že si vymýšlím nesmysly, abych mohla brečet, protože jsem určitě v přechodu a bouří se ve mně hormony. Později přišel i Danek s tím, že měl noční můry, že se mu dvakrát zdálo, že nemůže dýchat, že padá do díry. A já se lekla, že má tak velký a sebevědomý kluk strach. Moje podvědomí mě asi chtělo varovat před blížícím se nebezpečím, ale můj rozum se chtěl zachovat asi racionálně. Místo toho, abych ho třeba varovala, ať na sebe dává pozor, začala jsem ho chlácholit, nechtěla jsem, aby se bál. Teď vím, že to byla chyba, že jsem měla najít odvahu a správná slova a varovat ho před možným nebezpečím. Je mi to hrozně moc líto, možná, že bych mu tím zachránila život.

Jedno dnes vím jistě, že musím být k lidem upřímná a nebát se vyjádřit, co cítím. Je mi moc líto mladých životů, kterým nebyla dána taková šance jako nám starším, vychovávat své děti a prožívat s nimi ty nádherné chvilky štěstí. Přeji všem ostatním rodičům hodně sil. 

DĚKUJI svému synovi, že tu byl s námi 28 let, moc ho milujeme, Karolínce ho budem připomínat, že ji měl tatínek moc rád... 

Markétka už není.

Moje Markétka byla vždy sluníčko, které dokázalo rozzářit, i když jí nebylo nejlépe. Chápavá, láskyplná a pohodová, i když někdy malinko rebel, ale  to jen pokud jí šlo o dobro druhých, no prostě Střelec se vší všudy. Její láska k bližnímu byla citelná a nešlo ji necítit.

Týden před tím byla u nás, šťastná, spokojená, oslavovali jsme narozeniny vnučky a byla to nádherná atmosféra. Dokonce jsme řešili i příkoří, které se naší rodině stalo a ona bojovala jako lev za naše práva, ale...

******

V noci jsem byla vzhůru a na budíku bylo 00,20 hodin. Cítila jsem tíseň na hrudi. Potom jsem znova usnula. Je sobota ráno, probouzí mne manželův budík – jde výjimečně v sobotu do práce.

Když odjel, znova jsem usnula. V 6,30 zvoní telefon a tam vidím, že volá manžel. Už to, že volá, je velmi znepokojivé, snad neměl havárii!!!

Beru telefotn a slyším: „Mladí měli autonehodu a holka je mrtvá.“ (tu větu do smrti nezapomenu a slyším ji v uších stále dokola).

Vůbec jsem nechápala co mi říká, ptám se - malá? (Mají malou holčičku) „Ne, Markéta."

Najednou jsem stála paralizováná a vůbec jsem nevěděla co se děje. Byla jsem doma sama. Manžel říká: „Jedu domů.“ Pořád nevím co se děje, běhám po  baráku sem a tam a nevím co mám dělat. Myslím na nejmladšího syna, který odjel na výlet do Rakouska. Snad se mi vrátí v.pořádku. Nejsem schopná myslet. Pocit bolesti je hrozný, nevím, jak dlouho takto pobíhám. Potom vytáčím číslo své maminky a říkám jí, co se stalo, dál volám staršímu synovi, pláčeme společně a jsme zoufalí.

V zoufalství si jdu udělat kávu a vidím, že jde sousedka, vybíhám ven a  prosím ji, aby se mnou zůstala než přijede manžel. Nějak ani nevím o.čem jsme spolu mluvily. Najednou jsem úplně mimo a vše se děje jako mimo mne.

Přijíždí manžel a říká, že mu volal tchán naší dcery, že byl u nehody a  identifikoval naši Maky. Manžel Maky je v nemocnici v kritickém stavu. Moje hrůza se ještě zesílila při představě, že by nepřežil ani zeťák Jirka.

V cca 8,45 hodin přijíždí Jirkovi rodiče a říkají nám, co se stalo. Myslím na Jirku, snad bude v pořádku. Ať má malinká alespoň tatínka. I  když vím, že to byla jeho vina, tak necítím zlobu, jen bolest a smutek.

Nic nechápu, jsem naprosto mimo a chvílema ani nevím, o čem se mluví. Cítím obrovskou bolest a říkám si v duchu, proč mi nezavolali hned? Nehoda se  stala ve 0,20 hodin. Mohla jsem tam ještě dojet a být u své dcery nebo být, vědět dřív. Moji holčičku odvezli a já ani nevím, kde ji mám.

Snažím se poslouchat, co se povídá a slyším jen diskusi o penězích a vyřešení hypotéky mladých. Při otázce, jak je na tom Jirka, mi jeho otec odpovídá s klidnou tváří, že volal do nemocnice a že je v kritickém stavu a neví jak to s ním bude. Jeho výraz mi připadá studený – nechápu.

Ptám se kde je vnučka, je u nich s jejich dcerou. Ta informace mne uspokojuje a ptám se zda ví...

Prý ne. Chci jí to říci sama a tak (ani nevím jak) jedu s nimi za svou beruškou a říkám jí co se stalo. Pláčeme obě. Ona v náruči své tety a já mám pocit, že mi praskne srdce.

Musím udělat hroznou věc, dojet do bytu své dcery a tam sklidit, co je třeba a najít věci pro ni do rakve – HRŮZA!!!

Markétko, nikdy na tebe nezapomeneme a ani na tvou krásnou holčičku, budeme jí vždy po boku za všech okolností.

Milujeme vás a budem vždy bojovat za vás a lásku...

Byli jsme s manželem tak  krásný pár. Všichni to říkali. Žili jsme harmonicky… Život plynul zkrátka tak jak měl. Po pěti letech spolu jsme se rozhodli pro dítě.

Filípek se narodil 27. prosince 2007 přirozeným způsobem. Bylo to milované dítě. Akorát maminka byla pořád nějaká nejistá a neustále hledala nějaké poučky v knížkách. Ale možná to tak mají všechny novopečené maminky.

Když se Fili poprvé pozvracel na kolotoči, nezapomenu na ten děsivý pocit, který mnou prošel. Chtěla jsem to zapomenout, nevnímat. Ještě mockrát – potom. Podvědomě jsem cítila, že to bude něco strašného. CT prokázalo nádor na mozku velikosti vejce, jak mi necitelně sdělil doktor (což je  fuk, taková zpráva se přijmout nedá, ať ji sdělí jakkoli).

Nádor se ukázal jako zhoubný, agresivita IV. stupně. Tím začal náš dlouhý boj.

Byla to dlouhá etapa plná nemocnic, cestování, chemoterapie, slz a síly. Síly, kterou jsem v sobě musela nalézt, abych bojovala pro něj ... a.za něj. On byl kus mě, vlastně byl víc než kus mě, byl to nejlepší ze mě. Zrcadlil moji osobnost a já ho nemohla zklamat, protože on byl moje šance (dítě jako šance pro tebe…). Byla jsem u každé pichulky, přešlapovala před operačními sály, držela ho ruku, objímala, když spinkal.. Jsem za to tak vděčná. Že jsem… to mohla ovlivnit. Byl to  neuvěřitelný chlapeček. Tak silný. Choval se zodpovědně, přijímal všechny ty procedury, které by měl problém snést i dospělý.

Nevzpomíná se na to dobře. Ničí vám dítě před očima a vy to snášíte, protože neznáte jiné řešení.

Po roce byl vyléčený, nádor se podařilo chemoterapií a operací odstranit beze zbytku.

Byli jsme šťastní? Ulevilo se nám? Teď vím, že málo. Opět jsem na to chtěla zapomenout, a nevzít si žádné poučení. Nepochopila jsem to. Nepochopila jsem, že ho musím milovat tak, aby už nikdy nechtěl odejít. A nemoc udeřila znova. Mnohem rozsáhleji, mnohem nebezpečněji. Nebylo jasné, jestli vůbec odejde z JIP. Neodešel. Museli jsme ho odvézt. Důsledkem masivního nádoru kolem páteře v bederní oblasti mu ochrnuly nožičky a  přestal chodit i čurat. Léčba byla definována jako paliativní - na  prodloužení života.

A v té chvíli, kdy jsem ho nosila, kdy jsem se k němu tulila – kdy už nepotřeboval nic, jen abych ho milovala, tak teprve v u chvíli jsem pochopila. A dala jsem mu celé srdce… Vyvlekla jsem se ze všech předsudků, bloků, nejistot… Dávala jsem se mu celá a užívala si každičké chvíle s ním. Neřešila…prostě s ním jen „byla“. Ach Bože, co bych teď dala za objetí s ním.

Potom jsem odmítla další léčbu. Já... sama. Manžel by léčil. Já už ne. Vnímala jsem svého syna. Nějak jsem věřila, že by se stal zázrak – pokud by se měl stát.

Poslední měsíc s Filípkem byl úžasný. Konečně výlet vláčkem... žlutým buskem… bazének… Pak infekce a rychlý návrat domů. Ale i tak – stálo to za to.

Dál už – nevím. Nedělo se nic podstatného. Filimu začalo byl špatně. Hodně spinkal. A my byli pořád s ním. Potkávali jsme lidi, které jsme měli potkat a přišli se rozloučit ti, kteří přijít měli. Nakonec jsme souhlasili s převozem do nemocnice – do oddělení, které bylo plné andělů a kde nás měli rádi. Spřízněné duše… Dovezli jsme Filiho do pokoje a on  řekl: „maminko měsíček“. Uviděl nálepku na okně. To bylo myslím poslední, co řekl.

Večer usnul a já…nakonec také. Probudila jsem se kolem 11 a dívala se na jeho tvářičku. Lehounce jsem se jej dotýkala, hladila ho, tiskla jsem svoji tvář na jeho. Loučila jsem se… ač jsem to v tu chvíli nevěděla. Rozum si  to odmítal připouštět, srdce to vědělo. Ve dvě noci mě probudil strašný Filípkův výkřik. Upadl do bezvědomí. Pak jsme dostali dlouhý čas… celý následující den, abychom se rozloučili. Mohli přijet všichni… a někteří přijeli i dvakrát.

Ve chvíli, kdy jeho srdíčko ustávalo, jsme jej drželi s manželem oba dva - pevně v náručí.

Nastalo to 18.24 – přesně v tu hodinu… přesně v tu minutu, kdy přišel na svět.

Fyzicky s námi pobyl celkem 1226 dní… ale nefyzicky je tady s námi… Navždy.

Pro většinu lidí jsou narozeniny událostí, která je pro ně spojena s oslavami a dárky, můj manžel však právě v den  svých narozenin prožil nejstrašnější chvíle svého života.

Vdávala jsem se v 18ti letech, brzy se nám narodil syn Petr a o dva roky později syn Michal. Oba synové nám dělali radost, úspěšně se uplatnili v  zaměstnání a žili ve fungujícím vztahu. Pak se bohužel Petr rozešel s  dívkou, kterou jsme už vnímali jako jeho budoucí manželku. Respektovali jsme jeho novou přítelkyni, protože to byla jeho volba a chtěli jsme si  udržet se synem dobré vztahy, což se také podařilo, byli jsme v téměř každodenním kontaktu.

6. února 2010 se Petr oženil, a v srpnu nám sdělil, že ho manželka opustila, našla si prý někoho jiného. 15. září 2010 mi Petr poslal e-mail, kde si stěžoval, že jeho manželka si v jeho nepřítomnosti odvezla z bytu 2 kočičky, které si společně pořídili, což ho hodně rozzlobilo. Proto vyměnil vložku zámku a rozhodl se co nejrychleji rozvést, a to ještě do konce roku. O víkendu k nám Petr přijel na  návštěvu, řešili jsme praktické otázky, co dál.

Manžel má 24. 9. narozeniny, proto jsem synovi 22. září 2010 volala, abychom si domluvili slavnostní oběd. Další den jsem poslala synovi e-mail s  místem a časem setkání, vzhledem k tomu, že se Petr neozval, nebral telefon a nereagoval ani na SMS, což nikdy neudělal, začali jsme ho  hledat, zjišťovali jsme, zda byl v zaměstnání a pak jsme se vydali do  jeho bytu, kde jsme ho našli oběšeného...

Když jsme se vzpamatovali z prvního šoku, čekal nás další. Policie případ po  pár dnech odložila s tím, že důvodem "sebevraždy" měly být stotisícové dluhy, sázení, léčba na psychiatrii a rozchod s manželkou. Navíc tvrzení, že syn měl dluhy, problémy se sázením a léčil se na psychiatrii měl říct podle policie manžel, který však nic takového nikdy neřekl, nadto dluhy nezjistil ani notář v průběhu dědického řízení a na  psychiatrii se syn rovněž neléčil. Také jsme zjistili, že 22. září 2010 Petr pronajal jeden pokoj ve svém bytě dvěma mladým dívkám, z nichž jedna se mu líbila, na návrat manželky rozhodně nečekal.

Postupně jsme z fotodokumentace, videozáznamu z místa činu a pitevního protokolu zjistili, že Petr měl na těle řadu podezřelých zranění, např. krvácející zranění na rukou, která nezanechala žádné stopy na stěně, o  kterou bylo tělo opřeno, na škrtidle, hadru, který byl pod něj podsunut atd. Dále dvě strangulační rýhy různého tvaru a také zranění vzniklá po  smrti, způsobená otřením těla o nějaký předmět nebo nějakého předmětu o  tělo.

Ačkoli jsme naše zjištění doložili několika znaleckými posudky, prokazujícími cizí zavinění na smrti našeho syna (prof. Straus, znalecký ústav ČVUT, MUDr. Matlach, MUDr Toupalík a MUDr. Baláž), policie nadále odmítá uznat pochybení. Případ podezřelého úmrtí našeho syna Petra se také projednával dvakrát v Senátu resp. ve Výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice, a to i za účasti ministryně spravedlnosti.

Důkazy, které jsme shromáždili, vedly také k natočení již čtyř reportáží, dvě natočil pan Josef Klíma (Soukromá dramata) a další dvě paní Kateřina Hrochová (Reportéři ČT). Reportáže jsou k dispozici na internetu po  zadání hesla: "Petr Stráník vražda".

Již téměř čtyři roky se snažíme prokázat, že policie pochybila, když na  místě činu případ okamžitě posoudila jako jednoznačnou sebevraždu a  řádně nezajistila důkazy, byť po případech manželů Stodolových se má každá sebevražda vyšetřovat jako vražda, dokud se neprokáže opak. Veškerá naše podezření jsme doložili znaleckými posudky soudních znalců, které policie "zlikvidovala" vyjádřením vyšetřovatelů, kteří nemají v.oboru žádnou kvalifikaci, případně znalce, který má kvalifikaci ve  zcela jiném oboru.

Naštěstí jsme potkali také schopné a čestné příslušníky policie, kteří se snaží dělat poctivě svou práci. Posledním důležitým důkazem, který jsme získali díky těmto policistům, je analýza telefonů, z níž vyplývá, že cca 1 hodinu před tím, než jsme našeho syna našli, byla v jeho bytě nějaká osoba, která manipulovala s jeho telefonem a aktivně odmítla převzít hovor. Přitom dle lékaře, který jeho tělo ohledával, jsme syna našli 24 - 36 hodin po smrti. Případ podezřelého úmrtí našeho syna aktuálně řeší Nejvyšší státní zastupitelství.

Místo aby se policie řádně vypořádala s důkazy, které jsme předložili, snižuje se k osobním útokům s tím, že v usneseních opakovaně uvádí, že jsme neunesli sebevraždu syna a proto si vymýšlíme nesmyslné konstrukce. Jako by bylo méně bolestivé, že syna někdo zavraždil, než kdyby si vzal život sám. Sebevražda je nehoda, je to cesta, pro kterou se člověk v  určité vypjaté situaci sám rozhodne. Nelze někoho soudit za to, že v  určitou chvíli nemůže dál. Ztráta dítěte je to nestrašnější, co může rodiče potkat, a je jedno, zda příčinou smrti dítěte byla nemoc, nehoda, sebevražda nebo vražda, vždy ji rodič vnímá jako své selhání, že své dítě neuchránil. Bohužel některé rodiče navíc čeká boj za spravedlnost, např. snaha dokázat, že lékař při operaci pochybil, že nehodu nezpůsobilo jejich dítě nebo že se na smrti jejich dítěte podílel někdo jiný.

Věříme, že naše kroky budou úspěšné a případ násilné smrti našeho syna Petra převezmou schopní policisté, kteří najdou osoby, které mají Petra na svědomím. Nám už našeho syna nikdo nevrátí, ale vrazi by neměli zůstat na svobodě, aby jiní rodiče nemuseli prožít stejnou bolest jako my.

Zuzanka Dobrovolná

(narozená 3.6.1986 a zemřela 25.8.2013). Zemřela ve věku 27 let jako spolujezdec při tragické dopravní nehodě u Prahy.

Moje sestřička Zuzanka. Můj blíženeček, mladší o 1,5 let … atraktivní, veselá a podnikavá dívka/žena. Milovala společnost, svoji maminku, snoubence Lubánka, ostatní příbuzné a své kamarády. Život na malém městečku jí byl málo … téměř po ukončení ZŠ tradá do Prahy. Mnohdy neměla na růžích ustláno a nic neměla zadarmo, ale byla velká bojovnice a  sama si budovala „své místo“ – kariérní i osobní život. Ničeho se  nebála a skutečně uměla život žít, nikoliv přežívat … rozhodla se sama vycestovat a zkusit i práci na Floridě, kde byla moc šťastná – navázala mnohé přátelství a opět dokázala sobě i okolí, že se nebojí a dokáže si  plnit své sny. Týden před smrtí si skočila tandemový seskok. Jako dnes, volala mi, ségra, jdu na to a já něco ve smyslu: to si mi nemohla zavolat, až doskočíš, takhle se budu bát.  Ale přála jsem jí to a  fandila. Shodou náhod ten seskok koupila snoubenci dárkem, ale odmítl – že prý tady chce ještě nějaký pátek být. Byla z toho šťastná … jako kdyby si měla obhlédnout, jak to vypadá „nad zemí – blizoučko nebi“ … až mě z toho mrazí. Byl osudný víkend … ona nedaleko svého domečku u Prahy a my, rodina, na Vysočině. V pondělí jsme se těšili, že přijede – měla nám ukázat zásnubní prstýnek … v sobotu úspěšně získala Certifikát Pečovatelky pro děti a dorost, měla radost a velké plány. Chtěla pracovat s dětmi, Na KeyWestu hlídala malého chlapečka …v sobotu oslavovala … a když se vraceli už v neděli, v ranních hodinách, auto nedaleko domečku mělo na silnici smyk … bilance děsivá – 3 mrtvý, sestřička jako spolujezdec. Její snoubenec díky Bohu přežil a vcelku bez  fyzických následků … jen psychika … byli spolu 5 let. Byli jako jing a  jang … nikdy se nesmířím s tím, že jí neuvidim jako nevěstu, těhulku, maminku …

Co vím, že zemřela hned, se zásnubním prstýnkem na ruce a šťastná … nutno dodat, že řidič zemřel a na vině byl i alkohol …

Velmi Zuzanku miluji, byla pro mě inspirací … nikdy neřešila malichernosti, dbala o sebe, pro své blízké by se roztrhla … dokonce uběhla náročný běžecký závod Spartan Sprint … prostě úžasná!

Velmi se mnou prožívala mé těhotenství, porod a zejména byla výbornou tetou. Synovi bylo 2,5 roku, když nás opustila … vždy se postarám o to, aby  moje děti věděly, co byla zač J!

O tragédii jsem se nepřímo dozvěděla z webového portálu, zcela náhodně … když mi o 30 min později a skoro o 8 hodin od okamžiku smrti Zuzanky, maminka volala, nejde popsat, co nastalo … hyperventilace, že mě z toho brněly ruce ještě dva dny, křik, popírání situace, flustrace z nedostatku informací (co se stalo, řídila? Co Lubánek? Byla resuscitována? Netrpěla? Kde je?) … sdělení a chování příslušníků PČR, kteří nám to přijeli sdělit, snad ani nebudu komentovat … dostali z Prahy pokyn, ať to jedou sdělit, jinak nic … byli dva. Stáli v panelovém domě, na chodbě před vstupem …

v okamžik, kdy jsem s manželem přijela – mamka ležela a křičela zhroucená na zemi. Vím, že to není jednoduchá situace, ale vlastně si v té hrůze prostě vybavuji všechno, jejich přístup mě ničí dodnes. Neosobní … navíc tam  pobíhal pes … všude otevření dveře, chápete – bytovka. Prosila jsem je, i  mamka opakovaně, ať jdou dál … hrůza. Psycholog nikde. Záchranka nikde. Protože jsem zdravotní sestra, mamku znám a vyhodnotila jsem, že to  bude potřeba, obě složky byly přivolány. Jen okrajově – údajně se to  vyhodnocuje až na místě policií. Jdou matce sdělit, že přišla o svou dceru – nechápu, co na tom vyhodnocovat. Cituji slova policistů: „Víte, nám to taky není příjemný vám to v neděli jet sdělovat.“ … „Víte, co  není tak, jak to vidíte v amerických filmech.“ … opravdu hrůza. Nikdo nestál o to, aby nás drželi a hladili po ruce! Jen kdyby šli dovnitř … asi se báli být blízko … ještě teď mě mrazí a vztek se vlévá do žil.  Zpětně jsem velmi ráda, za policejního psychologa, který k nám vážil dalekou cestu. Právě s ním jsme jeli sdělit událost prarodičům … maminku jsme si s manželem vzali k sobě a blízká rodina a vlastně i přátelé, fungovali báječně.

Ten večer se nám v místnosti, kde jsme několik nocí spali pohromadě, „zbláznili“ hodiny … chvíli šly, chvíli ne … neskutečné! Vnímat čas nešlo … vlastně ani nevím, kdo se mi staral a jak o syna. Jen vím, že byl s námi … sama nevím, zda-li to nebyla chyba … návštěvy, slzy … stres. Už druhou noc se vše rozjelo naplno – přes den nikdo nic  nepozoroval, hravé veselé dítko. V noci ze spaní děsy … srdcervoucí pláč, oči zavřené, NE NENE … neklid. Nešel vzbudit, uklidnit … hrozný pohled na něj … byli jsme zoufalý. Opakovalo se to asi 3 krát během dalších dnů a snad má odprožito své … taky musel pro její ztrátu uronit pár slz, tolik jí miloval … vozila mu nejbláznivější hračky a to  nejfrajerské oblečení J! Toto píšu jen proto, že na to jsme nebyli připraveni, ani psychologem … jak komunikovat a podat to dítěti … tak  malému. Napadalo nás, že to půjde mimo něj, že je maličký … jaká chyba …

Zemřela ve věku 27 let … 27 Club – snad se v nebi se všemi kamarádí, nepochybuji.

V tom nekonečném zármutku a bolesti mě přeci jen něco hřeje u srdce – děkuji, že jsem měla štěstí, být její sestrou. Tolik mě toho naučila. Byla mi i  nejlepší kamarádkou.

Denně dělám něco pro ni. Píšu knihu, tvořím alba, rovnám fotky v PC, komunikuji s ní. Je v našich srdcích, v hlavě v myšlenkách a vzpomínkách a nyní už i pěkně vrytá na i pod kůží … s maminkou jsme si nechali udělat tetování. Byl to nejlepší nápad, tak intenzivní a krásný … neskutečný a tak hluboký význam … najednou jakoby na chvilku nám „bolest“ fyzická, ulevila od té psychické … navíc, její iniciálu s motýlkem mám pod levým uchem a můj syn chodí motýlkovi Zuzance dávat pusinky, hladit. Jako já …

Celý pohřeb – ve spolupráci se skvělými lidmi taky paradoxně něco neskutečného … dodnes mě to hřeje u srdce a věřím, že to bylo přesně tak, jak by Zuzanka chtěla. Byla krásná, jako princezna … krásný proslov četl její nej kamarád, co song, to srdcovka. Spousta lidí. S sebou jsme jí dávali vzkazy, Maxík něco namaloval, fotky, maminka své vlasy, protože chtěla pramínek jejich. Mimo věnců a kytek jsme jí pokládali 27 kal, ty jsme pak rituálně navečer házely do vody a posílali tak  symbolicky ku Praze.

Smuteční oznámení jsem dělala spolu s mou výbornou kamarádkou celé odpoledne. Taky si stojím za tím, že je krásné … takové, jako ona. Život je tak  krutý, protože mi jej vytvářela kamarádka, která rovněž přišla před pár měsíci o mladšího sourozence, bratra. Stejný ročník jako Zuzanka … i  díky Vám si víc a víc uvědomuji, kolik lidí teskní po svých dětech, blízkých, mladých lidech … a jak v těchto chvílích je dobře, když je  nablízku někdo, kdo si něčím podobným, bohužel, také prošel … najednou člověk vypustí obavy, jestli nebrečím málo, hodně, co si můžu dovolit tomu druhému říct …

Chybí tolika lidem … ale cítím jí vedle sebe. Vlastně vím, že je s námi, že nám pomáhá … jak si jinak vysvětlit, že se tohle dá nějak přežít? Říct mi někdo před půl rokem, co nás čeká – řeknu, že ne, tohle nejde přežít, vydržet … co naplat, musíme. Ona nám pomáhá a ona by to tak chtěla … jen v nás, žije i ona! Skutečně, jako by nás na pohřbu i u rakve držela za „flígr“, abychom nepadali … jen cesta do Prahy k vyřizování pohřbu, byla náročná. Z Vysočiny do Prahy, na Pohřební službu, do nemocnice za  snoubencem Zuzanky – podpořit jej, na PČR pro věci a na místo neštěstí zapálit svíčku a položit kytku, dárečky. Velmi nám pomáhal můj manžel a  zejména Zuzanky kamarád s přítelkyní.

Je moc moc dobře, že existuje společenství „DLOUHÁ CESTA“ … moc Vám fandím. Velmi vám děkuji za podporu … kdybych i já mohla pomáhat, udělá mi to jen a jen dobře. Celý život se o to snažím, i z pozice mé profese … setkávání se smrtí a bolestí jsem si zažila mockrát, ale že mě někdy potká něco takového … to ani v nejhorším snu!

Mou největší oporou byla a je právě moje kamarádka, která přišla o bratra. Proto vím, co pro člověka znamená blízkost někoho, kdo prošel něčím podobným … právě v komunikaci s ní odhazuji „masku“, mluvím zcela otevřeně o svých prožitcích, není mi hloupé říkat vše tak, jak to  z hlavy chodí … najednou nepřemýšlím nad tím, jestli náhodou třeba nebrečím málo … Zcela se ztotožňuji s větou, která padla v dokumentu O. Sommerové – najednou nám před ostatními pocit, že jsem jakoby něco provedla. Jako když mám infekční nemoc. S člověkem, který si prožil a  prožívá podobné trápení je to jiné a hl. jsem byla až šokovaná, jak  podobně jsme se cítily.

Náhlý odchod bez rozloučení – největší boj bylo přijmout, pochopit, že jde o  realitu. Že prostě už nepřijede. Tím, že s námi denně nebyla, nežila, je  to pro nás stále tak trochu virtuální … i když jsme byly u její rakve … pro mě „jen spinkala“ … i v tom jsem byla utvrzená, že je to normální … bude to – dlouhá cesta!

S úctou ke všem a s láskou k dětem a našim blízkým, kteří byli „nuceni“ předčasně odejít z tohoto světa …

Iva Machková (sestra zesnulé Zuzanky)

Marcela Dobrovolná (maminka zesnulé Zuzanky)

Pozn.: Měla bych li ještě dodat jednu negativní zkušenost, která může posloužit někomu – záhy po autonehodě u nás zvonili zástupci rádoby pomocných firem ohledně odškodnění. Nemám slov pro tyto firmy. Nicméně využívají emotivní nestability pozůstalých k tomu, aby získali plnou moc  k úkonům vymáhání odškodnění … je nutné si dávat velký pozor, neb tyto firmy pak pozůstalé mnohdy a doslova okradou. Navíc na vše je lhůta až 4 roky! U nás nepochodili a jsem za to ráda. S pojišťovnou není problém. Navíc jejich jednání - neetické. Na odpovědi, kde vzali kontakt – odpovídali vyhýbavě a já tuším – PČR, pohřební služba, … ??? Děsí mě tento systém … ještě ani doma nemáme úmrtní list, dva dny po rozloučení sotva stojíme na nohou a zvoní u nás takového firmičky … velkou obezřetnost. Když právní pomoc, lépe se poradit, porovnat, poptat … nic  nepodepisovat ve dveřích s očima plných slz na to, aby člověk četl řádně podmínky …

Když se psal rok 1984, byla nám s manželem řečena strašlivá věta. Nikdy nebudeme mít svoje vlastní miminko. Bylo mi 33, manželovi 42 let. Léta jsme chtěli mít velkou rodinu, ale pán Bůh nám nedal právo radovat se z vlastních dětí. Děťátko jsme chtěli ale moc, strašně moc.

11. 11. 1986 se v Českolipské porodnici narodil chlapeček, náš budoucí syn. Moje prosby, touhy, přání byli vyslyšeny, a o Štěpánka jsem se starala už od jeho dětství. Čekali jsme jen na písemný doklad, ale Štěpánek byl náš už od jeho šesti měsíců. Bylo mi jedno, že není můj, nemám ani na to papír. Byla jsem šťastná. Byl to divný pocit, být v nejistotě, nevědět co dál, jestli nám ho dají nebo ne. Nakonec jsme prošli. A měli jsme doma naše miminko. Dostali jsme formální razítko. Soud nám ho přidělil na jaře 1987. Štěpánek dostal naše příjmení, a my měli chlapečka. Tak krásně se na nás usmíval. Říkala jsem si jak je možné, že ho nějaká žena nechtěla? Nikdy jsem nepochopila, proč ho nechala na pospas dětským domovům… Vždyť to byl tak krásný chlapeček. Nikdy jsme mu pravdu neřekli, nikdy! Byl přeci náš, a nějaký papír, že ho jeho biologická matka nechtěla, na tom nic neměnil. Nemohla bych mu to asi ani říci, tolik se viděl v mém manželovi. Byl to náš chlapeček, a nikdy se na tom nic nezmění.

Štěpánek rostl jako z vody. Dělal nám samou radost. Byl to hodný, přirozeně inteligentní, chytrý kluk. Nebyl flegmatik, ale ani nervák. Řekla bych extrovertní sangvinik. Nebál se ničeho, s manželem jsme byli na něj moc hrdí. Od první třídy začal chodit do hasičského kroužku "mladý hasič". Za svou hasičkou kariéru to dotáhl až na vedoucího oddílu dobrovolných hasičů Libereckého kraje. Vyhrál řadu výjezdů, misí, soutěží. Chtěl být hasičem. Bylo to jeho celoživotní veliké přání. Uniforma mu velmi slušela. S manželem jsme mu nechali ušít klasickou napodobeninu uniformy českých hasičů, včetně bot, helmy. Všechno mu nádherně sedělo a moc slušelo. Měla jsem o Štěpánka strach, protože holky se o něj skoro praly. Hasiči, to byl jeho koníček, takže dělal vše proto, aby byl ve svém oboru nejlepší. Dvakrát týdně chodili s klukama plavat do bazénu. Jezdil na hasičské tábory, kde zastával rovněž pozici vedoucích.

V září 2004 Štěpánek nastoupil do 3. ročníku gymnázia. Stále se chtěl stát hasičem a měl své plány a cíle. Jednoho dne přinesl domů plakát. Byla to pozvánka na přehlídku hasičských vozidel na litoměřickém výstavišti Zahrada Čech. Štěpánek rozhodl za nás a jelo se. 27. 9. 2004 měl ředitelské volno a tak jsme to s manželem využili. Vyjeli jsme z Nového Boru a vydali se na výlet. Štěpa se hodně těšil. Uvidí auta, uniformy, modely aut, budou tam nějaké úkoly. Zkrátka, byl nadšený.

Kolem 10:20 h jsme projížděli kolem severočeského města Úštěk. Kolem města vede obchvat. Štěpánek seděl na místě spolujezdce. Řídil můj manžel, byl velmi pozorný řidič, ale udělal chybu. Na obchvatu města je snížená rychlost na 70 km/h. Můj muž jel rychlostí 84 km/h. Stalo se, už to nikdo nikdy nevrátí zpátky, mně samotné trvalo téměř měsíc, než jsem mu odpustila. Nebyla to jeho vina, ale co kdyby jel těch předepsaných 70? Změnilo by se to jinak? Nevím! Projížděli jsme kolem města, Viděla jsem benzínku a panelové domy, hrálo rádio, se Štěpim jsem se normálně bavila, i manžel měl dobrou náladu. Na obchvat se napojuje dosti složitá křižovatka. Silnice je zde opravdu velmi široká, několik odbočovacích pruhů, nepřehledné, a velmi náročné.

Byli jsme cca 30 metrů od křižovatky, najednou se směrem z města do křižovatky přiblížilo auto. Vjelo tam, my byli na hlavní. Hrůza! Manžel chtěl zachránit, co se dalo, ale Štěpánka zabil vlastně on sám. Zatočil volantem prudce doleva. Chtěl vjet do protisměru, směrem odkud přijelo to auto. K nárazu došlo v místech spolujezdce v našem vozidle a zadní časti vozidla vraha mého Štěpánka. Naše auto to druhé odstrčilo takovou silou, že se samo otočilo a dostali jsme smyk. Skončili jsme v řadě topolů na levé straně při směru na Litoměřice. Auto toho druhého dopadlo relativně dobře. Mně samotné se nic nestalo. Poranila jsem se až poté co jsem se ve stavu šoku snažila zachránit Štěpánka.

Jeho poranění byla velmi vážná. Byl v hlubokém bezvědomí, všude byla jeho krev. Hodně tmavá krev, říkal jsem si, to ne, to se mi zdá. Měl zavřené oči. Byl v křeči. Chudáček můj. Byl to zdravý kluk a jeden blbec z něj udělá těžce raněného člověka! Sanitka než přijela to byla také doba. Čekali jsme snad věčnost. Štěpánek umřel ještě před převozem do nemocnice. Od té doby mám pocit, že jsem ho zklamala.

Rozhodnutí soudu bylo směšné. Obžalovaný házel vinu na manžela. Dostal 3 roky vězení. My byli na hlavní, on na vedlejší, nedal přednost, ani se nezastavil. Křižovatku jsem si prohlédla. Je tam: "Dej přednost v jízdě". Kdyby tam byla stopka, možná by vše bylo jinak. Je to strašná křižovatka, náš Štěpánek nebyl bohužel první ani poslední, kdo zde zemřel. V roce 2005 zde došlo k téměř stejné kolizi se třemi mrtvými.

Věřím, že se na nás dnes kouká a je šťastný. Vždyť je přeci nemožné, aby se někam vypařil. Je s námi stále. Čekáme jen na společné setkání. S manželem jsme již staří a víme, že to dlouho trvat už nebude. Manžel prodělal dva infarkty, já mu pomáhala. Máme se rádi a stále máme našeho Štěpánka. Je stále ve svém pokoji, v našem bytě, v mysli, paměti, srdci, všude. Máme všechny jeho věci, oblečení, sešity, fotky, uniformy, zkrátka vše, co je s ním spjato. Moc nám chybí a museli jsme se naučit bez něj žít. Žádná matka se s tím nikdy nevyrovná, ale naučí se jednoho dne na své děťátko myslet s malým úsměvem na rtech.

Vyčítám si dodnes, že jsem ho pouštěla na sedadlo smrti. Nejvíc mě trápí, že jsem svou touhou po dítěti způsobila, že Štěpánek byl náš, kdybych ho nechtěla, žil by dodnes, byl by šťastný krásný mladý muž, měl by rád své povolání, a třeba by on sám měl už rodinu. Přála bych si, aby nám jednou s manželem odpustil, ale my chtěli jen, aby se měl dobře, aby mu nic nechybělo, a zabili jsme ho.

Kdybych si měla někdy představit své miminko, chtěla bych, aby bylo jako on, protože Štěpánek byl, je, a nadále až do mé smrti bude MÉHO SRDCE ŠAMPION!

MRZÍ NÁS TO, ŠTĚPÁNKU, MAMINKA A TATÍNEK.

Děkuji DC za její existenci, a za její usilí pomáhat zdrceným rodičům. V úctě Ivana Hartmanová.

Jmenuji se Ivana Školudíková, jsem matka a současně zdravotní sestra, která pečovala pět let o svou dvanáctiletou onkologicky nemocnou dceru (dg. osteosarkom kostí) až do její smrti v domácím prostředí.

Má dcera Martinka měla v únoru 2006 bolesti břicha, které popisovala jako pálení žíly, neuměla lépe vyjádřit zvláštní pocit v břiše. Šla jsem s ní k dětské obvodní lékařce, u které jsem pracovala a ta jí prohlédla, doporučila doplnit střevní mikroflóru. Stav se stabilizoval a potíže se zmírnily. V červnu 2006 dcera měla  dechové potíže, které se změnily v  dušnost. Po RTG vyšetření plic byla stanovena diagnóza oboustranný zápal plic a nález tří útvarů v dutině břišní.

Byli jsme odesláni do FN Olomouc, kde nás nepřijali a odeslali do Brna na  dětskou onkologii. Už sdělení, maminko raději se posaďte…… byla vyčerpávající…. nebylo potřeba dalších slov………. neblahé tušení se  najednou stalo reálným až hmatatelným ortelem. Ani nevím, jakým způsobem jsem zmobilizovala své všechny síly a zavolala manželovi, prosím Tě všeho nech a dojeď za námi do Olomouce, musíme ihned do Brna na onkologii, Martinka má nádor, mé vlastní dítě má nádor. V hlavě mi nastává zmatek a strach, myšlenky běhají jako splašené. To přece není možné, nádor znamená smrt, chemoterapie vždy nezabírá, bude vůbec možná operace? ? ? ? ? Co jsem udělala špatně? kde se stala chyba? Je to  skutečnost nebo jen sen?

Martince je špatně, leží na stoličkách v čekárně, pláče a chce už domů, nechápe co se kolem ní najednou všechno děje. Čekám na manžela a stále více se bojím toho všeho co je před námi. Najednou se vynořují informace ze studia ve škole z nemocnice a z ordinace. Já přece nechci, aby mé dítě zemřelo, má teprve 12 let, končí primu na gymnáziu, těší se na výlet se  školou, na tábor a má úplně jiné plány něž se léčit v nemocnici. Co jí mám říct, když sama nevím a ani nechci vědět. Třeba se mýlí, třeba je to něco jiného, třeba……. Bože to přece není možné, jestli opravdu jsi, jak jsi to mohl dopustit? ? ? ?

Minuty se vlečou, obavy se stupňují……. Konečně, manžel dojel. Zděšený výraz v jeho obličeji mluví za vše, chce se mi brečet, křičet, řvát, mlátit a rvát všechno, co jde zničit. Najednou jsem ztracená, zmatená a zlomená. Vyrážíme směr Brno, nevíme kam vlastně jedeme a co nás tam čeká. Musíme dojet do 15-ti hodin, příjem je domluven s přednostou kliniky dětské onkologie. V Brně ale bloudíme a musíme volat do nemocnice, že přijedeme později.

Na oddělení nás přijímá pan doktor, který slouží noční službu. Hned se ptá Martinky, zda ví, co je to onkologie? Neví. Sám jí to vysvětluje a také proč tady vidí samé děti bez vlásků. Vůbec nechápeme význam slov, jako by slova někam odlétala a vůbec nebyla určená pro nás a pro naše uši. Martinka je uložena do postele a já s manželem odcházím s lékařem do pokoje. Má nádherný název modrý pokoj. Až později začnu chápat, co v mluvě mezi rodiči znamená modrý pokoj. Je to pokoj, kde jsou rodičům sdělovány závažné informace a vůbec nezáleží na barvě pokoje. Jsem jako robot, jako natažený stroj na klíček.

