Alžbětka (13 let, zhoubné onemocnění)

Nacházíme se v Motolské nemocnici na dětském oddělení. Mám připravit příběh pro časopis.
Je mi úzko a nemám vůbec dobrý pocit při vzpomínkách na všechny tyto prožité chvíle.

Znám tady každé místečko, kde jsem prožila s Alžbětkou dlouhé dny a měsíce strávené mezi dětskými postýlkami.

Ale od začátku. Alžbětka sportovala, byla v pubertě, rostla a nikoho nenapadlo, že by mohla nějak onemocnět. Nemocemi netrpěla, občas rýma a kašel, byla chytrá , veselá, hodně četla, lyžovala a hrála basket. Byla opravdová pohodářka, a její humor byl darem pro nás všechny.Začala ji bolet ruka; mysleli jsme si s manželem , že je to růstem nebo ze sportu. Ale přece jen jsem s ní zašla na vyšetření do nemocnice v místě bydliště. Po vyšetření přišel opravdový šok, okamžitý převoz na dětskou onkologii do Prahy. Myslela jsem, že se mi to jen zdá, že je to jen sen. Cesta byla   nekonečná a dlouhá, tupá bolest v srdci - a to byl jen začátek.

Někdy máte pocit, že ta bolest uvnitř se nedá vydržet, ale pak přijde další a další den, ještě daleko horší než ten včerejší. A musíte to zvládnout, nejen kvůli sobě, ale hlavně kvůli dítěti, které vás potřebuje úplně celou. Alžbětce zjistili osteosarkom na pravé ruce s menšími, ale četnými metastázemi na plicích. Onkologická léčba je velice náročná nejen pro dítě , ale i pro všechny příslušníky rodiny. Ditě vás potřebuje 24 hodin denně. Člověk se začíná měnit, mění se vám hodnoty, mění se vám život, vztahy k lidem i okolí. Přichází pokora. Všechny důležité problémy jdou stranou, je tady jen jeden - boj o přežití.

Alžbětka začala mít komplikace a jak jsem říkala, že přijde další den a horší, ten přišel zanedlouho. Když sdělíte pubertálnímu dítěti, že nebude mít nějakou dobu vlásky, zvládne se to, ale řekněte svému já a svému jedinému dítěti, že přijde o pravou ruku. Jak to říct? Jak to vysvětlit? Jsou to tak silné pocitové momenty, které zjizví vše, co je ve vás. První setkání na oddělení ARO nemusím ani popisovat. Dívali jsme s manželem na naše zlatíčko a slova neměla žádnou cenu. Jenom jsme byli, jen my a ona.

Alžbětka vše ale zvládala úplně výborně, učila se psát levou, musela také rýsovat, dodnes ji vidím s kružítkem v ruce ,jak opisuje kružnice a sešit si přidržuje nohou. Byla skvělá, její humor ji nikdy neopustil a mně dodával spoustu síly po celou dobu léčby. Byla šikovná a samostatná, zavázala si sama tkaničku u bot - zdá se to jako malichernost, ale když máte jenom jednu ruku, problém, věřte.

Po roce a půl, se stav zlepšil do té podoby, že Alžbětka nastoupila do školy.  Velmi se mezi spolužáky těšila. V zimě byla opět na lyžích a užívala si každé chvilky. Sama se vypravovala do školy, pekla i koláče. Statečně bojovala se svým handicapem, ale věděla, že jiná cesta pro přežití není.

Po půl roce bohužel přišly problémy, nemoc se vrátila s nepředstavitelnou rychlostí. Následovala další operace a vidina na uzdravení byla pryč a už se nevrátila. Asi 4 měsíce před smrtí jsme to věděli, žádná šance, jenom čekání. Na smrt se nelze připravit, pořád čekáte do poslední chvíle, že se něco stane, zázrak nebo prostě něco.

Museli jsme s manželem fungovat jako předtím a nesměli na sobě nic nedat znát. Nechtěli jsme na to myslet, ale při úbytku Alžbětčiných sil a podle krvavých stop na kapesníčkách se to blížilo. Pociťovali jsme obrovskou úzkost, strach a beznaděj. Byla jsem tenkrát hodně silná, nebrečela jsem, ani když jsem byla sama.Říkala jsem si, když ona zvládla veškeré trápení a vše, čím prošla, já to zvládnu také. Musím.

Jeden den jí bylo hůř než ten předešlý, vezla jsem ji do Prahy, manžel jel za námi z jiného města, kde pracuje. Já jsem tušila, že to vůbec není dobré, Alžbětka se mnou už nekomunikovala, spala.

V nemocnici jsme dostali samostatný pokoj, moc dobře ho znám. A pak přišel konečně můj pláč a nepopsatelný klid, že už Alžbětka netrpí a že se na mě jen a jen usmívá.

Až po pár dnech přišel pocit osamění, prázdnoty a uvědomila jsem si, že už  ji nikdy neuvidím, nepohladím, nepolíbím. Myslím, že horší stav snad neexistuje.

Chtěla bych nakonec říci všem, kteří přežili své děti, zvedněte se, neplačte, naše děti by nikdy nechtěly, abychom se kvůli nim trápili, protože nás milovaly stejně, jako my je. Užívejte si každou krásnou chvilku na tomto světě, přejte ostatním, milujte je a pomáhejte jim.

Bibiána Wildnerová




Vyhledávání

Přihlášení pro úpravy

E-mail
Heslo
   Registrace

Dnešní láskyplné vzpomínky

Jiří Hazuka

Jiří Hazuka
* 14.10.1984
† 25.03.1991

Podpořte nás

č. účtů na provoz a aktivity DC
............2032560001/5500 (Raiff)

............2600173430/2010 (FIO)
č. účtu pro veřejnou sbírku DC
............2032560028/5500 (Raiff)

Nakupujte ve svých e-shopech
přes portál GIVT.cz
.....................

Staňte se našimi členy

Další možnosti podpory
naší činnosti najdete ZDE

ZA VAŠI PODPORU DĚKUJEME!

Failed to connect to MySQL: ()