Usedáme do křesel, lékař je příjemný, snaží se o uvolnění atmosféry, ptá se, zda známe nedalekou vesnici od nás Týn, má tam babičku a jezdí k ní. Nejsem schopná mluvit, už aby to skončilo, chce se mi utíkat za Martinkou. Zůstala sama v cizím pokoji v cizí posteli s cizími lidmi a spoustou nezodpovězených otázek.

Lékař začíná pomalu mluvit. Onemocnění Vaší dcery je velice závažné, vůbec nevíme v jakém stavu je její tělo, kde všude je prorostlý nádor a zda bude možné zahájit léčbu. Slova létají vzduchem jako nože, které se  zabodávají hlouběji a hlouběji do mého mozku a mého srdce. NEEEEE TO  NENÍ MOŽNĚ! Bože, kde to jsem? Já tady nechci být!!!!!! Bože pomoz mi, prý děláš zázraky, věřím Ti, prosím Tě, udělej zázrak a já Ti budu vděčná do konce života. Zázrak se nekoná, stále sedíme s lékařem a nechápeme informace o provozu oddělení. Je tu herna, kde si mohou děti mezi léčbou hrát, je tu lednice na jídlo, mikrovlnná trouba a konvice. Na co to vše? Až mnohem později mi to vše dává smysl, kdy vlastní tvrdá zkušenost s náročností a délkou léčby společně začínají tvořit ucelený obraz. Jak jsem byla naivní a nechápavá. Už neslyším nic. Co teď? Co  budu dělat? Co mám udělat?

Lékař se s námi loučí a my odcházíme na pokoj za Martinkou. Jak jí to říct, co jí říct a nelhat a dát ji naději. Jak z toho ven? Začínám mluvit o  tom, že zatím lékaři neví, co to je, ale musí udělat další vyšetření a odběr vzorků, aby se mohla začít léčba. Otázka letí vzduchem: Můžu na to umřít? Je to smrtelné? Jak mě to bolí, ani to nejde popsat. Má odpověď zní jako výstřel. Ano, ano je to smrtelná nemoc, ale Ty se budeš tady léčit a určitě se uzdravíš. Kolik je v tom naděje touhy a přání.

Ukládáme Martinku společně ke spánku, najednou je to naše malé unavené a vystrašené mládě, které opouštíme a necháváme na pospas situaci. Odjíždíme s manželem domů, abych si sbalila pár věcí a přijela zpět. Celou cestu je v autě ticho, nikdo není schopen mluvit, po tváři mi tečou slzy, ten strach by se dal krájet, jen se s manželem držíme za ruce a pevně věříme, že to společně zvládneme. Ano zvládneme, my to nikdy nevzdáme a budeme bojovat za každý nový den. Jsme silní, máme jeden druhého a to není málo a pro začátek je toho dost. Dojeli jsme domů, kde už čekají manželovi rodiče a starší dcera Katka.

Již jsme silní, začínáme uklidňovat všechny, že naděje je stále a my budeme bojovat a vyhrajeme. V rychlosti balím věci do cestovní tašky, ani netuším, co budu potřebovat a co ne, pokud mi bude něco chybět budu si to muset koupit nebo mi to manžel doveze na návštěvu. Nemůžu myslet, mozek začíná stávkovat, najednou není nic důležitější než zdraví, než zdraví Martinky. Noc je nekonečná, nemůžu spát, mám strach, že zaspím.

Ráno vstávám jako po flámu, nemohu myslet ani mluvit, chce se mi brečet. Jsem statečná, loučím se s dcerou a manželem. Spěchám do práce, na dnešek máme nazvané preventivní prohlídky a očkování. Musím všechno sepsat a zapsat do sešitu, budou prázdniny a dovolené a já netuším, kdy se budu moci vrátit zpět do práce a ani kdo mě bude zastupovat v ordinaci. Najednou je to všechno nepodstatné a nicotné proti stínu smrti, která nad námi visí. Spěchám, abych vše stihla, o půl desáté mi jede autobus do Brna. Musím ho stihnout, čeká mě přece Martinka.

Poprvé jedu sama do Brna autobusem, poprvé sama do dětské nemocnice, zvládnu to? A co tramvaje, mám je sepsané na lístku. Autobus jel na čas, tramvaj byla správná, přestup se podařil, jen nepoznám výstupní zastávku, tak jdu raději pěšky, slunce svítí, je horko a já táhnu cestovní tašku na rameni a běžím, skoro letím za Martinkou. Konečně jsem tady, ale  Martinka na pokoji není. Sestra mi sděluje, že šla na vyšetření CT a protože jsem tu ještě nebyla, musela s ní jít ošetřovatelka z oddělení. Mám pocit viny, proč jsem více nespěchala? Konečně jsme spolu, zvládneme další vyšetření a už se od sebe nehneme. Přes poledne, kdy Martinka usne, odcházím se ubytovat na pokoj na ubytovnu pro rodiče. Vůbec se mi  sem nechce, čtyři postele a skříně. Na pokoj chodím co nejpozději, abych byla s Martinkou co nejdéle a ráno vstávám brzy, abych už byla s ní při probuzení.

Stýská se mi, je mi smutno, připadám si jako ztracená a opuštěná. Všude kolem jsou rodiče, kteří mají také nemocné děti, někteří více  jiní méně. Všichni se mi snaží dát ty správné informace, co nás čeká a co určitě přijde. Když se bráním tomu všemu, dostává se mi vysvětlení, že tomu neujdete, to je tak u každého a možná to bude ještě horší. Začínám se vyhýbat ostatním rodičům, už opravdu nechci žádné zaručené rady a informace. Stačí mi mé vlastní nastudované na internetu, nejsou zrovna moc optimistické. Už nejsem schopná cokoliv řešit, do sprchy raději jdu sama a spěchám do postele, kdy dělám, že se mi chce spát a bráním se  poslouchat stezky a zážitky z celého dne. Copak jsem sobec, necita nebo zbabělec? Ne jen velice unavený a ustaraný človíček, bojující o další nádherné a pozitivní dny.

Tak pokračujeme dál, máme odebrané vzorky, zavedený centrální žilní katétr a už jen čekáme na výsledek histologie. Už víme, že je to opravdu nádor kostí (osteosarkom), který vyrůstá z levého žebra a má metastázu v břiše, která je tak velká, že nelze určit, zda neprorůstá do dutiny břišní, na CT vyplňuje celou dutinu a nejdou přesně rozeznat orgány. Operace je odložena a nastupuje chemoterapie. Nikdy jsem si nemyslela, že chemoterapie může být tak…. nevím jaké správné slušné slovo použít, jen snad drsná. Byl nám podle histologie vypracován plán na  chemoterapii. Měla být podána série dva bloky po třech dávkách. Vůbec jsem netušila, co nás čeká. Ani v těch nejdivočejších snech, bych si to  nedokázala představit. Chemoterapie, zvracení, bolest břicha, nechutenství, odjezd domů, zvracení, úbytek váhy, nechutenství, teplota, neutropenie, opět nemocnice, antibiotika, zavodnění a dodání výživy, po  úpravě na chvilku domů a zase nemocnice a další chemoterapie, zvracení, bolest břicha, nechutenství a odjezd domů, teplota a neutropénie a zase nemocnice. A to stále dokola.

V té době jsem už hledala způsob, jak Martince usnadnit a ulehčit chemoterapii. Hodně jsem studovala alternativní způsoby léčby, abych podpořila a zesílila klasickou léčbu a uchránila celé tělo a orgány před toxickými následky chemoterapie. Pokud dojde k trvalému poškození orgánů, nebude už co léčit a ani co zachraňovat. Podle doporučení známé (onkologicky nemocné zdravotní sestry), která se takto alternativně léčila při chemoterapii, navštívila jsem lékaře, který mi pro Martinku sestavil stravu a potravinové doplňky, aby co nejlépe podpořil léčení a regeneraci těla. Zvládání chemoterapie se velmi zlepšilo a poškození orgánů se zastavilo a celková regenerace se velice zrychlila.

Před začátkem používání potravinových doplňků jsem šla za ošetřujícím lékařem a chtěla slyšet jeho radu. Nedovolila bych si jít jako zdravotník proti jeho zkušenostem a vědomostem. Ale jeho názor a úplné zavrhnutí mých pomocných prostředků se slovy, já tomu nevěřím, ale když tomu věříte a myslíte si, že to funguje, tak to je Vaše věc. Tímto rozhovorem skončila má důvěra o další konzultaci v alternativních směrech. Je mi to líto, jde mi přece o mé vlastní dítě. Ani nevím, jak jsme to spolu všechno zvládli. Po prvním bloku provedena zdárně první operace, odstranění kilového nádoru z břicha, lékaři jsou úžasní, dali nám zase naději. Pokračujeme v dalším bloku chemoterapie, následuje další náročná operace odstranění žeber, obratlových trnů a plastika zad. Děkuji všem lékařům, kteří se podíleli na tomto zázraku. Chemoterapie ukončena z důvodu nulového výskytu nekrotických buněk a život ohrožujících komplikací po chemoterapiích. Doporučeno ozařování v oblasti  druhé operace.

Martinka se s velkou vervou vrhla na dostudování sekundy a začala si užívat nádherný život. Po roce se nemoc vrátila a musela být znovu operace. Byla provedena náhrada TH12+L1, kdy bohužel došlo k makroskopickému zbytku buněk v okolí nádoru. Lékaři nám sdělili, že po návratu osteosarkomu je prognóza velice špatná. Byla nasazena individuální chemoterapie, která neměla žádný úspěch a bylo nutné opakovaně co půl roku provést odstranění útlaku v páteřním kanále, aby nedošlo k porušení míchy.

Přes veškerou lékařskou péči a alternativní léčbu nádor rostl dál a utlačoval míchu. V listopadu 2009 již operatér konstatoval, že nelze dále odstraňovat útlak páteře a zavedl epidurální katétr na podávání opiátů. Tak bylo rozhodnuto, již jsme neměli jinou cestu, než pokračovat v alternativních směrech a prodloužit Martince život, zkvalitnit ho do poslední minuty a odstranit jakoukoliv bolest a zajistit jí důstojné umírání v kruhu svých drahých. Najednou už to nebyla vzdálená budoucnost, ale tvrdá současnost. Zmobilizovala jsem všechny své síly, abych udělala vše proto, mít svou dceru doma.

Martinka od ledna 2010 ochrnula od pasu dolů. Musela jsem s ní být 24 hodin, abych jí správně polohovala a ošetřovala nádor na zádech, který prorůstal nad úroveň kůže, kde tvořil zvětšující, macerující a zapáchající útvar, který znemožňoval polohování přes záda. Začala jsem věnovat práci s energiemi, udělala jsem si kurz REIKI I.+II. , abych mohla menší bolesti a zdravotní potíže zvládat sama bez použití tlumivých léků, což se mi velice dařilo. Stále jsem byla v telefonickém kontaktu s lékařem z ambulance bolesti, který sledoval vývoj nemoci. Upravila jsem stravu a odkyselovala jsem organizmus (podávala jsem chlorophyl roztok), abych zlepšila regeneraci těla a zpomalila růst nádoru.

Společně jsme všichni s Martinkou (já, manžel a dcera) meditovali, abychom se uklidnili, našli klid a mír v duši a společnou sílu do dalších dnů. Několikrát za den jsem s Martinkou prováděla vizualizaci, neboli představy, které náš mozek není schopen rozeznat od reality, bere je jako skutečnost (představovala si veliké zástupy bílých krvinek, které mají čistící prostředky a čistí nehodné buňky-buňky nádoru, až jsou z nich zase buňky hodné, zdravě fungující). Používala jsem  meditační hudbu i léčivé kameny. A stále zjišťovala informace, jak to všechno zvládnout doma.

Našla jsem Nadační fond Klíček, kterého je součást dětský hospic. Je to velice záslužné zařízení, pro všechny rodiče, kteří neví jak dál a přesto si přejí své děti dochovat doma v domácím prostředí. Domluvila jsem si schůzku a než nás navštívili, zapůjčili mi úžasné knihy: O smrti a umírání, Otázky a odpovědi o smrti a umírání, O dětech a smrti, O životě po smrti od autorky Elisabeth Kubler-Rossové. Hledala jsem tam odpovědi na své otázky a vždy je našla. Na schůzku přijíždí velice příjemní a milí lidé, mám pocit, jako bychom se znali. Hned se zajímají, jak to vše zvládáme a co bychom ještě potřebovali, zapůjčují nám kyslíkový koncentrátor, abychom nemuseli řešit dechové obtíže. Co máme přístroj doma, potíže ustaly. Jsem vděčná za všechnu pomoc, které se mi dostalo, jako jsou knihy, rady i jen podpora od neznámých lidí, kteří jsou už nastálo našimi známými. Najednou jsem se na tuto situaci mohla podívat z vrchu a vidět ji v celku. Mohla jsem se nachystat a připravit na to vše co přijde a co bych si přála ještě udělat a zažít. Myslím si, že život nám byl dán k žití a ne k promrhání. I připravit na odchod našeho drahého člověka a zajistit mu důstojný konec života je neméně důležité, jako vše ostatní, co k životu patří. Tak jako zrození patří k životu tak i smrt je jeho součástí. Proto se i my musíme umět připravit na to, že ho jednou opustíme.

Smrt mé dcery mě zaskočila, kterého rodiče nezaskočí? Rodiče odcházejí, děti zůstávají, je to přirozený proces koloběhu života a přestože, už tu byla skoro hmatatelná, stále byla pro mě nepředstavitelná. Ale věděla jsem, že náš společný čas se nachýlil ke konci. Čím více bylo obtíží a komplikací, tím více tělo přestávalo fungovat.

Martinka přestávala přijímat potravu, pila jen po hltech a její zesláblé tělíčko se začalo chystat na odchod z tohoto světa. Plně jsem respektovala signály umírání a nechala vše plynout svým přirozeným tempem. Byli jsme všichni doma ve známém prostředí, naplněném klidem a láskou.

Každý jsme strávili s Martinkou nádherné chvíle beze slov, kdy jen doteky a pohledy do očí a společné mlčení naplňovaly naše srdce láskou. Nikdy si na svou situaci nestěžovala, jen jednou mi řekla - maminko, já se bojím, a já jí odpověděla, že i já se bojím, ale budu tady stále vedle Tebe. Už jsem připravená, už mi to došlo, teď nastal ten čas. Měla jsem už promyšlený pohřeb, rozloučení s rodinou, parte. Vše jsem si v hlavě nachystala, byla jsem připravená a klidná, věděla jsem, že to zvládneme, my i Martinka.

Nad ránem mě něco vzbudilo, co to bylo? Martinka, přišla se rozloučit, naposledy, vidím ji v klidu a míru odpočívat na polštáři, už nedýchá, nic ji nebolí, nemoc skončila, je po všem. Už nemám strach, nic horšího se nemůže stát a mám představu, co chci. Nachystáme její oblíbené věci, veselé triko s kapucí, sukni, punčochy a teplé ponožky, aby jí nebylo zima. Naposledy umyjeme tělíčko, oblečeme a učešeme vlasy. Je krásná, jako by jen usnula.

Přijíždí rodina, aby se mohla v klidu s Martinkou rozloučit a říci ještě nevyřčené. Celý den až do večera se loučíme, je to naposledy, kdy jsme všichni spolu. Jsem klidná a vyrovnaná už vím, že pohřeb zvládnem. Jsem vděčná, že jsem měla veškeré možné informace, že se dá pečovat o umírající dítě doma, že nic není nemožné a když to chci zvládnout, tak  to zvládnu. Není nic důležitější pro život než láska, víra, pokora, odhodlání a naděje a to vždy a v každé situaci. Jsem na sebe hrdá, jsem se sebou spokojená, že jsem to dokázala za veliké podpory rodiny a přátel. Jsem spokojená a vyrovnaná, nelituji ničeho, jsem vděčná za čas, který nám byl dán a děkuji Bohu za krásné společné chvíle, které nám navždy zůstanou uloženy v srdci, jako kouzelné vzpomínky na báječný život a zaženou slzu v oku.

ODEŠLY VEN A UŽ SE NEVRÁTILY

Jelikož je pro mě moc moc těžké vyprávět tento příběh vlastními slovy použila jsem zprávu od hasičů...

Od 14:30 jsem se v těsné blízkosti modlila (nejsem věřící) a doufala, že všichni, kdo Romanku a Martínka hledali, mají pravdu. Že nejspíš ze strachu utekly a někde se schovávají. Ale s manželem jsme věděli, že je to špatné. Že kdyby něco udělaly, my bychom byli první, za kým by naše děti přišly...

K rozsáhlému požáru skladu stavebního materiálu a slámy vyjeli dnes (26.dubna 2009) odpoledne hasiči do ulice Na Bojišti v Trutnově. Požár byl na operační středisko hasičů ohlášen ve 13:50 hodin. Na místo se  postupně sjelo šest jednotek profesionálních a dobrovolných hasičů.

Hasiči po příjezdu na místo dostali informaci, že se poblíž objektů pohybovaly děti a můžou být uvnitř. Požár vypukl v otevřeném skladu slámy, který se v důsledku silného větru rozšířil i na přilehlý objekt skladu stavebního materiálu a garáží. Z hořícího skladu se podařilo uniknout třináctiletému chlapci, který utrpěl popáleniny a byl převezen do  nemocnice. Další dvě děti, osmiletý chlapec a šestnáctiletá dívka, jsou stále pohřešovány. Sklad slámy o rozměrech zhruba 36 krát 7 metrů byl  naplněn do jedné třetiny a měl pouze zadní stěnu a přístřešek, přes který se požár velmi rychle rozšířil na střechu skladu stavebního materiálu. Střecha skladu slámy se vlivem silného žáru zřítila. Hasičům komplikoval zásah vítr, který šířil plameny, i hustý kouř. Hasiči zasahují v dýchacích přístrojích.

Aktualizováno 19:49

Dle posledních informací byly na místě nalezeny dvě pohřešované děti, osmiletý chlapec a šestnáctiletá dívka. Bohužel se naplnily ty nejhorší obavy a obě děti na místě uhořely.

...V půl osmé večer - ještě nám to nikdo neřekl - ale už jsme viděli, jak se  hasiči hroutí a ukazují na nás, pak jen příjezd RZS, do jejichž péče jsem se dostali...

Moc nás to bolí a nikdy nepřestane. Chybíte nám!!!!!!!

Mamka a taťka

Můj příběh je asi jiný než všechny na Dlouhé cestě. Oba jsme byli s bráchou dospělí lidé, každý si žil svůj život. Byli jsme nevlastní sourozenci, měli jsme společnou maminku.. Oba jsme byli Blíženci, oba jsme dělali muziku, každý jinou... Mezi námi byl věkový rozdíl sedmi let. Byla jsem starší ségra, která ho měla vždycky „pod dozorem".

Chystala jsem se  zrovna na koncert mého muže, bylo to v sobotu, maminka mi zavolala, že je Pavel od čtvrtka nezvěstný, že se asi oběsil... nevím, jak to mohla tušit... nějaký smysl mají matky svých dětí navíc...

Přítelkyně ho v pátek nahlásila na policii. Ta ho zapsala jako pohřešovaného a tím to skončilo....

V hlavě se mi roztančil kolotoč, protože jsem věděla, že má finanční potíže, které se ukázaly na závěr tak velké, že to nikdo netušil... Mám dobré kamarádky, stačilo zvednout telefon a říct : Potřebuju jet hledat bráchu, jeho auto stojí někde na Dřínově, dělal tam někomu střechu... Volala jsem okamžitě přítelkyni Radce, které říkával Radunko a nikdy se s ní za celých devět let nepohádal.... Řekla mi, že ho kluci Havla a Tom hledají. Chci jet za nima, nemůžu přece jen tak chodit po obýváku a čekat.

Je říjen, skoro pět odpoledne, doba, kdy si Angličané dávají čaj... Sháním číslo na známého policistu, potřebuju vědět, jestli se dají nějak zaměřit jeho mobily. Nedává mi naději, pokud jsou vypnuté... Jeho mobilní operátoři mi sdělují, že takové informace neposkytují ani poté, co jim sděluji, že ho MUSÍM najít. Hledáme, kde vlastně ten Dřínov je... Kluci ho hledají v  lese, kde stojí auto... míjíme se. Zastavujeme u hospody, na dědině je to spolehlivé místo, kde se všechno dozvíte. Pan vrchní je ochotný a dává mi číslo na starostu, ten ale není doma a číslo nebere. Napadají mě jenom místní myslivci. Prosím je o pomoc, kdyby náhodou někdo šel z  chlapů na pochůzku... Pro jistotu vyrážíme do sousední vesnice Vitčic. Starosta je doma a slibuje mi, že nám pomůžou i oni. Začíná se stmívat. Jdu lesem a pískám si naši rodinnou znělku v domnění, že se mi  ozve.... je definitivní tma, teď už nemůžu nic dělat. Musíme domů.

Na zpáteční cestě se zastavují na místním oddělení policie v Morkovicích. Jsou ochotní, akorát jsem ve stresu a nemůžu si ani vzpomenout, odkud jedu a tak jim to musím ukázat na mapě... Je to jejich rajon a nevědí o  něm nic.... Hledají informace v počítači... Slibují mi, že se tam pojedou podívat. Vracíme se domů. Sedám k počítači a „guglím" všechny možné kombinace - pohřešovaná osoba, zaměření mobilu, hledání osoby...... Volám Policii v Kojetíně. Mají prý za úkol volat na bráchova dvě telefonní čísla. Sakra, ale tohle přece děláme teď všichni.....

Těsně před jedenáctou narážím na stránky záchranné brigády z Hodonína. Žádné jiné záchranáře nenacházím, snad mají špatný stránky, jsou na špatném místě ve vyhledávání.... Tihle z Hodonína a okolí mají na stránkách napsáno: Volejte ve dne v noci... Volám. Na druhé straně se mi ozývá pan Švestka. Ptá se mě, jestli ho policie hledala. Neguji to. Domlouváme se  na neděli devět ráno. Ještě se ho neznalá věci ptám, jestli potřebují nějakou bráchovu věc ke stopě. Snaží se mi vysvětlit, že tihle pejsci chodí jiným stylem, jak říkají stylem „revír", to znamená pán je vysílá do terénu a oni hledají živou či mrtvou osobu a zůstávají na místě, aby ji označili štěkáním.

Ležím v  obýváku na sedačce a hlavou se mi honí myšlenky z akčních filmů o vymahačích a mafiích... Nechci na to myslet, co když ho má někdo někde zavřenýho. Co když je někde zalezlej v krmelci... co když.... Venku začíná drobně pršet a ochladilo se.... V noci přijíždí manžel. Za celé manželství jsem nepocítila tak pevnou náruč... Pořád mu jenom opakuju: je  to můj mladší brácha, je to můj brácha, mám za něho odpovědnost....

Ráno sedám s Marcelou do auta. Beru si píšťalku, vodu a cyklomapu (ve  vypjatých chvílích děláme věci naučené z dřív), hodně jsem jezdila na tábory, píšťalku jsme si museli brát s sebou... Setkávám se s Radkou a Tomášem. Po příjezdu do Kojetína, kde máme sraz, mě napadá zavolat starostovi, ať zajistí, aby u lesa, kam jedeme, nikdo nebyl, je období odlovu kachen... Volám mu.

Z druhé strany se mi ozývá: „Už jsme ho našli."... ještě se pitomě ptám: A co? ...snad čekám, že ho našli fakt někde na seně..."No"... je odpověď. Ruším celou akci. Pejskaři přijeli zbytečně. Brečím panu Švestkovi na pracovní uniformu... odjíždíme s Radkou a kamarádem Tomem do Dřínova. Na místě je už okrsková policie, starosta a člověk, co ho našel. Čekáme na  kriminálku.

Volá maminka. Kde jste? Nevím, kde se ve mně bere ta síla, ale mluvím čistě a jasně bez slz a bezbarvým tónem, že jsme ještě v lese, a že jí zavolám....

Panebože, dívám se za čističku odpadních vod, vždyť to není žádný les, ale háječek... Jakto, že ho tam kluci nenašli.... Tam nesmíte... Čekáme u plotu jak odsouzenci. Přijíždí kriminálka, ohledávající lékař, mají nějaké otázky... Tomáš je teď náš ostrov, střídavě se s ním s Radkou objímáme, potřebujeme ho. Lékař píše nějakou zprávu a vráží mi ji do ruky.... Teď si můžete zavolat pohřební službu. Tomáš volá. Přijíždí člověk, se  kterým jsem určitý čas pracovala... V očích má tisíc otazníků... Proč zrovna Pavel? Takový pohodář a veselý člověk?.....

Nesou ho z lesa na nosítkách v černým pytli... Tohle přece nemůže být brácha. Prosím Zdenka, ať mi ho rozepne.... hlavu ne, prosím, ten pohled bych neunesla... Rozepíná mi pytel v místě levé ruky, Hladím ho. Ano, je to  ten perutýn, co ho měl vytetovaného na levé paži...

Odváží ho. Beru si z jeho zaparkovaného auta černou Meatfly mikinu. Tři měsíce ji pak neoperu. Nosím ji na sobě i do práce.
Jedeme k našim. Nějak jim to musím říct. Beru maminku v chodbě do náruče.

„Pavlík se oběsil..."

Nikdy jsem ji neslyšela tak plakat, tak z hloubi....

Sestra Aranka

Matýsek se narodil jako zdravý chlapeček a měli jsme z něho všichni velikou radost. Narodil se jako druhé dítě 7 let po své sestřičce. Vše probíhalo v pořádku, zvládl nástup do školky, svou první (a poslední) dovolenou u moře. Byl to veselý kluk, miloval auta, znal všechny jejich značky, uměl si s nimi krásně hrát, hodně jsme chodili ven, do zooparku a na dětská hřiště.
Ten osudný den 28. 8. 2008 začal normálně - já šla do práce, manžel měl dovolenou a byl s  dětmi doma. Volal mi do práce, zda až přijdu domů, půjdeme se podívat do  autobazaru na nějaké auto. Souhlasila jsem. Po návratu z práce jsem šla Matýska probudit, lechtala jsem ho na bříšku.

Vyrazili jsme do nedalekého autobazaru, okukovali jsme všechna ta auta, Matýsek byl ve svém živlu. Také se chtěl pochovat, tak jsem ho vzala na ruku a chvíli nesla. Pak jsme se vydali ještě na procházku a v parku jsme se rozhodovali, kam dál? Zda  na dětské hřiště, nebo k pantátovi na návštěvu. Zvolili jsme druhou možnost. Na návštěvě to bylo příjemné, Matýsek poprosil dědu, zda s ním půjde ven před dům na zahradu. Dědovi se moc nechtělo, ale my jsme ho přemluvili, a tak šli.

My jsem v klidu pili kávu. Najednou zazněl zvonek, děda nesl Matýska v náruči a řekl, že spadl z houpačky. Vůbec jsem v tu chvíli nepochopila, co se stalo. Děda mu zavěsil dřevěnou houpačku na kovovou tyč, kam se věší i prádlo. Ta byla zrezivělá a celá se Matýskovi zřítila na břicho.

Hned se mu dělalo špatně, zvracel. Naložili jsme ho do auta a odvezli ho na chirurgickou pohotovost. Tam ho vyšetřili, odvezli ho na CT, ultrazvuk. Pak na chirurgickou JIP a vyjednávali telefonicky převoz do  Prahy-Motola. To se také stalo, Matýska letecky přepravili. My jeli domů a v noci jsem do Prahy volala. Tam mi řekli, že dělají kontrolní CT. Ráno jsem opět volala a pan doktor řekl, že můžeme přijet. Sbalila jsem Matýskovi pyžamka, bačkůrky a hygienické potřeby. Po příjezdu do Motola nám lékař oznámil, že Matýsek je připraven na operaci a my máme tak 3 hodiny čas, abychom se jeli někam najíst.

Po příjezdu byl stále na sále, takže jsme před operačními sály čekali. Vzpomínám si na datum, které bylo na chodbě - 29. 8. 2008. Říkala jsem si, že jsou Matýskovi 4 roky a 4 měsíce. Pak jsme ho viděli, jak ho odváží na dětské ARO. Čekali jsme na lékaře, který ho operoval. Řekl nám, že mu operovali slinivku, vzali mu 5 cm střeva a zašili cévu, která mu tam tekla. Řekl nám, že to může dopadnout dobře, ale také špatně. Vím, jak jsem volala mamince a říkala jí to a s otázkou „Co budeme dělat?" mi odpověděla „Já nevím". Poté jsme se vydali hledat dětské ARO. Tam nám lékař řekl, že po tom co Máťa prožil, je jeho stav stabilizovaný, byl v umělém spánku. Šli jsme se na něho podívat, byl jako andílek. Přes den jsme si vyjednali na ubytovně ubytování, ale  neměli jsem sebou žádné věci, proto jsme odjeli domů. V sobotu ráno jsem ještě vyžehlila, zabalila nám věci, manžel šel Matýskovi koupit knížku a  autíčko.

Když jsme dorazili do Prahy, ubytovali jsme se, šli jsme navštívit Matýska. Ten už byl z umělého spánku probuzen a komunikoval s námi. Měli jsme ohromnou radost. Četli jsme mu z nové knížky, ukázali autíčko, Měl radost. Byl po tom  všem moc unavený. Odpoledne jsme za ním byli znovu, byl čím dál unavenější. Večer jsme se vrátili na ubytovnu a druhý den po snídani jsme šli opět za Matýskem. Dlouho nám nikdo na ARU neotvíral, už to bylo divné. Za chvíli nám přišel otevřít doktor, ukázal nám na židle, ať se posadíme. Matýskův stav se výrazně zhoršil, začaly mu selhávat játra a  ledviny, byl uveden opět do umělého spánku. Byl napojen na dialýzu. Byli jsme zdrcení, po včerejšku naše naděje pohasínala. Ale stále jsme věřili, že to bude dobré. Byl na špičkovém pracovišti, dostával ty nejlepší léky, starala se o něho jedna sestřička. V pondělí byl jeho stav stejný, dokonce nám jeden pan doktor říkal, že se máme připravit na nejhorší. Ale jde to vůbec? V pondělí večer mu měli dělat kontrolní ultrazvuk bříška, měli jsme si zavolat. Manžel spal, tak jsem si zavolala sama.

Matýska museli operovat znovu, při operaci jim začal umírat, oživovali ho dlouho, podařilo se jim to, ale mozek byl poškozený... Věděli jsme, co přijde, bylo to strašné. Ještě 2 dny jsme v Praze čekali, až Matýsek odejde. Nikomu bych to nepřála. Ještě ten den navečer jsme se šli s Matýskem rozloučit, sloužila totiž sestřička, která Matýska zažila, když byl v bdělém stavu. Pohladila jsem Matýska a řekla mu Odejdi už!!! Asi za 2 hodinky mi zazvonil telefon a ta sestřička mi oznámila, že Matýsek zemřel a zda přijdeme. Řekla jsem jí, že ano. Bylo to moc smutné, ale Matýsek vypadal, jako když spinká. Řekla jsem mu, ať se tam, kde je, má dobře. Ještě chvíli jsme seděli venku na lavičce a mně bylo lehko na prsou, jako by do mě vstoupil klid. Druhý den ráno jsme vyzvedli potvrzení o úmrtí a jeli domů. Sami, bez Matýska, s velkou bolestí v srdíčku. Zase pláču, když o tom píšu, ale nejde to jinak... Matýska jsme milovali a nikdy na něho nezapomeneme!!!!!

S manželem jsme rozvedení, nějak to po té tragické události v manželství nešlo. Hodně mi pomohla práce, kam jsem nastoupila pár dní po smrti Matýska, také rodiče, dcera, sestra a všichni dobří lidé.

S láskou, maminka Lenka

.

Velice často čtu příběhy na vašich stránkách, protože i mě potkala v životě tragédie. Oceňuji, že ze všech těch smutných příběhů je cítit smutek, ale zároveň i pozitivní energie, která posiluje k dalšímu životu. U mě tuto energii bohužel zatím stále postrádám.

Nevím, kde mám vlastně začít, osud mi připravil do života negativ hned několik.

Vdávala sem se v 19ti letech. Z lásky, ale také protože jsem byla v pátém měsíci těhotenství. Hned pár týdnů po svatbě mě hospitalizovali v nemocnici, jelikož mé těhotenství začaly provázet problémy. Tam jsem strávila asi 10 dní a po návratu domů jsem musela už jen ležet, až do konce těhotenství. To bohužel skončilo předčasně v sedmém měsíci porodem Tomáška, v den mých 20tých narozenin. Žil v inkubátoru 11 dní, ale jeho plíce nebyly ještě dostatečně vyvinuty, tak to jeho slabé tělíčko nevydrželo. Bylo to ještě v době, kdy byly v porodnici ještě zakázány návštěvy, tak jsem na ten smutek tam byla úplně sama. Už je to ale  dávno, dnes by mu bylo 19 let.

Brzy po té se mi podařilo znovu otěhotnět. Hned od začátku jsem věděla, že tentokrát to dobře dopadne. Problémy a hospitalizace (tentokrát tříměsíční) tu byly sice znovu, ale nakonec se mi narodila dlouho očekávaná Klárka. Dnes je jí 18 let. Tři roky po ní Markétka, moje sluníčko.

Hned od první chvíle mezi námi vzniklo takové zvláštní pouto. Užívala jsem si život se dvěma roztomilými a hodnými dcerami a  nějak jsem si zřejmě nepřipouštěla problémy, co se děly v mém manželovi. Často zůstával dlouho v práci, podnikal a já mu bohužel tolerovala stále častější příchody domů, kdy byl opilý a stále hrubší a agresivnější. A tak to  bylo dlouhá léta. Dny, kdy chodil domů namol opilý, byly stále častější. Několikrát u nás zasahovala hlídka policie a já byla stále bezradnější. Pil pořád víc a víc, už ani nechodil do práce a jen pil. Tajně mi bral peníze a potajnu si schovávál alkohol. Skončilo to jeho kolapsem a  léčením a  v protialkoholické léčebně. Já tehdy sebrala všechny síly. Chtěla jsem ukončit trápení nejen moje, ale hlavně dětí a požádala o  rozvod. I když někde uvnitř jsem cítila, že nejen já, ale i holky ho mají stále rády.

Chvíle, kdy byl střízlivý se nedají zapomenout, byl naprosto báječný. A tak se stalo bohužel to, že několik měsíců po léčení jsme se k sobě vrátili. Fungovalo to přes dva roky, bylo to nádherné, taková vzorná rodinka, ale jen do doby, kdy začal opět pít. Následovalo několik měsíců trápení a slz, probdělé noci, jeho několik hospitalizací na detoxu. Prostě horor.....  V srpnu 2008 jsme odjeli všichni společně na dovolenou do Itálie. A tam konečně nastal ten rozhodující okamžik. Vůbec si nás tam nevšímal, jen se staral o svůj chlast a tak jsme se s dcerami dohodly, že až se vrátíme domů, budeme konečně žít bez tatínka. Nebylo to lehké, ale moje dvě sluníčka mi v tom úžasně pomáhala. Od té doby se začaly víc smát a doma panovala pohoda.

Až do neděle 25.1.2009, kdy se mi svět zhroutil už zřejmě napořád. Dopoledne jsme šly s Klárkou roznést letáky (její studentská brigáda). Markétka měla oškrábat brambory a umýt si hlavu, aby jí to slušelo, až půjde odpoledne s  kamarádkami ven. Vrátily jsme se asi za půl hodiny. Cestou mi Klárka řekla, že je to divné, srašná inverze a mlha. Taková napůl tma a to bylo skoro poledne.

Vešly jsme do bytu a tam bylo podivně něco cítit. Z koupelny bylo slyšet, jak se napouští vana. Otevřela jsem dveře a uviděla Markétku pod hladinou. Nic mi  nedocházelo, rychle jsem jí vytáhla a začala fackovat, pořád jsem čekala, že otevře oči. Marně. Dodnes cítím v dlaních tu její gumovou, ale teplou tvář. Podařilo se nám jí vytáhnout z vany. Ve svých 14ti letech nebyla žádný drobeček. Asi 15minut jí Klárka dělala masáž srdce a já dávala umělé dýchání.

Jednou jedinkrát otevřela oči, jakoby se s námi chtěla rozloučit. Pak jí upadla hlava na stranu a já to pomalu začala vzdávat. V té chvíli už přijela záchranka. Dvacet minut se jí snažili probrat, ale marně. Sice ještě žila, když jí odváželi, ale když jsme asi za hodinu dorazili do nemocnice, primář mluvil velice potichu. Převezli jí do krajské nemocnice na dětský JIP, kde prý jsou velice dobře vybaveni, ale také řekl, že šance na přežití je nulová. Každé dvě hodiny jsme telefonovali s primářem z krajské. Stav se nelepšil, ale ani nehoršil, dával nám alespoň jiskřičku naděje.

Ráno nám sdělil, že Markétka už umřela. Policie uzavřela případ s tím, že se jednalo o změnu tlaku a zplodiny z plynové karmy nešly vůbec do komína, ale jen do koupelny. Tato zvláštnost se prý může objevit až za dalších deset let. Do bezvědomí prý upadla během tří minut. Tak rychle a nenadále mi odešlo moje největší štěstí... Ještě jsme se s ní rozloučili na pitevně a pak už jen smutek a bolest...

Dnes je to 10 měsíců. Klárka už je celkem v pohodě. Má kluka, který jí drží nad vodou a je šťastná. Bydlíme dodnes jen spolu, klape nám to. Jsme jako dvě kamarádky a ne jako matka s dcerou. Ale já pořád brečím, každý den. Markétka mi moc chybí. Bez ní se mi nechce žít. Život nemá smysl. Často bývám doma sama a to je nejhorší. Nového partnera nemám sílu ani  chuť si najít. Jen doufám, že Markétka se má v nebi dobře a kouká na nás. Jen mě den co den provází touha, být v tom nebi s ní...

„Váš syn k nám byl převezen ve velmi vážném stavu, jeho stav je kritický, musí být ihned operován, zavolejte ráno...."

Jak, ráno? Copak můžu jen tak doma čekat? Jedu tam hned, chci ho vidět, chci být s ním. Je mi jedno, že je půlnoc. To není možný, to se nestalo, to určitě není pravda, to není on! Ještě odpoledne to byl naprosto zdravý, veselý kluk. Neměla jsem ho pouštět, měla jsem říct :"Alešku, nechoď, zůstaň doma!"

Jsou tři ráno, přešlapuji na chodbě před operačním sálem, představuji si, jak mu otevírají hlavu, stačí malá chyba... Dýchám rychle, nemám klid, chce se mi křičet, pláču. Prosím Boha. Prosím, pomož mu, neber mi ho! Tluču hlavou do zdi a nemůžu zastavit pláč.... Vychází doktor, v očích vidím ten výraz. Mám strach...

„Je mi líto, udělali jsme co jsme mohli, ale počítejte s nejhorším."

Né!!!! Ne!!! Ne!!! Já to nechci, prosím, prosím, ne! On NE! Jsou to jenom doktoři, říkají, co je naučili, nevěří na zázraky, já ANO! Budu se  modlit, On udělá zázrak, ten kluk si to totiž moc zaslouží.

Držím ho za ruku, všude má hadičky, sleduji monitor a čekám nějakou změnu. Hlavu má otevřenou, mozek je schovaný jen kůží a obvazem. BOLÍ TO!! Foukám mu na hlavu, hladím po čele, prosím ho: „Alešku, vrať se mi, neodcházej!" Tečou mi slzy, nemůžu to zastavit. Hypnotizuji monitor nad jeho hlavou, čekám, že se tam místo těch vlnovek objeví nápis: Neboj, mami... Asi už blázním. Otvírám mu oči, zorničky obě rozšířené. Hledám ho v těch očích. Volám na něj... Nemůžu ho najít.

Bolí mě na hrudi, nemůžu dýchat. Nemůžu bez něj žít. To mi Bůh neudělá, On  přeci není krutý. Proste, a bude vám dáno... A já prosím každou minutu!!

Doktor mi ukazuje kontrolní CT, otok mozku se ještě zhoršil, jeho probuzení je rovné zázraku a pokud přežije, bude těžce poškozen. Jsem zdravotní sestra, pracuji v Psychiatrické léčebně, vím, jak ti chudáci končí. Bolí mě to! Nechtěla bych ho vidět, jak se trápí uvězněný v bezvládném těle, jak křičí. Taky může být slepý. Nemusí mě vůbec poznávat... Představuji si tu hrůzu... ALE JÁ NECHCI, ABY UMŘEL! I když to teď vypadá jako milosrdnější varianta. Rozum říká něco jiného než moje srdce! CHCI ABY  ŽIL, AŤ TO DOPADNE JAKKOLIV! Chci ho držet aspoň za ruku. Já to  nepřežiji, když zemře. Já to neunesu, já se z toho zblázním!

Vím, že je to sobecké, ale bolí to strašně moc! Jsem jeho máma. Viděla jsem ho vyrůstat a mužnět. Viděla jsem ho se smát. CHCI HO ZPÁTKY! A takového jaký byl. Odpovědný, spolehlivý, veselý, pracovitý... Bože, proč se to  nestane nějakému grázlovi, co krade, fetuje, mlátí ženský... Proč? Bože, Ty mě zkoušíš, viď? Zkoušíš mou víru, viď? Ale vrátíš mi ho zpět, ať doktoři říkají, co chtějí. Konečné rozhodnutí je na Tobě.
PROSÍM!!!

Prohlížím si jeho tělo, snažím se si ho zarýt do paměti. Jeho ruce, nehty, chlupaté nohy, atletická postava a jeho kakaové oči... „Alešku, prosím, od mámy se neodchází! Takhle ne, prosím, neopouštěj mě! Co si tu bez Tebe počnu? Na koho se můžu jinak spolehnout než na Tebe? Kdo mi bude připomínat datumy, zaplacení internetu, narozeniny? Kdo bude zapínat video a opravovat počítač? Vždyť víš, že neumím pořádně ani s  mobilem... Alešku, prosím, neopuštěj mě!!!"

„Tak už to přišlo! Jak jsem říkal, zrovna jsem Vám chtěl volat".... říká doktor. Couvám, kroutím hlavou. Nééé! Já nechci! Nééé! Bože, to né! Hroutím se do křesla v lékařském pokoji, hlavu v dlaních, hysterický pláč absolutně nedokážu ovládnout. Doktor se na mě dívá. Je mi to  jedno... Řvu... Můj Alešek! To mi nemohl udělat! To ne! Nemůžu popadnout dech, třesu se, nemůžu se z křesla ani zvednout... Vidím, že doktor čeká, až mě přejde pláč a tuším, co chce říct. Ale já to nechci slyšet! Ptá se, jestli Alešek nebyl v nějaké sektě nebo jestli se během života nevyjádřil, že by mu vadilo, kdyby daroval orgány. „Doktore, to v žádném případě!! Ne! Já s tím nedokážu žít!" „To není důležitý, vy nemůžete rozhodovat o životě či smrti dalších lidí. My po Vás nechceme Váš souhlas, jen chceme vědět, co on by chtěl ."

Nemůžu tomu uvěřit. Každá buňka jeho těla vznikla v tom mém. Já k němu v noci vstávala, já ho milovala, oblékala, krmila a teď nesmím rozhodnout? Nechci ho nechat rozebrat na náhradní díly. Nesnesu to pomyšlení. Jeho otec je tu se mnou. Jsme již dávno rozvedeni, ale teď se objímáme jako malé děti... Pláč nemá konce... Říkám jeho otci: „Prosím, řekneme tomu hnusnýmu doktorovi, že by to Alešek nechtěl a je to. Neunesu to. Stejně by orgány dostali ti co mají prachy, ti si totiž koupí všechno i první místo v pořadníku na transplantaci. Nějakej zasranenej politik nebo mafián si nezaslouží srdce mého syna. Nechci to!" Jeho otec se slzami v očích odpověděl: „Já nepůjdu proti Tobě, když to neuneseš, řeknu to, ale vím, že Alešek by to chtěl. Je to na Tobě." Bože!!! Má pravdu! Bolí to! Alešku můj... Já to nechci, ale Ty... Ty bys....

Přichází doktor: „Tak co?" Dívám se na něj, v mých očích musí vidět, že ho nemám ráda za to, jak umí být krutý. S těžkým srdcem jsem nucena říct nejtěžší větu v životě..."Můj syn v žádné sektě nebyl, chodil darovat krev a kdyby o tom měl rozhodnout on, své orgány by daroval"... Krvácí mi srdce, slzy mi tečou bez přestávky. Doktor říká:"Jestli chcete, můžete se s ním rozloučit, ale nelekněte se, má tááákovouhle hlavu. Ten mozek mu vylezl ještě víc z operační rány. Museli jsme mu ho tam takhle namačkat."A ukazuje mi to prstem... Stojím a zírám na něj. Ví vůbec, s kým mluví? Jsem matka! On není jen pacient, on je MŮJ SYN! Porodila jsem ho, vychovala, milovala. Mě to bolí, když mi to ukazuje, jak mu prstem strkal mozek zpátky do hlavy!

Stojím u jeho postele. Tělo má teplé, přístroje pořád běhají, srdce mu pořád tluče. Objímám ho, slzama kropím jeho hruď. Jeho hlava je žlutá a oči jsou mrtvé... bolí to..."Alešku, to jsem nechtěla." Za mnou krouží doktoři z transplantačního centra, sbírají dokumentaci, cítím tu nervozitu, jak je zdržuji, ale já jim ho nechci dát... Ještě ne!... Jsou jak supi...."Alešku, mám Tě ráda, nechci Ti dát sbohem! Nechci!"

Snažím se dojít k autu, motají se mi nohy, pláču, nemůžu jít. Jak já teď budu žít? Jsem doma... Jak to mám říct jeho sourozencům? Proč já musím být ta, co zraní jejich srdce? Je 1. 9. 2009. Děti jsou již ze školy doma. Stojím na chodbě opřená o futra a dívám se na ně. Nic netuší. Eva se dívá na televizi, Kryštof si hraje s autíčky, David běhá někde venku... Evě je 17 let. Otočila se ke dveřím, podívala se na mě a vzápětí se rychle odvrátila... Nechtěla to slyšet... Pochopila... Byla jsem vždy v nemocnici do půlnoci a dnes už jsem doma. A můj výraz tváře... Ale já to musím říct i když nechci. "ALEŠEK DNES DOPOLEDNE ZEMŘEL." Babička vykřikla „Né!" Všichni pláčou. Ještě, že Kryštofovi jsou jen dva roky, ten jediný je ušetřený... Ještě to musím říct Davidovi, tomu je 12 let, je poslední, kdo to neví...

Mám pocit, že neovládám své tělo. Nejsem schopna ničeho, jen tak sedím a  myslím na Aleška. Teď je na sále, berou si ledviny, játra, plíce, kostní dřeň, srdce, rohovky a kdo ví co ještě... Nic horšího jsem nikdy nezažila... Další dny mě mučí představa, že leží nahý ve tmě v mrazícím boxu, zatím co já si ležím v posteli.

Oblek, co jsme spolu letos vybírali na maturitu, jsem připravila na jeho poslední cestu. Než jsem každý kus oblečení složila do tašky, dlouho jsem ho objímala a utírala si jím slzy. Sako, košili, kalhoty...Prach z bot jsem umyla slzami. Doufala jsem, že i na dálku mé objetí a žal ucítí...

Nemůžu jíst, nemůžu spát, nejsem schopna vnímat nic. Ani mé tři děti, ani manžela, ani sama sebe. Ztratila jsem všechno. Syna, víru i chuť žít... Sedím v jeho pokoji, objímám oblečení, co měl naposledy na sobě a pyžamo. Dotýkám se všech jeho věcí. Nemůžu uvěřit tomu, že už nikdy nepřijde domů a nezavolá: „Rodino, jsem doma." Mám o něj strach. Kde teď je? Nebloudí někde ve tmě? Netrápí se někde? Neublížila mu ta transplantace nějak při odchodu na druhou stranu? A existuje vůbec život i po smrti? Co když ne? Co když ta hrstka popela je to jediné, co po  něm zbylo? Co když je po smrti už jenom tma a ticho? Co když už prostě není? Já to neunesu. Bolí to strašně moc...

Má tu šňůru na kytaře, odvazuji jí... Můj život byl zbytečný, všechno je zbytečný, nic nemá cenu... Uvázala jsem šňůru za Aleškovu patrovou postel, druhý konec omotala kolem krku... Ta bolest duše se nedá vydržet. I když mi všichni říkají, že už je Aleškovi dobře, jak je to tam krásný. Tak proč tam všichni neodejdou? Proč se tu všichni „pinožíme" za  nesmyslem a honíme se za blbostmi? Utahuji šňůru víc a víc a ještě trochu... Začínám mít zvláštní pocit. Tak trochu mám odkrvený mozek, trochu to na krku štípe, ale jinak to nebolí..."Alešku, pojď mi s tím pomoct." Nedokážu to víc utáhnout a ani nechci povolit. Nevím! Do pr...! Já ani nevím, jestli chci žít nebo umřít! Co mám dělat? Pomožte mi někdo! Alešku!

Otevírají se vchodové dveře, přišel domů manžel s nejmladším synem. Dvouletý Kryštof volá od dveří: „Mamiko, de si?" Najednou vnímám jeho přítomnost. Po tolika dnech... Představuji si, jak bude bez mámy a Aleška stejně po smrti neuvidím, protože sebevražda je hřích a Alešek žádný hřích neměl, tak se nepotkáme... Slyším zase Kryštůfka, jak tam cosi žvatlá. Co když ho nějaká macecha nebude mít ráda a já mu nebudu moci pomoct? Povoluji šňůru.... „Alešku, nezlob se", tečou mi slzy, „já tu musím zůstat, musím vychovat ostatní děti. Ale počkej, prosím Tě, na mě a přijď pro  mě, až bude čas. Přijď mi, prosím, naproti. Těším se, až se zase uvidíme! Zbytek mého života budu po Tobě truchlit, budeš mi moc chybět. Budu doufat, že smrtí život nekončí..."

Máma

Bože odpusť, ztrácím víru
v srdci, v duši, černou díru.
Hledám světlo, nikde není,
Doufám ze sna probuzení.
Plakala jsem, prosila,
oddělils mě od syna.
Bloudím, zoufám, jak dál žít?
Nemám, nemám, nemám klid.
Bože, Otče, že neskončil v hrobě?
Bože, Otče, že odešel k Tobě?
Prosím, vrať mi naději i víru,
prosím, vrať mi znovu sílu.

Peťa, pro kamarády Mary.

27. února 1988 se mi narodilo dlouho očekávané dítě a já byla ten nejšťastnější člověk na světě. Nemohla jsem uvěřit, že ten malý uzlíček v peřince je  opravdu můj. Byl moc hodné miminko, ze kterého se stával paličatý klučík. Měl svou hlavu a na všechno svůj vlastní názor. Když měl dva  roky, rozvedla jsem se a zůstali jsme sami. Zrál jako víno.... čím byl  starší, tím byl víc prima, stával se z něj můj kamarád a postupně zaujímal roli muže v domácnosti. Staral se o všechny technické záležitosti, elektroniku, nenechal mě nosit nic těžkého, vedli jsme spolu dlouhé diskuse o smyslu života, vztazích... toužil po opravdové velké lásce a nenechal si vymluvit, že má na to ještě spoustu času.
Byl můj smysl života a já jsem snášela všechny pády a strasti daleko lépe s  pocitem, že mám zdravého, chytrého syna, že je v pořádku a na ničem ostatním vlastně nezáleží.

A potom přišla ta chvíle, celý jeho život jsem o něj měla panický strach .... a  nebyl zbytečný. Přišlo to nejhorší, čeho jsem se hrozně bála.

Ten večer jsem na Peťu čekala, až přijde z Angličtiny. A stále nešel. Volala jsem mu na mobil, ale nebral to. Nechápala jsem to. A tak jsem zkusila zavolat jeho kamarádovi. Jeho slova mi stále zní v uších: "Pani Marešová, my jsme měli s Peťou nehodu a Peťa je mrtvej". Nechtěla jsem to přijmout a jen jsem opakovala ať zavolá sanitku. Musel mi to říct několikrát........ A potom jsem jen zoufale křičela. Bylo to asi slyšet hodně daleko, volala jsem ho, ale zbytečně. Už nikdy nepřišel a já jsem se s ním ani nerozloučila.

Ani nevím, jak jsem zařídila pohřeb. Hudbu mi pomohli vybrat kluci a velkou oporou pro mě byla a je moje rodina. Mám pocit, že nás to všechny ještě víc sblížilo. Když se na Štědrý den všichni sejdeme, myslím na něj, jakou by z toho měl radost. Vždy byl moc rád, když se nás co nejvíce sešlo.

Moc pro mě znamená i stálá přízeň jeho kamarádů.
Jsem vděčná za každý okamžik, který jsem s ním prožila. Je stále se mnou, v  mém srdci i v mé mysli a já se učím žít bez jeho přítomnosti.

Až po tom, co mi odešel, jsem si uvědomila, jak moc jsem byla šťastná. Můj život se rozdělil na dobu před tím a potom - opustil nás 22. 11. 2006.

Věřím, že je někde, kde mu je lépe než tady. Určitě by si nepřál, abych seděla doma a utápěla se ve smutku a pláči. Občas ta slzička ukápne, ale to je  samozřejmé pro každého, kdo něco cítí. A to, že ještě něco cítím, je  vlastně skvělé. Snažím se ale častěji mít na tváři úsměv, pomáhat druhým a rozdávat kolem sebe pohodu. Dokážu mít na spoustu věcí nadhled, který jsem dřív neměla, dokážu se těšit z maličkostí a vychutnávat si  příjemné chvíle. Můj život se změnil, moje hodnoty se změnily.
A věřím, že se určitě jednou sejdeme

Když se to stalo (4. 7. 2009), bylo Honzíkovi čerstvě 18 let (v květnu). Právě ukončil předposlední rok studií na střední elektrotechnické průmyslovce. Těšil se na prázdniny, jako každé děcko a nejradši by je prožil podle svého. Samozřejmě, aby mohl být venku s přáteli co nejdéle, do noci a bez rodičovského kázání.

Jinak byl Honza sportovně založený, měl rád turistiku a přírodu. Často něco vyráběl a kutil, vymýšlel zlepšováky. Už jako malý trávil plno času s tátou v dílničce, poměrně brzy se naučil s kladivem, kleštěmi, vrtačkou. Učil se sekat dříví v 5 ti letech! To jsem šílela. Jeho výrobky jsem si schovávala.

Ještě musím říci jednu podstatnou věc, Honzík je z dvojčat, má sestru Aničku! Ta přišla na svět asi 5 minut po něm. Obě děti byly od malička aktivní a uhlídat je byla pěkná fuška. Moc pěkně si spolu vždy vyhráli. Pouze na začátku puberty byly mezi nimi hádky a často se poprali. Každý z nich prosazoval to svoje. Ale v deváté třídě už byli spojenci a navzájem se kryli.

Den před tragédii jsme jeli do Prahy k příbuzným a na výlet do Štěchovic. Honzík měl jet s námi, ale uprosil nás, ať ho pustíme s kamarády, že se pojedou podívat na letní tábor, za dalšími kamarády. Slíbil, že pak pojede s námi na dovolenou, na vodu. Tak si Honzík sbalil spacák a karimatku a v pátek 3. 7. v 18 hodin se se mnou v předsíni rozloučil. Ptala jsem se ho, jak pojedou. Řekl, že autem a řídit bude devatenáctiletý kamarád, řidičák má už rok, neboj mami. Tak šel a to jsem ho viděla naposled živého. Pak jsme odjeli my, do té Prahy. Druhý den od rána výlet podél Vltavy, hezký den, nic mě nenaznačilo, že to jsou poslední hodiny života mého syna. V poledne jsme posvačili. Jak to, že jsem se necítila divně, vždyť pár minut před polednem umřel na silnici můj syn. Můj mateřský instinkt mě zklamal.

Při návratu do pražského bydliště nás čekala ve dveřích vyděšená babička. Prý nás tady hledala policie, kvůli Honzíkovi. Neřekli jí, co se stalo. Že by nějaký průšvih? Občas nějaký byl. Babička zavolala policii, že už jsme se vrátili. A teď „dlouhé" čekání na ně. A mě to došlo! Jeli autem. Začala jsem se třást, brečet a modlit se: prosím tě Bože, neber mi ho! Pak policie přišla a řekla nám, co jsme tušili. Beznaděj, hrozná bolest! Manžel kopal do skříně, do dveří, vyváděl. My se s dcerou a babičkou objímaly a brečely. A pak honem do auta a domů. Ani nevím, jak jsme těch 140 km přežili.

Policie nám ukázala místo, kde se to stalo, bylo to 6 km od domova, na rovině. Řidič jel moc riskantně, závodil a předjížděl se s kamarádkou v druhém autě. Ona ho nechtěla nechat předjet. Bylo to na přehledné rovině, jenže velká rychlost, asi 130 km a nezpevněná krajnice. Sjeli do příkopu a narazili do nejbližšího stromu. Ten je odmrštil a auto přistálo na střeše. Honzík seděl vzadu, ale udělal chybu, nepřipoutal se. Byl na místě mrtvý. Řidičovi to amputovalo ruku a rozdrtilo nohu. Klukovi, co seděl vedle řidiče, se nestalo nic. Je to k vzteku! Vždy jsme vedli děti k tomu, aby se připoutávali. Na pohřební službě nám nabídli, že ho můžeme vidět. Chtěli jsme a Anička šla taky, nebála se. Ještě jsem zavolala našeho staršího syna, kterému je 30 let a má svou rodinu. Přijel a šel se podívat s námi. Jsem ráda, že jsem Honzíka viděla, jinak bych tomu asi nevěřila. I teď se mi občas zdá, že je to jen zlý sen, nebo příběh někoho jiného. Hladili jsme ho, byl tak studený!

Další dny byly šílené, dnes si říkám, jak jsme to mohli přežít? Manžel několik dní jen brečel, Anička se několikrát opila. Já jsem se bála, abych se nesložila, tak jsem se zapřela a stále jsem vymýšlela nějakou činnost. Zařizování bylo dost. Stále jsme s někým telefonovali. Ani jsem se pořádně nevybrečela, to až později. Na pohřbu bylo odhadem 150 lidí. Dva spolužáci zkolabovali. Anička vybrala hudbu, kterou Honzík v poslední době nejvíc poslouchal. Slova evangelického faráře byla utěšující. Honzíka jsme uložili do hrobu, nově zakoupeného, doposud jsme zde žádný neměli. Bydlíme v Dobrušce 18 let. Tak tam leží první z nás. Kdo by to předpokládal?

Stále bych myslela, že se vrátí, že jen někam odjel, ale pak přišel úmrtní list, pozvání k notáři, atd. Pak mi vše dochází, že je to definitivní a spouští se mi pláč, který pomalu nemohu zastavit. Pořád se mi chce brečet, hlavně navečer. Přeci nedáme pryč jeho věci a jeho fotky! Chci se na ně dívat, ale moc to bolí! Dá se to přežít? Musíme se držet už kvůli Aničce, potřebuje nás. Moc jí brácha schází. Honzík si kdysi psal deník, když mu bylo deset, jedenáct let. Tak teď laskám ty 3 sešity a čtu zápisky malého kluka, jak měl rád zvířátka, přírodu, jak blbnul s kamarády a líbila se mu spolužačka.

Můj muž chodí každý den na hřbitov, já tak dvakrát týdně. Často tam někdo, kdo ho měl rád, dá kytičku, poskládá z kamínků srdce, napíše vzkaz. Také jezdíme ke stromu, kde se to stalo. I zde zapalujeme svíčky, dáváme květiny a stráž tam drží plyšoví medvídci. Nedávno někdo zasunul pod jeho fotku na stromě prsten.

Blanka Kejvalová, Dobruška

Přečetla jsem si příběhy maminek (tatínků bůh ví proč chybí) a i já jsem se rozhodla napsat náš příběh o tom, jak jsme přežili své dítě.

Já sama mám asi neobvyklý a dost složitý život. Již dvakrát jsem měla nakročeno na druhý břeh. Poprvé, to mi byly 4 roky, jsem měla prasklé (tedy opravdu prasklé) slepé střevo. Jeho zanícený obsah zasáhl celou dutinu břišní, takže mým rodičům tenkrát řekli, ať nepočítají vůbec s tím, že bych snad mohla přežít. Přežila jsem a život šel dál. Našla jsem si přítele, po 9ti měsících známosti, kdy jsem váhala mezi ním a mým současným manželem, se tehdejší přítel v pouhých 25 letech utopil. Zlomil si vaz při skoku do vody. Byl to zásah shůry? Nevím. Ale prostě to tak mělo být.

Potom jsem si tedy svého nynějšího manžela vzala. S tím, že jako následek popisovaného onemocnění nebudeme moci mít děti. Smířili jsme se s tím, že pokud to nevyjde, nějaké si adoptujeme. Za půl roku snažení se mi povedlo poprvé otěhotnět. Po porodu jsem málem vykrvácela, ale zase jsem se vzpříčila osudu. Prostě jsem si řekla, že nemůžu nechat to bezbranné stvoření bez maminky.

Za tři roky se nám narodil Vojtíšek. Byl opravdu jako zjevení, a pozornost na sebe uoutával už od svého narození, není divu, dítko, které má 4 600 g porodní váhu, to se nerodí každý den. Chodili se na něj dívat sestřičky i doktoři, a nevěřili, že jsem porodila v pohodě. Jak jsem v legraci říkala, počkal, až bude moci vyjít po svých. Rozdával radost, samozřejmě občas zlobil, jako každé dítě. Byl velice živý, řekla bych téměř hyperaktivní. Neposeděl chvíli na jednom místě. Nezajímaly ho počítače a televize, jenom traktory a vše, co souvisí s životem na vesnici: "viděli jste to, tam je secí stroj, tam je kombajn" . Věděl, co který stroj dělá, ale aby se naučil barvy a jiné, pro něho nedůležité věci? To tedy ne, to ho nezajímalo. Pro každého rodiče je právě to jeho dítě to nej. Ale kam přišel Vojtíšek, okamžitě se pozornost rodičů i dětí strhla na něj. Byl přirozený vůdce, autorita. Co řekl nebo udělal, to udělali ostatní. Sám se naučil sedět, stát, chodit. Nechtěl a neměl rád, když mu někdo pomáhal. Byl velmi tvrdý. Když přišel s boulí na hlavě, nikdy nevěděl, kde se mu to stalo, když si propíchl asi v 1 roce pusinku drátem, visel na něm jako ryba, ani neplakal, jenom čekal, jestli si toho všimneme a vytáhneme mu ho.

Všechno bylo krásné a úžasné, až do září 2008. Když jsme začali po prázdninách jezdit na kole do školky, tak mu nestačila půlka silnice. Vyčítali jsme mu to, říkali, ať jezdí opatrně, nebo ho přejede auto. Nechtěl nám říct, že to jinak nejde, že není schopný jet rovně. Přiznat slabost, to opravdu neuměl. Postupně se nám zdálo, že se zhoršuje jeho chůze, ve školce mi řekli, že se zastavil nahoře u schodů a odmítl sejít dolů. Teprve, když mu dala paní účitelka ruku, tak s ní sešel.

V úterý, 16. 9. 2008, jsem se tedy s paní učitelkou domluvila, že si Vojtíška vyzvednu ve čtvrtek po obědě, abych s ním mohla zajít k lékaři. Pro jistotu. Bála jsem se, jestli nemá nějaký neurologický problém. Ve středu 17. Jsem ho ráno předala opět paní učitelce, jako každý den. Ta mi v 10 hodin zavolala, že Vojtíšek jenom sedí, odmítá chodit a pláče. Vojta pláče!!! To musí být vážné, napadlo mě, to není jenom tak. Okamžitě jsem sedla do auta, jela pro něj, potom k pediatrovi. Ten nás poslal na neurologii, kde nic nezjistili. Ale nechali nás hospitalizovat na dětském oddělení místní nemocnice. Večer jsme měli vyšetření magnetickou rezonancí - vyšetřovali mozek a páteř. To už prakticky jenom ležel, ani v sedu si nebyl příliš jistý. Ještě večer mi řekli, že má nález na mozku. Moc jsem tomu nerozuměla, co je to nález? Pak mi to vysvětlili. Tím myslí nádor. Zároveň nám řekli, že sice snímky nejsou příliš kvalitní, ale vypadá to, že by nádor měl jít relativně snadno odstranit. Jedním slovem se nám zhroutil celý svět. To není možné, proč takové malé dítě?

Další den jsme se přesunuli do brna, na kliniku dětské onkologie. Zde nás přijali a každá další zpráva byla už jenom horší. Nejprve jsme se dozvěděli, že nádor nelze operovat. Potom, že je zhoubný a že smrt může přijít téměř kdykoliv. "počítejte s tím, že kdykoliv od něj odejdete, už se nebudete mít za kým vrátit." To jsem poslouchala pořád dokola. Následovala "chemoterapie" (ve skutečnosti léky, které pouze zastaví růst všech buněk, tedy i těch v nádoru). Ozařování (malá naděje, že se nádor zmenší tak, aby šel odstranit lexelovým gamanožem) a plánované i neplánované kontroly. Do března 2009 se stav pomaličku zlepšoval. Vojtíšek začal znovu sedět, potom dokonce i chodit. Kdyby ho někdo v té době potkal, nevěřil by, že je tak vážně nemocný.

V březnu, přesněji po děském karnevalu, se jeho stav začal pomalu zhoršovat. Napřed chodil "za ruku", potom přestal úplně, později jenom seděl a když ani to už nešlo, tak seděl na sedačce, obložen polštáři, aby se mohl dívat na televizi nebo poslouchat, jak mu někdo četl. Televize ho sice opravdu moc nebavila, ale když už nebyl schopen žádné aktivní zábavy, utíkal mu tak nejlépe čas. Dítě, které vás nepustilo ke slovu, najednou nebylo schopné si ani říct o jídlo a pití. Domlouvali jsme se nejprve stiskem ruky, potom mrkáním. Kdo nezažil, neumí si to asi představit.

Postupně upadal do bezvědomí, říkala jsem, že "spinká" a všichni ostatní to tak brali. Neměla jsem sílu jim vysvětlovat, co a jak. Možná jsem udělala chybu, možná to měli vědět, ale já jsem to tak cítila. Na trápení je vždycky dost času. 22. Dubna jsme jeli na kontrolu na "naše" oddělení, měli jsme mít kontrolní magnetickou rezonanci. Vojtíšek moc nevnímal, nejedl, nepil a zvracel. Myslela jsem, že má snad virozu. Bohužel, magnet ukázal, že nádor zastavil odtok mozkomíšního moku z hlavy, musel mít prý velké bolesti, ale kdybych to věděla, přece ho nenechám doma trápit a přijedu dříve!!! Okamžitě následovala operace, kdy mu byla do mozku zavedena hadička, jejíž vyústění je v dutině břišní. Tam se odvádí mozkomíšní mok. S ohledem na jeho stav nás již za 2 dny lékaři poslali domů, protože věděli, že nechceme dožívat v nemocnici. Vybavili nás léky na uklidnění, proti bolesti ... Abychom mohli Vojtíškovi ulevit, jak to jde, když už mu není možné jinak pomoci.

Po operaci se Vojtíšek probudil, komunikoval, ale bohužel znovu postupně upadal do stavu, v jakém byl před operací. Postupně "spinkal" déle a déle, až postupně "spinkal" celý den a celou noc. V noci na 22. května dostal teplotu přes 40 stupňů, proto jsem volala do nemocnice, co mám dělat. Sloužící lékař mi řekl, ať ráno přijedeme. Přijali nás s tím, že "jak jsme si už řekli, Vojtíšek umírá. Počítejte s tím, že to bude dneska". Telefonovat jsem nemohla, tak jsem rozeslala maily mým rodičům, mému bratrovi a manželovi. Ti zajistili hlídání pro našeho druhého syna a přijeli. Nevěděli, zda ještě stihnou Vojtíška živého, ale v každém případě ho chtěli vidět. Naposledy. Ptali se, zda mají dovézt i jaromírka, Vojtíškova bráchu, ale protože má 9 let a je tedy malý, chtěla jsem, aby si ho raději pamatoval jinak, než v této hrozné situaci.

Měl kolem sebe lidi, kteří ho milovali. Nejprve jsem ho chovala, potom už to nešlo. Začal zvracet, tak jsem ho položila, ale byli jsme s ním. A tomu jsem byla ráda. Nenechali jsme ho samotného, viděl, jak moc ho milujeme. Ten den orpavdu zemřel. Bylo to odpoledne, kdy se hluboce nadechl a potom už téměř přestal dýchat. Jakoby se chtěl rozloučit, říci, že toto bylo naposledy.

Nevím, jestli to bude dlouhá cesta, než se s tím srovnáme. Spíš si myslím, že ta cesta nikdy neskončí.

Milý Vojtíšku,

ty to víš, že nám moc chybíš. A kdybychom měli i další děti, už to nebude takové, jako předtím. Milujeme tě a nikdy milovat nepřestaneme.

Děkuji ti za to, že nás navštěvuješ alespoň v noci. Měj se krásně, andílku. Jsi s babičkou tam, kde jsi chtěl. Vím, že ti po ní bylo celé 2 roky smutno. Dodnes tě vidím, jak jsi šel k ní od kuchyně s tím, že jdeš za babičkou a přitom již nebyla asi 2 dny mezi námi. Když sis to uvědomil, otočil ses, zavřel dveře a přišel za námi nahoru. Jsi s člověkem, kterého jsi velmi miloval a věřím, že jsi šťastný. Příšerko, buď tedy naším ochráncem, a věř, že i my se těšíme, až se znovu sejdeme.

Tvoje maminka (za všechny ostatní)

Čekala jsem své 4. dítě. Doma jsem měla už 3 krásné chlapce a nyní jsem se dozvěděla, že konečně čekám děvčátko. Cítila jsem se tak obdarovaná, tak Bohem milovaná, byla můj zázrak, od malička jsem chtěla mít holčičku. A Milenka opravdu byla taková hodně holčičí holčička, jemná princeznička se zlatými vlásky a něžnou duší. Snad až příliš něžnou a křehkou. Možná kdyby byla víc dračice, měla by více síly se rvát o život.

Z malého miminka vyrostlo roztomilé batolátko, poněkud bázlivé, často sedající mamince nebo tatínkovi na klíně. Milovala písničky a říkadla, smála se, tancovala, rozdávala pusinky a pohlazení těm, co milovala. Také si ráda malovala. Byla mírná a poslušná, dělala věci s něhou, kterou jsem od kluků neznala.

Bohužel po naočkování třetí dávky základního očkování měla silnou horečnatou reakci a od té doby byla často nemocná většinou virózy s vysokými teplotami, ale i v nemoci byla trpělivá, příliš neplakala, jen bezmocně sedala u maminky na klíně a pokládala si bolavou hlavičku k ní na prsa. Ačkoliv i testy prokázaly sníženou obranyschopnost, pediatr zřejmě z neznalosti či neopatrnosti naočkoval Milenku živou vakcínou spalniček, zarděnek a příušnic, kterou měla podle běžného očkovacího kalendáře dostat.

Po pár dnech od naočkování se objevily u Milenky nejasné příznaky nemoci, byla zvýšeně unavená, ztratila chuť k jídlu, byla plačtivá, odmítala déle jít. Z počátku jsem to přičítala reakci na očkování, případně nějaké počínající viróze. Po několika dnech se však objevily příznaky, které nás značně vyděsily. Milenka se najednou nemohla postavit na nohy, když se o to pokusila, padla, dokázala jen lézt po čtyřech, i v sedě byla značně nestabilní, přitom plakala a také začala zvracet.

Oba jsme s manželem usoudili, že by to mohlo být něco vážného s hlavičkou a hned jsme se vypravili k pediatrovi. Ještě u něj bylo Milence stále špatně, nemohla se postavit a zvracela. Ovšem lékař byl poněkud zdrženlivý, prý jestli jí spíš nebolí noha a bříško, možnost neuroinfekce ho zřejmě vůbec nenapadla. Nakonec nás poslal do nemocnice v Chebu na dětské oddělení, tam už ovšem Milenku ten záchvat přešel, už nezvracela a znovu dokázala vstát a chodit, takže jsme jen lékařům popsali stav, ve kterém předtím byla. Druhý den nás bez jakéhokoliv průkaznějšího vyšetření poslali domů, že to snad byla jen nějaká střevní chřipka a že batole má ještě nárok občas zavrávorat. Očividně nic z toho, co jsme jim o jejím stavu řekli, nebrali příliš vážně.

Během dalšího týdne po propuštění z Chebu se u Milenky podobný záchvat opakoval, poprvé jsem ještě doufala, že se jen ještě nedostala z té chřipky, když ale při dalším záchvatu projevovala jasné příznaky silné bolesti hlavy, neutišitelně plakala a přitom házela hlavičkou ze strany na stranu, mnula si čelo, k tomu znovu nedokázala ani vstát, pokud se jí podařilo pár kroků, vrávorala a vrážela do nábytku, rozhodla jsem se znovu navštívit lékaře. Ten si ovšem přečetl propouštěcí zprávu z Chebu, vyjádřil pochybnosti nad tím, jak jsem mohla poznat, že malou bolí hlava a celé to uzavřel tím, že bude stačit, když se objednáme k dětské neuroložce na EEG. Hned ten den jsem tam volala a objednali nás za 4 týdny.

Druhý den přišel další záchvat a pak za dva dny se k tomu ještě přidalo šilhání, kdy Milenka měla několik minut panenky v koutcích očí a nemohla je narovnat. Když se to stalo, už zoufalá jsem to volala pediatrovi, co máme dělat. Jeho odpověď zněla:"Pokud to psychicky zvládnete, přijďte s ní zítra ke mně na kontrolu do ordinace, pokud to nezvládnete, jeďte s ní znovu do Chebu." Náš pediatr vůbec nevěděl, která bije. Zoufalá jsem volala své sestře, která pracuje jako rehabilitační sestra a ta se podívala do moudrých knížek a řekla, okamžitě ji vezměte do Plzně na kliniku, to vypadá na zánět mozku. Ještě ten den jsme to udělali, Milenka podstoupila magnetickou rezonanci a lumbální punkci a diagnosa se potvrdila, virový zánět mozku a částečně i mozkových blan. Byla nasazena léčba virostatiky.

Během 4 dnů se její stav stále horšil, postupně začala být paralyzovaná, takže nakonec už nedokázala ani sedět, byla jak hadrová panenka, zoufale a nechápavě hleděla do mých očí, co se to s ní děje, proč jí tělíčko neposlouchá. Nakonec bylo nutné ji přeložit na JIP. Problém byl v tom, že mě nechtěli nechat s ní, návštěva 15 minut a dost. Milenka ještě nikdy do té doby nebyla sama bez někoho blízkého. Odjela jsem domů na jeden den a dvě noci, tenkrát jsem si myslela, že nejhorší v mém životě, ale přišly ještě horší.

Jak zoufalé pro Milenku byly ty dvě noci a jeden nekonečný den jsme poznali, když jsme za ní přijeli s manželem a slyšeli jsme ji zdálky plakat, sestra řekla, že pokud únavou nebo vlivem léků neusne, pláče tak stále. Celou dobu odmítala jídlo i pití, zavedli jí centrální katetr. Jakmile nás uviděla, projevila i přes svou slabost nadšenou radost, dokonce se najedla a napila. Poprvé během našeho 19letého manželství jsem viděla Petra tak moc plakat, když ji tam viděl. Snažili jsme se přesvědčit personál, že mě malá potřebuje, ale byli neoblomní.

Nakonec jsme pod různými záminkami protahovali návštěvu tak dlouho, až nás přeložili na standardní oddělení, že už malá vypadá lépe. Byly jsme spolu ještě 14 dní v Plzni, po určitou dobu se zdálo, že se to nehorší. Absolvovala dvě další lumbální punkce, ale stále nebylo jasné, co vlastně zánět v mozku způsobuje. Léčba probíhala víceméně naslepo. Chodit už malá nikdy nezačala, jen sedět, ale v sedu se zoufale třásla. Přesto si moc ráda malovala. Aspoň jsem mohla být s ní, krmit a povídat, ale nejvíc chovat, vždy si opřela hlavičku takovým zvláštním bezvládným způsobem, (myslím, že měla nepříjemné závratě a často se jí zvedal žaludek) a já jsem jí zpívala Tichou noc (bylo před Vánoci), zpívala jsem o Boží lásce, která jediná bdí, a malá vždy krásně usnula. V noci se hodně budila, musela spát se mnou v posteli a pořád kontrolovala. Stále mi zní v uších její volání „dobý, dobý", kdykoliv musela podstupovat nějaké vyšetření.

Vzhledem k tomu, že z náběrů moku nebylo stále jasné, co zánět způsobuje, byla jí vysazena virostatika, již druhý den po té jsem na malé pozorovala zhoršení, byla to ale sobota a sloužící lékař nechtěl do léčby zasahovat a tak se čekalo až na pondělí. Jenže už v neděli večer dostala malá epileptické záchvaty, oči se jí rozjížděly každé jinam nebo naopak několik dlouhých minut hleděla do jedné strany a nemohla je odvrátit. Při tom obvykle úzkostně kňourala, nevěděla, co se to s ní děje. V pondělí jsem to vše nahlásila při vizitě, ovšem trvalo ještě celé dva dny, než se rozhodlo o další akci a tou byl převoz do Motola.
V Motole byla opět na JIP, tam je ale možné, aby přes den byly matky s dětmi, jen na noc jsem musela na ubytovnu. Jenže právě první noc ukázala, že to bude problém, neboť ji malá celou proplakala.

Druhou noc mi sestra tajně dala večer k postýlce křeslo a tak jsem strávila noc na křesle s malou v náručí. Bylo to silně nepohodlné, ale díky Bohu za tuto možnost, vždyť mi Milenka za 4 dny zemřela. V Praze ji hned vrátili ta virostatika s odůvodněním, že jediná jistá věc je, že původ zánětu je virový, ale už bylo pozdě. Další den večer jsem odcházela z nemocnice na ubytovnu a měla jsem slíbeno, že kdyby se něco dělo, tak mi zavolají na mobil, jenže mi nakonec sestra nezavolala, ráno mi pak říkala, že v noci bylo malé špatně, že zvracela a od té doby spí. Jenže nespala, měla epileptický záchvat a začala postupně upadat do bezvědomí.

Pořád mě tak bolí, proč jsem u ní nemohla být, když jí bylo špatně, když se naposledy více probrala a potřebovala mě u sebe, abych ji utěšila, měla u sebe jen cizí ženu, mladou, nejspíš bezdětnou, která si ani nevšimla, že to není spánek ale záchvat, že malá má křeče a záškuby. Brzy ráno jsem se vzbudila a honem jsem tam běžela a teprve potom jsem si všimla těch křečí a doktorka jí honem píchla nějaké antiepileptikum a potom Milenka naposledy otevřela očička, podívala se na mě a naposledy řekla mami, pak se ten záchvat znovu vrátil a už neskončil, postupně se změnil v bezvědomí. Nastala nejhorší noční můra mého života. Sledovala jsem, jak Milenka umírá, a nemohla jsem nic dělat, pořád jsem nesmyslně doufala, že to snad ještě není tak zlé, ten poslední den, kdy jsem ještě mohla být s ní na JIP a kdy se mi před očima kroutila v křečích, jsem ji ani nemohla pochovat, protože ji dělali lumbální punkci a to se pak nesmí chovat, musí ležet na rovném. Nastal u ní epileptický status.

Celý den jsem nad ní zoufale stála, telefonovala domů a kamarádkám, abych se nezbláznila. Pořád jsem čekala, kdy se z těch záchvatů probere a já jí budu moc dát aspoň napít, ale už se neprobrala, večer řekli, že ztrácí vědomí a musí na ARO. Tam už mně s ní nepustili, zaváděli jí sondu na měření nitrolebečního tlaku a silně ji utlumili sedativy, aby zvládli ten status. Řekli, že se mám přijít podívat druhý den ráno. Milenka tam ležela s oholenou hlavičkou, spoustou nejrůznějších hadiček z těla, vypadala klidně, šeptala jsem jí, že ji miluji, že se uzdraví, že je Pán Bůh s ní. Pak jsem šla čekat na manžela, který měl po obědě přijet. Po jeho příjezdu nám lékař na ARU oznámil, že Milenka je v hlubokém bezvědomí a situace je víc než vážná. Byla jsem tak zničená úzkostí a vysílením, že jsem se nedovedla rozhodnout, zda mám zůstat nebo odjet. Manžel mě nakonec odvezl domů. Ještě večer jsem volala na ARO a přišla další hrozná zpráva, zanícený mozek začal otékat a tlak v hlavičce je silně nad normu.

V neděli ráno, když jsem se probouzela, jsem měla pocit, jakoby ke mně mluvila Milenka, říkala: "Mami, já jsem tady." Odpověděla jsem jí: " Vrať se holčičko, ať se můžeš uzdravit." Ale odpověď zněla: " Mami, to tělo už se nedá používat." Nevím, co to bylo, ale věřím, že se Milenka přišla rozloučit.

Když jsem dopoledne volala na ARO, lékař mi oznámil, že u Milenky nastala smrt mozku. Moje holčička zemřela, myslela jsem, že se zadusím, všechno se ve mně svíralo, ta bolest byla a stále je nesnesitelná.

Druhý den jsme s manželem jeli zpět do nemocnice, abychom se mohli rozloučit, až Milenku odpojí od přístrojů. Chovala jsem ji v náručí, ale byla tak studená a bezvládná, můj muž ji pořád tisknul a mnul ručičky jako by je chtěl zahřát. Její rtíky se už nepohnuly, oči už nic neviděly, Milenka už byla na cestě do nebe a my jsme s bolestí svírali jen mrtvé tělíčko. A konec, prostě konec, poslední objetí chladného tělíčka a pak už jen za sklem sledovat, jak ji celou i s hlavičkou balí do prostěradla, a odejít, nechat ji tam jen tak ležet.

Je to už dva roky, ale moje holčička stále zůstává v mém srdci, nemohu a nechci zapomenout. Věřím Bohu, že i utrpení má smysl a že jednou budeme znovu spolu.

Můj chlapeček Románek onemocněl ve dvou a půl letech zhoubným nádorem - neuroblastomem. Ten odhalily rentgenové snímky při opakovaném zápalu plic. Vůbec jsem si neuvědomila vážnost onemocnění, vážnost situace, to, na jaké nás vůbec posílají oddělení, jaká léčba nás čeká. Do poslední chvíle si člověk myslí, že jemu se něco tak strašného stát nemůže...... Operace a léčbu nesl Románek moc statečně. Nemoc byla ale silnější a několikrát se vrátila.

Tolikrát jsem si přála, abych onemocněla já sama a mohla ty hrůznosti, kdy chemoléčba devastuje i všechno zdravé, převzít sama na sebe. Trápím se, že tímhle vším muselo projít moje vlastní dítě a nebylo to k ničemu. Každý den mě napadá, že jsem s ním měla raději skočit z okna nemocnice a tak ukončit to trápení. Své onemocnění bych si snáze vysvětlila tím, že je to osud, že jsem si tady nějakou dobu již odžila, že to prostě přišlo a tak to musím vzít. Ale jak si něco takového vysvětlit u čtyřletého chlapečka, to opravdu nevím.

Bylo to období krizí všeho druhu, života naruby, operací, chemoléčby, ozařování, špatných zpráv, nových nadějí a zase špatných zpráv. Díky těmto nepříjemným prožitkům mi můj Románek tak rychle dospěl před očima, jako by chtěl dohnat všechno, co už sám nestihne. Pořád mi chválil oblečení, vlásky, které on sám neměl a říkal, jak moc mě má rád. Taky mě posílal pryč, na ubytovnu, protože měl příšerné bolesti nožiček. Styděl se přede mnou plakat a já nevěděla, jak mu pomoci. Pan doktor mi řekl, že již nějaké kapičky proti bolesti dostal. Mezi jeho poslední kresbičky patří obrázek, jak autobus odváží uzdravené děti z nemocnice. Na obrázku je za okny autobusu vidět dětská hlavička vedle hlavičky. Všechno v nemocnici odžíval snad i za ostatní děti a každému dětskému pláči a trápení rozuměl. Taky mi vyrobil na hlavu papírovou korunu, abych byla jeho královnička.

A pak příjde poslední náš společný den, po roce a půl bolavé a bezúspěšné léčby, takový jarní, krásný a můj chlapeček se mě ptá, " mami, kdy už se konečně uzdravím, to strašně trvá ". Řekla jsem mu, že musíme ještě chviličku vydržet a že ho budu celého hladit, aby mu bylo líp. A přitom vím, že se mi neuzdraví už nikdy. Už si ani nepovídáme, je vysílený a pořád se dívá na stěnu, kde je nalepený bílý beránek. K večeru jsem odcházela s jeho oblečením, nejmilejším medvídkem někam, nevěděla sama kam, asi někam, kde mi naprosto skončila budoucnost. Jediné, co jsem vnímala a cítila, byla úleva, ticho, drásající prázdnota a neskutečná opuštěnost.

I kdybych měla na hlavě korunu s diamanty, největšími na světě, královničkou už bez tebe, můj Románku nikdy nebudu. Tou jsem byla s tebou. Občas cítím, že se ke mně andělíček snaží přiblížit přes svou nebeskou bránu, plnou bílých drobounkých růží. Vnímám to jako zvláštní energii, kdy jsem schopna na potkání lidem říkat: žíjte, buďte šťastní, mějte se rádi, nepotkalo vás to, co mě. Můj andělíček mnou prostupuje, ale co mám dělat já, abych mu byla nějak nápomocná, když jsem mu neuměla pomoci tady na zemi a nechala jej odejít. Jak mu mám předat ty tisíce maminkovských pusinek, objetí a pohlazení, které mu dlužím? Přece se nemůžou rozplynout někam do prázdna?

Říká se, že i z té neošklivější rány může být nakonec krásná jizva. I když je to 15 let, z nejošklivější rány je rána stále stejně ošklivá, možná ještě ošklivější. Přidává se beznaděj, zoufalství, hrůza z dalšího dne. Vím, že tahle bolest je největší na světě a skončí jedině tehdy, až se sečtou všechny mé dny.

Děkuji Ti Románku. Děkuji Ti za to, že jsem mohla být aspoň na chvíli Tvou maminkou.

S láskou maminka Alena.

Slzy pro Tebe

Můj andělíčku, kolik slz pro Tebe ještě mám,

každý den a hodinu si svůj doživotní úděl vybírám,

vysvobození je ve smrti mě samotné,

tak proč tu stále přežívám.

Šťastná vánoční ozdoba

Když jedny vánoce, vánoční ozdoby zkoumáme,

Tvůj obličejíček se v jedné z nich zvětšený odráží,

tak vzácný tady smích se nemocniční chodbou rozléhá,

a pak na dlouhou dobu zase utichá.

Bolest a strach se všude kupí,

proboha, jak Ti jen pomoci.

Hlásek

Držím věci, kterých ses kdysi svými prstíky dotýkal,

a přitom hlásek zvonivý slyším tvůj,

nikdy nezapomenu na to, jak jsi mne objímal,

kéž lehounká je přikrývka, chlapečku můj.

S láskou i ostatním maminkám.

Jiříček Brož  *1.12.2004 - † 2.4.2008
Hrůza jménem Meningokok B .

Bylo 21.2.2004, když jsem se dozvěděla od svého lékaře, že čekám miminko. Byl to krásný pocit. Těhotenství probíhalo téměř bez komplikací a 1.12.2004 přišel na svět krásný chlapeček jménem Jiříček.Týdny plynuly jako voda a Jiříček na půl roce seděl, na osmi měsících lezl a na roce nám utekl.

Jurášek byl velmi chytrý chlapeček už od mala. Před druhými narozeninami uměl vyjmenovat spousty značek aut, které ani já pomalu neznala. Měl svoji oblíbenou knížku s auty. Miloval pohádky, takže když bylo ošklivé počasí, běželo u nás dokola Madagascar, Cars...

Chodili jsme hodně na dlouhé procházky, do bazénu, jezdili jsme jeho tak milovaným vláčkem.

Na podzim roku 2007 jsem opět přišla do jiného stavu, tešili jsme se, že bude mít sourozence, ale na devátém týdnu jsem o mimi přišla, plod se přestal vyvíjet, takže jsem musela podstoupit přerušení. Když jsem se vrátila z nemocnice, Jiříček mě vítal s úsměvem a hned si chtěl hrát. Tak jsem se utěšovala tím, že to zvládneme, že nám to příště vyjde a Jurášek mi dával sílu. Několik dní poté se mi zdál sen, velmi živý, že nám zemřel Jurášek, netušila jsem, jak blízko je ten sen pravdě.

Po Novém roce jsme se stěhovali a Jurášek byl nadšený ze svého nového pokojíčku, takže mě pořád tahal, ať si jdu s ním hrát, bohužel to nešlo vždycky, takže kolikrát plakal, dnes už vím, že každou volnou chvíli jsem mu měla věnovat. Koncem března jsme odjeli ke známým na Velikonoce, u nich se to ještě dost traduje, takže Jiříček byl spokojený. Po příjezdu domů nás čekal společný poslední týden, což jsem samozřejmě netušila.V neděli 30.3.2008 jezdil s tatínkem na skútru a hráli jsme si na písku, bylo krásné počasí, v ten den se mi opět zdál velmi ošklivý sen, mé velmi dobré kamarádky dcera spadla do výtahové šachty a nepřežila. Podle snáře tzn.smrt v rodině.

1.4.2008 šel Jurášek poprvé do školky, měl jít už v lednu, ale čekala ho operace varlátka, kterou stejně nepodstoupil kvůli nastydnutí, takže jsme šli až v dubnu. Moc se tam těšil, ráno mě pořád objímal a říkal, MAMINKO MÁM TĚ LÁD!!! Netušila jsem,že to jsou jeho poslední slova.

V autobuse mi ještě zpíval a pak jsem utíkali směrem ke školce. Ve školce jsem dala instrukce učitelce, aby když tak zavolala. A Jiříček už mě vyháněl domů.Ve dvanáct hodin jsme si pro něj s tatínkem jeli, ale bylo to takové zvláštní, dlouho nás tam nepustili až skoro ve 12.15 a učitelka mi dost odměřeně říká, běžte si ho ke stolečku dokrmit, nesnědl vůbec nic, tak jsem tam letěla a viděla broučka uplakaného a strašně mě objal a říkal ať už jdeme. Pak mi ještě učitelka říká, že plakal od 10ti hodin, co šly ven, tak dodnes nechápu, proč mi nezavolala. Při odchodu ze školky mi Jiříček říká, ještě bačkůrky maminko, ale já mu vysvětlovala, že je tam necháme, aby tam zase mohl druhý den jít, ale on si stál za svým a jako kdyby tušil, že už do té školky nikdy nepůjde.

Byl celý rozpálený, ale říkala jsem si, to má od toho pláče. V autě nám usnul, to dělával vždycky. Tak jsem si říkala, že se z toho vyspinká. Ale opak byl pravdou. Odpoledne celé proležel v horečkách, dávala jsem mu sirup, ale zabralo to vždycky jen na chvilku, moc už se mnou nemluvil, což u něj nebylo zvykem, takže jsem nechápala, co se děje. Navečer jsem ho musela odnést na WC, protože se neudržel na nožičkách.Večer jsme jeli na pohotovst a to už jsem ho musela nést.Tam si ho okamžitě odnesli na JIP a sdělili nám, že se může jednat o meningokoka, to se zjistí až po výsledcích, které budou až ráno.

Nastala dlouhá doba čekání na chodbě nemocnice.Vždycky tam někdo příšel a sdělil nám, že stav je vážný či naopak, takže jsme opravdu nechápali, co se děje. Asi ve tři ráno, kdy se nás už nejspíš chtěli zbavit, nám řekli, že máme jít v klidu domů a ráno si zavolat, za dva dny prý budu moci spát u Juráška na pokoji, ale dnes vím, že to byl pouhý kec té doktorky, abysme na té chodbě nepřekáželi. Ráno v sedm jsem volala a bylo mi řečeno, že stav je stabilizovaný a ať zavolám tak v devět, ale ani ne za 5 minut mi volali zpět, že stav se natolik zhoršil, že je nutný transport vrtulníkem do Ústí nad Labem.

Nechápala jsem, co se děje, ale bylo mi hrozně. Rozjeli jsme se okamžitě do ústecké nemocnice, bylo to od nás 100 km, ale ta cesta byla neskutečně dlouhá. Po cestě jsem viděla samé křížky u silnice, ani nevím, proč jsem si jich všímala, nikdy jsem to nedělala, ale nejspíš to byla náhoda. Po příjezdu do nemocnice nám lékař řekl, že je tam šance na přežití 50:50, takže pokud vydrží do páté hodiny, máme téměř vyhráno, ale není vyloučeno, že bude takový jako dříve, naopak, spíš bude mít silné postižení mozečku, protože opravdu to byl ten Meningokok a takže měl jako první zánět mozkových blan. Pak nás pustil za ním na JIP. Byl to tak strašný pohled na toho našeho stále se usmívajícícho broučka. Ležel tam na přístrojích, všude červené fleky a nevnímal nás. Lékař nám doporučil počkat někde mimo areál nemocnice, že nám v jednu zavolá. Šli jsme tedy do restaurace, bez nálady, ale stále s pocitem, že je to bojovník a že bude vše jako dřív. Uběhla 13. hodina, ale žádný telefon, tak jsme se pomalu vrátili k nemocnici.

Ve 14.15 zvonil manželovi telefon a viděla jsem jeho strnulý obličej a slzy. Byla to pravda, náš milovaný brouček nám umřel. Nedokázal tu strašnou nemoc překonat a po půlhodinovém oživování nám zemřel. PROČ???

Začala jsem strašně brečet, vlastně spíš řvát. Byla to taková bezmoc a beznaděj, že mi odešel můj milovaný syn. Musela jsem se jít s ním rozloučit, nešlo to jinak, ten pohled na mého chlapečka, kterému už srdíčko dotlouklo, byl tak strašný, byl už odpojený od všech přístrojů, očička měl zavřená a už mi ani nemohl říci MAMINKO MÁM TĚ LÁÁD.

Všichni říkají, život jde dál, ale pro mě se zastavil a z mého srdce už je jen půlka a nikdy už nemohu být tak štastná, protože Jiříček už tu nikdy nebude s námi a nebude se smát. Jiříčku navždy Tě budu milovat.

Maminka Lenka

Chtěla bych se podělit o svůj smutný příběh.

30. listopadu 2008 nám zemřel náš syn Petříček. 28. listopadu slavil společně s kamarády u nás doma narozeniny. Pak na druhý den se šel podívat za třídou, kde měli sraz ze základní školy. Řekl, že se vrátí v 10 hodin domů. Já jsem chtěla, aby už nikam nechodil, ale on odpověděl, že bude do deseti hodin doma. A cesta domů se mu stala osudnou.

Pět minut cesty před naším domem na něj spadl stavební výtah domu, kde se opravovala fasáda.

Něco jsem tušila už asi půl hodiny před tím, než se to stalo. Telefonovala jsem mu, ale nebral telefon. Za čtvrt hodiny jsem volala znovu a to už se mně ozval jeho kamarád, protože Petříčkovi zvonil telefon v kapse, tak ho vzal. Měla jsem ten večer opravdu zlou předtuchu.

Přiběhli jsme i s manželem k sanitce a viděla jsem našeho Petříčka, jak leží a těžce dýchá. Volala jsem na něho „Petříčku dýchej, já jsem u Tebe."

Lékaři mě upozorňovali, že nevnímá, ale já jsem si říkala, že vím, že mě slyší. Pak se na mě podíval, zamával mi a usnul.

Přivezli ho do nemocnice do Zlína a my s manželem jsme jeli za ním. Na místě byla i policie a hasiči. Do nemocnice ho přivezli asi ve 23.00 hod. a lékaři ho stabilizovali. Měl prasklou jednu plíci a otřes mozku. Každou chvíli mně sdělovali jeho stav, který byl pořád dobrý. Asi po třech hodinách se stav trochu zhoršil, ale ne moc. Ale pak už se jeho stav najednou začal více zhoršovat. Já jsem to hned volala manželovi. Nasedl do auta a přijel. Ale už cestou jsem mu volala zprávu od lékařů, že Petříček zemřel.

Stála jsem a nevěřila, že to může být pravda. Chtěla jsem ho vidět.

Přivezli ho a já jsem si říkala: „To nemůže být pravda, to přece nemůže tak skončit." Byla jsem u něho do té doby, než manžel přijel. Šeptala jsem Petříčkovi do ucha, aby se probudil, držela ho za ručičku a hladila po těle, dokonce jsem si i poslechla, jestli mu nebije srdíčko. Ale nic. Všechno bylo najednou úplně jinak. Svět se pro mě naprosto změnil, nevnímala jsem okolí, byli jsme všichni úplně beznadějní.

Trvá to dodnes. Není den, kdy bych neplakala a pořád si myslím, že je jen na výletě a že se vrátí. Pak si to uvědomím a.... Nemám slov.

Petříček byl hodný, kamarádský, má sestřičku, kterou měl od narození hrozně rád, moc si rozuměli. My jsme měli s Petříčkem hluboký a upřímný vztah. Říkal mi úplně všechno, od malička s ním nebyl žádný problém. Našli jsme jeho přihlášky na vysokou školu, výborně se učil, byl pracovitý, chodil na brigády.

Den na to, co umřel, jsem na tom byla dost špatně.

Večer jsem ho viděla, jak k nám přišel a strašně plakal. Ptala jsem se manžela, jestli ho nevidí, ale neviděl. Já ano, plakal a prosil, abychom mu odpustili. Museli jsme to říct nahlas. Pak jsem slyšela jen výdech a on zmizel.

Ale tutéž noc se objevil ještě u mých dvou sester. Obě mi volaly před půlnocí a nemohly tomu uvěřit. Já i Petříček jsme byli hodně citliví a tyto věci se mi stávají už asi dvacet let. Měli jsme takový dar, že jsme dokázali vnímat věci, které se stanou. Když se mi poprvé něco takového stalo, byla jsem dost vystrašená, ale už jsem si zvykla. Občas za mnou přišli i ti, co zemřeli.

Petříčka slyším skoro každý den, ale vidím ho jen zřídka. Pořád mě uklidňuje a říká, že je mu dobře a že je šťastný, abych nebyla smutná.

14 dnů před tou nehodou řekl své přítelkyni a mému manželovi, že se bojí svých devatenáctin, že se něco hrozného stane, že se bojí vyjít i z domu. Vždycky jsem vnímala negativní pocit, když se mělo něco stát. Ale tentokrát, jako by mi někdo zakázal to cítit, že to tak musí být. Pár dnů na to jsme s manželem našli jeho talisman, na kterém měl čerstvě vyrytý křížek. Zlomilo mě to úplně. Nevím, jak budu dál bez Petříčka žít. Naštěstí máme ještě Haničku, musíme žít pro ni, ale každý den jen přežívám, nežiju, jen opravdu přežívám. Nevím jak dlouho se to dá vydržet. Už jsem vysílená a život je pro mě šedý.

Hanka

Píši něco málo o Lukáši Fišerovi, zvaným Fíša či TurboFíša.

Od narození pospíchal. Narodil se v osmi měsících a jeho příchod na svět připomínal výsadek letadla, doktor ho jen taktak chytil, ještě že měl pupeční šňůru. Pak přežil pár situací, které mu daly nějaký čas k dalšímu životnímu úprku.

Ve dvou měsících v noci vdechl vyzvracené mléko, bylo to s ním na pováženou, ale naštěstí to odnesl jen oboustranným zápalem plic.

Ve třech letech mojí vlastní blbostí jsem ho nechala stát na židličce u otevřeného okna, bydleli jsme ve 3. patře v Mnichově Hradišti. Vařila jsem a když jsem se podívala, tak jsem viděla jak dvě nožičky zmizely nenávratně z okna. Letěla jsem k oknu s myšlenkou, že je konec. Držel se jednou ručičkou za takový dřevěný ráfek. Jednou rukou jsem ho vytáhla takovou rychlostí, jako by vážil 1 kg. Tehdy jsem si říkala, že už mě nemusí v životě potkat žádné štěstí, protože už mám vybráno.

To, že se mi ve čtyřech letech ztratil v Bílé labuti, kde si z přízemí odjel výtahem do 4. patra a tam teprve zjistil, že mu chybí maminka a začal řvát a nebo se ztratil u řeky Jizery, s tím, že jsme ho zoufale hledali a volali a on si vlezl do nějaké roury, kde se mu evidentně líbilo, to už byly prkotiny.

V pěti letech si zase vylezl na takový fukar na trávu a z něho spadl dolů na buben, co tu trávu podává - jen otřes mozku a naražená ledvina. Pak nějaké zapadnutí do stohu, že se nemohli s kamarádem vyhrabat a jistě spoustu dalších věcí, které jsem se ani nedozvěděla.

Pak přišla škola, hlavně od 4. třídy sportovka. To bylo ono, hodně sportovních aktivit. Šly mu dlouhé tratě. Pan učitel Fencl mu přezdíval: „Start - Cíl", protože jak rychle vyběhl, tak rychle doběhl, žádná taktika mu nic neříkala, nechtěl se zdržovat. Naštěstí se docela dobře učil a měl dobré sportovní výsledky a tím vyvážil nespokojenost učitelů s jeho chováním, které neodpovídalo školním řádům.
Když jsem se na třídní schůzce učiteli představila, tak ten vtipnější učitel při podání ruky řekl: "Upřímnou soustrast."

Po deváté třídě ho někdo doporučil na skákání. Volal mi Emil Franěk, ať ho přivedu. Asi po roce a půl mi ho raději vrátil s tím, že lépe dříve, než ho z letiště ponesou nohama dopředu. Vytvořil pár takových situací, že na to neměli nervy. Emilovi se nepodařilo osudu zabránit.

V 19ti -20ti letech měl období vzpoury proti celému světu i proti mně, ale vrátil se z vojny a tu svoji energii už vrazil do práce. Splnil si sen o Zásahové jednotce, začal zase skákat a měl Gábíka (tak říkal svojí Gábině). To už jsme pupeční šňůru spolu definitivně odstřihli. Doma vždy prolítl, když zjistil, že něco potřebuji, hned to zařídil. Někdy jsem říkala: "Pozor přijel revizor". To prolít zahradu, zjistil nedostatky, co schne, co je třeba opravit atd.... Rozdal instrukce a zmizel. Ale drželi jsme svátky, narozeniny a Vánoce, kdy jsme se sešli, to nepospíchal a oblažil nás špetkou toho humoru, který pak na druhou rozdával, když byl se svými kamarády.

Mimo jiné měl pět bouraček autem, ať už svoji vinou či ne, a já jsem se ho ptala, kolikrát se to ještě povede bez následků?

Nakonec zaplatil za svoji lásku k parašutismu životem 28.10.2005 ve svých 27 letech. Týden po imatrikulaci na UK, kde začal studovat Fakultu tělovýchovy a sportu a 14 dní před svatbou s Gábíkem, se kterou žil téměř 8 let.

Tak to je Luky.

I já chci napsat svůj příběh. Jmenoval se Matěj. Dítě z lásky zplozené, narozené po těžkém, 36 hodin trvajím porodu. Snad tam už to začalo?! V porodnici mu na svět pomohli zvonem, takže měl trochu křivou HLAVU, ale ta se do odjezdu domů krásně srovnala, že by nikdo nic nepoznal.

Byl krásný, velký, zdravý kluk, který brečel jen když měl hlad. Začali jsem si užívat, bylo to první vnouče mých rodičů, první synovec mých sourozenců, a podle toho se i měl. V deseti měsících začal chodit a říkat první slova. Dodnes ho vidím, jaká to byla atrakce pro zákazníky mojí mamky-seděl v nákupním košíku a říkal "čepice". Miláček všech.

Na roce měl svůj první úraz - spadl HLAVOU na konferenční stůl. Jeli jsme na šití, ale dostal jen mašličku. Po pár letech začal chodit do školky, my se přestěhovali, doma poháhal tátoj s rekonstrukcí. . . jednou mu pomáhal venku odhazovat sníh z auta, co bylo zaparkované pod strmou strání. Matěj vylezl na závěj asi 2,5 metru vysokou a spadl-zase přímo na HLAVU. Celou noc jsem nespala a pozorovala ho, jestli je v pořádku. Naštěstí tam byl ještě sníh, tak náraz trochu ztlumil.

Na Vánoce jsme mu oznámili, že bude mít sourozence, byl nadšený. Na kontrolu s ultrazvukem šel se mnou a paní doktorka nám oznámila, že ty sourozenci tam jsou dva. . . . Nejdřív trochu šok, ale pak nastalo období těšení se, vybírání jmen, pár dní jsem si poležela v nemocnici. Až se narodili kluci. Začal kolotoč kolem dvojčat, Matýsek chodil do školky, nejeli jsme už dva roky na dovolenou, nevadilo mu to, byl to rozumný kluk se kterým se dalo všechno krásně zvládat. Pomáhal mi jak jen mohl, na víkendy jezdil k babičce, aby si "odpočinul".

Kluci rostli, už se s nima dali dělat blbiny, byli to ocásci svojeho velkého bráchy. Ten se s nima nemazlil, bylo to období dost náročné na nervy. Od rána do večera lítali, zlobili, prali se. . . Jednou jeli na víkend k babičce všichni tři. Když jsem si pro ně přijela, mamka mi povídá: "dneska jsme málem přišli o Matěje" - krve by se ve mě nedořezal. I on vyprávěl jak jel na kole a napresoval se pod altán v parku, co stojí na podstavci metr vysokém. Jel na kole, rozjel se nestačil zabrzdit a HLAVOU narazil do podia. Odnesla to helma, kterou naštěstí měl. Pár dní mi trvalo než jsem se z toho vzpamatovala. Ty představy, že mě umře. . . . nevím co bych dělala, to musí být něco strašného, když umře dítě. . . . .

Matěj nastoupil do první třídy. Trochu zlobil, sem tam nějaká poznámka, než pochopil, že tohle není školka a o čem škola je. Milostné dopisy nosil od prvního dne. Miláček holek, ty se o něj praly. Měl k nim pěkný vztah, vyrůstal jen mezi holkama a tak nedělal rozdíly holka-kluk. Bráchové na něj čekali až přijde od autobusu, a celé odpoledne zase řádili. Přišli nádherné Vánoce s tolika dětmi to je radost. . . .

uteklo to jako voda, Velikonoce. . . . . A jednu sobotu si mamka pro Matěje přijela, že má slíbeno, že k nim pojede sám, bez kluků. Nebyli doma, tak se jí nechtělo čekat, ale já ji přemluvila. Matěj si vzal brusle, helmu a odjel s tím, že se zítra vrátí. . .

. . . už se nikdy nevrátil. V neděli telefon, že Matěje odvezl vrtulník. Nevěděli jsme co se stalo, já si ho představovala, nejhůř že má zlomenou páteř, že tam bude ležet ovázaný a já mu řeknu, že si letěl vrtulníkem. . . nikdy nezapomenu na ten výraz doktorů a tu filmovou větu-je nám líto, dělali jsme co jsme mohli. Venku stáli z televize čekali, že jim dáme rozhovor. . .

Doktor mi dal prášek na uklidnění, tak se mi ty další chvíle zdají, že jsme to celkem zvládli. . . moc si to nepamatuji. Všichni kolem brečeli, já seděla a koukala a nešlo mě pochopit, co se to stalo. . . . . o to horší bylo ráno probuzení. . . . . dozvěděli jsme se, že s babičkou byl u strejdy na zabíjačce a s klukama dělali blbosti, vozili se na vysokém heveru na auta. Matěj na něm stál, další kluk je chtěl rozjet, zvedák se skácel na zem i s Matýskem. Babička tam přiběhla, ale Matěj jen ležet, nehýbal se a z ucha mu začala téct krev. . . než přijela záchranka, tak ho zkoušeli oživovat, ale prý krev tekla z nosu i pusy. . . mamka říkala, že pak protočil oči a spadla mu ruka. . . . . v televizi ještě bylo vidět jak mu ve vrtulníku dávají srdeční masáž. . . . prý na něm nebylo nic vidět, žádné zranění. . . . . nastaly nejhorší dny našeho života, jak vysvětlit 2, 5 starým dětem, že brácha už nikdy nepřijde?

Bojovala jsem i s tím , že mamku nesmím odepsat, vyšetřováním se zjistilo, že za to nemůže. Vzhledem k věku se nepředpokládá, že bude stále pod dozorem, tohle prý bylo dvě minuty potom co zašla dovnitř. . . . nic jí nevyčítám, spíš sobě. Neměla jsem na něj tolik času, byla jsem věčně nervozní. . . . byl to osud? Mělo to tak být? Nevím. V každém případě náš život se změnil už nic nebude jeko dřív.

Matěj zemřel 6. 4. 2008 na úraz HLAVY, praskla mu lebka, když spadl na dlažbu.

Kateřina Hynková

Když jsem konečně sebrala sílu a napsala Matoušův příběh, jak mi doporučila kamarádka, podívala jsem se znovu na stránky Dlouhé cesty, přečetla si některé příběhy a něco mě zarazilo. Lekla jsem se, že by příběh mohl vyznít jako jakýsi podivný exhibicionismus, mně velice cizí. Musela jsem si ujasnit, proč jsem vše napsala. Důvody byly čtyři: 1. potřebovala jsem se z toho vypsat; 2. přála jsem si, aby se na Matouše nezapomnělo; 3. chtěla jsem poděkovat lidem kolem mě, kteří mi pomáhali a pomáhají, aniž o tom možná vědí; 4. mohla bych tak pomoci jiným pozůstalým a lidem kolem nich. První důvod zmizel napsáním, ulevilo se mi, aniž jsem potřebovala čtenáře. Druhý mizel postupně, vím, že na Matouše nezapomeneme a pro cizí zůstává i tak jen jedním z řady neznámých. Třetí lze vyřešit osobně, třeba i časem, navíc kdo např. z jeho kamarádů by hledal na těchto stránkách! Zůstal ten čtvrtý: kdyby trochu pomohl třeba jedinému člověku, protože sdílená bolest je o trochu menší – přestože v ní člověk zůstává krutě sám. Není to žádný návod, ten neexistuje, každý musí HLEDAT svou vlastní cestu, ale jedno opravdu pomáhá: snažit se komunikovat s okolím. A třeba zkusit se dívat (i na sebe) očima toho, který odešel jinam, a dělat, co by si přál. Vyšlo mi, že ho nesmím trápit svým žalem, že mám mít ráda ty, které měl on rád, že mám umožnit ostatním, aby mi pomáhali, i když je to někdy těžké i obtížné, vždyť člověk by se nejraději schoval. Ale také že si musím najít čas a být se svým smutkem sama (v klidu se vyplakat). A zároveň nedělat nic, na co sílu nemám. Dala jsem text číst několika lidem, tady je v té podobě, jak jsem ho tehdy napsala.

Matouš chodil celý červenec na brigádu. Na srpen si naplánoval volno, pobyt s přáteli na chatě, chtěl jet stanovat s dalším kamarádem, určitě randit se svou krásnou dívkou, pozvat o čtrnáct dní staršího bratrance do Prahy, navštívit babičku s dědou a uskutečnit spoustu dalších odkládaných návštěv a setkání. V pátek 1. srpna. měl první den volna a odjel se s přáteli koupat, prostě konečně mu začínaly prázdniny – a mě po několika letech plných práce čekala vytoužená dovolená. Večer jsem přišla domů z práce a rychle četla noviny, než přijde Matouš a dohodneme se, co mu uvařím. Místo syna přišli policisté – jen s informací, že v šest našli jeho tělo a víc nevědí, že mě bude kontaktovat vyšetřovatel. Pak odešli. Myslela jsem, že se v prázdném bytě rozletím na kusy.

Naštěstí přijeli moji přátelé a následujícího dne maminka s neteřinkou, neustále vyzváněl mobil, volali mi přátelé i příbuzní, všichni v šoku z toho, co se stalo. Pořád nechápu, jak je možné, že jsem to přežila. Od policie mě pak už nekontaktoval nikdo, těžce jsme ještě v ten páteční večer sháněli číslo na vyšetřovatele, ale ten se mnou zrovna moc souvisle nemluvil, z jeho informací jsem byla hodně rozpačitá, smysluplnější zprávu mi známí přečetli do telefonu ze sobotních novin. V pondělí jsem odjela vyzvednout věci a sepsat protokol, pak teprve se mohl zařídit pohřeb. Kontaktovala jsem jeho kamaráda, v úterý za mnou přišel i s druhým spoluplavcem. Tak jsem se dozvěděla, co se vlastně stalo: dopoledne se normálně koupali s celou partou, naobědvali se, odpoledne si zašli Matouš a dva kamarádi na druhý břeh na houpačky a skákali do vody, vždycky doplavali k břehu a tak se bavili. Zpátky se jim nechtělo obcházet vodní plochu po rozpáleném břehu, tak se rozhodli jezero (zaplavenou pískovnu) přeplavat. Po celou tu dobu mi policie dávala informace, že to bylo 50–60 m, kluci říkali, že méně, v oficiální zprávě policie uvedla, že ho našli v polovině té dráhy, tedy 12 m od břehu! Ale to je vlastně jedno. Plavali tedy postupně za sebou, Matouš jako třetí, když ti dva vylezli, divili se, kde Matouš je. Mysleli nejprve, že se vrátil, když nešel, vydali se ho hledat a až poté si připustili možnost, že se utopil, takže pomoc zavolali asi 30–40 minut poté. Mé mamince později doktor vysvětlil (a také mně další potvrdili), že v lomech, pískovnách, přehradách a všude, kde je hloubka, se zahřeje jen tenká vrstva vody. Pokud lidé plavou za sebou, ti první vyhřátou vrstvu odhrnou a vírem jde zdola studená vlna, která pak může člověka zahltit, takže prý ani nejlepší plavec nemá šanci a jde rychle ke dnu. Tím by se pak vysvětlovalo to, že kluci žádné volání ani cákání neslyšeli, také by si pravděpodobně něčeho všimli i další lidé, kteří byli na břehu. Utěšuje mě trochu naděje, že se snad dlouho netrápil. Navíc prý už po pěti minutách dochází k nezvratnému poškození mozku, takže ta prodleva vlastně nic neznamenala.

Moje milá neteřinka Lucka říká ve snaze mě utěšit: „Víš, že Matouš znamená Boží dar?“ Vím, a stále intenzivněji. Matouš byl moje vymodlené milované dítě, sedmnáct a půl roku jsem se o něj sama starala a snažila se ho vychovávat jistě ne dokonale, ale jak nejlépe jsem dovedla. Matouš byl šťastný, zamilovaný, dařilo se mu, a také já už byla trochu klidnější, že se do pár let vyhrabeme z dluhu za byt a že mu konečně koupím i nějaké věci, které by rád měl, ale já mu je dopřát nemohla. Vždyť také proto začal chodit na brigádu, aby mohl posedět s přáteli, zajít do kina. A také se těšil, že mu třeba vyjdou dobře testy a už nebude muset držet bezlepkovou a bezmléčnou dietu... Pro mě byl tou nejlepší částí mého života, to on mě vychoval, s ním jsem vyrostla, tolik jsem se snažila, aby se naučil stát pevně a rovně v životě, a zatím po jeho smrti mě zaskočilo, jak moc jsem se o něj opírala a opírám já.

Zpočátku je člověk v úplném šoku, po pár dnech nějak otupí a mechanicky dělá různé nutné věci, zařizuje pohřeb, mluví s kondolujícími. Samozřejmě že tělo nějak selhává, spát nelze ani s práškem na spaní, skoro není možno polykat, dýchat, brní ruce, nohy, člověk dostává křeče a připadá si jak na houpačce, za vodní clonou… Celá rodina je ochromena tou strašnou skutečností, člověk se zdráhá uvěřit, ptá se, proč právě on, proč jsem raději nezemřela já?? Po návratu domů jsem nesnesla pohled na jeho věci. Naštěstí jsem první tři týdny nebyla sama: zpočátku s rodinou na venkově, po pohřbu se mnou sestřenka uklízela a zařizovala, co bylo potřeba, přišly také přespat kamarádky. Stále se mi všechno promítá v hlavě, po tisící si přehrávám poslední den, to ráno: loučili jsme se, říkala jsem mu, ať na sebe hlavně dává pozor. „Neboj, vždyť víš, že umím plavat,“ ujišťoval mě. A stále dokola se vrací otázka Proč? Dokonce i ve snu: myjeme s maminkou hory nádobí po nějaké hostině a já pláču, opřu si hlavu o její záda a naříkám, proč mi zemřelo dítě, které jsem měla tak ráda, a děti, které nikdo nechce, žijí?

Samota v bytě je nesnesitelná, přesto postupně pominuly i záchvaty paniky a křečovitého pláče, ale stále a stále přicházejí okamžiky, kdy člověka zaplaví vlna lítosti: zprovozňujeme jeho počítač a nacházím fotky, i dvě s jeho mile vyhlížející slečnou s hodnýma očima a jemným úsměvem, asi s tou, která při pohřbu tolik plakala, že i já, otupená práškem na uklidnění, jsem si jí všimla. Matoušův mobil zapne můj synovec, čtu jen poslední sms, je právě od té slečny, a je to snad ten nejkrásnější vzkaz, jaký může být, jenomže už zůstane poslední. Dál nic číst nechci. Říkám Kubíčkovi, ať všechno vymaže, nebudeme vstupovat do sféry, která patřila jen Matoušovi. Přesto ještě jednou toto rozhodnutí poruším: najdu jeho stránky na internetu a přečtu pár vzkazů, které psal přátelům a které napsali přátelé jemu, když už byl po smrti. A opět před těmito mladými dojatě smekám, už jednou mě neuvěřitelně příjemně překvapili, když mi dvě skupinky jeho přátel a Kuba pomohli vybrat hudbu na pohřeb (My immortal, Sleeping Sun a v závěrečné Faith Hill-There You´ll Be slova: „Jsem šťastná, že jsem měla to požehnání mít Tě ve svém životě…“); říkám si, že měl dobré přátele a že byl dobrý kamarád. A syn; tak strašně mi stále chybí, kamkoli jdu, vzpomínám, a některé vzpomínky se mi vrátily v takové intenzitě, že se ten smutek skoro nedá vydržet.

Po návratu do práce mi kolegyně vyprávěla sen, ve kterém jdeme poklidně úvozovou cestou. Napadlo mě: tak uděláme výlet, alespoň lépe přežiju 21. září, kdy má svátek. A spontánně vyberu cíl: Svatý Jan pod Skalou, je to nádherné místo, určitě by se mu líbilo. Alespoň se zabavím přípravou, rozesíláním pozvánek… Matouš byl veselý, přátelský, chci, aby výlet byl v jeho duchu: připisuji tedy, že doporučuji konzumaci jídel, která měl rád, než musel držet přísnou dietu: hermelín, řízky, medovník… A přeji si, aby se z výletu stala tradice, a také tajně doufám, že se na Matouše nezapomene. Opravdu je zvláštní, jak jeho další přátelé, s nimiž chodil na aikido, zapadnou mezi několik skupinek přátel mých. Výlet mi dal neuvěřitelnou sílu, i když stále ještě doma pobrekávám, občas se neovládnu i na veřejnosti. Díky té energii jsem mohla za Matouše poděkovat ve svém církevním sboru.

Po Matoušově smrti jsem si řekla, že mu zasadím strom, ale nevěděla jsem, jak přesně to udělat, aby byl vhodně vybrán a umístěn. Pak jsem hlídala štěně u rodičů a ve snaze něčím přehlušit zoufalý smutek jsem pustila televizi, v nějakém dopoledním pořadu. Právě vysílali o akci „Adoptuj strom“ a odkazovali na Nadaci partnerství! A hned bylo jasno: na jaře příštího se tedy bude sázet hned pět stromů pro Matouše.

I když žil Matouš jen krátce, zaryl se hodně hluboko do srdcí několika lidí, jeho smrt dokonce zasáhla i ty, které jen potkával. Tolik mě těší, kolik lidí na něj hezky vzpomíná a kolik lidí ho má rádo; snad právě v tom lze nalézt naději: lásku přece nemůže smazat žádná smrt.

Ráno, když se probudím od té tragédie, neustále si myslím, že to nemůže být můj příběh, že se to nestalo mně, že je to jen zlý sen, ze kterého procitnu... Potom, když mluvím s Peťulkou u jejího hrobečku, prosím ji, aby mně dala zprávu, že je jí dobře, děkuji, že jsem měla možnost vychovat tak krásnou ženu, která vystudovala vysokou školu, s čistým charakterem, pozitivní a  veselou, která dozrála a byla mojí nejlepší kamarádkou, stejně tak jako pro svou starší sestru Karolínku. Opravdu mně svěřovala všechno, svoje problémy, smutky a já byla také ta, které posléze děkovala za sílu, kterou jí dávám, jak ji podporuji.

Na druhé straně si ale chtěla všechno „jakoby prožít sama". Vdávat se 29. 9. 2007 nemusela, ale za asi půl roku mně přiznala, že její partner to moc chtěl. Ona sama si bez zkušeností s takovým člověkem neuvědomila, že to vlastně bylo chorobné – chorobná láska, chtěl si ji přivázat sňatkem a poté ji chtěl donutit k dítěti. Byl to introvertní osamělý, primitivní člověk, psychicky nemocný, bez zázemí a přátel, Peťulka byla pro něj „celý svět". Když studovala a bydlela s ním, nikam nechodili, byli mladí, nikdo jsme to v rodině nechápal. Žili v hrozné situaci, u jeho matky – trošku opožděné ženy, která měla v bytě i  přítele – ten dost popíjel, takže si museli zamykat pokoj, aby jim nekradl věci a peníze apod. Potom se odstěhovali do domečku, který dali jejímu manželovi babička s dědečkem. Nebyl to domeček, byla to ruina!

Měla jsem o ni strach, že jí tam něco spadne na hlavu a on se snažil tu ruinu opravovat. Peťa nastoupila do práce a začala procitat, poznávat nové lidi, jak žijí a  jak žije ona sama. Její manžel byl agresivní a já už asi od dubna měla strach, že se něco stane, když jsem od ní věděla, že rozbíjí nábytek, když jeho sex není denně uspokojen. Peťa tahala stavební materiál sama a uklízela po stavbě, vařila, pekla, prostě byla tam pro všechno dobře připravena.Zhruba od dubna letošního roku ale nastalo období, kdy ji psychicky týral, nesměla na školení od firmy, citově ji vydíral a ona se pomalu rozhodovala, co dál. Nabádala jsem ji k tomu /což si budu celý život vyčítat/, že je to její manžel a že mu musí pomoct, stát po jeho boku! Doporučila jsem jí pomoc v podobě psychologa pro jejího manžela, což vyhledal a 2x tam s ním i Peťula byla na sezení. Ale manžel byl agresivní dál a rozbíjel doma věci. Chodili k sexuoložce – k doktorce Fikarové. Ta ale byla zřejmě bez zkušeností. Když jí vyprávěli o problému s jeho nadměrnou sexualitou, řekla mu, že má sama tentýž problém a že doma buší do pytle, když to na ni přijde!

Měla jsem velký strach a prosila Péťu neustále, aby manželovi nic přímo neříkala, cítila jsem podvědomě nebezpečí z jeho strany, měl něco zlého v očích!!!

Ten osudný víkend byl 10. 8. 2008. Dne 7. 8. 2008 u mně Peťa spala a o všem jsme si povídaly a už před tím jsme jí s její starší sestrou uklidnily, že jí pomůžeme. Karolínka – její sestra – by si  vzala úvěr na byt, splácela by ho a Peťula by mohla být sama, před tím by ale bydlela u mě, protože je u mě dost místa. Peťa mně ještě v sobotu 9. 8. volala a já ji znovu říkala, aby zatím nic neřešila. Řekla mně jen, že neví, jak dlouho to vydrží. V neděli mně napsala SMS, kde mně sdělovala, že to manželovi řekla, že se od  něj odstěhuje, ale dala prý mu ještě šanci.

Moje zděšení bylo velké, ihned jsem jí odpověděla, proč mu to říkala, že se  naštve a něco jí udělá! Tu SMS mám uloženou v mobilu, nevím, proč jsem ji nevymazala. To bylo asi v 18 hodin a ve 23 hodin byla už podle policie mrtvá.

Budu si vyčítat, že jsme ji nepřesvědčili, aby od něj odešla tajně – prostě mohli jsme tomu zabránit!!! Teď je nenávratně pryč a já to nemůžu unést, moc to bolí, moc mi chybí a já nevím, jak dál. Jsem prázdná, spálená, bez budoucnosti, negativní vůči ostatním, protože vím, že mně nikdo nerozumí. Jsem prostě sama...

Denně se u jejího hrobečku ptám, proč mě neposlechla, proč riskovala, ať mně dá znamení, že jí je dobře. Ale nic nepřichází a já si  vyčítám, co všechno jsem mohla udělat. Její přátelé ji chtěli ten večer vyzvednout, ale ona nechtěla, věřila mu a vůbec nečekala, že by ji zavraždil. Chtěla si to vyřešit vše sama. Neměla moc krásný život v tomto svazku, trpěla, ale nechtěla přidělávat starosti svým nejbližším. Myslím si, že ji i mlátil. Její kamarádka z firmy mně později řekla, že viděla na Peťulčině těle, když byly s firmou na školení a spaly spolu v hotelovém pokoji, modřiny. Ten osudný večer komunikovala do skoro 22,20 hodin s kamarádkou e-mailem.

Dle policie od něj dostala několik bodných ran, jedna zasáhla srdce a  měla i řezné rány, to znamená, že se bránila. Potom se on polil hořlavinou a  zapálil!

Trest pro něj byl příliš nízký!!!!

Libuše

Deprese, úzkost, pocit méněcennosti, to vše prožíval můj bráška Tomáš. Nebudu však předbíhat a pokusím se přiblížit trochu víc náš smutný příběh.

Asi před 8 lety jsme si začali všímat změny chování mého brášky, mysleli jsme si však, že je to jen nějaké špatné období. Po návštěvě u psychiatra a vykonání psychologických testů nám bylo sděleno, že Tomča trpí nemocí, o které jsme neměli ani tušení – schizofrenií. Nemocí velmi vážnou a v mnoha případech nemocí obtížně léčitelnou. Nemohli jsme vůbec pochopit čím to bylo způsobeno a hlavně jsme nevěděli, jak to bude dál!

Roky utíkaly a nemoc zůstávala, Tomča trpěl depresemi, kdy odmítal celý svět i rodinu, zůstal uzavřený v pokoji a odmítal komunikovat. Odmítal i léčbu. Tím, že byl v plném invalidním důchodu si uvědomoval, že se liší od svých vrstevníků, svých kamarádů. Svoji vnitřní bolest začal utápět v alkoholu, který mu pomáhal se povznést nad tím vším a nepřipouštět si, že on je jiný. Celou rodinu to strašně trápilo, byli jsme bezmocní. Nejvíc tím samozřejmě trpěla maminka, která jen těžko nesla, že její syn se takto ničí.

V roce 2000 byl bráška hospitalizován v psychiatrické léčebně v Bohnicích, kde strávil jeden měsíc. Nevím, zda mu tato léčba pomohla, denně byl dopován léky, byl odulý a zcela otupělý s nízkou koncentrací. Bohužel se tím nic nevyřešilo, i po propuštění maniodepresivní stavy trvaly nadále. Bylo to hrozné, vyčerpávající! Opět hledal oproštění se ze své bolesti v alkoholu. Kombinace léků, alkoholu, nevhodné stravy, nulového pohybu způsobilo to, že srdíčko tíhu jeho počínání a hospodaření se svým zdravím neuneslo a zradilo ho v jeho tak mladém věku (25 let).

Vím, že bráška neskutečně trpěl, my trpěli s ním! Trpěli jsme všichni a trpíme stále, že byl takto zmařen jeden mladý život! Není dne, abych na něj nemyslela a neřekla si: „Bráško můj milovaný, mám tě moc ráda a tolik mi chybíš!“ A proto udělám vše, aby moje maminka měla ve mně oporu, protože si to zaslouží a hlavně ji mám moc ráda!

sestra Danča

Ivan se narodil 10. 4. 1983, bylo mi 24, končila jsem studia VŠ a byli jsme moc šťastní. Narodil se v neděli, byl chytrý, krásný, zdravý, všechno se mu  dařilo. Měl hudební a výtvarné nadání, maloval, hrál na kytaru, po gymnáziu šel studovat biochemii do Prahy. Šest let chodil s dívkou Zuzankou, studentkou architektury, v lednu 2007 se zasnoubili. Druhého syna máme těžce postiženého od narození v ústavu, oba rodiče mi zemřeli. Po všech těchto bolestech jsme s Ivanem a jeho Zuzi prožívali krásný čas a já jsem myslela, že se mi už nemůže nic zlého stát. A to jsem se mýlila.

V roce 2005 odjel Ivan studovat na univerzitu do Stockholmu. Po návratu, 10. 4. 2006 v den svých narozenin, mi ze zápasu volejbalu volal, že čurá krev. Z neurologické ambulance v Opavě nás ihned poslali na urologii do Motola, kde mu 21.4. 2006 docent Kawaciuk vyoperoval ledvinu s 2 kg nádorem.

Ivan vše nesl velmi statečně a dal se do boje. Následovala léčba v Masarykově onkologickém ústavu v Brně, imunoterapie, po ní metastázy neustoupily, dostal lék z klinické studie. Statečně snášel utrpení z vedlejších účinků léčby, při tom stále studoval.

18. 1. 2007 vyšetření ukázala progres nemoci, přišlo nechutenství, zvracení, nesnesitelné bolesti, úbytek váhy, v březnu hospitalizace v opavské nemocnici. Po návratu z nemocnice 9. 3. 2007, kdy už téměř nechodil a výsledky ukázaly metastázy v páteři, jsem zůstala doma. Ve škole za mě učili kolegové, oni i děti mi často psali, naučila jsem se dávat kapačky, Zuzi píchat injekce. Zůstala se mnou doma a všichni tři jsme se o Ivana stále starali, manžel mu celé dny četl pohádky a příběhy z dětství, vyprávěli jsme si, spali jsme všichni spolu.

Ani na chvíli jsme nepřestali doufat, že se stane zázrak a Ivan ráno zavolá – mami, já mám hlad. Ivan byl nesmírně statečný, jsem na něho moc pyšná. Bylo to nádherné děcko, které vyrostlo v mladého muže, kterého měl každý rád. Šířil kolem sebe radost a klid, člověk mu chtěl být stále nablízku, jaké teplo vyzařoval. Napsal spoustu básní a textů, uměl krásně zpívat, doprovázel mé žáky při výtvarných akcích na kytaru, hodně cestoval a hodně toho věděl.

Musím říct, že z toho všeho teď čerpám sílu. Nesmím ho zklamat. On byl dar, bylo mi dopřáno vedle něho být a vidět ho, jak rostl a všichni ho měli rádi. Nechci psát o bolesti. Ta je tak strašná, že stačí málo a sežrala by nás. Vím, že se jí nesmím poddat, Ivan by si to nezasloužil.

Odešel 6. 5. 2007 v neděli v noci, bylo mu 24.

Vrátila jsem se hned do školy učit, ale byla jsem tělo bez duše, absolutně závislá na manželovi a jeho síle. Pak jsem odjeli, potom vymalovali a předělali celý byt, dřeli na zahradě, začala jsem zase malovat obrázky.Po vánocích to na na mne celé spadlo znovu, stále jsem plakala. Začala jsem znovu chodit k paní psycholožce, léky jsem odmítala. A ta mi řekla – je to na vás, s tou bolestí se musíte naučit žít. A tak se snažíme.

Mám nádhernou práci, hodné kolegy, pár přátel, kteří nám pomáhají. A také dva psy, kteří jsou vlastně první pomoc. Musela jsem ráno vstát a jít s nimi na procházku. Paní Olinka Hudečková mi řekla, že v každém dítěti, kterému se ve škole věnuju, bude kus mého Ivana. Posleství nechal ve svých básních, v Zuzance, která má jeho gesta a jeho slova, v lidech, kteří na něho vzpomínají s láskou. Myslím si, že si musí člověk pomoct sám. Že bolest přejde, že čas to spraví, je nesmysl. Snad pomůže, když si člověk uvědomí, že je hodně utrpení. Zdá se mi, že až příliš. Zároveň to utrpení dává nadhled. Nic mě v mém životě neštve, mám jasno. Vím, co je důležité. Lidská sounáležitost, laskavost, pomoc druhým.

Přečetla jsem si příběhy z Vašich stránek na doporučeni poradny a mohu říci, že když jsem zjistila, že nejsem sama na tu hroznou bolest, která mě již několik let sužuje, tak je mi lépe. Teď již vím, že dobře mi nikdy nebude, ale pokusím se znovu žít, protože do teď jsem po smrti svého syna pouze existovala. Tak, jak píší ostatní maminky, jsem podobně toto prožívala i já. Synův život vyhasl 10. srpna 2001 v 10 hodin dopoledne ve vojenské nemocnici Střešovice. Umřel sám, nepustili mě k němu, po 10ti dnech po autonehodě, na otok mozku.

Já jsem pořád reagovala vznětlivě, chtěla jsem zmlátit i pana primáře, nemohla jsem pochopit, proč mu nepomohou. Ještě když jsem ho viděla v nemocnici v Budějovicích, vypadal, jako když spí. Já jsem všechnu tu bolest prožívala sama, nepustila jsem k sobě nikoho, aby mě objal. Chtěla jsem syna vzít domů a rozloučit se a ani nevím, kdo tenkrát rozhodl jinak. Nechali jsme ho spálit, což jsem také nechtěla. Jak to, že jsem to dopustila, nevím.

Nějaký den po pohřbu jsem strávila v psychiatrické léčebně a posléze mě odvezla sestra mého bývalého manžela. Ten přišel na pohřeb s přítelkyní a tvářil se, jako když se ho to netýká, přitom v rakvi ležel jeho obraz. Chtěla jsem ho zabít. Několikrát jsem ležela na kolejích, ale když se vlak blížil, tak jsem utekla. Nenašla jsem ani odvahu jít za svým synem. Měla jsem a pořád ještě trochu mam pocit, že nemám právo na život, když tu není Edík.

V roce 2004 jsem po nějaké jiné životní situaci, již si nepamatuji jaké, vzala auto a chtěla jsem tu jeho zatáčku vzít rovně. Nezdařilo se. Kousek před jsem dostala smyk a napálila jsem to do jiného auta. Byla jsem dost těžce zraněna, ale přežila. Naštěstí se tomu pánovi v protijedoucím autě nic nestalo.

Teď jsem pochopila, že to tak asi muselo být. Mám nádhernou vnučku od dcery. Vidíte o čem píši. Původně jsem chtěla jenom sdělit, že tu byl jeden bezvadnej kluk, jako z obrázku a chtěla bych vykřičet do celého světa, že je to nespravedlivé, že už tu není. Také jsem si přála po jeho smrti konec světa a jiné věci, za které se stydím, ale takhle to bohužel prožívám. Držte mi pěsti, všichni, co jste tím prošli, abych to také, jako Vy, zvládla. Byl tady, dal mi mnoho, ale už nikdy neuslyším:

"Kde jste kdo, haló, mami, jsem doma..."

Darina Samcová

Ve chvíli, kdy beru do rukou tuto knihu, abych napsala svoji bolest, si vybavuji, že jsem ji dala před 3 lety synovi Jiříkovi k vánocům, aby si do ní psal své prožitky – smutné i veselé. Je úplně čistá, není v ní nic. Bylo by lepší, kdyby bylo? Nevím.

Uvědomuji si právě tento dnešní večer. V domě je ticho, jen nahoře v pokojíčku někdo hraje krásně na kytaru. Je to kamarád druhého syna Martina, taky Jirka, zvláštní.

Nořím se při tom do hlubin loňského roku a období okolo 26. srpna 2006. Vše se vybavuje do posledního detailu. V hlavě se nám tento film odvíjel snad miliónkrát.

Když začínal rok 2006, můj manžel Jirka říkal, že to bude pro mnoho lidí rok zlomový. Měla jsem mu trochu za zlé, proč to říká. Netušila jsem však, že naše rodina toho bude mít po celý rok dost a dost. Kde se to zase dočetl, kdo to předpověděl? Zase ty nějaké knihy o esoterice, duchovnu, životě, životě po smrti, smrti… Ironie života, ten rok jsme buď někde na oslavě nebo na rozloučení.

V květnu 2006 šel manželův otec na operaci, prý cévní příhoda. Po operaci nám bylo sděleno, že se jedná o nádor, který roste velmi rychle a nedávali otci žádnou naději. Po asi 2 měsících si ho rodina vzala domů. Péče o něho byla náročná, psychická zátěž pro celou rodinu. Kdo to zažil, nemusím vyprávět.

Během té doby nám zemřel strýc, byl to bratr manželovy matky. Alespoň pozitivní bod v tomto roce nás čeká - 1. července svatba neteře. Těšíme se, bude to krásný den, pomáhám jim s přípravami. Přišel ten očekávaný den. Druhý strýc zemřel ráno náhle. Není toho nějak moc, táži se sama sebe? Uvědomuji si nyní při psaní, že nás čeká ještě jeden a netuším, že dva, ani o tom mluvit nechci, zatlačuji to, jak nejhlouběji to jde.

Sestřenice nás pozvala na 60té narozeniny. Prý musíte přijít všichni. Řešili jsme, kdo zůstane s dědou, potřeboval péči a dohled 24 h denně. Pro babičku to byla chvíle, kdy si mohla taky oddechnout. Domluvili jsme se  se synem Jiříkem, stejně s námi nechtěl jet. Byl bez nálady, rozešla se s ním dívka. Později večer se s ním měla vystřídat neteř.

Tolik se mě tam nechtělo, v poslední chvíli jsem chtěla vystoupit z auta a být doma. Dnes vím proč.

Bylo krásné pozdní odpoledne. Ve 20:00 se náhle zatáhlo a ve 20:10 strašlivě zahřmělo, začalo pršet. Přemístili jsme se do domu hostitelky, nějak jsem tam neměla stání, chci domů. Vydržím to ale, i ostatní si chtějí odpočinout, povídat. Přijedeme před půlnocí domů, ihned k dědovi, jak mu je. Neteř je tam, s Jiříkem se vystřídali. Prý si několikrát ověřoval, jestli bude u dědy. Jdeme do našeho domu, bydlíme vedle. Jdeme se podívat k Jiříkovi do pokojíčku. Není tam, asi šel za kamarády. Chápu ho, je sám a smutný. Trochu jsem mu to tady předělala. Nové povlečení, některé věci pryč. Bydlel tu se Šárkou 2 roky. Říkal, mami, já tu nemůžu ani spát. Nabízeli jsme mu, ať se přestěhuje zpět do pokoje k bráchovi Martinovi – říkal, že zatím ne. Jdeme taky spát, nemůžu spát, nějak se mlátím, manžel taky, asi jsme se přejedli na oslavě. Je to divné, normálně cítím jiné tlaky a teď mě bolí na solar plexu. Ráno se probouzíme se slovy, že jsme ani jeden neslyšeli cvaknutí dveří, že by přišel Jiřík domů. Rodiče to všichni znají, že ten pocit, když se  vrátí dítě domů, byť k ránu, pak teprve usneme tvrdě.

Uvažuji, možná zůstal spát u kamaráda, lepší než aby jel domů, když třeba pil pivo. Někdy to tak dělal. Čekáme ho na oběd, na večeři… Večer se zastaví jeho kamarád, jestli nevíme, kde je. Nevíme a nějak začínám nervóznět. „Kdybys Jardo cokoliv věděl, hned ho pošli domů,“ říkám mu. Slibuje a vyměňujeme si telefonní čísla. Jiříka ten rozchod hodně změnil. Mluvili jsme s ním o tom, že jsme všichni měli první lásku, vzpomínáme na ní. Odpovídal jen, „Já už nikoho nebudu milovat tak, jako Šárku“. Někdy plakal, byla jsem ráda, šlo to ven. On na povrchu chlapák, který mi pomáhal a uvnitř velký citlivka. Hladila jsem ho po tváři každé ráno. V červenci mu bylo 21 let. Když jsme mu gratulovali, tak jsme říkali, že už je plnoletý i v USA a má život ve svých rukou…

Jsem hodně nervózní, něco je špatně. Posílám mu SMSky, telefon nezvedá. Asi nechce s nikým mluvit, až si to zapne, přečte si alespoň tu SMS. Už v týdnu mi to tak udělal. Jirko, sakra, nezlob mě. Přesto jdeme spát. Budíme se celí zmlácení. Jdeme do práce – zavolám do jeho práce, jestli dorazil, domlouváme se tak s manželem. Volám tam, v pondělním shonu mi někdo v telefonu sděluje, že je v práci, viděli ho. To se mi ulevilo, volám ihned manželovi a sděluji mu to. Asi za hodinu teprve volám domů druhému synovi a sděluji mu to také. „Počkej mami“, přerušuje mě, „byli tu z Jirkovy práce, prý tam není“. „Jak to, to mi neříkej“! Sakra, ty kluku, to mi nedělej. Já vím, že jsi smutný, ale jsme tu my. Bude zase dobře.

Odpoledne jdeme za kamarády, vyptáváme se. Prosíme je, aby mu zavolali, možná jím by mohl telefon zvednout. Nedaří se, všichni nám potvrzují, že byl moc nešťastný. Stmívá se, jdeme se se synem Martinem projít. Uvažujeme, kde by tak ještě mohl být? Kam se máme vypravit? Vzpomínáme, kam chodil, když byl menší, měl jedno místo, chodíval tam s dědou a naším psem Britou, na západ sluníčka. Už se ale setmělo úplně, tak to vzdáváme. Místo toho jdeme na policii v našem městě. Bohužel se tam nemůžeme dozvonit, nikdo tam není. Zkusíme to za hodinu, zase nic. Uklidňujeme se tím, že kdyby se někde něco stalo, tak nám to snad přijdou oznámit.

Přesouváme policii na ráno. Jdeme spát, nespát. Prohledáváme pokojíček. Nacházíme dopis na rozloučenou. Ne, ne, nevěříme. Jedeme na Policii do Liberce, ujme se nás kupodivu velmi empatický muž. Sdělujeme mu vše a dáváme dopis s našimi obavami. Pořád ale věříme, že je to nějak jinak.

Po hodinovém výslechu jeden muž odešel, vrátil se asi za ¼ hodiny. Ten muž, který tam zatím s námi seděl říkal, doufám, že se to vysvětlí, syn se najde a bude vše v pořádku. Přišel druhý muž. Přináší zprávy z hlášení této noci. V okolí Hodkovic se našlo tělo mladého muže, které odpovídá vašemu popisu… Již v prvních slovech je mi vše jasné, ale nechci tomu věřit, třeba je to jinak. Tlak mi jde od nohou do hlavy, nic neslyším, nechci nic slyšet. Podíváme se s mužem na sebe, polknu, hrdlo mám sevřené. „Co se stalo?“ Ukončil život střelnou zbraní. Panebože, potápím se, nohy mi vibrují, chce se mi utéct, nemůžu, jsem jako přikovaná, brečím v křeči. Sedíme tam jak dvě trosky a oni to všechno sdílí s námi, klobouk dolů. Muž po chvíli pokračuje dál, byla to vyrobená zbraň, střela do solar plexu, netrpěl, byl mrtev ihned. Zase se na sebe díváme, hlavou jdou myšlenky, tak vidíš, tak moc šikovný byl, že si tu zbraň vyrobil sám. Je to hrozný. Co teď bude dál, co se bude dít? Vytrhne nás opět muž, „musíte jet na identifikaci“. To přeci po nás nemůžou chtít! Vedou mě do auta, jedeme do krematoria. „Já tam nemůžu, zvládneš to sám Jirko“, „ano“, odpovídá manžel. Já zůstávám v autě s jedním mužem a manžel jde s druhým. Stále v této chvíli si ještě myslíme, že je to jinak. Za chvíli slyším křik mého muže, utíkám pryč, nemůžu tu být. To není možné.

Policie nás veze domů. Sdělujeme to synovi Martinovi. Nechápe, „počkej, to já už nemám bráchu, kde je, chci ho vidět?!?!“ Policie ho ochotně odváží se na něj podívat. Jedou ihned, aby to stihli, než půjde na pitvu. Musí, aby se vyloučilo cizí zavinění. Nevím, jestli to chci, proč to musí dělat? Je to jen tělo, schránka, duše je jinde, možná tady s námi. Stále prší, jako kdyby tady kolem lítal, neuklidněn, duše, která odešla násilím. Ty kluku, najdi klid.

Sedíme doma, nejsem schopná ničeho. Posílám neurčitou SMSku mé nejlepší kamarádce. Volá ihned zpět, chce vysvětlení, nevěří. Nemůžu mluvit, hrdlo sevřené. Jen pláč se dere ven. Martin a Jirka volají mé sestře, příbuzným. Jedeme k mojí mamince. Jak jen se mi to nechce jí říct. K mé tetě, se kterou máme krásný vztah, bydleli jsme u ní 8 let s celou rodinou. Voláme přátelům do Holandska, byli tu před 14 dny a s Jiříkem se loučili. Za hodinu volají zpět, „sedáme do auta, večer jsme u vás“. Nevím, není to nebezpečné. Já nejsem schopna myslet. Celou tu dobu s námi jezdili po zařizování, stáli v pozadí a drželi nás, když bylo třeba.

Všichni si mysleli, že jim chceme oznámit, že odešel děda Jiří Roubínek, ale ne to je náš SYN JIŘÍ ROUBÍNEK!! Voláme také Šárce, bylo to přání Jiříka v jeho dopise.

Muž od kriminálky je s námi neustále v kontaktu, vysvětluje, co chceme vědět a dává informace, které získal.

Honí se nám hlavou všechno možné. Vyčítáme si, co jsme udělali a neudělali. Jak to, že jsme nevnímali, že má tak OBROVSKOU BOLEST. Jdu do pokoje, nasávám jeho vůni z oblečení, jeho mikina, kterou měl rád, tohle, tohle… Postupně nalézám všechny věci věcičky, které kdy dostal, nic nevyhodil.

Aniž bychom se na tom domlouvali, ptáme se jeden druhého – byl to LIBOR? Libor byl manželův bratr, který se také sám rozhodl odejít ze života v 15 letech. Přišel zase k nám, měli jsme se poučit, něco pochopit? Dokázali jsme v tomto světě bolesti, pochopit jeho cit? Prodloužili jsme ten pobyt tady o dalších 6 let? Tak přeci jsme něco dokázali. Zodpoví mi to někdo někdy?

Bylo nám s Jirkou jasné, že se to stalo ve chvíli, kdy zahřměl hrom na té oslavě, od té doby pršelo – 26.8.2006. Jakoby nebe plakalo až do pohřbu. Nevím, jak nazvat pocit, který jsem měla, když jsem se dozvěděla, že se to stalo na místě, které jsem popisovala, kam chodil rád s dědou. Pocit, že mu tam bylo dobře, vrátil se do klidu. Ještě, že jsme tam nešli, akorát bychom ho tam našli a opravdu nevím, jestli právě ten okamžik bych chtěla zažít. Ta policie, na kterou jsem se u nás ve městě nemohli dovolat, byla v té době na tom místě. Ohlásil to muž, který již delší dobu viděl z dálky na tom místě auto a nezdálo se mu to. Myslel, že je kradené.

Opět realita, měli bychom jít asi zařídit pohřeb a parte. Jirka přináší knihu básní Jiřího Wolkera:

Po ránu, na louce, v létě

po kvítku vztáhnu se nejmenším.

zašeptám, až se obejmu s ním:

„Chlapečku bosý,

nebe dlaň o tebe opřelo si

kapičkou rosy,

aby nespadlo.“

Bulím. Co jiného, to je ono, chudáček, vždyť tam na té louce tak ležel, pršelo na něho a my to nevěděli. Skličující pocit.

Pohřeb bude v sobotu v kostele Sv. Prokopa, kde byl pokřtěn a pohřben bude do země, na tom se shodujeme. Zem ho přijala a přijme dál. Je to tělo, duše je jinde. Snad, doufám, chce se mi to věřit, dejte mi někdy znamení.

Vybíráme hudbu – v kostele Andrea Bocelli a u hrobu Elvis Presly, toho měl rád. Přijela Šárka a pomáhá nám ji vybrat. Nezlobíme se na ni, je nám to jen líto, však ona to taky má těžké. Vzpomínej na něj v dobrém, na hezké chvíle, které jste spolu prožili. Při spuštění do hrobu bude hrát It´s now or never. Intuitivně jsme dále vybrali Are You Lonesome Tonight, Can´t Help Falling in Love, The Girl of My Best Friend. Ale do jakého hrobu, vždyť my žádný nemáme, musíme ráno na radnici, strašný, chodíme po hřbitově a hledáme místo. Tak tady budu jednou ležet taky já. Už vím, že se nebojím smrti, protože se shledám s tebou, ty můj kluku.

Nejsem schopna chodit za dědou, dohodli jsme se, že při jeho bolesti mu nebudeme dělat bolest větší. Dokážu jen na něj kouknout, vzít ho za ruku a už se mi derou slzy, musím pryč. Má občas světlé chvilky. Asi za 14 dnů se zeptal Jirky – „kde je Jiřík?“. Manžel odpovídá, „brzo ho uvidíš, neboj“. Děda na to, že se pořád tváří nějak divně a něco mu tají. Kdo ví, co on ví?. Jestli už není někde na půli cesty. Občas říká, že mu u postele stojí ten a ten a ti už dávno jsou mrtví.

Volám kamarádce a sestře, „Přijeďte prosím ráno, mám tu binec, musíte mi trochu pomoct, nejsem schopná, kontrolujte mě.“

Byl krásný slunečný den, v noci přestalo pršet. Den rozloučení, den uklidnění. Čekám, že něco skončí a bude zase normálně, ale nebude, nebude to jako před tím. Jiřík nám bude chybět. Snídáme, abychom ten den vydrželi, držíme se za ruce, přejeme si, aby vše dopadlo dobře, je to den pro Jiříka. Ještě před obřadem se můžeme podívat na Jiříka. Soukromá firma, která se o to vše starala, byla velmi profesionální. Dali jsme mu oblečení, které měl rád, autíčko, plyšáka. Byl to on, ležel tam v celé své velikosti chlapa, můj syn. Pohladila jsem ho po tváři. Být ještě chvíli s ním. „Synku můj, Jiříku“, šeptám, „děkuji ti“.

Pan farář chtěl vědět něco, aby mohl pronést řeč. Můj manžel se rozhodl, že to tak cítí a řeč pronesl sám. Skládali jsme ji společně. Bylo to tak osvobozující, mohli jsme pro Jiříka ještě něco udělat. Přijeli příbuzní, přišli spolužáci, kamarádi, přátelé. Celý týden jsem byla zavřená a teď se jím musím podívat do očí. Slzy se nedají zastavit, ale jsem každému vděčná, že přišel nám pomoci tu tíhu a bolest unést. Děkuji vám všem.

Během obřadu z rakve odletěl motýl a letěl ke stropu a oknu. Zase jsme se na sebe s manželem podívali a věděli jsme. Je to on, jeho dušička, dává nám na vědomí, že tam někde je. Kdykoliv teď někde jsme nebo se procházíme a povídáme si, najednou přiletí motýl a skoro se nás dotkne. Víme, že je tu s námi.

V listopadu jsme pochovali dědečka. Když pominu, že to bylo ten rok již 4 úmrtí, ulevilo se mi. Jsou tam nyní spolu. Dej tam na něho dědo pozor a ukaž mu cestu, jestli ji nemůže najít, ať duše dojde klidu. Jiřík ho měl moc rád a taky trpěl tím, že byl děda nemocen. Jsou v nebíčku, povídají si, je tam klid, radost, nic nebolí. Potkali mého tátu, strejdy a naše zvířátka.

Někteří členové rodiny už určité znamení či poselství obdrželi. Já ještě ne, čekám na něj, pomozte andělé! Vím, musím být trpělivá, ale na druhou stranu potřebuji vědět, Jiříku, že je ti dobře. V dopise stálo, mám vás rád, váš Jirka. Já tebe taky, máma.

Eva Roubínková

Je 17. února 2007 - sobota ráno. Sedím u lůžka milovaného Tiborka, držím ho za ruku a prohlížím si jeho velkou dlaň, jak nádherně jasné a čisté má všechny linie. Čára života je neporušená a dlouhá. Nechápu to.

V úterý 13. února Tiborek havaroval v autě a vrtulníkem byl převezen do nemocnice v Brně na oddělení ORIM II.

Po vyslechnutí zprávy, že jeho zranění mozku je neslučitelné se životem, propadám zoufalému pláči a hysterii. Pronikavá bolest, která mi projíždí hrudí, je jako projetí ostrým nožem do srdce. „To přece není možné, to nemůže být pravda!“- honí se mi neustále v hlavě - „Prosím, řeknete mi někdo, že se jedná o krutý žert!“

S láskou se dívám na svoje milované a zbožňované dítě. Leží na nemocničním lůžku a kdyby za něho nedýchaly přístroje, nikdo by nepoznal, že čas má vyměřen.

„Bože, jak nádherný je to člověk!“

Líbám ho na uši, tváře, čelo, rty, hrudník, ruce, nohy, co mi dovolí přístroje. Pořád mu šeptám, jak moc ho miluji, nabízím mu svoji sílu a lásku, kterou mám pro něho bezednou. Zatím netuším, kolik slz je schopen člověk vyplakat. Mluvím s ním o všem, co jsme spolu prožili, i když nemůže mluvit ani nijak reagovat, přesto vím, že mě slyší. Pokaždé, když s ním začnu mluvit nebo jeho drazí blízcí, vidíme na obrazovce, jak se mu zvýší tlak. Prosím ho o odpuštění za bolesti, které jsem mu v jeho životě způsobila. Neustále mu děkuji za to, že ho mám, a že jsem mu vděčná za to, že si mě vybral jako mámu. Říkám mu, jak ryzí má charakter a jak moc si ho vážím.

I sestřičky na Tiborka mluví při různých úkonech.

V sobotu už má Tiborek tlak jenom 40. Jdu si umýt ruce a dělám Tiborkovi „reiki energii“. Cítím, jak mnou prostupuje zvláštní klid a světlo, které přes moje ruce přijímá i Tiborek.

Tiborkova přítelkyně Magdička, se kterou prožíval velmi intenzívní, láskyplný vztah, přivezla CD přehrávač s jejich zamilovanou písničkou od R. Williamse „Angel“ (jak příznačné). Dáváme Tiborkovi na uši sluchátka a pouštíme jemně píseň. Je to neuvěřitelné, tlak se pomalu zvyšuje až na 70. Nejraději bych mu písničku pouštěla pořád dokola, hlavně aby tlak neklesal a mohl tu  být s námi.

Blíží se 13. hodina, tlak pořád klesá. Skoro u Tiborka ležím, držím ho za ruku, druhou rukou ho objímám okolo hlavy, nasávám jeho vůni, neustále ho líbám a šeptám, jak moc ho miluji a přeji mu štastnou cestu.

Slyším pískání přístroje, milované srdíčko se zastavilo. Nepřestávám své drahé dítě líbat, cítím, jak mu chladnou milované rty, pořád ho líbám. Paní doktorka mě bere za ruku, kondoluje mi a říká, že jsem pro něho udělala maximum, co jsem mohla.

Jsem jako ve špatném snu. Hrudník mám propálený bolestí a žalem.

Tiborek odešel 17. února, přesně týden před svými 21. narozeninami, v kruhu svých nejbližších. Jsem vděčná životu, že mi ho dal. „Tiborku, bylo mi ctí být Ti mámou, miluji Tě!“

Mám 26letou milovanou dceru Leničku, která má svůj život, žije s přítelem. Oběma svým dětem jsem vždycky říkala, že mohou být přes rok kdekoli, ale na Vánoce se musí vrátit domů. Před Vánocemi jsem se domlouvala s Leničkou, zda bude Vánoce trávit ještě s námi nebo už se svým přítelem. Málem jsem měla „namále“. Nakonec mi Lenička oznámila, že Vánoce bude slavit s námi. Byla jsem moc šťastná. Večer jsem sedla k počítači a napsala jí dopis „Vánoční rozjímání“ (uvědomuji si, jak jsem v té době byla neskonale šťastná, protože Tiborek ŽIL!).

Když jsem dopis Leniččce dopsala, přemýšlela jsem nad tím, zda ho mám napsat i Tiborkovi. A pak jsem se rozhodla pro nenapsání. „Napíšu mu dopis, až mi taky oznámí, že Vánoce bude slavit po svém“, řekla jsem si. Dnes vím, že nic se nemá odkládat.

Měsíc po Tiborkově nehodě mi Lenička napsala okouzlující a velmi posilující dopis „Jarní rozjímání“. Jsem vděčná životu, že mám dvě nádherné a výjimečné děti.

“Lenulko, je mi ctí být Ti mámou, miluji Tě!“

Ema Mácová

Ondrášek se nám narodil 22. 12. 2004. Přenášela jsem ho asi 14 dní, ale narodil se krásný a zdravý. Měli jsme už dvě dcery a já i manžel jsme si tolik přáli chlapečka. Byli jsme moc štastní. Ondrášek rostl jako z vody, patřil spíš mezi ty dobře stavěné děti a my se z něho radovali. Nikdy nebyl nemocný, jen pár lehčích viroz, průjem, ale antibiotika do svých 2,5 let neměl.

V srpnu lonského roku se po poledním spánku vzbudil a plakal, že ho bolí nožičky. Trvalo to 2 dny, chvílemi i kulhal, tak jsme s ním pro jistotu zašli k dětské lékařce, která to uzavřela jako virozu - kdyby to prý nepřestalo, máme přijít znovu a pošle nás na ortopedii. Tam jsme nakonec také šli, pan doktor to viděl jako zánět kyčle, ale mě už tehdy bylo divné, že crp má Ondrášek 4 - tak jaktože zánět? Ale znáte to, lékař je lékař...

Dnes už vím, že maminka má vždy správnou intuici.

Ondrášek měl brát nurofen, ale nějak ho ty neštastné nožičky pořád trápily. Navíc začal mín jíst, byl víc uplakaný, zkrátka jiný. Pak ho začalo bolet bříško a asi dvakrát po jídle zvracel. Nevím proč, ale já si už tenkrát dávala ty nožičky s tím zvracením dohromady. 12. 8. 2007 nás přijali večer na pohotovosti s podezřením na slepé střevo, Ondrášek nemohl spinkat, vždy se po půl hodině budil bolestí, byl bledý, ale po základních odběrech mi pan doktor sdělil, že krev má v pořádku a že se počká do rána. Ani ráno však bolesti nepřestaly, a tak nás poslali na ultrazvuk.

A potom už si vše pamatuju jak ze snu - ověření v Ostravě na CT, rychlý převoz houkající sanitkou do Brna na kliniku dětské onkologie a příjem - v šoku, 300 km od domova, manžela atd. Tady zjistili Ondráškovi zhoubný nádor - neuroblastom a vzhledem k věku a rozsahu - 4., nejvyšší riziko.

Ondrášek podstoupil 6 bloků chemoterapie, vysokodávkovanou chemoterapii s následnou autologní transplantací kostní dřeně a 12 ozářek na místo nádoru - pravá nadledvina. Skvěle zareagoval na léčbu, po 2 bloku se mu nádor zmenšil o 97 procent a tak jsme všichni věřili v jeho uzdravení. Po celé této léčbě jsme konečně byli doma, Ondrášek bral tzv. bioterapii, která měla své nežádoucí učinky, ale dalo se to zvládnout - konečně přibral, narostly mu vlásky, byl veselý...

Až do 8. 8. 2008, kdy se mu udělala boule na tvářičce a po veškerých - pro našeho miláčka nepříjemných - vyšetřeních nám na rok přesně - 13. 8. 2008 sdělili lékaři, že se nádor vrátil v neléčitelné, agresivní formě... Neměli jsme ani odvahu se zeptat, jak dlouho to bude trvat. Věděla jsem ale jediné - náš brouček umře doma, bez píchání, nemocnice atd.

Ondráškovi byly dopřány ještě 2 měsíce života, i když posledních 14 se moc trápil - toto lékařům nikdy nezapomenu, že ač nás ujíštovali, že bolesti náš brouček mít nebude - nebylo to tak. Měl takové bolesti, že se kousal do ručičky. Myslím, že tím, že jsem si ho chtěla nechat doma, se na nás tak nějak vykašlali...

Ondrášek byl až do konce statečný a umřel mi - za což Bohu děkuji - doslova v náručí. Ještě počkal, až přijedou moji rodiče, bratr - bylo to kolem půlnoci a o půl druhé 12. 10. 2008 naposledy vydechl - srdíčko už nezvládalo jeho tělíčko, které bylo plné metastáz. Mohla jsem s mým miláčkem rozloučit, říct mu, jak ho miluju, ale ta bolest, co přišla potom je ohromná, zničující, snad i nepřekonatelná...

Pořád tomu nemohu uvěřit, že neuslyším jeho - mami, já tě mám lád... Strašně mi chybí, nám všem, ale připadá mi, že já jsem umřela s ním, jen já jsem tady a on TAM, kde věřím, že je mu opravdu lépe.

Náš milovaný andílku, pořád budeš s námi, navždycky tě budeme milovat.

Petra Tesařová

Hyneček se narodil v neděli 5. ledna. V sobotu jsem začala krvácet, a protože krvácení nepřestávalo, těhotenství bylo donošené, bylo to první dítě, na které jsme dlouho čekali, v neděli byl proveden císařský řez.

Miminko bylo moc krásné, všichni obdivovali krásný tvar hlavy, asi jak nemusel prostupovat porodními cestami. Dál bylo všechno v pořádku, krásně rostl, lezl, chodil, mluvil, docela brzy se naučil barvy, vydržel třeba hodinu prohlížet katalog aut a uměl poznávat jednotlivé značky.

Byl jediné vnouče svých prarodičů, chtěli jsme, aby měl sourozence, a také abychom si na něm všichni, rodiče i prarodiče, nerealizovali svoje ambice. Když mu byly dva roky a pět měsíců, narodili se dva bráškové. Hyneček je měl rád, nežárlil, zdálo se mi, že chápal, že se naše pozornost musí rozdělit. Snažila jsem se mu dál hodně věnovat, miminka hlídala babička nebo kamarádka a já s Hynečkem jsme jezdili na cvičení, do kina, na tancování nebo jen tak ven.

Když se všechno trochu zaběhlo, Hynečkovi byly tři roky a půl, tak nastoupil do školky. Byla jsem na něj hrozně pyšná, byl už velký kluk, někdy jsem se tajně dívala, jak jdou se školkou na procházku. Většinou jsem pro něj chodila sama. To byly nejhezčí chvíle, povídal mi, jak se měl a co všechno nového dělali. Viděl vždycky víc věcí než já, ukazoval mi detaily, drobnosti, upozorňoval mne na hezké věci. Když si doma odpočinul, hráli jsme si všichni čtyři, většinou něco vymyslel a kluci to pak dělali po něm, paráda byla, když jezdili všichni tři na odstrkovadlech-motorkách. Byl moc hodný a když náhodou něco udělal jinak, než jsem chtěla a já se na něj zlobila, chtěl se hned ujistit, že je vše v pořádku, a říkal: "a budeš se se mnou smát?”

Když mu byly čtyři a půl roku a skončila školka, užívali jsme si prázdniny. Měli jsme docela nabito - nejdřív celá rodina pod stanem, potom u babičky a dědečka, kde jsme chodili do parádního akvaparku, potom přijela sestřenice s dětmi, její syn se narodil jen pár dní před Hynečkem, potom přijela s dětmi kamarádka, se kterou jsme se na návštěvě domlouvaly už roky. Hned první den její návštěvy byl téměř dokonalý - děti si krásně rozuměly, byli jsme doma na zahradě na pískovišti, k obědu jsme si objednali pizzu. Když se malí kluci vyspali, šli jsme na procházku do lesa a k rybníkům, které máme hned za domem. Všichni byli veselí. Pak přišel z práce Hynečkův tatínek a přinesl k rybníku lodičky na dálkové ovládání. Krásně jsme si vyhráli. Chtěli jsme večer na zahradě grilovat, proto tatínek odešel dřív, aby připravil oheň. Od rybníka k domu je to deset minut.

Dvě mámy s pěti dětmi jsme šli k domu, už jsme byli na naší ulici, zbývalo jen přejít silnici. U krajnice parkovalo auto a nasedali do něj kluk s holkou. Nejdřív se jim ho nedařilo otevřít. Šli jsme po chodníku kolem auta, šli jsme dolů, auto bylo zaparkované předkem do kopce. Když jsme auto minuli, chtěli jsme začít přecházet silnici. Poslala jsem Hynečka, ať přejde první, že půjdeme za ním. Vzala jsem děti za ruce a tu se auto rozjelo, bez motoru couvalo s kopce přímo na nás. Strhla jsem dvojčata na chodník a volala na Hynečka, ať spěchá na chodník. Vtom auto prudce změnilo směr a jelo přímo na chodník, kam dobíhal Hyneček. Většinou doběhl na chodník a otočil se, aby se podíval, kam jede projíždějící auto. Nevím, jestli to tentokrát stihnul, tohle auto najelo přímo na něj. Nechala jsem dvojčata na chodníku kamarádce a běžela za ním. Vím, že jsem si říkala, snad to nebude nic vážného, vždyť to auto ani nemělo puštěný motor.

Když jsem ho viděla, jak leží mezi autem a naším plotem, myslela jsem, že jen omdlel. Nekrvácel, neviděla jsem žádnou ránu. Ale když jsem ho zvedla, poznala jsem, že nedýchá, ani mu nebije srdce. Zkoušeli jsem ho oživit, dělali mu masáž srdce, při které se mu krev vyvalila z pusinky úplně všude. Přijela záchranka, dávali mu injekce; já jsem byla s dětmi na zahradě, chvílemi jsem se snažila utěšovat řvoucí dvojčata. Ale nějak jsem věděla, že je to marné. Přestože nepřiletěl vrtulník, přestože sanitka odjela úplně tiše, stále jsem doufala, že až za ním přijedeme do nemocnice, bude plakat bolestí. Ale on už byl jen hrozně studený, měl zavřené oči a vypadal, jako by spal. Zemřel úplně okamžitě, auto ho narazilo hlavou na podezdívku plotu, měl zlomený vaz, což nebylo hned poznat, a promáčknutou svoji krásnou hlavičku.

Zemřel 31. července 2007.

Hynečku, chtěla bych se s Tebou smát.

Nacházíme se v Motolské nemocnici na dětském oddělení. Mám připravit příběh pro časopis.
Je mi úzko a nemám vůbec dobrý pocit při vzpomínkách na všechny tyto prožité chvíle.

Znám tady každé místečko, kde jsem prožila s Alžbětkou dlouhé dny a měsíce strávené mezi dětskými postýlkami.

Ale od začátku. Alžbětka sportovala, byla v pubertě, rostla a nikoho nenapadlo, že by mohla nějak onemocnět. Nemocemi netrpěla, občas rýma a kašel, byla chytrá, veselá, hodně četla, lyžovala a hrála basket. Byla opravdová pohodářka a její humor byl darem pro nás všechny. Začala ji bolet ruka; mysleli jsme si s manželem, že je to růstem nebo ze sportu. Ale přece jen jsem s ní zašla na vyšetření do nemocnice v místě bydliště.

Po vyšetření přišel opravdový šok, okamžitý převoz na dětskou onkologii do Prahy. Myslela jsem, že se mi to jen zdá, že je to jen sen. Cesta byla nekonečná a dlouhá, tupá bolest v srdci - a to byl jen začátek. Někdy máte pocit, že ta bolest uvnitř se nedá vydržet, ale pak přijde další a další den, ještě daleko horší než ten včerejší. A musíte to zvládnout, nejen kvůli sobě, ale hlavně kvůli dítěti, které vás potřebuje úplně celou.

Alžbětce zjistili osteosarkom na pravé ruce s menšími, ale četnými metastázemi na plicích. Onkologická léčba je velice náročná nejen pro dítě, ale i pro všechny příslušníky rodiny. Ditě vás potřebuje 24 hodin denně. Člověk se začíná měnit, mění se vám hodnoty, mění se vám život, vztahy k lidem i okolí. Přichází pokora. Všechny důležité problémy jdou stranou, je tady jen jeden - boj o přežití.

Alžbětka začala mít komplikace a jak jsem říkala, že přijde další den a horší, ten přišel zanedlouho. Když sdělíte pubertálnímu dítěti, že nebude mít nějakou dobu vlásky, zvládne se to, ale řekněte svému já a svému jedinému dítěti, že přijde o pravou ruku. Jak to říct? Jak to vysvětlit? Jsou to tak silné pocitové momenty, které zjizví vše, co je ve vás. První setkání na oddělení ARO nemusím ani popisovat. Dívali jsme s manželem na naše zlatíčko a slova neměla žádnou cenu. Jenom jsme byli, jen my a ona.

Alžbětka vše ale zvládala úplně výborně, učila se psát levou, musela také rýsovat, dodnes ji vidím s kružítkem v ruce, jak opisuje kružnice a sešit si přidržuje nohou. Byla skvělá, její humor ji nikdy neopustil a mně dodával spoustu síly po celou dobu léčby. Byla šikovná a samostatná, zavázala si sama tkaničku u bot - zdá se to jako malichernost, ale když máte jenom jednu ruku - problém, věřte.

Po roce a půl se stav zlepšil do té míry, že Alžbětka nastoupila do školy.  Velmi se mezi spolužáky těšila. V zimě byla opět na lyžích a užívala si každé chvilky. Sama se vypravovala do školy, pekla i koláče. Statečně bojovala se svým handicapem, ale věděla, že jiná cesta pro přežití není.

Po půl roce, bohužel, přišly problémy. Nemoc se vrátila s nepředstavitelnou rychlostí. Následovala další operace, vidina na uzdravení byla pryč a už se nevrátila. Asi 4 měsíce před smrtí jsme to věděli, žádná šance, jenom čekání. Na smrt se nelze připravit, pořád čekáte, do poslední chvíle, že se něco stane, zázrak nebo prostě něco.

Museli jsme s manželem fungovat jako předtím a nesměli na sobě nedat nic znát. Nechtěli jsme na to myslet, ale při úbytku Alžbětčiných sil a podle krvavých stop na kapesníčkách se to blížilo. Pociťovali jsme obrovskou úzkost, strach a beznaděj. Byla jsem tenkrát hodně silná, nebrečela jsem, ani když jsem byla sama. Říkala jsem si, když ona zvládla veškeré trápení a vše, čím prošla, já to zvládnu také. Musím.

Jeden den jí bylo hůř než ten předešlý, vezla jsem ji do Prahy, manžel jel za námi z jiného města, kde pracuje. Já jsem tušila, že to vůbec není dobré, Alžbětka se mnou už nekomunikovala, spala.

V nemocnici jsme dostali samostatný pokoj, moc dobře ho znám. A pak přišel konečně můj pláč a nepopsatelný klid, že už Alžbětka netrpí a že se na mě jen a jen usmívá. Až po pár dnech přišel pocit osamění, prázdnoty a uvědomila jsem si, že už  ji nikdy neuvidím, nepohladím, nepolíbím. Myslím, že horší stav snad neexistuje.

Chtěla bych nakonec říci všem, kteří přežili své děti, zvedněte se, neplačte, naše děti by nikdy nechtěly, abychom se kvůli nim trápili, protože nás milovaly stejně, jako my je. Užívejte si každou krásnou chvilku na tomto světě, přejte ostatním, milujte je a pomáhejte jim.

Bibiána Wildnerová

Ten pátek 20. října 2006 jsem jela na služební cestu do Karlových Varů, jako vždy svým autem. Co nebylo ten den obvyklé, že jel se mnou i můj syn. Ráno mě přemluvil, že je pátek, ze se mu nechce do školy. Měla to být moje poslední služební cesta ten rok. A tak jsem si řikala, tak jo, vezmu ho s sebou, alespoň budu zase s nim.

Měla bych také řici, že 13 let jsme žili s Martinem sami a byli jsme moc štastní. Poslední 2 roky, myslím, že nejšťastnější. Celý ten den byl fajn. Hodně jsme si v autě povídali, dozvěděla jsem se, že se mu líbí jedna holka ze školy, ale neví, jak se s ní má bavit. Poslouchali jsme jeho muziku, procházeli se po kolonádě ve Varech, na obědě v jedné restauraci jsem mu povolila jeho první pivo. Po všech pracovních záležitostech jsem dostala ten úžasný nápad, zajet do Františkových Lázní do nového aquaparku. Když jsem vjela do města, byl tam ukazatel, že je objížďka.

Vydala jsem se tedy podle cedulí a najednou jsem z vedlejší ulice měla zabočit doleva. Neuvědomila jsem si, nebo jsem to prostě přehlédla, že ze silnice III. třídy vjíždím na dálnici Praha/Cheb/Rozvadov.

Nepamatuji si proč a jak, ale vjela jsem přimo pod kola autobusu. Ten narazil přimo do Martina, který seděl vedle mě na "sedadle smrti." Když jsem se probudila, viděla jsem, že má Martin zavřené oči, že mu z koutku vytéká krev a cukají mu v "poslední" křeči. Věděla jsem, cítila jsem, že ho už nezachrání.

Bylo tam spousta lidí, sanitky, vrtulník. Ale Matýska už nezachránili. Odvezli  mě do nemocnice do Chebu, když mi to přišel doktor řici, plakal. Neřekl to, domyslela jsem si to. Bylo mi hrozně. Bylo to moje jediné dítě, můj syn, kterého jsem milovala a miluji.

Ještě ten večer mě můj bývalý manžel odvezl domů. Zařídila jsem pohřeb. Na pohřbu měl hrozně moc lidí, přišla celá jeho třída, třídní učitelka i ředitelka školy s rodinami. Všichni jeho kamarádi a všichni moji kamarádi. A potom jsem se pokusila o sebevraždu. Včas mě našel můj táta a zavolal sanitku. Odvezli mě do Bohnic, kde jsem byla 3 měsíce. Smířit se s tím neumím. Říkám si jen, že snad netrpěl......

Jana Zemanová

Moje milá Laurinečko,

holčičko moje, píši Ti dopisek a posílám ho přes mé srdíčko a myšlenky tam, kde teď jsi. Zase Ti chci říci, že Tě mám stále v sobě a že Tě stále a už navždy budu milovat, a protože jsi nám odešla a já Ti nemohu tato slova říci a chovat Tě v přitom v náručí a dívat se Ti do Tvých moudrých očí, volím tuto cestu a vím, že se má slova k Tobě dostanou.

Jsou to tři měsíce, kdy jsi mi věnovala nádherné ráno prvního srpna, v duchu Ti za něj pořád děkuji. Je zvláštní, jak jsi byla se mnou, každou minutu toho rána jsi mi dala, vstávala jsi se mnou brzy, četla jsi mi v koupelně z Mateřídoušky, chválila jsi mě, jak mi to sluší, když se oblékám do práce, chystaly jsme spolu snídani a spolu vzbudily Tvou spící sestřičku. Nakonec jsi mě chytila kolem pasu a řekla mi: „Maminko moje, já tě mám taaak moc ráda.“ Jak bych jen mohla tušit, že to od mé holčičky slyším naposledy, že se se mnou loučí. Když jsem odjížděla do práce, slíbila jsem Ti, že přijedu brzy, už před druhou hodinou, abychom to sluneční letní odpoledne strávily všechny tři – Ty, Tvá sestřička a já – spolu na kolech. Pořád jsem na Tebe ten den myslela, ještě jsem vám oběma koupila v obchodě nějaké sladkosti na ten výlet na kolech a už jsem spěchala za vámi.

Na okamžik, kdy přijíždím do naší ulice a vidím před sebou hlouček lidí sklánějících se nad dětským tělíčkem nikdy nezapomenu... Na tu sekundu, kdy jsem si s šílenou hrůzou uvědomila, že to ležící dětské tělíčko má na nožičkách Tvoje nové „skejťácké“ tenisky, které sis sama vybrala... Vyskočila jsem z auta a těch několik metrů se modlila, aby to byla jen nějaká drobnost, abys jen zakopla, spadla z kola... Když se plačící lidé rozestoupili, teprve jsem uviděla moji holčičku, ležící na boku, tak drobounkou, jako by neměla sedm ale teprve tři roky... Vůbec jsem nechápala, co se stalo, až pak... Vedle Tebe zbořená zeď, sloupek plotu, taková tíha... spadla na Tvoje hubené tělíčko a zranila Tvoje bříško. Nevinná dětská hra u sousedů...

Ležela jsi se zavřenýma očima, tiše a klidně a odcházela někam, kam my ostatní ještě nesmíme a já Tě hladila a konejšila, říkala jsem Ti, že to bude v pořádku, že je Tvoje maminka u Tebe a pomůže Ti. Modlila jsem se, prosila Boha, aby si Tě k sobě nebral. Cítila jsem se tak bezmocná. Neměla jsem slzy, abych mohla plakat, vše ve mně zmrzlo, umřelo, už jsem to nebyla já. Volala jsem sanitku, prosila, aby spěchali, stále dokola... Čekala jsem na vrtulník, ne, čekala jsem vlastně na zázrak... Znovu jsem Tě hladila… Jedna polovina mého srdce věřila... druhá polovina cítila Tvou dušičku, jak už v tom tělíčku není, jak je blízko mě a uklidňuje mě a dodává mi sílu neumřít zároveň s Tebou.

Lékařská snaha osádky vrtulníku a pak beznaděj v očích lékařů v nemocnici, kteří Tě zkoušeli operovat, drželi Tvoje srdíčko dlouho v rukách a moc chtěli, stejně jako my všichni, ať znovu začne bít... To byla nekonečná hrůza, nekonečná nepředstavitelná bolest, kterou jsem prošla... Prosila jsem lékaře na kolenou, aby to nevzdali, aby se k Tobě vrátili a něco ještě zkusili... Ale Ty už jsi byla andílek, byla jsi u mě a moje srdíčko se zastavilo s Tvým a nechtělo bít dál.

Laurinečko, Ty víš, jakou cestu jsem musela projít, jak dlouho jsem bojovala s myšlenkou, jít tam za světlem, za Tebou. Byla jsi úžasná, chytrá holčička, milovala jsi vše živé a vše milovalo Tebe. Uměla ses smát a uměla jsi plakat, když byl smutek blízko, uměla jsi pohladit po duši a uměla jsi otevřít srdce. Chybíš nám naše Lalinečko, chybí mi Tvoje objetí, Tvoje drobná ručička v mé, vůně Tvých vlásků. Chybí mi naše povídání, Tvoje nekonečné otázky, Tvoje jedničky v první třídě...

Setkala jsem se s hodnými lidmi, kteří mi pomáhali pochopit PROČ. Sdružení Dlouhá cesta má název, který je pravdivý. Pro rodiče, kteří přežijí své děti, to je dlouhá, těžká a bolestná cesta. Myslím, že si Laurinko přeješ, abych došla co nejdál.

Jsi nádherná, moudrá bytost, se kterou jsem měla to štěstí se ve svém životě potkat. Děkuji Ti za vše, čím mě Tvoje přítomnost obdařila. Není dne, abych si na Tebe nevzpomněla a neviděla Tvůj vševědoucí úsměv a oči, které viděly až do duše.

Byla jsi obklopena motýly, stále byli blízko a byli tak něžní a krásní, jako Ty. Na Tvém oblíbeném tričku, které jsi nosila do školy, byl spolu s vyšitými motýlky tento nápis:

„…někde tam, existuje tajemná zahrada, kde kouzelní motýli létají nad rozkvetlými květinami..“

Tak jsme Ti tento nápis dali i na hrobeček a dopsali tam: „tak si leť , naše motýlí holčičko“.

P.S.: Laurinko, za několik dnů potom, kdy jsem Ti psala se slzami tento dopis, jsem se dozvěděla, že v mém nitru klíčí nový život. Že naše láska, náš slib (když jste byly se sestřičkou malinké a ptaly jste se na smrt a co bude po ní), že se mi moje holčičky znovu narodí v příštím životě, že si, až bude Tvůj čas, vybereš stejnou maminku, to vše způsobilo ten zázrak, že Tvoje dušička si vybrala cestu, jak být zase blízko. Několik moudrých lidí mi potvrdilo, že opravdu máš povolení a vracíš se za mnou a svou sestřičkou. Děkuji Ti, že sis mě vybrala, budu Ti nejlepší maminkou, jakou jen dokáži být. Lékaři říkají, že je mé těhotenství zázrak. Není to zázrak, Laurinko moje nejsladší, a my obě to víme. Těším se, až Tě budu moci znovu obejmout, pohladit a podívat se Ti do očí. Jsem stále s Tebou můj andílečku.

Tvoje maminka

Laurinka zemřela 1.8.2007 ve svých 7,5 letech, když se na ni, při hře s její sestřičkou a malým kamarádem, zřítil betonový sloupek plotu u sousedů. Po několikahodinovém marném boji lékařů ve Fakultní nemocnici v Olomouci podlehla svým vnitřním zraněním.

Chtěla bych všem maminkám dát naději. Naději na to, že naše děti jsou stále blízko a dívají se na nás, jsou na nás pyšné, jestliže nám jejich odchod otevřel srdce a díváme se na svět jinýma očima. Některé děti se vrátí, jejich dušičky splnily úkol, který na sebe vzaly a když je maminčino srdíčko plné lásky, kterou chtějí dát, vrátí se a lásku si mohou dát navzájem.

Yveta Holušová

Je 7. 8. 2008, po další probdělé noci nastává krásné slunečné ráno. Přespáváme u rodičů, nemáme odvahu vejít do našeho prázdného domu. Oblékáme se a jdeme s naším psem ven do parku. Kdysi jsme tady bydleli, ještě před svatbou, a touhle cestou jsme chodívali snad tisíckrát. A teď po letech jdeme zase sami dva. Naše sedmiletá dcera Adélka leží na dětském ARU, už dva dny je napojena na umělou ventilaci a selhávají jí játra a ledviny. Je otrávená neznámým toxinem stejně jako mladší tříletý Honzík. Honzík leží na dětské JIPce a co nevidět bude přeložený na běžné oddělení. Včera odpoledne začali Adélce čistit krev od toxinů přístrojem, který nahrazuje funkci jater. Daří se to nad očekávání dobře, nemocnice už ve spojení s pražským IKEMem v evropském registru hledá vhodného dárce pro transplantaci jater. Večer kolem desáté se ale v mozku vytvořil edém, který začal zvyšovat nitrolebeční tlak a bránil proudění okysličené krve. V průběhu noci se situace dále zhoršuje.

Sedáme do auta a jedeme za Adélkou, před vstupem do nemocnice manželovi zazvoní telefon. Je konec. Nastala mozková smrt a její srdíčko přestalo tlouci. Díváme se na ni, hladíme ji a najednou se mi ta naše velká slečna zase zdá tak malinká, bezbranná a zranitelná. Leží tiše, bradičku má podvázanou, očka zavřená, pihy na nosíku, rezaté vlásky…všechno je jako vždycky. Hladíme její ještě teplé tělíčko, beru do dlaně její ručičku a cítím, jak konce prstíků začínají chladnout. Naše víla, náš motýlek, princezna, školačka navždy odchází, už nenakreslí jediný obrázek, nevymodeluje ani jedno zvířátko, neudělá na koberci ani jednu hvězdu, už se nikdy neusměje, nikdy mě neobejme, nikdy nepromluví, NIKDY. Podívám se na manžela a po těch několika dnech plných strachu, stresu a bolesti se dostavuje zvláštní pocit. Pocit jistoty, klidu a pokory, najednou je všechno, v čem jsme v životě tápali, jasné a srozumitelné.

Do pokoje oknem zasvítí slunce, ozáří její vlásky, až se třpytí jako zlato a její duše odchází do nebe. Kam jinam, vždyť ještě věřila na Ježíška, na Zubní vílu i Velikonočního beránka. Celý pokoj je plný jasné záře a my jen stojíme, držíme ji každý za jednu ručičku a mlčíme. Všechno se v tu chvíli mění, celý náš život. Všechno, čemu jsem věřila, co jsem pokládala za samozřejmé, je pryč. Najednou chápu, že mám jen malou moc, že je tolik věcí, které nejsem schopna ovlivnit a můžu jen přihlížet. A to, co bych si nejvíc se všeho přála, se prostě a jednoduše nestane.

Vycházíme ven, slunce svítí, a jen těžko můžeme uvěřit tomu, co se právě stalo. Myslím, že jsme to ráno umřeli i my sami.

Uplynuly dva měsíce od Adélčiny smrti a mě se to zdá jako sto let.. Jako sto let, kdy jsem ji neviděla. Někdy mám pocit, že tu ani nebyla, že se mi to všechno jen zdálo. Jindy mi zas připadá, že je právě ve škole, že za chvíli vejde do dveří a hodí aktovku na zem. Ale hned si uvědomím, že aktovka je schovaná v komoře.

Učíme se žít bez ní, musíme začít znova, ale jak to udělat? Předěláváme byt, pracujeme na zahradě… Snažíme se zaměstnat, abychom na ni nemuseli pořád myslet.Ale myslím na ni každé ráno, hned jak otevřu oči a každý večer, když usínám.

Adélčinu smrt vyšetřuje kriminálka. V den, kdy nastaly první potíže, nás tři lékaři – ráno dětský pediatr a večer lékařka na pohotovosti a lékař na dětském oddělení v nemocnici, ujišťovali, že jde o běžnou střevní virózu, kterých je v létě spousta. I když večer měla jen 35° teplotu, byla bledá, zvracela a měla namodralé nehtíky na nohou, bylo mi podáno vysvětlení, že viry někdy produkují toxiny, na které tělo reaguje šokovým stavem. Nikdo z lékařů neodebral ani jeden jediný vzorek krve nebo moči, a odeslali nás domů s tím, že do rána to bude dobré. Hospitalizovali ji až další den, kdy chudinka ráno doma vyzvracela natrávenou krev a upadla do bezvědomí. Pak nám nemocnice sdělila, že je otrávená muchomůrkou zelenou, takže stav je prakticky bez šance, a obvinila nás, že jsme tajili požití houbového jídla. Tomu jsme nikdy neuvěřili. Nikdy jsme nic netajili a navíc jsme jídlo jedli všichni. Pak jsme zjistili, že stačí centimetr čtvereční této houby k otravě dospělého organizmu. Až minulý týden jsem se na policii dozvěděla, že to byla účelová lež od zástupců nemocnice. Jako příčina úmrtí byla na soudní prosektuře zjištěna akutní břišní příhoda, prudká zácpa, která způsobila poranění střeva a postupnou otravu celého organizmu. Proč vlastně k tomu došlo, nevím, čekáme na lékařský posudek od soudních znalců.

Pokud jde o Honzíka, ve výtěru stolice byl nalezen campylobakter jejuni, což je bakterie ze špatně upraveného masa, tedy nejspíš z grilování, na kterém jsme byli. Onemocnění našich dětí tedy spolu nesouvisela, měla obě jiný průběh a byla to jen nešťastná shoda náhod, že k nim došlo ve stejnou dobu. Honzík začal chodit do školky, je naprosto zdravý a má se skvěle. A já se stále sama sebe ptám, jak se může stát, že v dnešní době, s tak moderní medicínou „za zády“, může dítě zemřít na tak banální potíže? Chci vzkázat všem rodičům: nebuďte tak důvěřiví jako my, nepovažujte lékaře za polobohy, jsou to také jen lidé, kteří jsou omylní, mohou se splést nebo se jim prostě jen nechce něco udělat. Dejte na vlastní úsudek, a když se vám něco zdá divné a neobvyklé, nenechte se odbýt. Dnes se mi zdá až neuvěřitelné, jak jsem se mohla nechat přesvědčit, že se nic zvláštního neděje. Zřejmě jsem tomu chtěla uvěřit. Lékař nenese žádnou odpovědnost, tu máme na svých bedrech jen my, rodiče.

Se svou bolestí zůstáváme nakonec vždycky sami, nastupujeme opravdu na „dlouhou cestu“, abychom se vyrovnali s odchodem našeho milovaného dítěte. A abychom pochopili, že všechna naše očekávání se už nikdy nenaplní.

Olga Vicherová

Co s tím
Držím v ruce obálku, úřední. Už asi tuším obsah. Otevírám………
Úmrtní list
Nikola Halbrštátová
Datum úmrtí: 21 května 2000
Místo úmrtí: silnice 28. října
Příčina úmrtí: tupý úraz hlavy, trupu, končetin…..

Od té strašlivé noci jsem zvyklá na všechno, ale opět mě to rozhodí. Buší mi do spánků, vysychá v krku.Další důkaz o definitivním konci. To ale nejsme my. To se nestalo nám! Držím si spánky. Hlavně se z toho nezbláznit, hlavně se z toho nezbláznit……

Ve vzpomínkách se mi vrací krásný dubnový večer. Sleduji televizní zprávy. Otřesná statistika dopravních nehod dvou dubnových víkendů. „Samý mladý lidi,“otřesu se. „Hrůza. Chudáci rodiče“ Kolem prochází Nikolka, krásná devatenáctiletá holka. „ Niky,slyšíš to? Vy v těch autech taky určitě lítáte. Kdyby se ti něco stalo, tak se s taťkou zblázníme.“ „Ale mamčo, co by se mi mělo stát?“ To jsem netušila, že už za měsíc…. To ale nejsme my. To se nestalo nám! Mám úplně vygumováno. Hrozné pocity. Bezmocnost, nepopsatelná bolest a neskutečná touha po Nikče. „ Pane Bože“ ,brečím nahlas. „To se nedělá, brát rodičům děti. To nemůžeš.“

Z mého smutku mě vyruší můj syn. Je bledý, utrápený, ale taky bojuje s tou „hnusnou“ situací. Vím, že mu Nikča strašně chybí. Do toho má zkouškové období. Štosy právnické literatury a hlava plná Nikolky. Uvědomím si, jak ho strašně miluju a jak na něj teď v tom smutku zapomínám. Nejen na něho, ale i na manžela. S Péťou alespoň o Nikolce mluvíme. S Petrem to nejde. Zvírá se do sebe. Nikolčino jméno před ním nemůžeme vyslovit. Tak strašně se trápí. To strašné trápení sdílíme společně, ale přitom každý sám. Jen občas mě obejme a řekne. „Já taky.“ Oba už víme. Svíravá bolest prochází celým tělem. „Pane Bože, nic horšího jsi nám nemohl udělat. Za co to máme?“ Úplně dole na úmrtním listu je rodné číslo Nikolky. Uvědomím si, že moje dítě už nemá rodné číslo. Na nic ho už nepotřebuje. Zase brečím nahlas. „To je tak strašný! Tohle nemůžu vydržet! S tím se nedá žít!“

Myslela jsem si, že nemůže být nic strašnějšího, než ta noc, kdy se to stalo. Neustále se mi to všechno vrací………Ten zvonek…… Je něco málo po půlnoci. Sotva jsme ulehli. Sotva jsem poděkovala Bohu za pěkný den, za to, že jsme všichni v pořádku a máme se rádi. Můj pravidelný rituál před spaním, plný pokory a vědomí, že pohodu může střídat i nepohoda. Já jsem vlastně děkovala za pěkný sobotní den a teď je už pár minut po půlnoci.Ten zvonek…..Mám strašně divný pocit. Péťa je doma. Ještě se dole učí a Nikča má přece klíče. Třeba nějaká autopomoc. Občas se to stává, že někdo potřebuje pomoc takhle pozdě. Tohle všechno mi letí hlavou, ale ten pocit. Oba jdeme otevřít. Slyším, jak venku prší…

„Nahoře u komína se stala bouračka a my si myslíme, že by tam mohla být vaše Nikola. Nemohla by jet náhodou s Viktorem v autě?“ Nikča strašně ráda jezdí s Viktorem. Má krásnou žlutou Hondu. Nikča je  z toho auta strašně nadšená….. „Ať jede jenom Petr. Vy zůstaňte doma.“ Nevím, proč na to přistupuji a nejedu s Petrem. Dodnes si vyčítám,že jsem je poslechla. Dávám Petrovi instrukce, co má zařídit, kdyby Nikolka musela do nemocnice. „Ani mně nemluv o nemocnici.“ Vůbec nic špatného si nepřipouštíme. Nedochází nám, že by…Ti dva, kteří pro Petra přijeli, už dávno vědí, že je to naše Nikolka, a že leží na silnici mrtvá. Pane Bože, proč mi to nedošlo a nejela jsem taky! Byla ještě teplá. Mozek mohl ještě fungovat. Objala bych ji a řekla, že ji strašně miluju. Naposledy bych ji objala, aby se jí lépe opouštěl tento svět. Je to čtrnáct dnů a stále se mi ta hrozná noc vrací…

Volám na Péťu, co se stalo. Běží nahoru a v ruce drží dřevěného Budhu, který mu zatím nosí štěstí. Ujišťujeme se navzájem,že to bude v pohodě. Petr se neozývá,volám mu na mobil. V rozrušení zajel úplně na jiné místo. Posílám ho ke komínu. Začínají mě hrozně brnět ruce,špatně se mi dýchá a mám strašně divný pocit.

Péťa volá Nikče na mobil. Někdo ho zvedá. „Nikolko,Niky!!!“Nic, někdo položí. Co to je!?!? Znovu opakuje volání. To samé. Pak už jenom schránka. Objímáme se s Péťou a čekáme, až nám Petr zavolá. Naše srdce tlučou celým obývákem. Péťa volá Petrovi. Ten zvedá…“Tati ty nám to musíš říct. My tady s mamkou čekáme!“ Teď už jsme u telefonu oba.“ Měli jsme Nikolku“slyším Petrův zoufalý hlas.“Měli jsme Nikolku“, opakuje.„Nééé!!!“ Křičíme s Péťou nahlas. Objímáme se a strašně brečíme. Péťa mi slibuje, že až se mu narodí holčička, bude se jmenovat Nikolka.

Jak šílená jdu k telefonu a volám mojí nejlepší kamarádce. „Marci, stalo se něco strašnýho. Naše Nikolka je mrtvá. Zabila se v autě!“ „Né, né to není pravda“ , ozývá se z druhé strany. „Já k vám hned jedu.“ Pokládám.Chodím rychle po bytě a držím si spánky. Otevírám dveře do Nikolčina pokojíčku. Krásně jsem ji tady naklidila. Ještě se navečer zastavila doma a vybrala si žluto-bílé proužkované povlečení. Voňavá postel na ni čeká a ona leží pár metrů odtud na studené silnici. Připadám si strašně divně. Jako bych to nebyla ani já. Jsem strašně prázdná a všechno slyším jakoby z dálky. Asi taky umřu, myslím si. Takhle se asi umírá na žal. „Pane Bože to se nedělá, brát rodičům děti! Proč my?“, vztekám se a moje pokora je ta tam.

Přijíždí Marcela. Je v šoku. Vychovává sama dva kluky, trápení má až nad hlavu. Uvědomuji si, že jsem ji neměla budit. Ale je to člověk, kterého tady potřebuji. Marcela říká: „Neboj, to bude dobrý, to se určitě nestalo.“ Šok,šok,šok… Každý máme jinou reakci. Marcela nevěří… V obýváku se objevuje Petr. Je bledý a zestárnul o roky. Popisuje, co prožil. Nikolka tam leží na silnici ve vaku. Prý není skoro vůbec rozbitá, ale nechtěl ji vidět. Pane Bože, on ji ani neobjal! Proč jsem tam nebyla já? Nikdy si to neodpustím! Moje holčička. Naposledy bych ji objala a řekla, jak strašně ji miluju. Zase ten pocit! Myslím si, že umřu. Tak takhle se asi opravdu dá umřít na žal. Velkýma očima v bledém obličeji mě sleduje Péťa. On nám tu zůstal a mám ho tak strašně ráda. Uvědomím si, že to budu muset zvládnout. Zavírám oči. Hlavně se nezbláznit, hlavně se nezbláznit. Nevnímám nic, nikoho. Jsem tu jenom já a je ve mně strašné prázdno. Vůbec nevím, kdy přišli moji rodiče. Najednou jsou tu taky. Můj tatínek, je mu skoro sedmdesát a vypadá mnohem mladší, ale ne dnes. Objímáme se. Věrka, moje druhá mamka mi říká: „Holčičko moje, myslela jsem si, když jsi přišla o maminku, že už si budeš jen hezky žít.“ To já taky. Do dnešního dne jsem byla tak šťastná! Pane Bože, za co mi to děláš? Za co nám to děláš? Za co to máme?

Dívám se na hodiny. Je skoro půl třetí. Nevím, jak dlouho tu už takhle sedíme. Prohlížím si všechny ty moje nejmilejší, kteří tu se mnou jsou. Jak moc je mám ráda, jak moc je potřebuju. Nejsem na to přece sama! Tak proč si připadám tak strašně opuštěná? Kde je teď Nikča? Honí se mi hlavou. Kam ji odvezli? To už ale přece není Nikolka, to je jen její tělo. Slyšela jsem někde, že se duše po smrti od těla odpoutává. Co je s její duší? Nemůže tu být teď s námi? Spousty otázek bez odpovědí. „Půjdeme, abyste se mohli vyspat“, říká Věrka. Vůbec si nedovedu představit, že budu spát! Moje tělo ztratilo potřebu spánku, hladu, žízně a nevím čeho ještě. Naši i Marcela odcházejí do noci. Do noci, která je ještě cítit hrůzou té tragédie. Přestalo pršet. Dívám se za nimi a cítím, že tihle lidé nás podrží, že se trápí stejně jako my a že to musíme zvládnout. Když zamknu dveře, uvědomím si, že už jsme jenom tři. Že už nemám na koho čekat, že už Nikča nikdy nepřijde. V botníku jsou její boty, na věšáku její bundy. Už je nikdy nebude potřebovat. To néééé! Prosím, vraťte to někdo zpátky!

Jako tří roboti se pohybujeme bytem.“ Jdeme si lehnout“, navrhuje někdo z nás. Víme, že budeme jenom ležet a přemýšlet. Péťa odchází dolů, my s Petrem do ložnice. Nespíme, držíme se za ruce a ležíme se svými myšlenkami. Vrací se mi náš společný život. To, jak jsme se radovali,když se nám narodil Péťa. Pak přišla Nikolka, další radost. Kluk a holčička. Žili jsme jen pro ně.Snažím se vybavit si poslední chvíle s Nikčou. Včera pozdě odpoledne se vrátila na skok z pouti. Přiběhla jako vítr. Slyším její: „Čau“ „No ahoj, co ty tady?“ odpovídám. „Zapomněla jsem si prášek. Kluci se tu pro mě za chvíli zastaví a jedeme zpátky na pouť“ Přichází za mnou do pokojíku. Vidím ty její oči. „Jé tady je to krásný. Mamko, ty bobino moje zlatá, ty jsi mi tady tak krásně naklidila.“ Objímá mě, naposledy. Ještě teď to cítím. Její dotyk,vůni. Snažím se ten pocit podržet co nejdéle. „No doufám Nikolko, že si ten pořádek už udržíš.“ „No jasně mamko, jak řikáš,pořádek ve věcech,pořádek v duši, viď.“ Kéž bych ti tím úklidem udělala pořádek v duši ty moje holčičko, myslím si teď, když už ji nemám. Rozednívá se. Venku zpívají ptáci a Nikča už je nikdy neuslyší. Brečím do polštáře. „Prosím vás někdo, vraťte mi ji zpátky. Já ji strašně potřebuju. Já to bez ní nevydržím.“ Je mi, jako by ze mě něco vyřezali. Chybí mi něco z těla, z duše. Už to nejsem já. Už to nikdy nebudu já: Už to nikdy nebude jako dřív. Dívám se na Petra, asi spí. Takhle utrápený výraz ve spánku! Už to nikdy nebude on. Už to nikdy nebudeme my.

Vstávám do nového dne. Včera tu s námi ještě byla Nikolka. Touhle dobou jsme ještě všichni spali. Teď už je všechno jinak. Dívám se z okna. Sousedé budou za chvíli vstávat. Dívám se do oken a závidím jim všem. Závidím jim,že mají všechny děti, že si budou užívat neděle. Strašně jim to závidím! Na stole leží Nikolčino pouzdro na doklady. To je všechno,co Petrovi dali včera v noci. Kde má tašku, klíče, mobil? Třeba za námi přijede někdo od policie a přiveze nám ostatní Nikolčiny věci.V dokladech objevuji telefonní čísla Nikolčiných kamarádů. V šoku volám těm nejbližším a připravuji jim to nejhorší nedělní probuzení. Někdo to už ví, ostatní nevěří. Péťa posílá SMS zprávu Nikčině nejlepší kamarádce Monice do Anglie. Monika pracuje jako au-pair a teď právě je u kamaráda a chystají se slavit její svátek. Monika si ověřuje tu strašnou zprávu na pevné lince. Vzápětí se zhroutí a přijíždí natrvalo domů. To ráno, první ráno bez Nikolky, k nám přichází spousta Nikolčiných kamarádů, rodinných přátel a známých. Objímáme se a strašně brečíme. Každé jejich objetí mi strašně pomáhá. Jakoby ze mě odebírali tíhu té tragedie. Jsem jim strašně vděčná, že tu jsou. Přesto však vůbec nemám představu, co budu dělat. Dnes, zítra, celý život. Přijíždí Marcela a veze s sebou spoustu jídla. Sype strašné množství sušenek do mísy. „Kdo to bude jíst?“ myslím si. Někdo překape kafe. Mám chuť na kafe! Divím se tomu, že mám na něco chuť, když nemám vůbec chuť žít. Péťa, můj Péťa, zná mě tak dobře. Ví, že se snažím, ale že jsem úplně na dně. Sedá si vedle mě a obejme mě. Sám bledý, nevyspalý, nešťastný. Dívám se na něj a srdce se mi svírá. Jak se měli s Nikolkou rádi. Určitě by si v životě vždycky pomáhali, až mi tady nebudeme. Pane Bože, proč jsi nám to udělal? Na letohradskou pouť jsi  nám ji dal a na pouť nám ji bereš! Přesně devatenáct let. Kdybych věděla, že ji tady budu moct mít tak krátce, tak bych ani druhé dítě nechtěla. To tak strašně bolí !!! Hlavně se z toho nezbláznit,hlavně se z toho nezbláznit!

Návštěvy se střídají. Přicházejí další přátelé a známí, omlouvají se, že přišli ale ani netuší, jak nám pomáhá,že tu jsou. Je tady taky můj brácha. Má už svoje dvě děti, ví,jak jsme Nikolku milovali a jak nám asi je. Co říct? Neví. Nikdo neví. Lidičky, nic neříkejte. Stačí, že tu jste, myslím si. Když se byt odpoledne vyprázdní a zůstanou tu jen Péťovi kamarádi, dostane Petr nápad: „Pojď, pojedeme do lesa. Mám takové místo, kam rád chodím“. Nevím, jestli se mi chce. Raději bych se zavřela do Nikolčina pokojíku. No ale alespoň nějaká činnost a čerstvý vzduch. Nechápu proč, ale jedeme nejdříve k autobazaru. Před bránou stojí Lukáš, Nikolčin bývalý přítel. Dívám se za bránu. Pane Bože, to byla Viktorova Honda! Čtyři díly auta ! Je mi strašně špatně. Lukáš mě obejme a něco prohodíme, ale můj pohled přitahují ty trosky. Tam včera skončila svůj život moje holčička. Asi byla připoutaná, protože i po tom všem zůstala v „autě.“ Vždy se poutala, i když jsme jeli jen do vedlejší ulice do obchodu. Dívám se na tu hromadu plechu a nechápu, že kluci přežili. To je zázrak! Proč nepřežila Nikča, jako jediná ? Proč neseděla jinde? Majitel bazaru nám otevírá a pouští nás dovnitř. Petr objevuje Nikolčinu tašku. Je potrhaná a celá od krve. Uvnitř je deštník, klíče a vesta. Opět si vzpomenu na naše poslední setkání. „Nikolko, bude chladno, dej si do tašky tu modrou vestu, ať ti není zima.“ Asi ji nepotřebovala, je vzorně složená v tašce. Cítím, že musím pryč, nebo se zblázním. Opět mě brní ruce a dělá se mi špatně. Už je tu dost lidí a zkoumají auto, jak co, proč Odcházím pryč. Někdo mi kondoluje. Pryč,pryč, pryč odsud, nejraději pryč z toho hnusnýho světa! Hlavně se z toho nezbláznit, hlavně se z toho nezbláznit !

Najednou jsme v lese. Opravdu pěkné místo, pomyslím si. Jdeme, držíme se za ruce. Jsme spolu a každý sám. Já vidím u každého stromu Nikču. Stojí tam s taškou zavěšenou křížem a mává nám. To její mávání, ten její úsměv. Už to nikdy nebude. Už ji nikdy neuvidím. Já to přece nemůžu vydržet! Já ji chci zpátky! Ať mi někdo pomůže, prosím! Tečou mi slzy. Zase mi bleskne hlavou Kde je teď její tělo? Někdo říkal něco o pitvě. „Já nechci, aby ji řezali“, neuvědomím si, a řeknu to nahlas. Petr se probere ze svých myšlenek. „Co nechceš?“ „Aby šla na pitvu. Je to snad jasný, né! Zabila se přece v autě a srazila si vaz. Přece do ní nemůžou jen tak řezat!“ Vybavím si Nikolčino tělo na pitevním stole. Hrozná představa. Tam přece její tělo nepatří. Hlavně se z toho nezbláznit, hlavně se z toho nezbláznit. Petr mi vysvětluje, že je to potřeba kvůli vyšetřování.Vyšetřování? Vzpomenu si na Viktora. Možná by byl  radši, kdyby nepřežil. Bude se tím trápit celý život. Jak na tom asi je a co Honza? Oba jsou asi těžce zranění.

Uvědomím si, že budeme muset řešit Viktora a náš vztah k němu. „Zlobíš se na Viktora?“ Ptám se Petra. „Je to divný, ale ne“, odpovídá. „Je mi ho spíš líto, nebude to mít lehký žít s pocitem, že Nikolku zabil“. Oddechnu si, že máme na tak důležitou věc stejný názor. Péťa se k nám později přidává. Jsem ráda, že se z nás nestali zlí lidé. Vím určitě,že by to Nikolka takhle chtěla. Měla Viktora ráda. On ji přece nechtěl zabít. Kam ale spěchali? Do nebe a do nemocnic. Hrůza. Jedeme zpátky domů. Domů, kde na nás už čeká jen Péťa. Cestou se zastavujeme na místě nehody „U stromu“. Zapalujeme svíčku. Je jich tu už spousta a těch kytek. Nechápu, jak se to mohlo zrovna tady stát a proč narazili do stromu boční stranou a ještě stranou spolujezdce, když je strom na levé straně silnice. Zase se mi dělá špatně. Proč je tu ten strom? Jinak by sjeli do louky a asi by se jim nic moc nestalo. Proč Nikča a oni ne? Byl to osud, který nešel zvrátit?

Honí se mi hlavou spousta otázek. Vzpomínám: „Mamko, já mám strašně krátkou čáru života. Já se tak v pětatřiceti zabiju v autě“. Zabiju v autě, proč to tenkrát říkala? Vím, že jsem tehdy počítala, kolik bude mně, až jí bude pětatřicet a doufala jsem, že se toho nedožiju. Holčičko,myslím si, to jsme si nedomluvily, že už v devatenácti. Někde jsem pak vyzkoumala, že to co je na levé ruce, je nám dáno a co na pravé,to opravdu prožijeme. Říkám to Nikče, abych ji uklidnila. Ukazuje mi pravou ruku, čára sotva do dvaceti. Píchne ve mně. „Blbost Niky“ říkám. „Myslíš, že když spadne letadlo nebo když se srazej vlaky tak tam mají všechny lidi krátký čary života. Je to blbost a už na to nemysli. A nečti si pořád o těch věcech.“ Pak jsme na čáry zapomněly. Zapomněly jsme obě? Nevím, co Nikolka, ale už jsme o tom nikdy nemluvily. Teď se dívám na místo, kde včera ležela na silnici a pořád slyším její hlas „Zabiju se v autě…“ Může člověk v podvědomí tušit konec a dokonce i způsob konce života? Je to zvláštní.

Když přijedeme domů,zůstávám tu chvíli sama. Petr šel do dílny a Péťa odešel ven s kamarády. Jsem ráda,že Péťa není sám. Jsem ráda,že jsem sama. Jdu k Nikolce do pokoje. Pořád tu krásně voní čistá postel.Vůně čistoty se mísí s její vůní, která tu po ní tak intenzivně zůstává. Zase mě to tak strašně zabolí. Dívám se na Nikolčiny fotky, které má rozvěšené po pokoji. Jak byla krásná. Beru do ruky jednu její fotku. Dívá se z ní na mě, jakoby říkala: „Mamko, ty bobino moje zlatá, já jsem ti to nechtěla udělat.“ Strašně brečím, nahlas.Můžu, jsem tu sama. „Nikolko, já tě chci zpátky. Prosím tě,vrať se mi.“ Přitom vím, že i kdybych se ubrečela a udupala vzteky, nic a Nikdo mi ji nevrátí. Hlavně se z toho nesmím zbláznit, hlavně se nezbláznit…

Držim si spánky a říkám: „Ne,ne já to všechno musím zvládnout. Niky, já to zvládnu, neboj ale dej mi čas.“ Můj pohled upoutá nový koutek, který si Nikolka ještě v pátek vytvořila. Je to pruhovaný polštář ,opřený o rohož na zdi a provizorní stoleček, deska na dvou kartonových krabicích. Deska je zajímavě pokreslená. Leží na ní vonné tyčinky a kniha. Celý ten koutek působí strašně harmonicky a pohodově. Se zájmem beru knihu do ruky. „Cesta k životu“ od manželů Paloučkových. Začínám číst, jen tak nahodile. Dozvídám se o jemnohmotě a hrubohmotě. O tom, co se děje s duší, když se oddělí od hrubohmotného těla. To by znamenalo, že tady s námi Nikolka určitým způsobem zůstává. My v hrubohmotném těle ona v jemnohmotném. Asi bude mít tahle kniha hodně odpůrců, myslím si. Nevadí, pro mě jsou názory v ní nadějí. Nadějí, že tu s námi Nikolka je, i když jinak. Energie, která tu po ní zbyla musí být tak silná. Byla tak mladá a plná života. Možná je tu teď se mnou. Ona mě může vidět a já ji ne. Určitě ji nepomáhám svým hysterickým brekem a tím, že ji chci zpátky. Ona zpátky nemůže a já to musím pochopit a ulehčit ji přechod do jejího světa.

Celá ta tragedie začíná dostávat jiný rozměr, pro mě. Její smrt už není definitiva, je to jen pokračování jinde. Uvědomuji si, že tu knihu Nikča musela číst. Co si asi myslela o názorech v ní.Věřila v posmrtný život? Na tyto otázky však mám dostat odpověď později, náhodou. Náhodou? Přichází Petr. Svěřuji se mu s tím, co jsem teď právě četla a že mám pocit, jakoby mi Nikča tu knížku připravila. Tu knihu jsem musela kupovat já někdy po revoluci. Pak jsem ji založila. Kdy ji začala číst Nikča, přečetla ji celou? Spousta otázek, zatím bez odpovědí. Petrova reakce je prudká a asi adekvátní situaci, kterou prožíváme. „Prosím tě, přestaň se zabývat blbostma a nic si nenamlouvej! Nikolka tady prostě není a už nikdy nebude. Pochop to, že se s tím musíme smířit.“ Mám ho strašně ráda, ale teď se mi zdá, že je to někdo z druhé strany barikády. Všechno, co jsem chtěla mít, mi bere. Ne,ne Petře, to mi nevezmeš, myslím si. Stejně tak, jako já mu v dalších dnech nebudu brát ty jeho ˇvyjížďky autem na jeho místa s vypnutým mobilem. Nebudu vědět, kde přesně je, ale vždy, když bude mít vypnutý mobil, budu vědět, že chce být sám. Péťa je člověk, který je přístupnější. S ním budu moci později o všem mluvit.

Přichází naše druhá noc bez Nikolky. Před usnutím beru do ruky znovu „moji“ knihu. Dívám se nad čelo postele, na naši obrazovou galerii. Ty nejmilejší originály, kterými jsem vyzdobila naši ložnici. Dominantní je obraz, který malovala Nikča, naše svatební fotografie v jejím pojetí, nápisy Jarka a Peťka i datum svatby. Vzpomínám si na dobu, kdy Nikča obraz tvořila. Kolik jsme si u toho spolu užily legrace, vzpomínám a usmívám se. Panebože, já se usmívám. Úplně mě to vyděsí. Dívám se na další kresbičky mých dětí, které máme nad postelí. Vyzařuje z nich taková pohoda. Jak jsme si hezky žili, jak jsme k sobě strašně patřili. Znovu se ve mně všechno sevře. Brečím, brečím,…… a divím se, že mám ještě slzy. Začítám se do knihy a uvědomuji si, že jsem nikdy moc nezamýšlela nad existencí posmrtného života, reinkarnacemi a podobnými věcmi. Teď hltám všechno, co mi může tyhle věci objasnit. Potřebuji se o tom dovědět co nejvíce. Ztratila jsem dítě a nechci se smířit s tím, že definitivně. Pořád si myslím, že mi Nikča tu knihu připravila. Než zhasnu , dívám se na další Nikolčin obrázek, maličký těsně nad postelí. Je na něm napsáno „Bůh dopřává svému milému spánek“/žalmy 127,2/.

Oči opuchlé od breku a čtení, unavená usínám. Usínám a spím až do rána. Nechce se mi vůbec probouzet. Už bych se raději nikdy neprobudila. Musím, čeká mě všední den a spousta zařizování. Vůbec nevím, co dělat. Nikdy jsem nemusela zařizovat ničí pohřeb. Navíc už je mi zase špatně, chce se mi brečet a nemůžu dýchat. Opět zazávidím všem lidem kolem, že jdou do práce a že prožijí jeden úplně normální den. My už jsme jinde. Nemám vůbec nic tmavého na sebe! Prohlížím skříň, ani jedna tmavá věc, jenom samá zelená, oranžová, béžová. Nikdy jsem si nic černého nepořizovala, protože mi to nešlo k mým rezatým vlasům. Jdu k Nikolčině skříni. Tmavošedé kalhoty, černé tričko a černá prošívaná bundička. To bude teď moje oblečení. Jako bych slyšela Nikču: „No mamko, copak to znamená?“. „Jó Nikčo , když jsi mi to takhle vyvedla, ty moje bobino, tak si musím půjčit tvoje věci.“ „Sluší ti to mamčo, a já už ty věci nepotřebuju“, slyším ji dál. Jsem asi blázen, ale cítím, že tady Nikolka se mnou je.

Na pohřební službu jedeme s Petrem. Asi bych to sama nezvládla. Vše tam probíhá rychle, profesionálně a  s krásným přístupem. Dávají nám vybrat verš na parte. Je jich tu spousta a každý si jistě vybere. Ale ani jeden verš mi nesedí na Nikču. Nakonec vymýšlím sama „Nikolko,všichni si myslíme,že se z toho zlého snu musíme probudit“ Později mi spousta lidí řekne, že to cítili přesně tak. Další problém… s naší drahou zesnulou se rozloučíme. Nikolka byla drahá a je zesnulá, ale je to Nikolka……S Nikolkou se rozloučíme…. A pak, jako by si zařizovala Nikča všechno sama. Co hudba? Odmítám jejich nabídku s tím, že hudbu vybereme sami, aby to byla Nikča.. Pracovník pohřební služby chápe naše přání a je velmi vstřícný. Asi si dovede představit, jak nám je. Není asi mnoho rodičů, kteří musí zařizovat pohřeb svým dětem. Na pohřební službě si dělám jasno. Když už mi umřelo dítě a já to nemůžu ovlivnit, tak bude mít ten nejkrásnější pohřeb, to ovlivnit můžu. Se svým nápadem přijíždím domů za Péťou a kamarády. Okamžitě se pro celou věc nadchnou. Vybírají písničky, které měla Nikča ráda. Našim obývákem zní hudba a já mám pocit, že tady je Nikolka s námi a celou tuto akci řídí. Tuhle píseň jo, tu ne. „Něco chybí“, říká Pé´ta, když už jsou téměř hotovi. Přichází Hanka, Nikolčina kamarádka a připomene píseň „New day“, kterou měla Nikča moc ráda. Dokonce se prý zmínila, že by ji chtěla zahrát na cestě poslední. Otřesu se. Proč o tom přemýšlela? Byla přece tak mladá.

Další problém před námi…. Nikolka měla slavit své devatenácté narozeniny a už si pozvala spoustu kamarádů.Oslava by měla být v pátek a to je den pohřbu. Rozhodujeme se s Péťou a Petrem. Tu oslavu ji uděláme, jako kdyby tu byla. Děcka jedou zamluvit sál do sousední vesnice, kde měla oslava původně být. Zůstávám sama doma a znovu si uvědomuji, jak moc mi Nikča chybí. Brečím, můžu, jsem tu sama. Sedím u Nikolky v pokoji a promlouvám s její fotkou. „ Bobino moje zlatá, kdyby sme dělali něco blbě, tak dej nějak vědět“.

Další den vezu na pohřební službu věci, které by si Nikolka určitě přála mít na své poslední cestě, suché růže, které dostala k 18. narozeninám od přítele a fotografie. Hovořím s majitelkou p.s. a ta mi nabízí, že se můžu na Nikolku podívat, že zůstala krásná. Odmítám, chci si ji pamatovat tak, jak v sobotu odcházela, taky krásnou, ale plnou života. Když jsem ji nemohla obejmout hned po nehodě, tak teď už ne. Probíráme spolu ještě podrobnosti pohřbu a dozvídám se od ní, že nesouhlasí u tak mladého člověka s žehem. Jedu domů a brečím, nervy pracují, brečím cestou v autě a řídím, vůbec nic nevnímám a brečím…. Já vlastně vůbec nevím, jak by Nikča chtěla pohřbít a je to přitom tak důležitá věc, možná ta nejdůležitější. Co budeme dělat? Tepe mi do spánků. Hlavně klid, hlavně se z toho nezbláznit“ Doma vše říkám Péťovi. Prosíme, „Niky, dej nám vědět, co máme dělat!“ Za chvíli přichází další z kamarádů a ten zná odpověď. Bavili se spolu na toto téma a Nikolka prý řekla, že by nechtěla hnít v zemi. Vyřešeno, děkujeme, uleví se mi. Je možné, aby se mi v tom stresu vůbec ulevilo? Věci se nějak řeší samy, zvláštní.

V úterý k nám přijíždí na návštěvu moje sestřenice s manželem. Přiletěli před pár dny a úplně si kvůli nám změnili program návštěvy, zůstávají s námi tak dlouho, jak je to jen  možné. Jsou nám strašnou oporou v těch hrozných dnech. Naše setkání jsme si všichni představovali jinak. Jak jen se na ně Nikolka těšila. Vzpomínám: „Mamko, myslíš, že mi Lidka s Jirkou přivezou něco na sebe?“ Reaguji: „No teda, Nikčo, přeci hlavně, že přijedou oni, né?“. „Jo, jo jasně mamko, ale oni na nás nikdy s dárečkama nezapomenou.“ O čem si asi snila, že od nich dostane? Dostala.Krásné tričko DKNY, dali jsme ji ho do rakve, úplně nové ještě s cedulkou. Snad jí ho tam nechali. Chce se mi zase strašně brečet. Proč zrovna my??? Co jsme komu udělali?

Ve čtvrtek zjistím, že nemám nic tmavého, v čem bych mohla jít na pohřeb. Úplně jsem na to zapomněla . Co si obléknu? Chci, aby mi to slušelo. Je to možné? Mně umře dítě a já přemýšlím o tom, aby mi to na jeho pohřbu slušelo. Jsem ještě vůbec normální? Asi ne! Je to možná tím, že vím, jak si Nikča zakládala na tom, jak vypadám.“ Neboj Nikolko, jsem úplně na dně, ale bude mi to slušet“, říkám nahlas. S oblečením opět pomáhají přátelé. Každý z nás má alespoň něco vypůjčeného. Uvědomuji si, že jsem už skoro týden neuklízela a nevařila. Vždycky někdo přijde, přinese něco k jídlu, pomůže. Když se člověk dostane až na dno, uvědomí si, co pro něho znamená rodina a opravdoví přátelé. Máme jich naštěstí hodně moc. Mezi mými vrstevníky i mezi těmi o generaci mladšími.

Pár dnů před pohřbem přichází Blanka, kamarádka, která studuje psychologii a „ví co s tím“. Uklidňuje mě už jen svojí přítomností. Její „Neboj, to zvládneš“, strašně pomáhá. Blanka se zadívá na obrázek, který malovala Nikča asi před třemi lety. Chtěla ho vyhodit, ale mě se tenkrát tak moc líbil, že jsem si ho dala zarámovat. Oranžovo-žlutá kombinace se světlým dřevěným rámem se perfektně hodila do našeho obýváku. Navíc ten obraz vytvořila Nikča. „To malovala Nikča“, říkám Blance. „Jo, to mně je jasný. A ty nic nevidíš? Podívej se na něj pořádně“. Znám ho dobře. Na levé straně změť čar, chaos. Na pravé straně ženská postava. V pravé ruce drží kytku a levou ukazuje do nebe. „Ten obrázek je pro tebe, abys věděla, že je jí tam dobře. To tady si žijeme každej to svý peklíčko. Tam už je dobře, Jaruško“, říká Blanka. Má pravdu, i takhle můžu vidět ten obrázek. Vzpomínám, když Nikča ten obrázek dokončila. Tenkrát jsem se jí ptala proč je levá strana tak počmáraná. Vysvětlila mně, že chtěla malovat něco úplně jiného a začala modrou barvou. Pak si to ale rozmyslela a všechno dokončila takhle, ani prý neví proč. Šlo to z jejího podvědomí? Teď mi ten obrázek opravdu připadá zvláštní. Ukazuji Blance knihu, kterou jsem našla na Nikolčině stolečku. „ Jen čti“, říká Blanka „ty si ji máš přečíst, protože ti ji Nikolka připravila.“ Blanka mi potvrzuje to, co jsem si také myslela. Zvláštní. Navíc obě máme pocit, že s námi je Nikča ten den v obýváku.

Mám strach ze zítřejšího dne. Mám strach, abych ten pohřeb zvládla, abych nezkolabovala, abych ne hysterčila abych neudělala Nikolce ostudu. To vše řešíme s Blankou. Domlouvám se telefonicky s mým lékařem, že přijdu dopoledne na injekci. Ještě si vezmu prášek a měla bych to vydržet. Mám strach, abych nebyla jak zfetovaná, nebo neztratila cit. Ujišťují mě, že ne. Probouzím se do strašného dne. Dnes má moje dítě pohřeb. Nikomu ten pocit nepřeji. Beru si Lexaurin a cítím, že trochu zabírá. Ordinuji ho i mým klukům. Brání se, ale nakonec si ho berou taky. Vždyť nevíme, do čeho jdeme. Skoro vůbec nemluvíme. Oblékáme se. Už je mi úplně jedno, jestli mi to sluší nebo ne a Nikolce asi taky.

Nasazuji tmavé brýle na opuchlé oči a utrápený obličej a jedu na injekci. Pak jedeme k mým rodičům na oběd. Proč oběd? Opět nemám potřebu jíst. Moje holčička je teď někde nachystaná v rakvi a já mám jíst, jakoby nic? Je mi strašně špatně. Zvláštní pocit, nic mě nebolí ale je mi strašně špatně. Pane Bože, jak jsme všichni bledí a utrápení, pomyslím si, když se podívám na Petra a Péťu. Moji rodiče a brácha nevypadají lépe. Nevím proč, si vzpomenu na to, že jsme se takhle mohli chystat na Nikolčinu svatbu. Chlapi by měli asi stejné obleky, ale jejich obličeje by byly jinačí. To je hrůza! Určitě by Nikča byla ta nejkrásnější nevěsta na světě. Teď je taky v bílém, ale v rakvi. Opět mám pocit, že se to všechno nestalo. Neskutečný příběh, ve kterém hraji jednu z hlavních rolí. Ale já tu roli hrát nechci! Pane Bože proč my, za co to máme? Přijíždíme na parkoviště rozlučkové síně. Je tu strašná spousta mladých lidí. Jestli jdou tihle všichni Nikolce na pohřeb, tak  se nemohou dovnitř vejít. Ještě, že se bude pouštět obřad ven přes reproduktory, napadne mě. Zase se mi začne dělat špatně. Mám brnění v jedné polovině těla a pocit, jako bych měla ochrnout. Né, né já se musím sebrat. Já tam musím jít a všechno to zvládnout, kvůli Nikolce.

Začnu zhluboka dýchat, aby se mi ulevilo. Vystupujeme z auta a hned je kolem nás plno přátel. Objímáme se a brečíme. Uvědomuji si tu hrůzu, krásný den, plno lidí a Nikolka na  nás čeká tam někde nahoře v rakvi. Né,né já už nemůžu, já to nechci. Prosím, zastavte to!!! Já už nemám sílu. Péťa s Petrem mě berou za ruce. „Jdeme, je čas, musíme.“ Já tam tak strašně nechci, prosím! Já bych chtěla úplně zmizet z toho hnusnýho světa. Připadám si jako robot. Nevnímám nic, nikoho. Uvědomuji si jen, že to budu muset zvládnout. V obřadní síni už je nachystaná bílá rakev. Před ní je tabulka s nápisem „ Nikola Halbrštátová“. „Vůbec se mi nelíbí to Nikola“,říkám asi dost nepřítomně Péťovi. Ten vzápětí zařizuje změnu. „Nikolka“ vypadá hned lépe. Pro někoho možná hloupý detail, pro mě právě teď hodně důležitá věc. Řekli jsme si, že bude mít Nikča krásný pohřeb, tak tedy i s detaily. „Tak, jdeme do toho, Nikolko“,říkám si potichu.

Začíná hrát hudba a obřadka se plní lidmi. Původně máme ve „scénáři“ obřad bez kondolencí. V plánu je, tiše si poslechnout Nikolčiny oblíbené písničky, řeč, kterou přednese kamarád Jarda a písní „Fly“ ukončit obřad. Vše je ale jinak. Rozhodne o tom první člověk, který pokládá kytičku k rakvi a jde nás obejmout. Ani nevím, kdo to byl, ale úplně nám změnil náš „scénář“. Dodatečně ti za to děkuji ty známý neznámý človíčku! Ty jsi způsobil to, že jsme neměli čas si uvědomovat, že v té bílé rakvi leží naše dítě. Ty jsi způsobil to, že jsme se všichni společně objímali a plakali, že jsme se ani neposadili i to, že obřad byl  delší, než měl být. Nešťastný Jarda vůbec nevěděl, kdy začít číst řeč. Nemilosrdný obřadník zavelel: „Teď, nebo vůbec“. A tak Jarda četl, četl do toho šumu, četl ten krásný dopis, který přišpendlili kamarádi Nikolce po nehodě na strom. Četl ho skvěle. Lidé v obřadce slyšeli méně, ale kamarádi, kteří poslouchali hudbu i Jardovu řeč venku přes reproduktory slyšeli vše. Později jsem se dozvěděla, že jich tam bylo mnoho. Kouřili, brečeli, objímali se. Při písni „Fly“ začala sjíždět rakev dolů. Položila jsem tam Nikolce bílé růže, jako poslední, jak mi řekl obřadník. Stála jsem tam sama u rakve a uvědomila jsem si , že to je opravdu konec, definitivní konec…. You can fly, Nikolko. Jen si leť ty dušičko naše čistá a nezapomeň, že tě máme pořád moc rádi. Jsem jako v transu a podupávám si do rytmu písně, kterou jsem doma často slýchala. Chtěla bych křičet: „Zastavte to, já to nechci, prosím“. Už jsou tu se mnou moji kluci, chytáme se kolem ramen a my tři, kteří jsme tu zůstali se spojujeme v kruh. V kruh, ve kterém chybí jedna část. Teď teprve slyším pláč v obřadní síni. Je to konec, konec…..

Opět mobilizuji své síly a podílím se na akci „strom“. Máme v plánu odvézt všechny ty krásné květiny ke „stromu“. Všechny kytičky a věnce nakládáme do neratovského tranzitu a jedeme. Jedeme za sebou a vzdáváme tím poslední poctu tomu nádhernému človíčku, který tu s námi devatenáct let žil. Krásný květnový den a pro nás tak plný smutku. Všichni zastavujeme u stromu. Ve chvíli je louka kolem břízy zaplavená květinami. Dominantní je kytice od učitelky a spolužáků z jazykovky se jmény na stuhách a s nápisem „Nikolko, tuhle absenci ti neomluvíme.“ Z auta s nejsilnějšími reproduktory je slyšet opět Nikolčiny oblíbené písničky. Loučíme se s tím strašným, ale krásně vyzdobeným místem troubením klaksonů. Kdo ví, jestli může ta její dušička vidět, co se tu kolem ní děje.

Jedeme do restaurace, kam Nikolka ráda chodila. Není to tak dlouho, co jsme tady pohodovaly s Nikčou a s kamarádkou Hankou. Teď už jsme tu bez Nikolky, už sem nikdy nepřijde. Opět si uvědomím tu hrůzu, tu definitivu. Večer se jedeme s Petrem podívat na „posmrtnou“ oslavu Nikolčiných 19. narozenin. Je tu spousta mladých lidí. Většinu z nich dobře znám, vždyť náš dům byl vždycky plný kamarádů. Péťa s Majkem mají celou tu akci na starost. Je vidět, že jsou oba  hodně unavení a vyčerpaní – bráška a Nikolčin nejlepší kamarád – Péťa a Majk. Zvládají to dobře, protože jim všichni pomáhají. Petr pronese řeč k těm všem mladým lidem. Nevím přesně, co říkal, ale byla to krása a šlo to od srdce. Kdyby ho tak Nikča mohla slyšet. Je mi ho moc líto, celý život se staral, abychom se měli dobře a na děti mu mnoho času nezbývalo. Budoval nám krásné zázemí a já jsem měla to štěstí, že jsem mohla být hodně času s dětmi a že si ze mě udělaly kamarádku. Po Petrově řeči začíná vlastní oslava, „pařba“, jak by řekla Nikolka. Monika, zlatá Monika zařídila na tuto akci i známého pražského DJ. Snad to Nikča všechno vidí co se tu kolem ní děje, myslím si. Jestli může, tak je tu teď určitě s námi.

----------------

Tak tohle všechno už máme za sebou. Uplynul skoro týden od pohřbu a já držím v ruce úmrtní list a stále tomu odmítám věřit. Vybavuji si poslední dny s Nikčou. Krásná pohoda . Oslavovala 19. narozeniny. Dostala spoustu dárků. Když už měla „vybráno“, přišla domů s tím, že viděla za výlohou u Markéty krásné růžové kalhoty. „Niky, tak sis neměla kupovat dvě sukýnky a na ty kalhoty by ti ještě vyšlo“, slyším se. Vysvětlila mi, tak jak to uměla jen ona, že každá ta sukně je ta  „správná vychytávka.“ Pro mě byly obě šedé a téměř stejné. Potom jsem šla do města a za výlohou jsem uviděla ty kalhoty. V peněžence jsem na ně měla a tak bylo jasno.. Její číslo bylo právě to ve výloze. Domluvila jsem se s Markétou, že dá do výlohy ty samé, ale o číslo větší kalhoty, aby Nikča nic nepoznala, až půjde kolem. V květeně jsem koupila dva malé kaktusy, které se mi hodily k realizaci mého plánu. Naspod dárkové taštičky jsem dala zabalené kalhoty a na ně, jakoby nic, dva květináčky s kaktusy. Pak jsem Nikolce zavolala na mobil, že mám pro ni ještě jeden dáreček z květeny, jen takovou blbůstku. Slíbila, že za chvíli přijde. Strašně jsem se těšila na tu její radost. Nikča se totiž uměla krásně radovat.

Přiběhla domů a  vše bylo tak, jak jsem si představovala. Vyndala z taštičky ty kaktusy a objevila vespod ještě jeden balíček. Čekala jsem na její reakci. „Mamko, ty bobino moje zlatá, tys mě koupila ty růžový kalhoty, no to není možný!“ Skočila mi kolem krku a objala mě. Ještě teď cítím tu její vůni, směs parfému, laku na vlasy a sluníčka. Tenhle pocit a tu její vůni si musím podržet až do konce života! Slyším se: „Nikolko, já tě tak rozmazluju, takovejch dárků a to ti není ani dvacet. Co budeme dělat za rok?.“ Smějeme se tomu a já mám radost, že je Nikča šťastná. Teď, když už tady Nikolka není, děkuji své intuici. Jako bych věděla, že to jsou její poslední narozeniny. Nikolko moje, všechno na světě bych ti dala, hlavně bych dala můj život za tvůj, protože ty jsi měla teprve všechno před sebou. Brečím, už zase brečím a to jsem si slíbila, že budu silná. Vzpomínám dál. Nikča si oblékla ty kalhoty a moc jí slušely. Točila se v nich před zrcadlem a já jsem si v té chvíli vzpomněla na nějaký článek v časopise, který byl o žárlení stárnoucích matek na dospívající dcery. Uvědomila jsem si s potěšením, že to vůbec není náš případ. Potom si Nikča potřebovala něco „ moc důležitého“ zařídit, pochopitelně v těch nových kalhotách. Měla jsem ze všeho moc hezký pocit a pamatuji si, jak jsem se za ní ještě dívala z okna, jak jí to sluší. Holčička naše, už to nikdy nebude, už máme jen vzpomínky. To tak strašně bolí! Jak dlouho to bude tak moc bolet? Změní něco čas? Uvidíme.

Jdu založit úmrtní list do Nikolčiných desek. Na jejich hřbetu je fotografie Nikolky asi tak šestileté, blonďatá usměvavá holčička. Uvnitř desek jsou všechna vysvědčení až po maturitní, diplomy a různé úspěchy nasbírané za devatenáct let života. Tak tohle je to poslední, co zakládám a už nic nebude. Už zase je to tady, strašná bolest. Prosím vás někdo, pomožte mi od toho trápení, to se nedá vydržet! Vůbec nevím, jak dál, pořád si ještě nedovedu život bez Nikolky představit. Nevím, co budu dělat – dnes, zítra a po zbytek mého života. Já vůbec nevím co s tím!

------------------------

„ Co s tím?“ ….. tak se měla jmenovat kniha, kterou jsem začala psát po Nikolčině smrti. Chtěla jsem ji napsat pro ty, kteří se dostali do stejné situace jako my, nebo nedej Bože je něco podobného potká a taky pro ty okolo, aby věděli, jak se k „postiženým“ chovat. Teď si ale myslím, že každý, kdo se do podobné situace dostane, si sám zvolí cestu, jak přežít. Nemůže být univerzální návod na to „co s tím“. Snad pro ty okolo – pomáhejte, objímejte, netočte hlavy stranou, jakoby se vás to netýkalo, nepřecházejte na druhý chodník, ale spíš povzbuďte a klidně se i pousmějte, člověk pak alespoň nemá pocit, jakoby mezi vás už nepatřil. Původně jsem chtěla psát o tom, jaké věci se udály po Nikolčině smrti, o náhodách, které mi přišly do cesty a řešily mé problémy. Byly to jen náhody? Chtěla jsem rozebírat Nikolčiny básně, protože jsem v nich našla mnoho poselství a také mnoho odpovědí na mé otázky. Chtěla jsem rozebírat výseky z jejích deníků, popsat setkání s lidmi, se kterými jsem se určitě setkat měla i o mém jemném spojení s Nikolkou. Určitě by to dalo na tlustou knihu. Ale proč? Najednou nevím, proč zrovna já mám psát nějakou knihu. Copak jsem nějaká spisovatelka? Bylo ale asi dobře, že jsem část zamýšlené knihy napsala. Beru to jako terapii, kterou jsem potřebovala. A stejně jako knížky Nikolčiných básní, věnuji moje knížky našim nejbližším, těm, kteří tu stáli při nás v nejtěžších chvílích a kteří nám dávali sílu to přežít.

Sama pro sebe jsem v mém hledání smyslu bytí našla a stále nacházím vše, co právě potřebuji, postupně, právě tak, abych si  vše stačila zpracovat. Jedna moudrá paní, se kterou jsem se setkala také prostřednictvím Nikolky až po její smrti, mi řekla, ať dál hledám a až vše pochopím, tak prý se mi strašně uleví. Tatáž paní mi popsala jeden z našich minulých životů. (Vy, kteří na reinkarnace nevěříte, přeskočte tento odstavec) V tom životě jsme byli my čtyři pohromadě, jednalo se o tzv. rodinnou karmu, role jsme měli každý jinou. Nikolka v tom životě tragicky zahynula téměř stejným způsobem, náraz do stromu se shodoval ale tenkrát se splašili koně ve spřežení, teď se „splašili koně“ ve žluté Hondě. Nikolka údajně přišla v tomto životě dožít zbývajících devatenáct let z minulého života po boku svých milovaných. Nikolka v reinkarnace věřila a já šla v jejích šlépějích, abych se dozvěděla co nejvíce. Jestli je to tak a opravdu si vybrala krátký život po našem boku, doufám a věřím, že jí s námi bylo moc dobře, stejně jako nám s ní. Strašně mi toto zjištění pomohlo. Ale přesto, já žiji teď v tomto světě, v této realitě a Nikča mi strašně chybí. Chtěla bych ji objímat, hladit, nadávat, že moc kouří a chodí pozdě domů. Chtěla bych s ní žít ten normální život tady, chtěla bych s ní zajít na kafe, chtěla bych jednou hlídat její děti, chtěla bych jí uplést ten svetr, o kterém jsme před nehodou mluvily, chtěla bych…..Tak co s tím? Po všech těch „chtěla bych“ se mi vybavuje úryvek z Nikolčiny básně. „To, co nikdo nezná“ ……neboj, blýská se na lepší časy…..v příštím životě.

Přečetla jsem od Nikolčiny smrti spoustu literatury, která pojednává o životě, umírání, smrti i posmrtném životě, četla jsem i literaturu, která toto vyvrací a snaží se vše vědecky zdůvodnit. Zjistila jsem, že pro všechno nemá ani věda zdůvodnění. Začala jsem si sama pro sebe hledat duchovní rozměr té tragedie a hodně mi to pomohlo. Věřím….Myslím, že jsem byla hodný člověk i před Nikolčinou smrtí, protože jsem chtěla být hodný člověk. Ale přesto, hodně mě to změnilo. K některým lidem, věcem a situacím jsem vnímavější. Povrchní věci “neřeším“, ale víc přemýšlím o lidech a o životě. Naučila jsem se pokoře a jsem rozhodnutá přijímat dál vše, co mi život přinese, dobré i zlé, poučit se z toho a jít dál. Co s tím jiného? To vše bych ale asi nezvládla, kdybych na to byla úplně sama. A proto, ti děkuji Petře za to, že mě máš celý život tak rád a že jsi mi svou lásku dával i když jsi byl úplně na dně a neměl jsi na rozdávání. Děkuji ti také za to, žes mi nebral můj způsob, kterým jsem se z té tragedie dostávala, že ti nevadilo, že věřím…, zatím co ty jsi nevěřil. Mám tě moc ráda! Ale to ty víš. A taky tobě děkuji Péťo za to, že mě máš tak rád , že jsem s tebou mohla, a pořád mohu o všem mluvit a že přesto, že ty také věříš…, tak jsi mě občas vracel zpátky na zem. Mám tě taky moc ráda! Ale to ty také víš. Vás oba jsem po Nikolčině smrti zanedbávala a moc se za to omlouvám. Děkuji i vám rodiče moji za to, že jste s námi byli už od té strašné noci a že jste tu pro nás pořád. Moc děkuji za to, že jste mě objímali vždycky, když jsem to potřebovala. Omlouvám se za vrásky, které jsem vám přidala a za roky, které jsem vám mým trápením ubrala. Děkuji také celé rodině. Mám vás všechny moc ráda. Taky tobě Marci děkuji za všechno. Jsi má opravdová kamarádka! Dodnes si vyčítám, že jsem tě tu strašlivou noc probudila. Slibuji ti, že až se nám jednou narodí vnouče, budeš zase první, komu zavolám i když to bude v noci a vím, že zase hned přijedeš, abys to s námi prožívala. To už Marci ale nebudeme brečet, budeme se  strašně radovat Slyšíš? Jsem ráda, že tě mám.

Taky tobě, Blanko, děkuji. Bez tebe a tvé kineziologie by to všechno bylo pro mě horší. Odpusť mi, že ze mě nebude ta „spisovatelka“ Děkuji ti i za to „hecování“ k psaní. Určitě mi to pomáhalo. Děkuji i vám Nikolčini a Péťovi kamarádi za to, že k nám dál chodíte jako dřív, že zajdeme na kafe, pokecáme.. Nikča se určitě raduje, že nás v tom nenecháváte. Vám, Majku, Rudo a kluci dík za ty Nikolčiny stránky na internetu. Moc se vám povedly a moc mně pomohly. A nesmím zapomenout na vás Lidko s Jirkou. Vy jste přiletěli až z Utahu a naše setkání mělo vypadat úplně jinak. Když k vám dorazila ta strašná zpráva, právě jste asi překonávali „jet leg“. Váš již tradičně rozdělený čas pro příbuzné jste porušili a zůstali jste s námi déle. Moc děkujeme, ani nevíte, jak jste nám pomohli. Když ses pak Lidko vrátila z Prahy na Nikolčin pohřeb, byla jsi v té obřadce pro mě něco jako „krásné zjevení“. Vůbec jsem tě tam nečekala a dodnes nechápu, jak jsi to stihla a jak  jsi  nás našla. Vím, že nemůžu jednotlivě děkovat všem těm lidem, kteří tu pro nás byli, když jsme moc potřebovali a jsou tu dodnes. Proto vám všem dohromady moc děkuji za to,že jsem alespoň občas věděla „Co s tím“

-----------------------------

A teď tobě, Nikolko. Tobě jsem už děkovala mnohokrát, na tvých webových stránkách, u hrobu, i při rozhovorech s tvou fotkou. Jsem ráda, že jsem mohla mít dceru, jako ty. Jsem ráda, žes mi vždycky říkala pravdu a to i tehdy, když byla nepříjemná. Jsem ráda, že jsem ti za života stačila říct, jak moc si tě za to vážím. Pročítám si teď tvoje deníčky (promiň mi to) a vždycky mě strašně dojímá, jak hezky o nás píšeš. Zjišťuji, že jsi mi opravdu říkala všechno, aniž bych to po tobě vyžadovala, kamarádko moje. Neměla jsi to tady v posledním roce moc lehké, zažívala jsi i  trápení a křivdy. Přesně vím, ve kterých básních o tom píšeš. Byla jsem v té době nešťastná s tebou a viděla jsem jak se mi uzavíráš do sebe. Jsem ráda, že jsem vždycky stála při tobě a pomáhala ti a nejen já, ale i ti, kteří tě milovali. Myslím, že jsme vše zvládli. V posledních dnech tvého života byla neskutečná pohoda.

Vím, Nikolko, že jsi odešla v době, kdy jsi byla mladá, krásná a plná života. Určitě by sis to tady krásně užívala a to mě trápí, že už nemůžeš. Na druhé straně jsi ale odešla s takovým množstvím lásky, kterou jsme k tobě cítili my a ještě strašně moc lidí a to mě uklidňuje.

Doufám, že ti ta naše láska pomáhá tam, kde teď jsi.

Mám tě moc ráda a to ty taky víš

A nakonec tobě, Bože. Tobě se moc omlouvám za mé výbuchy zlosti po Nikolčině smrti. Zlobila jsem se na tebe a ptala jsem se tě nesčetněkrát, za co to máme. Moje úvahy o tom, že kdybys byl, tak bys nám to nemohl udělat…… promiň. Já stále ještě hledám, ale mnoho jsem už pochopila. Včera mi jeden kamarád řekl, že nenakládáš na člověka víc, než může unést. Moc jsem o tom přemýšlela a moc tě prosím Bože, UŽ VÍC NE!

Báseň pro Nikolku

Prázdný pokoj za žlutými dveřmi. Prázdný pokoj?
Klepu…..nic. Proč se neozýváš?
Prázdný pokoj, jen tvá vůně zůstává, tak intenzivní a vtíravá.
Tou vůní ohlašuješ našim smyslům: „Jsem tady, můžete mě cítit. To vám nestačí?“
Prázdný pokoj za žlutými dveřmi. Prázdný pokoj?
Klepu…nic. Proč se neozýváš?
Tvé fotky na zdech, obrazy cos malovala, básně pro nás napsané, co nakopnout nás měly.
Tím vším nám říkáš: „Jsem tady, znáte moje nitro. To vám nestačí?“
Prázdný pokoj za žlutými dveřmi. Prázdný pokoj?
Klepu…čekám. Vím, že uvnitř jsi.
Jen nemůžeš mi otevřít, jen nemůžeš už zavolat: „Jsem tady, já jsem přece tady…“
A to mi nestačí!
Ten pokoj za žlutými dveřmi, víš, ten bude vždycky tvůj.
Dovol mi občas vstoupit, nasát tu vůni, tu idylu let minulých, ty vzpomínky,
Jež intenzivní jak tvá vůně jsou.
Tvůj pokoj za žlutými dveřmi.
Chci dovnitř, chci tě obejmout.
Klepu…nic. A to mi nestačí.

Pro Nikolku podruhé

We are the family of four. Tak začíná tvá maturitní otázka,
kterou jsi tenkrát zpracovala.
We are the family of four. Dnes už to není pravda.
We are the family of three a kdo ví, kdo ví, jak osud si s námi dál zahraje.
We were the family of four a krásně jsme si žili.
We are the family of three pro tenhle svět, pro tuto chvíli.

Ty s námi ale zůstáváš a pořád jsme tu čtyři.
Bojujeme s tím jak se dá a člověk občas prohrává,
protože TY tak strašně chybíš!!!

Dnes už vím, že osud nikoho tu nešetří .
A taky vím, že přesto, že zbyli jsme tu tři
We are the family of four.

Jarka Halbrštátová

V prosinci 2007 jsme ztratili našeho milovaného mladšího 18 letého syna Lukina. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Poslední ráno před vánočními prázdninami odejel do školy a pak už jsme jej nikdy neviděli živého. Utopil se v bazénu, v městských lázních.

Nepochopitelné! Zdravý, plný energie, uměl dobře plavat, měl spoustu plánů, život před sebou...

Téměř hodinu se lékaři snažili jej oživit, ale bohužel se jim to nepodařilo. Věřím, že nikde neudělali chybu a vykonali pro něj vše, co bylo v  jejich silách. Případ ještě není uzavřen a policie stále pátrá, zda někdo nezanedbal svou povinnost. Ale již nyní vím, že nebudu nikoho obviňovat přesto, že udělal chybu – jistě si to ponese celý život, což je dost velký trest. Žádné peníze nám synův život nevrátí a také bychom se z nich ani neuměli radovat.

Den před tím jsme si v práci s kolegyní vyprávěly, jak musí být rodičům těch 18letých děvčat – dvojčat, které srazilo auto. Že si to nedokážu představit, jak bych vše zvládala, být na jejich místě. Netušila jsem, že za pár hodin budu ve stejné situaci, nebudu vědět, co dál a budeme to muset zvládnout.

Jediné, co nás všechny trochu drželo při smyslech, bylo, že je doma ještě Martin, Lukinův starší brácha. Přesto, že má již 20 let a je téměř dospělý, bude nás hodně potřebovat (studuje vysokou školu). Zvládá naše neštěstí nad očekávání opravdu statečně (snad samo nebe mu poslalo 2 dny před touto tragedií milovanou Janičku, se kterou začal chodit, a která mu neskutečně moc pomáhá překonat bolest nad ztrátou bráchy). Nebylo dne, kdy by nezajeli s kamarády, kterých měli spoustu společných, k Lukinově fotce u dveří do bazénu zapálit svíčku.

Vděčím všem kolem nás, těm, kteří nás nenechávají osamocené; chápu také ty, kteří se nás bojí potkat, protože nevědí, co by nám vlastně měli říct. Mrzí mne však, že ze školy ani z bazénu se nám do dnešního dne nikdo neozval, aby nám alespoň trochu přiblížil, co se v ten osudný den stalo. Jen z doslechu, z novin a částečně od policie se dozvídáme, co se vlastně stalo. Ale od nikoho, kdo byl u toho, když Lukin zemřel.

Tyto Vánoce jako by vůbec nebyly a mám strach z dalších Vánoc, které jsou před námi. Přání šťastných a veselých Vánoc, se nám již nikdy nesplní. Snad až přijdou vnoučci a my se budeme radovat z jejich přítomnosti. Možná, snad...

Nejhorší bylo čekání po odchodu Lukina. Vzhledem tomu, že nás naše neštěstí potkalo v pátek před Vánoci, museli jsme s vyřizováním pohřbu čekat až na 27. prosince. Pohřeb byl poslední kalendářní den v roce; v roce, ve kterém 31. srpna ještě se dvěma kamarády Lukin oslavil 18 let. Chtěl tolik žít... V osudný den si měl jít vyzvednout řidičák a měli jsme domluveno, že nás všechny sveze. Slibovali si s manželem, jak budou chodit se psem do přírody krmit zvěř, měl jet lyžovat... Bohužel osud zamíchal kartami a vše je úplně jinak.

Tak, jak píše paní Jakubíková – smířit se s něčím takovým vyžaduje vydolovat sílu z těch nejskrytějších zdrojů lidského nitra a člověk už nikdy není tím, čím byl předtím, než přišel o někoho tak blízkého.

Lukin nám dal taky několik znamení, že žije dál. Nemá fyzické tělo, ale je stále v našich srdcích. My musíme dál žít, jak nejlíp to půjde a věříme, že se dřív nebo později setkáme. Hodně mi pomáhá, když můžu usínat a objímat velkého plyšového myšáka, kterého mi chtěl dát pod stromeček. Asi to tak mělo být.

Příští týden to bude 3 měsíce od Lukinovy smrti a těch otázek „Proč?“ je spousta stále nezodpovězených, ale člověk musí jít životem dál.

Jsem ráda, že jste založili tyto stránky, kde je možno si přečíst, že opravdu nejsme jediní, které potkala tak krutá ztráta. Chtěla bych vzkázat všem, které osud také tak bolestně zasáhl, že se nesmí vzdávat. Musí začít žít i za ty, kteří by si to tak přáli, ale nebylo jim to umožněno! Sama vím, že je to neskutečně těžké, ale život se nezastaví.

Je to pro nás velmi krátká doba, abychom se s tím vším smířili. Ale mně moc pomáhá, když si mohu o své bolesti s někým povyprávět. Zdá se mi, jako by mi pomáhal sundávat velký těžký balvan a děkuji všem, kteří jsou ochotni mi naslouchat.

Iveta Coufalíková

Můj příběh je velice smutný. Největším štěstím v mém životě bylo narození mých dvou děvčátek. Starší Janičky a o 2 roky mladší Pavlínky.

O tu mladší jsem před 3 měsíci přišla. Byla to rána z čístého nebe.

Pavlínka studovala v Liberci na Pedagogické fakultě, právě dokončila 2.ročník. Od malička toužila být učitelkou. Bavila jí práce s dětmi, měla pěkný vztah i k postiženým dětem a starým lidem. Byla to dívka svědomitá, pečlivá, kamarádská, pracovitá, prostě naše sluníčko.

Tento osudný den trávila se svým dlouholetým přítelem Jendou. Odpoledne si vyjeli na motorce směrem na Vysoké Mýto. Cestu jim zkřížil traktorista s vlekem, který jim nedal přednost při výjezdu z pole. Její přítel utrpěl zranění, ale přežil. Pavlínka za několik hodin zemřela. Mně zůstala jen zpráva odeslaná na můj mobil: "Maminko, odpoledne přijedu domů!". Tuto smutnou zprávu o nehodě nám oznámili rodiče Pavlínčina přítele.

Pavlínka se dostala pod vlek. Měla krvácení do mozku a rozdrcenou pánev. Tato nehoda se stala 24.7.2007 v odpoledních hodinách, zemřela 25.7.2007 po půlnoci. Lékaři dělali co bylo v jejich silách.My jsme s obavami v nemocnici čekali zda Pavlínka tento boj vyhraje. Lékaři nám nedoporučovali abychom ji navštívili. Odhodlala se tedy její sestra Jana s přítelem. Hladila ji po rukách a prosila ji, aby bojovala. Pak nám říkala, že měla dojem, že ji vnímá, ale nemá již sil tento boj vyhrát.

Je to pro mne a pro celou rodinu strašná ztráta, velmi bolestivá, nezapomenutelná. O svou druhou dcerku mám velký strach. Končím, oči mám plné slz a děkuji, že jsem ji mohla mít vedle sebe téměř 22 roků a těšit se z jejich úspěchů a někdy i pofoukat bolístky.

Věra Kollertová

Narodila se jako dvojčata, poněkud překotně ve 26tt, Terezka 920 g a Johanka 540 g. Johanka měla start do života těžší, kvůli nízké váze, komplikacím s infekcí, nutným kyslíkem a mnohým dalším. Proseděli jsme s manželem u její postýlky v nemocnici na návštěvách celého půl roku, než nám ji pustili domů (Terezka byla doma po třech měsících).

Ovšem jak byly holky doma, začala jízda. Užívaly jsme si života, výletovaly jsme, často jsme jezdili i do nemocnice na kontroly, holky prospívaly dobře. Až na rýmy a kašle, které jsme řešili, co to šlo, bez léků, byly vlastně zdravé.

Změna nastala v zimě 2018/2019, kdy Johanka byla víc unavená, častěji a častěji odmítala chodit. Všimli jsme si rostoucího bříška, ale kvůli virózám a střevní chřipce, kterou jsme v té době trpěli, jsme tomu nepřikládali žádný význam.

V březnu se přidalo i zvracení, častější nechutenství, tak jsme to začali řešit. Udělalo se sono bříška, následovala hospitalizace ve FNO, diagnóza Hepatoblastom a okamžitá hospitalizace na onkologii v Brně.

Nastal velký strach, série vyšetření, JIP na dvě noci, kde byla beze mě, aby odebrali vzorek nádoru, to bylo nekonečné, ale věřili jsme, že to zvládne. Od té doby se ode mě nehnula. Spaly sme spolu, nosila jsem ji ven, co to šlo, protože vzduch, slunce milovala, malovaly jsme, koukala na krtečka... Spávala špatně, kvůli nutným úkonům v noci, přes den tomu taky moc nedala, hlídala si mě. Těšily nás návštěvy manžela a druhé dcery, která mi hodně chyběla a já jí taky, což manželovi dávala značně najevo.

Po 14 dnech začala první chemoterapie. Začaly nevolnosti, únava, celkově jakoby nasála atmosféru nemocnice a byla najednou nemocná, ač doma se tak nejevila. Neustále nás stěhovali na jiné pokoje, slibovali, propuštění, ale to se oddalovalo a mě to hrozně unavovalo...

Po měsíci jsme se s manželem vyměnili, já jela domů k druhé dceři a on zůstal s Johankou. Dojížděli jsme na půl týdne do Brna a půl byly doma.

Johanka terapie snášela velice špatně, veškeré vedlejší účinky léků si vybrala, a že jich měla. Nakonec se rozhodlo o živení hadičkou přes střevo, takže další zákrok na JIP, ale už jen jednu noc. S tím, že to vyřeší nechutenství a snižování váhy po dalších chemoterapiích.

Lékaři byli stále plni optimismu, že už bude lépe a po dvou měsících nás pustili domů. Ovšem na další kontrole za tři dny nám bylo řečeno, že IKEM zamítl transplantaci a že vlastně není cesty... Měli jsme se rozhodnout, jak dál, zda ji budeme "udržovat" biologickou léčbou co nejdéle, bez naděje na vyléčení, nebo to necháme na ní.

Rozhodli jsme se pro druhou cestu... Zůstala s námi doma, nastudovala jsem možnosti alternativní léčby (resp. pomoc od vedlejších následků nádoru) a snažili jsme si užít každý den, co nám byl dán. Vynikající práci udělali lékaři a sestry hospice, kteří nás navštěvovali, aby Johance co nejvíce ulevili, i když nakonec jsme to opět zvládli bez léků, jen s bylinami.

Byla s námi ještě tři měsíce ... Jednoho dne, v srpnu, pár dní před třetími narozeninami, špatně celou noc spala, mělce dýchala, spali jsme všichni pospolu. Ráno jsme ji odnesli do obýváku, pustili pohádky, ať se cítí co nejvíce v normálu a seděli u ní, sestřička si malovala (holky se rozloučily už dávno, jinak...). Najednou vešla ke mě do náruče a vydechla naposled...

Sluníčko jí vysvitlo na cestu, a od té doby máme andílka.

Bolí to neskutečně, chybí nám hrozně, není den, kdy bych si nějakou činnost s Johankou nespojila...

Byla úžasná, silná, s neskutečnou energií a chutí žít. Jednu dobu začala také znovu chodit, jezdila na motorce, ale jak nádor rostl ztrácela energii i veselou náladu, na což se koukalo hůř.

Budeme si ji pamatovat s úsměvem na rtech a děkovat za to, že s námi alespoň chvíli byla...

Když se Ondrášek narodil, byl malinký. Ale měl velký apetit, chutnalo mu už jako malému, a tak rostl jako z vody. Ta chuť k jídlu a životu s ním zůstala. Vyrůstal z něj malý rošťák. Se svým starším bráchou se neustále pošťuchovali, ale také se vzájemně podporovali.

Když byly Ondrovi 3 roky, rozvedla jsem se a zůstala jsem na kluky sama. Nebylo to vždy jednoduché. Chodila jsem do práce, ale peněz moc nebylo, ale i tak jsem se jim snažila poskytnout vše potřebné. Milovali jsme vánoce, tak jsem již od léta postupně nakupovala dárky klukům pod stromeček, aby měli radost.

A čas utíkal tak rychle, že najednou byli oba kluci dospělí. Ondra si našel přítelkyni Báru, se kterou spolu začali bydlet. Vyváděli spolu kraviny, vzájemně se doplňovali. Jezdili na dovolenou. Barča má fenku irského setra Kessinku. Ondra se jí nejdřív bál, potom ji miloval. Chodil jí venčit, Kessie běhala po poli, řádila. Potom si Ondra s Barčou pořídili další fenku, opět štěňátko irského setra, Jackii. Psí holky se nejdřív moc nemusely, Džekina Kessinku zlobila, Kessince se to nelíbilo. Ale postupně si na sebe zvykly. A tak jsem někdy s Ondrou na procházku s pejskama chodila i já a bylo veselo.

Pokud měl Ondra nějaký problém, vždy jsem to byla já a Bára, kdo ho podporoval a povzbuzoval. Plánovali společně i svatbu, ale k té nakonec nedošlo, rozešli se. Ale i nadále k sobě měli blízko. Pejsci zůstali u Barči. Ondra mi vždy říkal, že by nedovolil, kdyby Barče někdo něco udělal, že by si to s tím dotyčným vyříkal.
Po rozchodu s Barčou bydlel chvíli u mě. Ale protože chtěl mít svoje soukromí, hledal si svoje bydlení a brzo se odstěhoval. Byl u sebe v bytě moc spokojený. Často jsme se navštěvovali. Vždycky, když za mnou přišel, vykládat nějaké story a já se chechtala. Ondra byl velký bavič. Pár let se věnoval i posilování, byl to pro něj velký koníček. Nikdy neužíval žádné steroidy. Lidi, kteří to berou, odsuzoval a ukazoval mi i fotky, vykládal jaké to má na nich následky po letech.

Z rozjíveného kluka vyrůstal empatický chlap, který byl ochotný povzbudit a pomoct. Měl spoustu známých, kamarádů, se kterými vyrážel na akce. Ale potom zavolal a říká – „mami, půjdeme se projít?“ Tak jsme tak jednou týdně chodili na procházku a povídali. Chtěl vědět, co já, vyptával se, potom zase vykládal o sobě. Nasmáli jsme se u toho. Když jsem někdy nemohla do kopce, podal mi ruku a táhnul mě. Někdy se zase zadýchával on. Přikládala jsem to tomu, že trochu přibral. Ondra, i když měl někdy přes 100 kg, pořád vypadal velice dobře. Byl urostlý, svalnatý, chlap, který se holkám líbil.

Já od puberty mám určité vize a slyším hlasy. Pro ty nevěřící, nemusíte číst dál… Ale hlasy, které ke mně přicházely ve formě toho, co přijde, se postupně naplnily. Hodně intenzivní to bylo v době, kdy jsem před lety na hřbitově měla vnitřní hlas, který mi říká – „a za rok tady bude ležet taťka…“. Taťka byl v tu dobu v pořádku, ale v průběhu roku mu zjistili zdravotní problémy a do roka tatínek zemřel. Já tu svojí vizi nejdřív neřekla nikomu, v průběhu času mojí sestře. Taťka zemřel ráno – a já ten samý večer, tak před půlnocí, když už jsem ležela v posteli, najednou uviděla nad postelí zářivé světlo, které bylo ve formě obláčku a problikávalo světelnou záři. Přitom jsem si ráno říkala, zda o sobě dá taťka vědět… Ale v tuto chvíli jsem se až lekla, vykřikla… A ta světelná záře prošla dveřmi směrem k dětskému pokoji. Po tom, co jsem ovšem měla ten hlas na hřbitově a taťka zemřel, jsem se začala bát. A v tu chvíli jsem se vnitřně zablokovala a léta jsem žádné vize neměla.

Když už jsem si říkala, že se těch vizí nebojím, přišly znovu. Vím, že jsem seděla na balkoně a najednou jsem měla vnitřní pocit – a to by tady také Ondra nemusel být… Lekla jsem se – a rozum říkal, že je to blbost… Potom jednou měl Ondra namále, tak jsem si říkala – to bylo ono…
Ale ten pocit, že by tady Ondra nemusel být, se vrátil. Byla jsem opět na balkoně. Myslela na svojí babičku, které zemřel ve 20 letech tragicky na vojně syn. Myslela jsem na babičku bývalého manžela, které zemřel syn asi v 7 letech, kdy se na něj z valníku sesypal plech… A stále mi to chodilo na mysl. A jak jsem tam tak seděla, říkala jsem si – a kdyby to přišlo, co bych mohla dělat. Zase nic, prostě tu situaci přijmout…
Při procházkou s Ondrou, kdy líčil, co bude dělat, najednou mi zase šlo – „hlavně, aby tady ještě byl…“ nebo „to by tady také nemusel být..“ Vždy jsem se těch myšlenek, hlasů, lekla a rychle se je snažila ze sebe dostat a nevnímat...

Ve čtvrtek 2. května jsem za Ondrou byla u něj doma, povídali jsme, já potom, že už půjdu. A Ondra – „mami, nespěchej, dáme ještě kafe..“. Šel, udělal kafe, povídali jsme. Venku jsme se rozloučili, Ondra ještě hladil pejska svých sousedů (Ondrášek měl vždycky rád zvířátka). Já šla domů, měl k nám přijet na návštěvu od mého přítele bratránek s rodinou. Přítel mě v pátek vyzvednul, protože jsem měla zrovna auto v opravě. V pátek jsme si s Ondrou telefonovali, v sobotu potom jsme si spolu psali. V neděli, když jsem se vrátila domů, jely jsme se ségrou na návštěvu za mamkou a potom jsem sestru poprosila, aby mě zavezla k bytu Ondry.

Odemkla jsem si a našla jsem Ondráška doma…. Začala jsem na něj mluvit – Ondro, Ondro… potom jsem se ho dotkla – říkám – Ondří, Ondří… Vyběhla jsem z bytu, volala záchranku, běžela jsem za sestrou a synovcem k autu… Ti tam běželi se mnou. Sestra se v bytě rozbrečela… A první, co ze mě bez jakýchkoli myšlenek vypadlo, bylo – „nebreč, Ondra je tady stejně s námi…“.
Přijela záchranka, policie, vyslýchali nás. Když jsem šla ven, prý jsem řekla – „jak tohle řekneme naší mamce..“ Mně dali před byt židli, klepala jsem se, nechápala. Vůbec jsem nebrečela, fungovala jsem jako naprogramovaný stroj, než mu dojdou baterie. Policie nám řekla, že bude muset být provedená soudní pitva v Pardubicích a že nás do 14 dnů bude kontaktovat pohřební služba. Ondra zemřel v neděli 5. 5. 2019 ve 3 hodiny ráno, já ho našla po 4 hodině odpoledne. V pátek 10. května mi volali z pohřební služby, že jim tam stále lidi volají, kdy prý bude pohřeb a že my jsme je nekontaktovali. Tak jsem paní z pohřební služby řekla, že nám bylo řečeno, že se ozvou sami. Hned po tomto telefonátu následoval další – už z policie. Výsledek pitvy měli hned 4. května v pondělí, ale měnili si služby… atd. a prostě to nechali být. A my čekali na zprávu… Když jsem se policie ptala na příčinu úmrtí, tak mi řekli, že to bylo přirozené úmrtí. Já jim říkám – jak přirozené, ve 23 letech? Otrávil se karmou? Prý ne, že to by byla otrava. A že pokud chci vědět příčinu úmrtí, že si mám zavolat na soudní lékařství v Pardubicích nebo to zjistit přes obvodní lékařku, na co se Ondra léčil. Tak jim říkám, že vím, na co se léčil...

V pondělí 13. května jsem konečně mohla začít vyřizovat nezbytné věci. Zavolala jsem doktorce Ondry, ta žádnou zprávu do té doby neobdržela. Když chtěla poslat výsledek zprávy, prý musí požádat písemně.. Druhý den mi volala, že již zprávu obdržela, že se mám stavit. Byla u mě zrovna Barča, tak mě vzala a jely jsme k doktorce spolu. Paní doktorka nám u ní v ordinaci sdělila, že Ondra umřel na akutní srdeční infarkt. Nechápu to, mladý zdravý kluk, který posiloval… a umřel na selhání srdce v nedožitých 24 letech…

Ještě v pondělí 13. 5. jsme byli převzít klíče od bytu na policii a začali zařizovat pohřeb. Na pohřební službu se mnou šel i můj bývalý manžel, táta Ondry. Když jsme vybírali veršík, žádný se mi k Ondrovi nehodil, najednou ten veršík vím.. příšel mi sám… ŽIJU NAPLNO A ŽIJU RÁD… Paní mi říká, tak tedy – ŽIL JSEM NAPLNO A ŽIL JSEM RÁD… Říkám, ano…
Neuvádíme datum rozloučení, chceme jej udělat v kruhu rodinném a pro blízké Ondrovy kamarády. Na ty později sháním kontakty, abych jim dala vědět. Pokud jsem v tom rozrušení na někoho zapomněla, omlouvám se. Rozhodně to nebyl úmysl. Bylo a je toho na mě stále hodně.

Po převzetí klíčů na policii, znovu k Ondrovi do bytu. Vybrat věci do rakve. Vybírám to, co by se mu líbilo. Dávám mu s sebou na poslední cestu i můj zlatý řetízek s přívěškem andělíčka. Rakev vybírám dřevěnou. Termín pohřbu je stanovený na 17. května. Já mám 16. 5. narozeniny. Vzpomínám na to, jak mi Ondra říkal, že mi něco koupí, aby mě to potěšilo… Ondří, nepotřebovala bych nic koupit…. moc bych si přála, ABYS TU BYL… Vím, že to nejde… na druhou stranu vím, že jsi tady stále se mnou, jenom jinak… Nevidím Tě, ale stále Tě cítím u sebe.

Ten pátek 3. května jsme si volali a Ty jsi mi poslal jednu písničku – se slovy „mami, to si poslechni…“. Ta písnička se jmenuje Máma a je od Ondřeje Ďurici. A já Ti Ondří, říkám – moc, krásná píseň… Toto všechno se mi vybavuje a já vím, že tato píseň bude jedna z těch, které zazní na rozloučení s Tebou, můj milý Ondro. Vybírám písničky… Probírám výběr s Barčou a Ondrovými kamarády… A je vybráno – Nic nestává se náhodou, Srdce nehasnou, Máma, Až mě andělé… a jako poslední zazní Ondrova oblíbená píseň Hotel California. A co mi vytanulo v mysli, že napíšu řeč na Tvojí poslední cestu a tuto řeč i sama řeknu. Vůbec jsem nevěděla, co budu psát, ale jeden den jsem sedla a řeč sepsala. Byla jsem domluvená s paní z pohřební služby, že pokud bych to nezvládla, že tu řeč přednese ona.

V den pohřbu jedu na místa, kde jsme chodili s Ondrou, trhám tam šeřík. Ještě před rokem, na tom samém místě, mě Ondra fotil. Byli jsme tak šťastní a veselí, smáli se… radovali se. Teď je všechno jinak… trhám šeřík na poslední rozloučení s mým mladším synem. Ondří, dostaneš ten šeřík na cestu. Vracím se domů… chystám se, vyzvedává mě přítel… Scházíme se tam, rodina a kamarádi. Já chci ještě Ondru vidět, jde se mnou Barča. Ondra má v ruce řetízek s andělíčkem ode mě, dala jsem mu s sebou i doutníček, který měl u sebe doma. Když jsme tam s Barčou přišly, najednou mi jde myšlenka… Ale tohle není Ondra… Ano, je – je to jeho fyzické tělo, které tady na zemi používal. Jeho krásné silné tělo… Ale duše, to, co dělá člověka člověkem, ta už je jinde. Je tam s námi a s námi stále bude…
Po druhé písničce paní říká, že nyní svoji řeč pronese maminka Eva… Jdu k pultíku, jedním kolenem se opírám o židli. Je tam se mnou i Barča. A já mluvím, čtu to, co jsem napsala a vím, že to dělám pro mého milovaného Ondru, který už je na jiné cestě. A já tu řeč dala a jsem za to moooc ráda. Nevěřili mi, že to dám. Děkuji Ti, Ondro, žes mi pomohl, že jsem to zvládla. Možná jsi mě i podpíral. Ale zvládla jsem to. Pro Tebe, moje dítě…

Po pohřbu do práce ještě nechodím. Zůstala jsem doma 5 týdnů. V tu dobu na mě realita začala doléhat. Začínám konečně brečet… naprogramovanému stroji došly baterie… Brečím, hlavu nořím do Ondrovy mikiny, vnímám vůni, s tričkem a s mikinou spím… Na začátku května byla taková zima, že jsme chodili v bundách, v průběhu května se udělalo teplo, sedám na balkon a popíjím víno. Podporují mě moji blízcí, mamka, sestra a bratr s rodinou, kolegyně z práce, ale hlavně Barča a Ondrovi kamarádi. Přítel nechápe, nepodpoří... Řeči typu, je potřeba žít dál… Ano, vím, jen se ptám JAK…

Najednou cítím energii, daleko víc, než dřív. Mám stále závan ve vlasech a vybaví se mi kniha Andělé v mých vlasech… a já vím, že Ondra je tady stále se mnou.

Dějí se v mém životě i zázraky, zda to lze takto nazvat. Pragmatik by to vysvětlil jinak… Ale já VÍM… Letěli jsme v létě na dovolenou do Řecka. Odlétali jsme z Linze a na letišti přítel zjistil, že nemá ani jeden doklad, občanský průkaz ani pas… večer si skenoval doklady a zůstaly ve skeneru… Zůstala jsem v klidu a říkala si, že tedy pojedeme zpátky domů… a rovněž že se třeba stane zázrak… a myslela jsem na Ondru. Paní na odbavení nás pustila – přítele na ten naskenovaný doklad…

V říjnu jsme potom měli objednaný pobyt v hotelu, když jsme tam přijeli – zjistilo se, že tu rezervaci udělal přítel až na listopad… Opět jsem říkala – třeba se stane zázrak… Hotel byl plný, ale někdo nepřijel, tak nás mohli ubytovat… V listopadu už bychom jet nemohli.

Vím, že tady na tom světě máme každý nějaký svůj úkol. Já vím, že chci být potřebná lidem, abych až budu odcházet, mohla se s klidem v srdci podívat na svůj uplynulý život. Ať již tady budu den nebo ještě spoustu let.

Moc si přeju, abys byl hrdý na to, jakou máš mámu.

Děkuji Ti Ondro, za všechno… Děkuji Ti, že jsem i díky Tobě jiná… Vždy budeš v mém srdci a nikdy tomu nebude jinak. Počkej tam na mě a až jednou přijde můj čas, setkáme se…

MILUJU TĚ, TVOJE MAM-KA.

27. 12. 2019

Jmenuji se Eliška Karlová a je mi 18 let. Na ČT2 jsem shlédla dokument Olgy Sommerové o tom, jak rodiče přežili své děti. Velice mě tento dokument zaujal už jen svým názvem.

Abych vás uvedla do situace, proč píši. Dne 2.7.2006 mi tragicky zahynul bratr na motorce. Stalo se to asi 300 metrů od našeho domu. Jen se jel vykoupat k nedalekému rybníku.

Ten den byl velice zvláštní. Hned ráno, když jsem vstávala na brigádu asi v 5 hodin, jsem potkala svého bratra mezi dveřmi. Řekl mi: ,, Ségra, mám tě rád". To nebylo obvyklé u mého bratra. Když jsem přišla na brigádu do Domova důchodců v místě mého bydliště, tak se mi nějak podivně třásly nohy a ruce. Wiki zemřel asi v 18 hodin. A za deset minut šest se mi zastavily hodinky. Když jsem přijela domů, měla jsem divný pocit, že se něco stalo. Vešla jsem na dvůr a viděla své rodiče a sousedy jak brečí. Táta tloukl bezmocně do zdi až mu tekla krev.

Když mi řekli, co se stalo, začala jsem si trhal vlasy a řvát. Pamatuji se, že jsem stála před domem, řvala a paradoxně volala kamarádům. První noc po tragédii byla nepopsatelná. Po té jsme jeli zařídit pohřeb. Bála jsem se ho šíleně, už jen proto, že moje matka má nemocné srdce.

A pak nastal den pohřbu. Nepamatuji si toho moc, byla jsem pod vlivem léků. Vím, že tam bylo moc lidí. Dala jsem pusu na bráškovou rakev a podlamovaly se mi kolena. Při písni Hurikán od Dalibora Jandy se jeho fotografie posunula asi o 8 cm níž než byla. Cítila jsem, že je pořád se mnou.

Potom jsem začala více pít alkohol. Před rodiči jsem se neodvážila brečet, myslela jsem si, že to jsem já, kdo je z toho musí dostat. Vždy jsem jen brečela potají. Pro mě a pro mou rodinu je a bylo nejhorší, že Wiki nezemřel svou chybou, ale chybou druhého člověka. Je to člověk hodně známý a dále si chodí po svobodě. Nesnáším ho. Celý případ smrti mého bratra jsme nechali přešetřit policií. Ale bylo to na nic. Policie případ uzavřela. Hodláme s tím jít dál, ale nevíme zda to má vůbec smysl.

Je to hrozná událost a dala bych cokoliv, aby se můj bratr mohl vrátit. Museli jsme se naučit s tím žít. Chtěla jsem se jen s Vámi podělit o mou nikomu nepřející zkušenost.

Eliška Králová